ECLI:CZ:NS:2012:32.CDO.4706.2010.1
sp. zn. 32 Cdo 4706/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobkyně Teplárna Otrokovice a. s., se sídlem v Otrokovicích, Objízdná 1777, PSČ 765 39, identifikační číslo osoby 46347089, zastoupené JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Sokolská 60, proti žalovanému Ing. J. H., správci konkurzní podstaty úpadce EKOENGINEERING, a. s., se sídlem v Brně, Moravské náměstí 3, PSČ 602 00, identifikační číslo osoby 25548247, zastoupenému JUDr. Bc. Martinem Kulhánkem, Ph.D., advokátem, se sídlem v Brně, Příkop 8, o zrušení rozhodčího nálezu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 33 Cm 96/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. května 2010, č. j. 1 Cmo 357/2009-117, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 18. května 2010, č. j. 1 Cmo 357/2009-117, v té části výroku pod bodem I, jíž byl potvrzen rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 31. srpna 2009, č. j. 33 Cm 96/2008-74, ve výroku o věci samé pod bodem I a ve výroku o nákladech řízení pod bodem III, a ve výroku o nákladech odvolacího řízení pod bodem II, jakož i rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 31. srpna 2009, č. j. 33 Cm 96/2008-74, ve výroku o věci samé pod bodem I a ve výroku o nákladech řízení pod bodem III, se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze výrokem pod bodem I shora označeného rozsudku potvrdil rozsudek ze dne 31. srpna 2009, č. j. 33 Cm 96/2008-74, jímž Městský soud v Praze zamítl žalobu na zrušení bodů 1 až 4 výrokové části rozhodčího nálezu Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky vydaného dne 1. dubna 2008 pod sp. zn. Rsp 152/02 (výrok pod bodem I), zastavil řízení o odklad vykonatelnosti tohoto rozhodčího nálezu (výrok pod bodem II) a rozhodl o nákladech řízení (výrok pod bodem III). Výrokem pod bodem II pak odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a správným shledal též jeho právní posouzení, v jehož rámci tento soud zaujal názor, podle něhož to, že rozhodnutí bylo případně pro žalobkyni překvapivé, není zákonným důvodem pro zrušení rozhodčího nálezu. Odvolací soud zdůraznil, že před rozhodčím soudem se konalo pět ústních jednání, vesměs vždy byli přítomni zmocněnci obou stran, ti se prakticky po každém jednání k řešené problematice písemně vyjádřili, podání byla vždy dána k dispozici protistraně, po posledním jednání byl stranám dán ještě prostor k písemnému závěrečnému návrhu. Již z tohoto pohledu a též z hlediska výkladu ustanovení §31 písm. e) zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o rozhodčím řízení“), je podle přesvědčení odvolacího soudu zřejmé, že nemůže být ani řeči o tom, že by žalobkyni nebyla poskytnuta možnost věc před rozhodci projednat. Odvolací soud dále argumentoval, že neposkytnutí poučení podle ustanovení §118a občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) je vadou řízení před soudem prvního stupně, „nejde zde tedy o to, že by účastníku byla odejmuta možnost jednat před soudem, nýbrž o něco jiného“, a dovodil, že případné takové vady rozhodčího řízení nemohou být právem aprobovaným důvodem pro zrušení rozhodčího nálezu. Zároveň vyjádřil názor, že nepoužití ustanovení §118a o. s. ř. v rozhodčím řízení není zpravidla samo o sobě důvodem pro zrušení rozhodčího nálezu, vždy je však třeba každý spor posuzovat podle všech jeho okolností a případný nedostatek poučení podle ustanovení §118a o. s. ř. by se tu týkal jen právního posouzení sporu, zejména účinků a zániku smlouvy ze dne 9. srpna 1996, nikoliv tedy „např. nějakého doplnění skutkového stavu a důkazů“. Konstatoval, že takové posouzení přísluší toliko rozhodčímu soudu a jeho výsledek nelze již podrobit soudnímu přezkumu, vyjádřil názor, že za této situace by bylo možno poskytování příslušného poučení kvalifikovat jako „zbytečnou formalitu“ ve smyslu ustanovení §19 odst. 2 zákona o rozhodčím řízení, a dodal, že i z podané charakteristiky rozhodčího řízení je přitom zřejmé, že oběma stranám byly poskytnuty stejné příležitosti k uplatnění jejich práv.
Rozsudek odvolacího soudu, podle obsahu dovolací argumentace toliko v potvrzujícím výroku o věci samé, napadla žalobkyně dovoláním, jež z hlediska přípustnosti opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a co do důvodů o ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., namítajíc, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Zásadní význam napadeného rozhodnutí po právní stránce zakládající přípustnost dovolání dovolatelka spatřovala v řešení otázky, zda rozhodčí senát je v rozhodčím řízení povinen plnit poučovací povinnost podle ustanovení §118a o. s. ř. tak, aby účastník nebyl zaskočen „jiným právním názorem soudu“ a aby mu byla dána plná příležitost k uplatnění jeho práv a byla dodržena zásada rovnosti stran vyjádřená v ustanovení §18 zákona o rozhodčím řízení.
