ECLI:CZ:NS:2021:25.CDO.3494.2019.1
sp. zn. 25 Cdo 3494/2019-317
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Roberta Waltra a JUDr. Hany Tiché v právní věci žalobkyně: Hošek Motor a. s. , Žarošická 4315/17, Brno - Židenice, IČO 63484463, zastoupená JUDr. Vladimírem Bulinským, advokátem se sídlem Jana Nečase 1343/29, Brno, proti žalovanému: M. H. , narozený XY, bytem XY, zastoupený Mgr. Alešem Krochmalným, advokátem se sídlem Těsnohlídkova 943/9, Brno, o 423.630 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 236 C 98/2011, o dovolání obou účastníků proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. 2. 2019, č. j. 44 Co 464/2015-235, takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 20. 2. 2019, č. j. 44 Co 464/2015-235, v části měnícího výroku se mění tak, že rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje i v části výroku o platební povinnosti žalovaného ve výši 151.563 Kč se 7,75% úrokem z prodlení z této částky ročně od 14. 6. 2011 do zaplacení.
II. Dovolání žalobkyně proti části měnícího výroku rozsudku odvolacího soudu ohledně částky 58.567 Kč se 7,75% úrokem z prodlení z této částky ročně od 14. 6. 2011 do zaplacení, se zamítá .
III. Dovolání žalovaného se odmítá .
IV. Rozsudek Krajského soudu v Brně dne 20. 2. 2019, č. j. 44 Co 464/2015-235, ve výroku o náhradě nákladů řízení a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 8. 4. 2015, č. j. 236 C 98/2011-133, ve výroku o náhradě nákladů řízení, se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 8. 4. 2015, č. j. 236 C 98/2011-133, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 423.630 Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že dne 2. 6. 2009 žalující obchodní společnost jako budoucí prodávající uzavřela smlouvu o smlouvě budoucí s J. L. s tím, že smlouva o prodeji jejího osobního motorového vozidla měla být uzavřena nejpozději do 30. 9. 2009 za kupní cenu 1.953.000 Kč; v bodě IV odst. 2 smlouvy o smlouvě budoucí bylo ujednáno, že k jejímu zániku dojde v případě zničení či poškození předmětu smlouvy, např. havárie. Předmětné vozidlo, které řídila předsedkyně představenstva žalobkyně cestou na předváděcí akci, bylo poškozeno při dopravní nehodě dne 13. 6. 2009, kdy se s ním čelně střetlo vozidlo řízené žalovaným, který přejel do protisměrné části vozovky. Vůz byl opraven, žalobkyně jej nicméně již nemohla prodat podle smlouvy o smlouvě budoucí a dne 1. 2. 2010 jej prodala jinému zájemci za 1.430.000 Kč. Pojistitel odpovědnosti žalovaného uhradil žalobkyni celkově částku 801.682 Kč odpovídající nákladům opravy vozidla, odtahu vozidla a „znehodnocení vozidla oproti stavu před opravou“ (z tohoto titulu bylo zaplaceno 58.567 Kč), avšak rozdíl mezi cenou z nerealizovaného prodeje a dosaženou kupní cenou, který žalobkyně učinila předmětem řízení, nepovažoval za reálný a prokázaný ušlý zisk. Městský soud v Brně dospěl k závěru, že žaloba je důvodná. Žalovaný porušil pravidla silničního provozu a způsobil dopravní nehodu, při níž bylo poškozeno vozidlo, které bylo předmětem smlouvy o smlouvě budoucí kupní, a ta v důsledku toho zanikla. Vůz proto nebyl prodán za smluvenou cenu, nýbrž za cenu nižší; rozdíl mezi uvedenými částkami činí 523.000 Kč, avšak je třeba od něj odečíst daň z přidané hodnoty ve výši 99.370 Kč (v této části byla žaloba vzata zpět a řízení zastaveno). Soud proto uzavřel, že žalobkyni ušel zisk ve výši 423.630 Kč.