ECLI:CZ:US:2022:4.US.3455.21.1
sp. zn. IV. ÚS 3455/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky obce Prštice, sídlem Hlavní 1, Prštice, zastoupené Mgr. Radovanem Vrbkou, advokátem, sídlem Rašínova 103/2, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. října 2021 č. j. 20 Cdo 2582/2021-115 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 5. května 2021 č. j. 26 Co 208/2020-95, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Antonína Urbana, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena základní práva zakotvená v čl. 96 Ústavy, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že Okresní soud Brno-venkov (dále jen "okresní soud") usnesením ze dne 28. 5. 2020 č. j. 19 EXE 77/2019-61 zamítl návrh stěžovatelky, který podřadil pod §268 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.") [§52 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů], jako povinné ze dne 21. 3. 2019 na zastavení exekuce, jejímž provedením byl pověřen soudní exekutor Exekutorského úřadu Šumperk Mgr. Marcel Kubis. V odůvodnění usnesení okresní soud konstatoval, že exekutor byl pověřen provedením exekuce k vymožení povinnosti stěžovatelky poskytnout vedlejšímu účastníkovi jako oprávněnému informace podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 106/1999 Sb."), jak jí bylo uloženo výrokem III. rozsudku Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 28. 6. 2018 č. j. 31 A 160/2016-56. Okresní soud při svém rozhodování přihlédl ke sdělení stěžovatelky vedlejšímu účastníkovi ze dne 10. 8. 2015, na které stěžovatelka ve svém návrhu na zastavení exekuce poukazovala a kterým podle jejího tvrzení měla být v exekuci vymáhaná povinnost splněna. Okresní soud však poukázal na to, že jde-li o sdělení před datem vydání exekučního titulu, tato námitka nemůže být v exekučním řízení zohledněna. V této souvislosti odkázal na závěry vyjádřené v rozhodnutích Nejvyššího soudu ze dne 4. 4. 2001 sp. zn. 21 Cdo 2707/2000 a ze dne 16. 12. 2004 sp. zn. 20 Cdo 1570/2003, ze kterých vyplývá, že z exekučního titulu musí soud ve vykonávacím řízení vycházet, neboť ve vykonávacím řízení již jeho věcnou správnost nelze zpochybnit. Tato námitka stěžovatelky tak mohla být uplatněna v nalézacím řízení, avšak v exekučním řízení k ní již nelze přihlížet.
3. Usnesení okresního soudu napadla stěžovatelka odvoláním. Krajský soud napadeným usnesením potvrdil usnesení okresního soudu. Krajský soud konstatoval, že z odůvodnění rozsudku krajského soudu ze dne 28. 6. 2018 č. j. 31 A 160/2016-56 je zřejmé, že soud při vydání tohoto rozsudku vzal v úvahu sdělení stěžovatelky (jejího obecního úřadu) vedlejšímu účastníkovi, mimo jiné i sdělení ze dne 10. 8. 2016, na které stěžovatelka poukázala ve svém návrhu na zastavení exekuce a ve svém odvolání. Opírá-li stěžovatelka svůj návrh na zastavení exekuce o tvrzení, že vymáhaná povinnost byla již dříve (před vydáním exekučního titulu) splněna, odkázal krajský soud na §268 odst. 1 písm. g) o. s. ř., který je nutno přiměřeně užít i v exekučním řízení (vedeném podle exekučního řádu). Podle tohoto ustanovení je nutno exekuci zastavit, zaniklo-li po vydání rozhodnutí, podle něhož je prováděna, právo jím přiznané, ledaže jde o právo přiznané rozsudkem pro zmeškání. Krajský soud shodně s okresním soudem konstatoval, že je-li v exekuci argumentováno, že vymáhaná povinnost byla splněna již dříve, před vydáním exekučního titulu, je tím zpochybňována věcná správnost exekučního titulu. Krajský soud zdůraznil, že v exekučním řízení nelze přezkoumávat věcnou správnost rozhodnutí, podle něhož je exekuce prováděna (exekučního titulu). Argumentace stěžovatelky, že vedlejšímu účastníkovi žádané informace poskytla již před vydáním vykonávaného rozhodnutí, tedy nemůže být důvodem pro zastavení exekuce. V návaznosti na rozvíjející se judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího soudu pak krajský soud dodal, že argumentace stěžovatelky v jejím návrhu na zastavení exekuce a v podaném odvolání neodůvodňuje ani závěr o podmínkách pro zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Na jejím základě nejsou dány důvody usuzovat, že provedení exekuce by bylo v rozporu s požadavkem spravedlnosti, principy právního státu. Krajský soud dále dovodil, že byť správní orgán nižšího stupně, v daném případě obec Prštice, v řízení vedeném krajským soudem pod sp. zn. 31 A 160/2016 nevystupovala, je rozsudkem vázána, jak lze mimo jiné dovodit i z přiměřeně užitého §54 odst. 6 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní.
