ECLI:CZ:US:2022:4.US.3462.21.1
sp. zn. IV. ÚS 3462/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele P. B., zastoupeného JUDr. Lukášem Rezkem, advokátem, sídlem 2. května 7134, Zlín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2021 č. j. 11 Tdo 723/2021-436, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. února 2021 č. j. 5 To 70/2020-371 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 27. července 2020 č. j. 81 T 7/2020-300, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Ostravě - pobočky v Olomouci, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem uznal stěžovatele vinným ze spáchání zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 3 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, dílem dokonaného, dílem spáchaného ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 trestního zákoníku, a za tento trestný čin mu uložil podle §283 odst. 3 trestního zákoníku trest odnětí svobody v trvání osmi let, pro jehož výkon ho zařadil podle §56 odst. 3 trestního zákoníku do věznice s ostrahou. Podle §70 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákoníku stěžovateli dále uložil trest propadnutí věci, resp. věcí zajištěných při domovní prohlídce, které ve výroku rozsudku specifikoval. Podle krajského soudu se stěžovatel dopustil uvedeného trestného činu tím, že v konkretizovanou dobu na určených místech pěstoval rostliny konopí se záměrem vyrobit finální produkt sušinu omamné látky konopí obsahující psychotropní látku delta-9-THC, tedy marihuanu, celkově tak vyrobil 17 320 g sušené rostlinné hmoty využitelné pro toxikomanii obsahující 1 299 g účinné látky delta-9-THC, a celkem mohl získat nejméně 22 670 g rostlinné hmoty využitelné pro toxikomanii obsahující 1 885,07 g THC, přičemž konopí a pryskyřice z konopí jsou pak uvedeny v příloze č. 3 - omamné a psychotropní látky zařazené do seznamu IV. podle Úmluvy o omamných a psychotropních látkách a delta-9-THC je uveden v příloze č. 5 - psychotropní látky zařazené do seznamu II. podle Úmluvy o omamných a psychotropních látkách zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách a o změně některých zákonů (v platném znění), a tyto látky jsou podle §130 trestního zákoníku návykovými látkami, které jsou způsobilé nepříznivě ovlivnit psychiku člověka nebo jeho ovládací nebo rozpoznávací schopnosti nebo sociální chování.
3. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel odvolání, které Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") napadeným usnesením podle §256 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, zamítl.
4. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatele podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné odmítl.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že obecné soudy pochybily při stanovení rozsahu jeho trestné činnosti podle §283 odst. 3 písm. c) trestního zákoníku tím, že vycházely pouze z množství zajištěného sušeného konopí, k čemuž odkazuje na závěry komentářové literatury. Podle stěžovatele soudy nepřípustně podporovaly veřejnou obžalobu zejména tím, že nevyžadovaly řádné objasnění toho, jak se dostaly do pytlů s konopím v tzv. režimovém skladu cizí (s věcí nesouvisející) listiny, z jakých důvodů bylo konopí předáváno do tohoto skladu po částech (přičemž nebylo řádně pečetěno ani jinak zabezpečeno, takže není zřejmé, jak s ním policejní orgán zacházel) a proč byly některé protokoly policejním orgánem sepsány až řadu měsíců po provedení dokumentovaných úkonů. Výpovědi svědka P. související okolnosti nevysvětlují a policista P. - přes odpovídající důkazní návrh stěžovatele - nebyl vyslechnut. Množství delta-9-THC bylo zjišťováno až rok po provedení domovní prohlídky. Jednotlivé dílčí nesrovnalosti při zjišťování skutkového stavu podle stěžovatele ve výsledku zpochybňují správnost závěrů, které učinily soudy. Podle stěžovatele výsledek kontroly věcí (včetně zjišťování hmotnosti konopí) představuje procesně nepoužitelný důkaz.