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 8. 2. 2017, č. j. 44 Co 464/2015-183, rozhodnutí soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu v celém rozsahu zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Dovodil, že žalobkyně porušila prevenční povinnost (§415 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013, dále též jen „obč. zák.“), protože ač vědoma si smluvního ujednání o zániku smlouvy při zničení nebo poškození vozidla, nezdržela se čehokoliv, co by mohlo v tomto ohledu vést k takovému důsledku. Vůz tedy neměla vůbec provozovat na pozemních komunikacích s ohledem na zvýšenou míru nebezpečí s tím spojenou, a pokud tak učinila, nese si vzniklou újmu sama. Kromě toho žalovaný nebyl stranou smlouvy o smlouvě budoucí a nemohl dohlédnout následek v podobě ušlého zisku (teorie dohlédnutelnosti kauzálního nexu), neboť nemohl předpokládat, že s ním žalobkyně krátce předtím uskutečnila „ziskový“ právní úkon. Zaviněné porušení právní povinnosti (pravidel silničního provozu) „dostačuje“ jen na odpovědnost za skutečnou škodu. Smlouva o smlouvě budoucí není pak důkazem ušlého zisku, ale jen možnosti ho reálně a s nejvyšší pravděpodobností očekávat, přičemž prodej vozu za nižší cenu není škodou, nýbrž jen vyjádřením „subjektivní představy žalobkyně o osobně přijatelné ceně“. Podle odvolacího soudu je pro nedostatek příčinné souvislosti žaloba nedůvodná.
Rozsudkem ze dne 29. 11. 2018, č. j. 25 Cdo 3156/2017-209, Nejvyšší soud k dovolání žalobkyně rozsudek odvolacího soudu zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení. Vytkl odvolacímu soudu nesprávnost závěru, že smlouva o smlouvě budoucí není podkladem pro závěr o možnosti dosáhnout při pravidelném běhu událostí určitého zisku, nýbrž že je snad jen jakousi představou prodávajícího o částce, kterou by považoval pro sebe za přijatelnou. Bylo-li zjištěno, že žalobkyně, která je obchodní společností, zabývající se též prodejem osobních motorových vozidel, uzavřela smlouvu o budoucí kupní smlouvě předmětného vozidla, pak sjednaná kupní cena představuje zisk, jehož se jí mělo dostat, nedošlo-li by ke škodní události. Ušlý zisk pak může spočívat v rozdílu mezi cenou, která byla sjednána v kupní smlouvě, avšak nerealizovala se, a hodnotou věci, například skutečně dosaženou kupní cenou po škodní události, pokud není poškozeným získaná kupní cena pod úrovní ceny obvyklé. Nelze zároveň přehlédnout, že k náhradě škody na snížené hodnotě vozidla po provedené opravě slouží institut náhrady tzv. obchodního znehodnocení, který může vést k obnovení majetkových hodnot poškozeného na vozidle. V každém případě platí, že rozdíl mezi původně sjednanou cenou, která se v důsledku škodní události nerealizovala, a nižší cenou, za kterou byl vůz po nehodě prodán jinému subjektu, představuje odškodnitelnou újmu ve formě ušlého zisku. Důvodem k zamítnutí žaloby není ani závěr, že škůdce není schopen takový typ újmy předvídat a nemůže za něj nést odpovědnost. I když samozřejmě odpovědná osoba nemůže dohlédnout (slovy odvolacího soudu) veškerých škodních detailů a nuancí, které vyvolá její jednání, je zcela obvyklé a v souladu s ustálenou judikaturou, že při poškození vozidla se hradí případné náklady na vozidlo náhradní či ušlý zisk za dobu opravy, po níž nemůže poškozený vozidlo užívat k výdělečné