Dovolatelka argumentovala, že smyslem ustanovení §18 zákona o rozhodčím řízení je zajištění rovnosti stran, přičemž stranám musí být dána plná příležitost k uplatnění jejich práv, zdůrazněná též v ustanovení §19 odst. 2 tohoto zákona, a že k naplnění této zásady je nutno podle ustanovení §30 zákona o rozhodčím řízení použít přiměřeně příslušná ustanovení občanského soudního řádu. Jednou ze zásad, které rovnost stran zajišťují, je podle jejího názoru zásada předvídatelnosti rozhodnutí, k jejímuž naplnění slouží i poučovací povinnost podle ustanovení §118a o. s. ř. Dovolatelka zpochybnila názor odvolacího soudu, že nesplnění této poučovací povinnosti nemůže být důvodem pro zrušení rozhodčího nálezu, a vytkla odvolacímu soudu, že nerespektoval závěry vyjádřené v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. dubna 2007, sp. zn. 32 Odo 1528/2005.
Dovolatelka má zato, že rozhodčí soud zásadu předvídatelnosti porušil, jestliže „před posledním jednáním byla prezentována zcela nová, dosud netvrzená ani neprokazovaná argumentace“, dovolatelce však nebyla dána příležitost se k této nové námitce žalovaného kvalifikovaně vyjádřit, neboť s ní byla seznámena pouhý půlden před posledním jednáním, a ani v rámci tohoto jednání nebyla rozhodčím senátem poučena podle ustanovení §118a o. s. ř. per analogiam. Nebyly jí tak poskytnuty ani relevantní čas, ani relevantní poučení pro účinnou obranu.
Dovolatelka navrhla, aby napadený rozsudek odvolacího soudu i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně byly zrušeny a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný ve svém vyjádření argumentoval, že dovolatelka měla možnost se seznámit se všemi jeho tvrzeními, důkazy a nabídnutými právními kvalifikacemi. Použitelnost ustanovení §118a o. s. ř. v rozhodčím řízení před stálým rozhodčím soudem označil za velmi spornou a vyjádřil přesvědčení, že rozhodčí soud beztak neměl k takovému postupu důvod, neboť obrana dovolatelky nebyla shledána nedostatečnou z důvodu neunesení důkazního břemene, nýbrž rozhodčí soud učinil ze zjištěného skutkového stavu, o němž mezi účastníky vlastně nebylo sporu, jiné právní závěry. Žalovaný navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto, popřípadě zamítnuto.
Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou (účastníkem řízení), řádně zastoupenou advokátem, jímž bylo dovolání též sepsáno (§241 odst. 1, 4 o. s. ř.), se Nejvyšší soud zabýval nejdříve otázkou, zda je dovolání v této věci přípustné.
Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle ustanovení 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., jelikož podmínky tohoto ustanovení nebyly v souzené věci naplněny (rozhodnutí soudu prvního stupně nepředcházelo rozhodnutí, jímž by tento soud rozhodl jinak a jež by bylo zrušeno odvolacím soudem). Je však přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (zrušeného nálezem Ústavního soudu ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, ke dni 31. prosince 2012), neboť Nejvyšší soud dospěl k závěru o zásadním významu napadeného rozhodnutí po právní stránce v otázce uplatnění zásady předvídatelnosti rozhodnutí v rozhodčím řízení, kterou odvolací soud řešil v rozporu s ustálenou judikaturou.
S takovým závěrem se pak nutně pojí též posouzení dovolání jako důvodného, neboť dovolací důvod stanovený v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení, byl uplatněn opodstatněně.
Podle ustanovení §18 zákona o rozhodčím řízení strany mají v rozhodčím řízení rovné postavení a musí jim být dána plná příležitost k uplatnění jejich práv.
Podle ustanovení §30 zákona o rozhodčím řízení nestanoví-li zákon jinak, užijí se na řízení před rozhodci přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu.
Podle ustanovení §31 písm. e) zákona o rozhodčím řízení soud na návrh kterékoliv strany zruší rozhodčí nález, jestliže straně nebyla poskytnuta možnost věc před rozhodci projednat.