6. V další části ústavní stížnosti stěžovatel polemizuje se závěry, které obecné soudy učinily o zákonných znacích "pěstování", "jinému opatří", "pro jiného přechovává" a "výroba" u trestných činů podle §283, 284 a 285 trestního zákoníku. Stěžovatel se vymezuje proti specifikovaným závěrům obsaženým ve stanovisku Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2014 sp. zn. Tpjn 300/2014, uveřejněném pod č. 1/2015 Sb. rozh. tr., o znaku "výroba" ve smyslu §283 trestního zákoníku, přičemž dovozuje, že nemá-li §285 trestního zákoníku dopadat toliko na pěstitele konopí pro botanické či okrasné účely, musí platit, že i po vypěstování konopí a jeho sklizení stále půjde o "pěstování" konopí ve smyslu §285 trestního zákoníku, nikoliv o výrobu marihuany ve smyslu §283 trestního zákoníku. Dovolací soud tak stvrdil nadbytečnost privilegované skutkové podstaty, jelikož si lze skutečně těžko představit, že by někdo pěstoval rostliny konopí bez úmyslu je následně sklidit, usušit a použít (bez ohledu na účel). Podle stěžovatele soudy porušily rovněž princip předvídatelnosti rozhodování a ústavní zásadu proporcionality trestních sankcí. Stěžovatel poukazuje na praxi trestních soudů, které sice aplikují §283 trestního zákoníku, nicméně přistupují k uplatnění institutu mimořádného snížení trestu, a to i v případech, kdy bylo zajištěné ještě větší množství sušiny než v jeho případě.
7. Posléze stěžovatel brojí proti označeným skutkovým zjištěním obecných soudů. Zpochybňuje zejména jejich závěry, že marihuanu distribuoval, přičemž setrvává na své obhajobě, podle které investoval do vybavení pěstírny konopí, aby ušetřil za lékařské konopí na předpis, které potřeboval pro zmírnění svých zdravotních problémů. Odmítá rovněž tvrzení soudů, že sám připustil, že pouze desetina konopí byla určena pro jeho osobní spotřebu, a vymezuje se proti závěrům soudů o své finanční situaci.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupený v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel nemá k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
9. Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel v petitu ústavní stížnosti výslovně nepožaduje zrušení usnesení Nejvyššího soudu, byť lze z obsahu ústavní stížnosti dovodit, že s jeho závěry rovněž nesouhlasí. Ústavní soud proto v souladu se svojí judikaturou (srov. usnesení ze dne 6. 8. 2008 sp. zn. II. ÚS 256/08; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), navazující na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, zejména rozsudek ze dne 20. 4. 2004 ve věci Bulena v. Česká republika, stížnost č. 57567/00, podrobil ústavnímu přezkumu i usnesení Nejvyššího soudu, aniž považoval za nutné vyzývat stěžovatele k upřesnění petitu ústavní stížnosti.
10. Vzhledem k těmto zjištěním Ústavní soud shledává, že procesní předpoklady řízení podle zákona o Ústavním soudu byly naplněny.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
12. Ústavní soud mnohokrát konstatoval, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a použití podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně (obecným) soudům, nikoli Ústavnímu soudu. Z hlediska ústavněprávního může být pouze posouzeno, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; deficit takového adekvátního posouzení se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, odpovídá ustáleným závěrům soudní praxe, není výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně přijímaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu"). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
13. V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde o posouzení, zda se soudy nedopustily pochybení způsobilého založit nepřijatelné ústavněprávní následky, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do základních práv stěžovatele, zejména do práva na soudní ochranu podle čl. 36 a násl. Listiny ve spojení s čl. 8 odst. 2 Listiny.
14. Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavněprávně relevantními pochybeními napadené řízení a jeho výsledek postiženo není, proto postačuje odkaz na obsah odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí. V rovině konkrétní, resp. v jednotlivostech a stěžovateli na vysvětlenou, lze doplnit následující závěry.
15. Ústavní soud ve své dosavadní judikatuře formuloval celkem tři oblasti, v nichž pochybení v průběhu dokazování před obecnými soudy nabývají takové intenzity, že je nezbytný jeho kasační zásah z důvodu ochrany dotčených základních práv a svobod.
16. V prvé řadě jde o situace, kdy důkaz není získán procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem a limine vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci [srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257) či nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004 sp. zn. III. ÚS 177/04 (N 172/35 SbNU 315)]. Takto kvalifikovanou námitku stěžovatel uplatnil tvrzením, že policejní orgán nezabezpečil zajištěné rostliny způsobem vylučujícím nezákonné (nekontrolovatelné) nakládání s nimi. Ústavní soud shledal, že obecné soudy se s ní vypořádaly ústavněprávně konformním způsobem. Na základě provedeného dokazování dospěly k závěru, že listiny určené ke skartaci byly v boxu č. 9 s konopím ponechány jen omylem, přičemž ani případné odhlédnutí od této části konopí (max. 1,12 kg) by nemělo vliv na právní kvalifikaci a ani na druh či výměru trestu. Okolnost, že konopí se v průběhu sušení nenacházelo uzavřené v obalech, vyplývá z vnitřní logiky věci. Samotné vážení pak proběhlo za přítomnosti obhájce stěžovatele, přičemž jeho výsledky jsou zaznamenány v protokolu i na přiloženém videozáznamu z průběhu úkonu.