činnosti. Není tedy důvodu, aby poškozenému nenáležel případný doložený ušlý zisk odvozený od snížení kupní ceny, bylo-li vyvoláno škodní událostí. Dovolací soud konečně nesouhlasil se závěrem o porušení prevenční povinnosti žalované, která uzavřela k jednomu z nabízených vozidel smlouvu o smlouvě budoucí s tím, že do doby prodeje vůz používala v rámci své činnosti jako tzv. předváděcí vozidlo. Takové počínání je podle dovolacího soudu zcela obvyklé a odpovídá běžnému způsobu nakládání s vlastnictvím i s rozumnými požadavky na dostatečnou obezřetnost a předvídavost každé osoby ve společenském životě, přičemž ani vlastník hodlající prodat věc, nemůže být omezen v obvyklém jejím užívání v době před převodem, nejsou-li tu nějaké zvláštní okolnosti, které by takový postup odůvodňovaly. Opačný požadavek by mohl vést k nepřiměřenému zásahu do vlastnického práva, mohl by se dostat do kolize s čl. 11 ústavního zákona č. 2/1993 Sb., Listina základních práv a svobod, jakožto nepřiměřené omezení vlastnického práva, konkrétně jeho složky ius utendi - právo věc užívat. Nelze proto dovozovat spoluzpůsobení si škody žalobkyní (§441 obč. zák.) jen z toho, že vozidlo, k němuž již uzavřela smlouvu o smlouvě budoucí, nadále využívala odpovídajícím způsobem ke své podnikatelské činnosti.
Krajský soud v Brně poté rozsudkem ze dne 20. 2. 2019, č. j. 44 Co 464/2015-235, rozhodnutí soudu prvního stupně v části výroku o platební povinnosti žalovaného ve výši 213.500 Kč s příslušenstvím potvrdil a ve zbývajícím rozsahu změnil tak, že žalobu ohledně částky 210.130 Kč s příslušenstvím zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Doplnil dokazování o zprávu znalce Ing. Ivo Pánka, který obvyklou cenu předmětného vozidla před nehodou stanovil na 1.739.500 Kč. Dále pak uzavřel, že žádná část pojistného plnění, které žalobkyně obdržela od pojistitele odpovědnosti žalovaného, nezahrnovala ztrátu, resp. obchodní znehodnocení vozidla. Dovodil, že žalobkyni ušel zisk tím, že nemohla prodat vozidlo podle sjednané smlouvy o budoucí smlouvě kupní. Výše škody se rovná rozdílu mezi původně sjednanou cenou (1.953.500 Kč) a hodnotou vozu před nehodou (1.739.500 Kč), tj. 213.500 Kč. Zbývající žalovaná částka by mohla představovat možné obchodní znehodnocení (rozdíl mezi obecnou cenou vozidla před nehodou a skutečně dosaženou prodejní cenou od jiného kupujícího), to je však skutečnou škodou (nikoliv ušlým ziskem), kterou žalobkyně neuplatnila, takže ohledně částky 210.310 Kč není možno rozhodnout o jiném předmětu řízení.
Rozsudek odvolacího soudu v měnícím výroku o zamítnutí žaloby ohledně 210.130 Kč s příslušenstvím napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 o. s. ř. tím, že napadené rozhodnutí je v rozporu s judikaturou dovolacího soudu k vymezení předmětu řízení v žalobě. Poukazuje na rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Odo 1528/2005 a sp. zn. 32 Cdo 4706/2010, podle nichž není překročením návrhu žalobce, posoudí-li soud nárok po právní stránce odlišně od názoru žalobce. Proto požadavek na zaplacení uvedené částky není nárokem na plnění z jiného skutkového základu, než který byl předmětem řízení. I když žalobce celou uplatněnou částku považoval za ušlý zisk, nebrání to soudu její část přiznat jako skutečnou škodu, neboť není vázán právním názorem žalobce. V opačném případě jde o přepjatý formalismus kritizovaný například nálezem Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2216/09. Postup odvolacího soudu je tak navíc v rozporu se zásadou předvídatelnosti soudního rozhodnutí, jestliže účastníky nepoučil podle §118a odst. 2 o. s. ř., že je možné nárok po právní stránce posoudit jinak (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 2497/2013). Vytýká konečně odvolacímu soudu použití znaleckého posudku Ing. Ivo Pánka ke zjištění obvyklé ceny vozidla před nehodou, ač důkaz touto listinou nebyl proveden soudem prvního stupně. Navrhla, aby dovolací soud změnil rozsudek odvolacího soudu tak, že se ohledně částky 210.310 Kč s příslušenstvím rozsudek soudu prvního stupně potvrzuje, případně aby jej v tomto rozsahu zrušil a vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu o platební povinnosti ve výši 213.500 Kč s příslušenstvím podal dovolání žalovaný, který jeho přípustnost podle §237 o. s. ř. spatřuje v odchýlení se od rozhodovací praxe dovolacího soudu v otázce prokázání výše ušlého zisku, což plně tíží žalobkyni, a v otázce spoluzavinění si škody žalobkyní, kde není rozhodovací praxe dovolacího soudu jednotná. Vytýká odvolacímu soudu, že při vázanosti právním názorem dovolacího soudu nerespektoval celou řadu dalších rozhodnutí dovolacího soudu (výslovně jmenuje a cituje pasáže odůvodnění sp. zn. 25 Cdo 2857/2005, 25 Cdo 1032/2009, 25 Cdo 1469/2009, 25 Cdo 2292/2008 a 25 Cdo 4313/2008). Nezohlednil totiž konkrétní okolnosti vztahu mezi žalobkyní a budoucím kupujícím, který jako fyzická osoba hodlal koupit vozidlo pro svou právnickou osobu, neměl k tomu zajištěno financování a vyžadoval, aby do převodu vozidlo nejezdilo. Ač tyto okolnosti zpochybňují platnost a výši ceny sjednané v budoucí kupní smlouvě, odvolací soud se s nimi nevypořádal nebo je bagatelizoval; pochybil tak v závěru, že žalobkyně prokázala výši požadovaného ušlého zisku. Žalovaný pak s poukazem na výpovědi svědků U. a K. dokládá, že žalobkyně v době nehody vozidlo používala v rozporu s dohodou s budoucím kupujícím, což zakládá její podíl na vzniku škody (odkaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 3223/2017, 25 Cdo 3156/2017, 25 Cdo 525/2018, 25 Cdo 4948/2017, 25 Cdo 1063/2017, 25 Cdo 4842/2015 a 23 Cdo 5237/2016). Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v tomto rozsahu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání žalobkyně označil uplatněné dovolací důvody za nepravdivé, vykonstruované a účelové a navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v části napadené dovoláním žalobkyně jako věcně správný potvrdil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupenými advokátem ve smyslu §241 o. s. ř. Dovolání žalovaného není přípustné a dovolání žalobkyně je přípustné k řešení otázky ušlého zisku pro rozpor s ustálenou judikaturou dovolacího soudu. Toto dovolání je zčásti důvodné.
Nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.) může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.
Vzhledem k ustanovením §3028 odst. 3 a §3079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, účinný od 1. 1. 2014 (dále jen „o. z.“), se věc posuzuje podle dosavadních předpisů, tedy podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, neboť jde o právní poměry vzniklé před 1. 1. 2014.
Podle §442 odst. 1 obč. zák. se hradí skutečná škoda a to, co poškozenému ušlo (ušlý zisk).
Za škodu se v právní teorii i praxi považuje újma, která nastala v majetkové sféře poškozeného, a je objektivně vyjádřitelná penězi. Skutečnou škodou na věci je nutno rozumět takovou újmu, která znamená zmenšení majetkového stavu poškozeného oproti stavu před škodní událostí a která představuje majetkové hodnoty, jež je třeba vynaložit k uvedení věci do předešlého stavu. Ušlý zisk je újmou spočívající v tom, že u poškozeného nedojde v důsledku škodní události k rozmnožení majetkových hodnot, ač se tak dalo očekávat s ohledem na pravidelný běh věcí. Ušlý zisk se tedy neprojevuje zmenšením majetku poškozeného, nýbrž ztrátou očekávaného přínosu a tím, že se majetkový stav nezvýší, ač by se tak při pravidelném běhu okolností stalo (srov. kromě jiných zejména stanovisko bývalého Nejvyššího soudu ČSSR Cpj 87/70, publikované pod č. 55/1971 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále též jen „Sbírka“). Podle této úpravy se vedle skutečné škody hradí i to, co poškozenému ušlo – ušlý zisk, který spočívá v nenastalém zvětšení (rozmnožení) majetku poškozeného, jehož bylo možno - kdyby nebylo škodní události - důvodně očekávat s ohledem na pravidelný běh věcí. Ušlý zisk nemůže představovat jen zmaření zamýšleného výdělečného záměru či příslibu možného výdělku, není-li takový majetkový přínos podložen již existujícími či reálně dosažitelnými okolnostmi, z nichž lze usuzovat, že nebýt škodní události, k zamýšlenému zisku by skutečně došlo (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2006, sp. zn. 25 Cdo 818/2005, publikované pod C 4027 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. BECK, dále jen „Soubor“). Takovou okolností, ze které lze usuzovat na dosažení předpokládaného zisku, může být zejména již uzavřená smlouva.
Poškození vozidla havárií jednoznačně představuje skutečnou škodu, neboť majetkový stav poškozeného se snižuje právě o hodnotu, kterou v důsledku poškození vozidlo ztrácí. Výše škody je dána rozdílem mezi hodnotou vozidla před poškozením, tj. jeho obvyklou (tržní) cenou, a jeho sníženou hodnotou po poškození, tj. opět obvyklou cenou havarovaného vozidla. Na tomu odpovídající náhradu má poškozený právo bez ohledu na to, jak s poškozeným vozem naloží, tedy zda jej opraví či nikoliv, neboť účelem náhrady je reparovat zmíněné snížení majetkového stavu. Způsob, jakým poškozený na poškození vozu reaguje, je zpravidla okolností se škodní událostí nesouvisející, a nemůže se proto promítat do rozsahu náhrady, která náleží vůči odpovědné osobě. Náhrada škody v penězích (relutární kompenzace) představuje majetkové hodnoty, jež je třeba vynaložit na uvedení věci do původního stavu, avšak výše škody nemusí být určena jen vyúčtováním nákladů na její opravu. Lze vycházet z porovnání hodnoty věci, jakou měla v době poškození, oproti stavu po poškození s přihlédnutím k rozsahu, v jakém byla poškozena zásahem škůdce. Zásadně tedy přicházejí v úvahu dva způsoby určení výše peněžní náhrady za škodu způsobenou na věci, a to porovnání ceny obvyklé, jakou věc měla před poškozením, s obvyklou cenou po poškození, nebo náhrada nákladů potřebných k tomu, aby si poškozený uvedl věc do stavu před poškozením. V nálezu ze dne 27. 4. 2017, sp. zn. II. ÚS 795/16 (body 32 a 33), Ústavní soud konstatoval, že ekonomická hodnota vozidla (či obecně věci) není determinována pouze jeho „technickou“ či „funkční“ hodnotou, nýbrž obecně tím, jaký užitek je svému vlastníku způsobilé přinést. Bez pojmu užitku nelze pojem hodnoty rozumně formulovat. Tento užitek samozřejmě může spočívat v tom, že vlastník bude vozidlo užívat v rámci běžného provozu, avšak například i v tom, že se může v kterémkoliv okamžiku v závislosti na svých aktuálních potřebách a preferencích rozhodnout, že vozidlo pronajme nebo prodá. Dojde-li v