4. Proti usnesení krajského soudu podala stěžovatelka dovolání. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatelky podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť není přípustné. V odůvodnění dospěl k závěru, že dovolání nesplňuje obligatorní náležitosti uvedené v §241a odst. 2 o. s. ř., když především neobsahuje údaj o tom, v čem stěžovatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Stěžovatelka k požadavku přípustnosti dovolání uvedla, že "otázkou hmotného a procesního práva, kterou je nutno vyřešit a která (viz judikaturní odkazy soudů obou stupňů) by měla být Nejvyšším soudem posouzena jinak, je ta, zda právě v případě stěžovatelky, kdy nebyla účastna na nalézacím řízení, neboť jí nebylo pochybením nalézacího soudu přiznáno řádné procesní postavení v takovém nalézacím řízení a současně tak nemohla stěžovatelka bez své viny uplatnit veškeré námitky, by bylo možné uplatnit důvod pro zastavení výkonu rozhodnutí podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř." Nejvyšší soud konstatoval, že z obsahu dovolání je zřejmé, že podle stěžovatelky by Nejvyšší soud měl právní otázku posoudit jinak než krajský soud. Takový předpoklad přípustnosti dovolání (které může být přípustné jen podle §237 o. s. ř.), však §237 o. s. ř., neobsahuje. Poslední ze čtyř zakotvených předpokladů přípustnosti dovolání, tj. "má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak", míří pouze na případ právní otázky vyřešené Nejvyšším soudem v jeho dosavadní rozhodovací praxi, od jejíhož řešení by se měl odklonit (posoudit tuto otázku jinak), a nikoli na případ, jak se mylně domnívá stěžovatelka, že má Nejvyšší soud posoudit jinak otázku vyřešenou soudem odvolacím. I kdyby stěžovatelka uplatnila čtvrtý z předpokladů přípustnosti vymezených v §237 o. s. ř., musí být z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má Nejvyšší soud odchýlit [srov. usnesení ze dne 28. 11. 2013 sp. zn. 29 ICdo 43/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2014, sen. zn. 29 NSCR 36/2014, či usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1 2014 sp. zn. I. ÚS 3524/13 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)]. Tomuto požadavku stěžovatelka nedostála, neboť judikaturu Nejvyššího soudu, od níž by se měl tento soud odchýlit, neuvedla.
5. Nadto Nejvyšší soud dodal, že stěžovatelka sice namítá, že nebyla účastnicí nalézacího řízení, ve kterém byl vydán exekuční titul (tedy řízení vedeného před krajským soudem pod sp. zn. 31 A 160/2016), pomíjí však, že ve správním řízení vystupovala jako orgán moci veřejné, který se řízení zúčastnil a který vydal rozhodnutí v prvním stupni. Z tohoto důvodu jí bylo možné ze strany správního soudu uložit podle §69 soudního řádu správního, resp. §16 odst. 4 zákona č. 106/1999 Sb., ve znění účinném do 23. 4. 2019, danou povinnost (dále srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 11. 2016, č. j. 3 As 278/2015-44, ve kterém Nejvyšší správní soud dovodil, že ustanovení §16 odst. 4 zákona o svobodném přístupu k informacím je možno ohledně vymezení účastníků řízení vnímat ve vztahu k §69 soudního řádu správního jako určitý lex specialis). Námitku stěžovatelky, že nebyla účastníkem řízení, v němž jí byla uložena povinnost, tedy podle Nejvyššího soudu nelze vyhodnotit jako porušení jejích účastnických práv (ani práva na soudní ochranu). Nejvyšší soud dále dodal, že již dříve ustálená judikatura Nejvyššího soudu dovodila, že k případnému splnění povinnosti před vydáním exekučního titulu nelze přihlédnout [srov. §268 odst. 1 písm. g) o. s. ř., a dále např. viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 1999 sp. zn. 21 Cdo 2020/98, usnesení ze dne 25. 10. 2002 sp. zn. 20 Cdo 554/2002, usnesení ze dne 16. 12. 2004 sp. zn. 20 Cdo 1570/2003, usnesení ze dne 23. 5. 2019 sp. zn. 20 Cdo 1556/2019). Exekuční řízení je ze své podstaty určeno pouze pro výkon rozhodnutí, nikoli pro autoritativní nalézání práva. Stejně tak není řízením přezkumným [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 17. 1. 2012 sp. zn. I. ÚS 871/11 (N 15/64 SbNU 155), bod IV a nález ze dne 3. 4. 2012 sp. zn. IV. ÚS 2735/11 (N 71/65 SbNU 9), bod 14, 15].
II.
Argumentace stěžovatelky
6. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že v předmětné věci se soudy všech stupňů dopustily pochybení, neboť v jejich rozhodnutích byly pominuty její námitky, že veškeré informace byly v minulosti žadateli o informace již poskytnuty, a že právě tato skutečnost zakládá důvod pro zastavení vykonávacího řízení podle §268 odst. l písm. g), h) o. s. ř. Stěžovatelka namítá, že nemůže být šikanózně nucena k opakovanému poskytování informací, které ostatně již v minulosti poskytla, a to ani ve vykonávacím řízení. Tato námitka však nebyla soudy akceptována, ačkoliv byla důkazně doložena, a byla odmítnuta pouze obecnými argumenty. Stěžovatelka tvrdí, že soudy se měly zabývat tím, zda byly naplněny důvody pro zastavení exekuce, jak uváděla, resp. nejde-li u žadatele o šikanózní vedení vykonávacího řízení, byly-li mu v minulosti již žádané informace řádně poskytnuty.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
9. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471), všechna rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
10. Jde-li o napadené rozhodnutí krajského soudu, jímž potvrdil shora uvedené usnesení okresního soudu (sub 2), Ústavní soud konstatuje, že krajský soud správně poukázal na to, že opírá-li stěžovatelka svůj návrh na zastavení exekuce o tvrzení, že vymáhaná povinnost byla již dříve, před vydáním exekučního titulu, splněna, zpochybňuje tím věcnou správnost exekučního titulu. Vzhledem k tomu, že v exekučním řízení již nelze přezkoumávat věcnou správnost rozhodnutí, podle něhož je prováděna (exekučního titulu), nemůže být argumentace stěžovatelky, že vedlejšímu účastníkovi žádané informace poskytla již před vydáním vykonávaného rozhodnutí, důvodem pro zastavení exekuce (blíže sub 3). Uvedeným závěrům krajského soudu nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout, zvláště když důvodně poukázal v odůvodnění napadeného usnesení i na to, že dospěl-li krajský soud v řízení vedeném pod sp. zn. 31 A 160/2016 k závěru, že povinnost poskytnout vedlejšímu účastníkovi žádané informace nebyla před vydáním vykonávaného rozhodnutí splněna, a to mimo jiné zasláním sdělení, na které stěžovatelka odkazuje ve svém návrhu na zastavení exekuce, resp. podaném odvolání, tento závěr nelze v exekučním řízení "revidovat".
11. K napadenému usnesení Nejvyššího soudu Ústavní soud především poukazuje na to, že Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl, neboť ho neshledal přípustným. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že stěžovatelka ve svém dovolání řádně neuvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, když neoznačila judikaturu Nejvyššího soudu, od níž by se měl Nejvyšší soud odchýlit. Podle stěžovatelky by Nejvyšší soud měl právní otázku posoudit jinak než krajský soud. Nejvyšší soud přitom důvodně konstatoval, že takový předpoklad přípustnosti dovolání však §237 o. s. ř., neobsahuje (sub 4). Ústavní soud považuje za ústavně konformní jeho závěr, že spokojila-li se stěžovatelka s kritikou správnosti právního posouzení věci krajským soudem, a neoznačila žádné rozhodnutí Nejvyššího soudu, ani příslušné ustálené judikaturní závěry, od nichž by se měl Nejvyšší soud odchýlit, nedošlo k řádnému vymezení předpokladů přípustnosti dovolání. To, že má dovolatel jiný názor na právní závěry odvolacího soudu, případně nesouhlasí s jeho procesními postupy, nepředstavuje způsobilé vymezení předpokladů přípustnosti dovolání. Nejvyšší soud přitom ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel konkrétně uvedl, v čem spatřuje splnění jednoho ze čtyř předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř., obligatorní náležitostí dovolání (srov. též stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (460/2017 Sb.). S ohledem na tyto závěry Nejvyššího soudu, jež nelze považovat za ústavně nekonformní, Ústavní soud neshledal důvod pro svůj případný kasační zásah.
12. Ústavní soud konstatuje, že v posuzované věci neshledal žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení práv stěžovatelky. V závěrech ve věci jednajících obecných soudů Ústavní soud neshledal ani znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup. Ústavní soud tak neshledal žádný důvod pro svůj případný kasační zásah.
13. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), a protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný a ústavní stížnost v této části mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. února 2022
Josef Fiala v. r.
předseda senátu