Nejprve je třeba zdůraznit, že pro rozhodnutí odvolacího soudu v souzené věci nebyla ve skutečnosti rozhodnou otázka, zda je povinností rozhodců poskytovat stranám v rozhodčím řízení poučení přiměřeně odpovídající tomu, jež v občanském soudním řízení poskytují soudy podle ustanovení §118a o. s. ř., neboť, alespoň podle toho, co lze dovodit z právních závěrů odvolacího soudu, předmětný rozhodčí nález není založen na závěru, že dovolatelka v rámci své procesní obrany neunesla důkazní břemeno. P ostup podle ustanovení §118a o. s. ř. přichází v úvahu jen tehdy, jak správně argumentuje žalovaný, jestliže účastníky uvedená tvrzení a navržené (případně i nenavržené, ale provedené) důkazy nepostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2003, sp. zn. 21 Cdo 121/2003, in www.nsoud.cz , či usnesení téhož soudu ze dne 25. května 2006, sp. zn. 22 Cdo 2335/2005, uveřejněné pod číslem C 4255 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, dále též jen „Soubor“). Ustanovení §118a odst. 2 o. s. ř., na něž dovolatelka odkazuje, pak míří speciálně na situace, kdy účastník nevylíčil všechny skutečnosti rozhodné pro právní posouzení věci z toho důvodu, že je z pohledu jím zvažovaného právního posouzení, odlišného od právního posouzení věci soudem, za právně významné nepovažoval. Jsou-li však dosavadní tvrzení (a navržené důkazy) postačující i pro objasnění skutkového stavu věci rozhodného z hlediska hypotézy právní normy zvažované soudem, není k poučení podle ustanovení §118a odst. 2 o. s. ř. důvod (srov. citované usnesení sp. zn. 21 Cdo 121/2003 a dále např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. března 2007, sp. zn. 21 Cdo194/2006, ze dne 31. března 2010, sp. zn. 33 Cdo 689/2008, a ze dne 29. března 2011, sp. zn. 32 Cdo 3211/2010, vše in www.nsoud.cz ).
Zásada předvídatelnosti rozhodnutí se však neprosazuje toliko v těch procesních situacích, na něž pamatuje ustanovení 118a o. s. ř. Za překvapivé (nepředvídatelné) je v ustálené rozhodovací praxi soudů považováno též takové rozhodnutí, jež z pohledu předcházejícího řízení originálním způsobem posuzuje rozhodovanou věc a jehož přijetím je účastník řízení zbaven možnosti skutkově a právně argumentovat (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. června 2001, sp. zn. III. ÚS 729/2000, a ze dne 11. června 2007, sp. zn. IV. ÚS 321/2007, oba in www.usoud.cz , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. září 2007, sp. zn. 22 Cdo 2125/2006, uveřejněný v časopise Právní rozhledy č. 24, ročník 2007, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. března 2010, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy č. 9, ročník 2010, a z poslední doby již citované usnesení sp. zn. 32 Cdo 3211/2010). Právě takováto situace měla v předmětném rozhodčím řízení - podle tvrzení uplatněných dovolatelkou v žalobě na zrušení rozhodčího nálezu - nastat.
Otázkou, zda se zásada předvídatelnosti rozhodnutí uplatní též v rozhodčím řízení, se zabýval nejen Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 11. července 2007, sp. zn. 32 Odo 1528/2005, in www.nsoud.cz ., jímž argumentuje dovolatelka a jenž byl zaměřen právě na přiměřené uplatnění ustanovení §118a o. s. ř., nýbrž též Ústavní soud v nálezu ze dne 8. března 2011, sp. zn. I. ÚS 3227/07, in www.usoud.cz . V něm se Ústavní soud shodou okolností zabýval též rozhodčím řízením vedeným před Rozhodčím soudem při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky a tím spíše se pak jeho závěry prosadí v poměrech souzené věci.
Ústavní soud především zdůraznil, že ustanovení §18 zákona o rozhodčím řízení je kogentní a jakékoliv ujednání stran příčící se tomuto pravidlu by bylo neplatné, zásada rovnosti stran a požadavek poskytnutí plné příležitosti k uplatnění jejich práv se proto uplatní i v případech, kdy postup rozhodce bude vyplývat z řádu stálého rozhodčího soudu nebo kdy jej budou určovat sami rozhodci (tolik k příslušné argumentaci žalovaného). Ústavní soud dále dovodil, že k upření plné možnosti uplatnění práv strany může dojít i nepředvídatelným postupem rozhodce, v důsledku nějž se nebude strana moci kupř. vyjádřit ke všem relevantním skutečnostem, popř. doplnit svá tvrzení o skutečnosti, které z pohledu svého právního názoru nepovažovala za významné a jež jsou naopak relevantní z hlediska právního názoru zastávaného rozhodcem, a navrhnout k jejich prokázání důkazy. Zdůraznil, že vyloučení nepředvídatelnosti v rozhodování rozhodců je o to naléhavější, že rozhodčí řízení je zásadně jednoinstanční, což stranám znemožňuje alespoň následně reagovat na překvapivý právní názor, a uzavřel, že rozhodce nemůže být pouze pasivním činitelem, ale způsobem vedení řízení musí zajistit, aby jeho rozhodnutí nebylo překvapivé. K dosažení tohoto cíle se v civilním soudním řízení uplatňuje poučovací povinnost soudu; není důvodu, proč by poučovací povinnost neměl mít rozhodce, jenž v rozhodčím řízení plní roli rozhodovacího orgánu místo soudu. Poučovací povinnost rozhodce není v rozporu s povahou rozhodčího řízení, resp. jinak řečeno, ani specifika rozhodčího řízení nemohou být argumentem pro závěr, že rozhodce nemusí dbát o předvídatelnost svého rozhodování.