17. Druhou skupinu případů tvoří tzv. opomenuté důkazy [srov. nález Ústavního soudu ze dne 18. 4. 2001 sp. zn. I. ÚS 549/2000 (N 63/22 SbNU 65)]. Jde jednak o procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech při jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci. Jednak o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejího skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 177/04). Stěžovatel v této souvislosti namítá, že por. Bc. Zbyněk Pečiva nebyl vyslechnutý jako svědek. Předmětný důkazní návrh nicméně krajský soud regulérním způsobem zamítl pro nadbytečnost, neboť odpovídající skutečnosti byly objasněné jinými důkazními prostředky.
18. Konečně třetí skupinu vad důkazního řízení, jež jsou relevantní z ústavněprávního hlediska, tvoří případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Jsou-li právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za rozporné s čl. 90 Ústavy a s čl. 36 odst. 1 Listiny (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94).
19. Stěžovatel vytýká, že obecné soudy učinily bez jakékoli opory v důkazních prostředcích závěry o distribuci konopí. Obecné soudy se však vypořádaly se stěžovatelovou obhajobou ústavněprávně konformním způsobem. Poukázaly, že stěžovatel si nákladem cca 80 000 Kč vybudoval sofistikovanou pěstírnu zaměřenou na vyprodukování co největšího množství konopí a vyprodukoval více než 22 kg dané drogy (srov. bod 16. usnesení vrchního soudu). Takovýto způsob páchání trestné činnosti podle obecných soudů nasvědčoval tomu, že stěžovatel tak činil i za účelem přinejmenším část konopí distribuovat, přičemž uvedený závěr nelze označit za jakkoliv extrémní.
20. V další části ústavní stížnosti se stěžovatel vymezuje proti závěrům obsaženým ve stanovisku Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 300/2014. K tomu Ústavní soud připomíná, že se srovnatelnou argumentací zabýval již v usnesení ze dne 14. 4. 2016 sp. zn. III. ÚS 3660/15, kde označil závěry podané v tomto stanovisku za srozumitelné a logicky konzistentní. Ústavní soud neshledal ústavněprávní diskrepance v závěru, že o výrobu omamné látky může jít v případech, kdy je rostlina konopí sklizena a následně dojde k jejímu neoprávněnému zpracování v procesu, v němž by jako vstupní komponent byla dále upravována, a to buď do stavu způsobilého již ke spotřebě (marihuana), anebo k získání psychotropní látky tetrahydrocanabinolu (THC). To platí i tehdy, uskuteční-li pachatel takovou výrobu pro vlastní potřebu, a za tím účelem si opatřil nebo přechovával rostliny konopí. Neoprávněné vypěstování rostlin konopí nebo jejich přechovávání pro vlastní potřebu v množství větším než malém může být trestným činem přechovávání omamné nebo psychotropní látky a jedu podle §284 odst. 1 trestního zákoníku nebo nedovoleného pěstování rostlin obsahujících omamnou nebo psychotropní látku podle §285 odst. 1 trestního zákoníku jen tehdy, nepoužije-li pachatel vypěstované rostliny dále k výrobě ve výše uvedeném smyslu, nebo nelze-li s ohledem na množství vypěstovaných rostlin, způsob jejich pěstování a na další okolnosti dovodit, že je opatřil nebo přechovával pro jiného. Takové závěry nejsou dle Ústavního soudu nelogickými, nesrozumitelnými či svévolnými, neboť nenechávají žádnou pochybnost, že odborné zpracování rostliny konopí směřující k výrobě drogy chápou obecné soudy jako výrobu omamné látky. Pouze držba nezpracované rostliny vypěstované pachatelem, nebo držba omamné látky vyrobené jinou osobou, zakládá naplnění znaků méně závažných deliktů. Ústavní soud ve shodě s vlastní prejudikaturou uzavírá, že možnost jiného a pro pachatele příznivějšího výkladu nečiní uvedené závěry ústavně nepřijatelné.
21. Ústavní soud dále uvádí, že mu zásadně nepřísluší vyjadřovat se k výši a druhu uloženého trestu [srov. nález ze dne 24. 4. 2008 sp. zn. II. ÚS 455/05 (N 74/49 SbNU 119)], neboť rozhodování obecných soudů je v této oblasti zcela nezastupitelné (srov. čl. 90 Ústavy a čl. 40 odst. 1 Listiny). Ústavní soud je oprávněn zasáhnout pouze v případě, že by soudy nerespektovaly zásadu zákonnosti ukládaného trestu (srov. čl. 39 Listiny). Toto pochybení by mohlo nastat v případě, že soud uloží druh trestu zákonem nedovolený, výše trestu se pohybuje mimo rozsah zákonem stanovené sazby, nejsou respektována pravidla modifikující tuto sazbu či upravující trestání v případě mnohosti trestné činnosti, příp. při stanovení konkrétní výměry zvoleného trestu jsou opomenuty rozhodující okolnosti pojící se k osobě pachatele a ke spáchanému trestnému činu, resp. je zde extrémní nevyváženost prvku represe a prevence (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 1. 2014 sp. zn. I. ÚS 2613/13 a ze dne 5. 3. 2015 sp. zn. III. ÚS 2925/14). Obecné soudy konstatovaly, že institut mimořádného snížení trestu odnětí svobody podle §58 odst. 4 písm. b) trestního zákoníku [resp. §58 odst. 3 písm. b) trestního zákoníku, ve znění do 30. 9. 2020], předpokládá pečlivé uvážení okolností případu či poměrů pachatele, z čehož lze dovodit, že možnost jeho užití se bude lišit s ohledem na individuální okolnosti té které trestní věci. Podle nich stěžovatel nemůže automaticky očekávat aplikaci daného ustanovení jen proto, že jeho trestná činnost vykazuje nižší míru společenské škodlivosti. Krajský soud stěžovateli uložil trest na samé dolní hranici trestní sazby (jak bylo výše uvedeno, uplatnění odlišné - stěžovateli příznivější - právní kvalifikace skutku neshledal za důvodné) a zařadil jej do mírnějšího typu věznice, tj. do věznice s ostrahou, když užil moderaci podle §56 odst. 3 trestního zákoníku. Zohlednil přitom věk, přechozí způsob života a možnosti nápravy stěžovatele. Vrchní soud tyto závěry považoval za správné a nezpochybnil je ani dovolací soud, který námitku posoudil s ohledem na možné dotčení základních práv a svobod stěžovatele. Jejich závěry se a priori nejeví jako hrubě nespravedlivé či excesivní a Ústavní soud, jak uvedeno výše, za takových okolností není oprávněn sám přistoupit ke kasačnímu zásahu.
22. Ani stěžovatelovy námitky proti rozhodnutí dovolacího soudu nejsou opodstatněné. Z odůvodnění napadeného usnesení se zřetelně podává, proč se Nejvyšší soud nemohl zabývat částí dovolacích námitek stěžovatele (s ohledem na jejich skutkový základ). Naopak tam, kde stěžovatel prostřednictvím své argumentace vymezil otázky spadající pod uplatněný dovolací důvod, byl postup soudů nižších stupňů podroben přezkumu dovolacím soudem, jenž však žádných pochybení neshledal. Dovolací soud rovněž zkoumal, zda bylo respektováno právo stěžovatele na spravedlivé (sc. řádné) soudní řízení a zda skutkové závěry soudů nejsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy.
23. Ústavní soud připomíná, že je zejména povinen zkoumat, zda bylo řízení jako celek řádně vedené. V posuzovaném případě dospěl k závěru, že tomu tak bylo, neboť v postupu obecných soudů neshledal pochybení, jež by byla, byť ve svém souhrnu, způsobilá změnit výsledek trestního řízení vedeného proti stěžovateli. Komplex provedených důkazů, posuzovaných ve všech souvislostech, umožnil v tomto konkrétním případě dospět k přesvědčivému závěru o vině. Vina byla prokázána na základě provedených důkazů, které byly dostatečně podrobně popsány a zhodnoceny. Hodnocení důkazů nevykazuje znaky libovůle, má vnitřní logiku, vychází ze vzájemných souvislostí a je založeno na rozumných úvahách s vysokou mírou přesvědčivosti. Ústavněprávní exces nelze shledat ani v navazujícím právním hodnocení.
24. Ústavní soud nezjistil žádný zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele, tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. února 2022
Josef Fiala v. r.
předseda senátu