důsledku protiprávního jednání k poškození věci, je proto ve smyslu principu úplného odškodnění klíčové, aby byla hodnota věci obnovena či v penězích nahrazena ve všech zmíněných ohledech. Nestačí tedy, pokud je obnovena její hodnota funkční či technická; tím by totiž a priori byla omezována možnost vlastníka nakládat s věcí právem chráněným a ekonomicky racionálním způsobem (tj. například ji prodat) ve stejném rozsahu a za stejných podmínek jako před poškozením věci. Jinými slovy, i pokud dojde v důsledku opravy k plné obnově funkční hodnoty věci, avšak zároveň není plně obnovena její hodnota tržní, věc nepřináší svému vlastníku stejný užitek, a škoda na věci tudíž není plně nahrazena. Přitom, jak podotkl Ústavní soud již v nálezu ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. I. ÚS 1902/13, je všeobecně známou skutečností, že cena havarovaného vozidla bude vždy nižší než cena stejně technicky vybaveného vozidla, které dosud havarováno nebylo. Pokud by poškozenému byly nahrazeny pouze náklady na opravu věci, a nikoli též rozdíl v její tržní hodnotě, nepřinášela by věc svému vlastníku stejný užitek, a škoda způsobená protiprávním jednáním či škodnou událostí by mu tak nebyla nahrazena v plném rozsahu. Z tohoto důvodu se za skutečnou škodu považuje i tzv. obchodní znehodnocení, které představuje specifickou náhradu spojenou se situací, že ačkoliv byly poškozenému nahrazeny náklady na opravu vozidla po nehodě, avšak po provedené opravě se hodnota vozidla nedostala na úroveň původní obvyklé ceny, je zde stále majetková újma poškozeného, způsobená na vozidle, a to v rozsahu rozdílu mezi obvyklou cenou vozidla před poškozením a obvyklou cenou vozidla po opravě, k jejíž náhradě je škůdce povinen (v návaznosti na judikaturu Ústavního soudu srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2782/2017, č. 8/2019 Sbírky, vykládající již §2951 a §2952 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014).
Popsaný pojem tzv. obchodního znehodnocení je však v této podobě pojat poněkud schematicky, neboť nerozlišuje některé odlišnosti povahy újmy vyvolané nedosažením původní hodnoty vozu provedenou opravou. Mohl by se jím totiž zohledňovat jakýsi citový rozměr ve vztahu vlastníka k vozidlu, stejně jako by mohl sloužit pouze k vyčíslení snížení tržní hodnoty věci, případně by mohl být i sofistikovaným vyjádřením závěru, že i sebelépe opravené vozidlo nese potenciální riziko, že se zásah do konstrukce či vybavení vozu negativně projeví jak z hlediska komerčního, tak technického a bezpečnostního; někdy je náhrada odůvodňována nejistotou vlastníka, že se vlastnosti vozidla dotčené havárií, byť napravené provedením opravy, zhorší, resp. se projeví skryté vady vyvolané nehodou (podrobnosti a srovnání se zahraniční praxí viz Veselý, T. Obchodní znehodnocení. Právní rozhledy, č. 9/2020, s. 305). Proto v určitých případech může tento pojem splývat s ušlým ziskem, a to totiž tam, kde bylo vozidlo poškozené při dopravní nehodě předem určeno k dalšímu prodeji a tím k dosažení zisku, jak tomu bylo i v případě žalobkyně, jejímž předmětem činnosti je prodej automobilů. Pak se uplatní závěr, že ušlý zisk může spočívat právě v tom, že vozidlo pořízené za účelem dalšího prodeje ztratilo v důsledku poškození (přes provedenou opravu) původní hodnotu, resp. cenu zamýšlenou či dokonce již sjednanou, a bylo prodáno za cenu nižší. Ušlý zisk tehdy spočívá v rozdílu mezi sjednanou, avšak nedosaženou cenou, a nižší cenou skutečně získanou v důsledku okolnosti, že vozidlo bylo sice po havárii opraveno, avšak snížila se jeho prodejnost, takže již nedosáhlo své předchozí tržní hodnoty. Tento rozdíl představuje hodnotu, o kterou by se zvýšil majetkový stav poškozeného při pravidelném chodu událostí, kdyby do něj nezasáhla škodní událost.
Odvolací soud v posuzované věci postupoval vázán závazným právním názorem zrušovacího rozsudku dovolacího soudu, kde tato otázka nebyla natolik podrobně vyložena, možná proto při své zásadně správné úvaze nepřesně považoval za důležité východisko nikoliv reálně dosaženou cenu, nýbrž hodnotu vozidla před poškozením. Ta je sice měřítkem snížení majetkového stavu při vyčíslení skutečné škody (rozdíl hodnot vozidla před poškozením a po něm), nikoliv ovšem při vyčíslení ušlého zisku, neboť ten se odvíjí od stavu, k němuž směřuje výdělečná činnost, tedy k dosažení sjednané ceny, které se však neuskutečnilo, resp. dosažena byla cena nižší, takže ušel zisk ve výši tohoto rozdílu. Odvolací soud byl možná sveden k nesprávné úvaze požadavkem dovolacího soudu, aby byla skutečně dosažená cena porovnána s předchozí hodnotou vozidla, ten však směřoval pouze ke zjištění, zda vozidlo nemělo být původně prodáno pod cenou, což by byla okolnost, kterou by nebylo možno přičítat k tíži škůdci. Stejně tak nebylo tvrzeno ani prokazováno, že hodnota vozidla po opravě (s přičtením částek poskytnutých na tzv. obchodní znehodnocení) byla vyšší, než za jakou ji žalobkyně skutečně prodala. Jestliže však bylo zjištěno, že žalobkyně na pojistném plnění obdržela od pojistitele odpovědnosti žalovaného vedle nákladů opravy vozidla též částku 58.567 Kč, je zřejmé, že v tomto rozsahu již byl ušlý zisk zčásti kompenzován, neboť nebylo tvrzeno ani prokázáno, že by tato část plnění pod označením „znehodnocení vozidla oproti stavu před opravou“ měla jiný účel, než nahradit ztrátu v podobě obchodního znehodnocení definovaného nálezy Ústavního soudu; pak ovšem tato část pojistného plnění kryje část ušlého zisku.
Změnil-li tedy odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu ohledně částky 210.130 Kč s příslušenstvím zamítl, je jeho rozhodnutí nesprávné ohledně částky 151.563 Kč s příslušenstvím. Vzhledem k právní kvalifikaci nároku jako ušlého zisku je pak bezpředmětné zabývat se procesní otázkou, zda nebylo rozhodnuto o odlišném předmětu řízení, neboť skutkové vymezení důvodu, pro nějž žalobkyně požaduje uplatněnou částku, právě takové právní posouzení umožňuje.
Protože dosavadní výsledky řízení ukazují, že o věci je možné rozhodnout [§243d písm. b) o. s. ř.], změnil dovolací soud rozhodnutí v rozsahu napadeném dovoláním žalobkyně tak, že i v části výroku o platební povinnosti žalovaného v částce 151.563 Kč se 7,75% úrokem z prodlení z této částky ročně od 14. 6. 2011 do zaplacení se rozsudek soudu prvního stupně potvrzuje. Změna rozsudku soudu prvního stupně ohledně částky 58.567 Kč s příslušenstvím je však správná, proto dovolací soud v tomto rozsahu dovolání žalobkyně zamítl [§243d písm. a) o. s. ř.].
Všechny tyto závěry zároveň dokládají neopodstatněnost dovolací argumentace žalovaného proti potvrzující části výroku ohledně jeho platební povinnosti ve výši 213.500 Kč s příslušenstvím, ostatně jeho dovolací námitky k tzv. spoluzavinění si škody žalobkyní byly již řešeny v předchozím rozhodnutí Nejvyššího soudu. Protože je v tomto rozsahu rozhodnutí odvolacího soudu v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu, není splněn předpoklad přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. a Nejvyšší soud dovolání žalovaného odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně jen ve výrocích o náhradě nákladů řízení, neboť vzhledem ke změně celkového výsledku řízení je potřeba rekapitulovat všechny náklady obsáhlého a procesně komplikovaného řízení a znovu rozhodnout o právu účastníků na jejich náhradu.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. 9. 2021
JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu