ECLI:CZ:US:2022:4.US.398.22.1
sp. zn. IV. ÚS 398/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Josefem Fialou ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů spolku Krajina Dluhonice, z. s., sídlem U Zbrojnice 46/3, Přerov, a spolku Děti Země - Klub za udržitelnou dopravu, sídlem Cejl 866/50a, Brno, zastoupených JUDr. Petrou Humlíčkovou, Ph.D., advokátkou, sídlem Štěpánská 640/45, Praha 1 - Nové Město, proti IV. a V. výroku rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. září 2021 č. j. 38 A 4/2021-159 a II. a III. výroku usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. srpna 2021 č. j. 38 A 4/2021-106, za účasti Krajského soudu v Ostravě, jako účastníka řízení, a spolku Voda z Tetčic, z. s., sídlem Hybešova 178, Tetčice, Krajského úřadu Olomouckého kraje, sídlem Jeremenkova 1191/40a, Olomouc, a státní příspěvkové organizace Ředitelství silnic a dálnic ČR, sídlem Na Pankráci 546/56, Praha 4 - Nusle, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení výše uvedených rozhodnutí v konkretizovaných výrocích s tvrzením, že napadenými výroky byla porušena jejich základní práva (svobody) zakotvená v čl. 36 odst. 1 až 3 Listiny základních práv svobod (dále jen "Listina"), v čl. 11 odst. 5 Listiny, jakož i ústavněprávní princip v čl. 2 odst. 2 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti i jejích příloh se podává, že Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") v řízení o žalobách stěžovatelů a prvního vedlejšího účastníka proti rozhodnutí druhého vedlejšího účastníka ze dne 14. 4. 2021 č. j. KUOK 40737/2021 (ve věci změny územního rozhodnutí o umístění záměru "D1, stavba 0136 Říkovice - Přerov") usnesením ze dne 12. 8. 2021 č. j. 38 A 4/2021-106 nepřiznal žalobám odkladný účinek (I. výrok) a každému stěžovateli uložil povinnosti uhradit soudní poplatek ve výši 1 000 Kč za návrh na vydání předběžného opatření (II. a III. výrok). Krajský soud rozhodl s odkazem na §9d zákona č. 100/2001 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů, ve spojení s §4 odst. 1 písm. h) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů. Ve věci samé krajský soud rozsudkem ze dne 23. 9. 2021 č. j. 38 A 4/2021-159 žaloby zamítl (I. výrok), rozhodl o nákladech řízení (II. a III. výrok) a o tom, že stěžovatelům nebude vrácen soudní poplatek, každému ve výši 1 000 Kč (IV. a V. výrok).
3. Podle stěžovatelů jsou napadené výroky neústavní, podle jejich přesvědčení jim žádná poplatková povinnost nevznikla.
4. Stěžovatelé v ústavní stížnosti informují, že proti rozsudku krajského soudu byla podána kasační stížnost, dodatečně odůvodněná dne 7. 2. 2022, a Nejvyšší správní soud o ní vede řízení pod sp. zn. 10 As 533/2021.
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž byla vydána rozhodnutí obsahující výroky napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost proti II. a III. výroku usnesení krajského soudu je opožděná, neboť usnesení bylo (dle údaje v příloze ústavní stížnosti) doručeno 18. 8. 2021 a ústavní stížnost byla podána 10. 2. 2022, tedy po uplynutí lhůty stanovené v §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu. Dále se Ústavní soud zabýval posouzením přípustnosti zbývající části ústavní stížnosti.
6. Podle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje.
7. Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí (např. usnesení ze dne 3. 12. 2003 sp. zn. I. ÚS 615/03, ze dne 21. 12. 2010 sp. zn. II. ÚS 1179/10, ze dne 13. 7. 2011 sp. zn. I. ÚS 3304/10; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) konstatoval, že ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy představuje subsidiární prostředek ochrany základních práv jednotlivce, který lze uplatnit jen v situaci, kdy v právním řádu neexistují jiné prostředky ochrany práva nebo kdy případný zásah do práv nelze odčinit jiným způsobem. Jinými slovy, musí nastat situace, kdy se stěžovatel nemůže domáhat ochrany svých základních práv či svobod jiným zákonným způsobem.
8. V posuzované věci byla podána proti rozsudku krajského soudu současně kasační stížnost a ústavní stížnost. Kasační stížnost zjevně směřuje proti I. výroku, jímž krajský soud rozhodl ve věci samé (podané žaloby zamítl), zatímco ústavní stížnost směřuje jen proti IV. a V. o tom, že stěžovatelům nebudou vráceny jimi zaplacené soudní poplatky, bylo tedy rozhodnuto o specifické části náhrady nákladů řízení.
9. Ústavní stížnost proti IV. a V. výroku rozsudku krajského soudu je předčasná, tudíž není přípustná. V době podání ústavní stížnosti nebylo skončeno řízení o kasační stížnosti ve věci samé (stěžovatelé sami žádné rozhodnutí o ní v ústavní stížnosti nezmiňují). Nelze přitom přehlédnout, že i kdyby kasační stížnost nebyla Nejvyšším správním soudem shledána důvodnou, nic nebrání tomu, aby "k takto podané kasační stížnosti napravil Nejvyšší správní soud [i] nesprávný výrok krajského soudu o nákladech řízení" (srov. k tomu odst. 31 usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 6. 2010 č. j. 7 Afs 1/2007-64). Přezkoumával-li by Ústavní soud napadené výroky rozsudku krajského soudu ještě před tím, než bude Nejvyšším správním soudem rozhodnuto o kasační stížnosti proti výroku ve věci samé, nerespektoval by tím subsidiaritu ústavní stížnosti k jiným zákonným procesním prostředkům k ochraně práva (srov. přiměřeně usnesení ze dne 14. 7. 2020 sp. zn. IV. ÚS 1694/20 týkající se obdobné situace při souběžném podání ústavní stížnosti a dovolání).
10. Odmítnutí ústavní stížnosti pro její předčasnost nezasahuje stěžovatelům do jejich práva na přístup k soudu, protože nebudou-li spokojeni s výsledkem řízení o kasační stížnosti, budou mít po jeho ukončení možnost podat novou ústavní stížnost, a to tak, aby zohledňovala i průběh a výsledky tohoto řízení. Tato další ústavní stížnost (při splnění ostatních procesních předpokladů) může být věcně projednatelná Ústavním soudem, a to i v případě, brojila-li by výhradně proti nyní napadenému IV. a V. výroku rozsudku krajského soudu.
11. S ohledem na výše uvedené, Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost zčásti (proti IV. a V. výroku rozsudku krajského soudu) podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustnou a zčásti (proti II. a III. výroku usnesení krajského soudu) jako opožděnou podle §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. února 2022
Josef Fiala v. r.
soudce zpravodaj