O tom, že porušení ustanovení §18 zákona o rozhodčím řízení naplňuje důvod zrušení rozhodčího nálezu obsažený v §31 písm. e) tohoto zákona, neboť nebyla-li zachována rovnost zbraní stran nebo nebyla-li straně dána plná příležitost k uplatnění jejích práv, nebyla straně poskytnuta možnost věc před rozhodci projednat, není v ustálené judikatuře pochyb (vedle již citovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. června 2008, sp. zn. 32 Cdo 1201/2007, uveřejněný v Souboru pod číslem C 6439 a rozsudek ze dne 26. května 2010, sp. zn. 23 Cdo 3749/2008, in www.nsoud.cz ). Pak nemůže ve světle shora uvedené judikatury obstát právní názor odvolacího soudu, podle něhož překvapivost rozhodnutí není zákonným důvodem pro zrušení rozhodčího nálezu, resp. že poučení o jiném možném než stranami zvažovaném právním posouzení, s nímž se nepojí potřeba doplnit skutkový stav věci, je zbytečnou formalitou ve smyslu ustanovení §19 odst. 2 zákona o rozhodčím řízení a že absence takového poučení neopodstatňuje závěr, že straně nebyla poskytnuta možnost věc před rozhodci projednat ve smyslu ustanovení §31 písm. e) zákona o rozhodčím řízení.
Odvolací soud sice založil napadené rozhodnutí v prvé řadě na úvaze, že průběh rozhodčího řízení neumožňuje závěr, že dovolatelce nebyla poskytnuta možnost věc před rozhodci projednat, z odůvodnění jeho rozsudku však nelze seznat, zda a prostřednictvím jakých úvah se vypořádal právě s námitkou překvapivosti rozhodčího nálezu, v žalobě zcela zřetelně uplatněnou a věcně vymezenou. V tomto ohledu jeho rozhodnutí (stejně jako rozhodnutí soudu prvního stupně) nevyhovuje požadavkům stanoveným v §157 odst. 2 o. s. ř. a je tak pro nedostatek důvodů nepřezkoumatelné. Porušením ustanovení §157 odst. 2 ve spojení s §211 o. s. ř. odvolací soud zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [srov. dovolací důvod stanovený §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.] a k níž dovolací soud v případě přípustnosti dovolání přihlíží z úřední povinnosti, i když nebyla v dovolání uplatněna (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Protože rozhodnutí odvolacího soudu není v dovoláním napadeném výroku o věci samé správné, Nejvyšší soud je bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) podle ustanovení §243b odst. 2 části věty za středníkem o. s. ř. v této části zrušil, včetně závislého výroku o nákladech odvolacího řízení [§242 odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, Nejvyšší soud zrušil v příslušném rozsahu (ve výroku o věci samé pod bodem I a v závislém výroku o nákladech řízení pod bodem III) i toto rozhodnutí a věc v tomto rozsahu podle ustanovení §243b odst. 3 věty druhé o. s. ř. vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§243d odst. 1, část věty za středníkem, ve spojení s §226 odst. 1 o. s. ř.).
V dovolací argumentaci se naznačuje, že dovolatelka se o možnosti jiného než v dosavadním průběhu rozhodčího řízení zvažovaného právního posouzení předběžné otázky dozvěděla nikoliv až z rozhodčího nálezu, nýbrž již z právní argumentace předložené druhou stranou před vydáním rozhodčího nálezu. Pro úplnost (v zájmu hospodárnosti dalšího řízení) je proto třeba dodat, že v takovém případě by ovšem nebylo možno považovat rozhodčí nález za překvapivý, neboť strany by jím zaskočeny být nemohly. Posouzení, zda straně byla poskytnuta možnost věc před rozhodci projednat, by se v takovém případě soustředilo na otázku, zda měla dovolatelka reálnou možnost na novou právní argumentaci druhé strany reagovat (srov. k tomu závěry Nejvyššího soudu vyjádřené např. v rozsudku ze dne 11. června 2008, sp. zn. 32 Cdo 1201/2007, uveřejněném v Souboru pod číslem C 6439, a v rozsudku ze dne 26. května 2010, sp. zn. 23 Cdo 3749/2008, in www.nsoud.cz ).
O náhradě nákladů včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. března 2012
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu