ECLI:CZ:US:2022:4.US.474.22.1
sp. zn. IV. ÚS 474/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele J. M., zastoupeného Mgr. Jaroslavem Hanusem, advokátem, sídlem Žižkova tř. 183/33, České Budějovice, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. října 2021 č. j. 39 Co 207, 208/2021-1537 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 16. března 2021 č. j. 6 P 235/2017-1333, 42 P a Nc 440/2018, 42 P a Nc 50/2019, 42 P a Nc 293/2019, 42 P a Nc 371/2020, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 9, jako účastníků řízení, a 1. nezletilé A. M. a 2. E. P., jako vedlejších účastnic řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel (dále též "otec") domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi došlo k porušení jeho práv podle čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i podle čl. 6 odst. 1 a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práva a základních svobod a čl. 90 Ústavy.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Obvodní soud pro Prahu 9 (dále jen "obvodní soud") napadeným rozsudkem rozhodl o návrhu otce na změnu péče o nezletilou vedlejší účastnici (dále též "nezletilá"), o návrhu druhé vedlejší účastnice (dále též "matka") na změnu úpravy styku otce s nezletilou - neurčení styku, o návrhu otce na snížení výživného a o návrhu otce na uložení výchovného opatření - účasti rodičů na terapii, že návrh otce na změnu péče o nezletilou se zamítá (výrok I). Úpravu styku otce s nezletilou, stanovená naposledy rozsudkem obvodního soudu ze dne 15. 3. 2017 č. j. 61 Nc 2639/2016-169 změnil tak, že s účinností od právní moci tohoto rozsudku se styk otce s nezletilou neurčuje (výrok II). Obvodní soud uložil oběma rodičům povinnost využít odbornou pomoc formou terapie u Centra sociálních služeb Hvozdy, o. p. s., s tím, že oba rodiče jsou povinni se této odborné pomoci zúčastnit, dbát pokynů poskytovatele služby a v souladu s těmito pokyny s poskytovatelem služeb spolupracovat. Soud ukládá tomuto poskytovateli zajistit odbornou pomoc rodičům s cílem korigovat vztahy mezi rodiči a jejich výchovné působení vůči nezletilé včetně podpory vztahu k druhému rodiči, a poskytovateli ukládá povinnost po skončení poskytování pomoci zaslat soudu písemnou zprávu o průběhu poskytování služby (výrok III). Výživné stanovené otci na nezletilou naposledy jeho rozsudkem ze dne 15. 3. 2017 č. j. 61 Nc 2639/2016-169 částkou 10 000 Kč měsíčně s účinností ode dne 1. 4. 2020 obvodní soud snížil na částku 6 000 Kč měsíčně. Výživné je splatné vždy do každého 15. dne příslušného měsíce k rukám matky. Nedoplatek na sníženém výživném vzniklý otci za období od 1. 4. 2020 do 31. 3. 2021 v celkové výši 41 500 Kč je otec povinen uhradit nejpozději do šesti měsíců od právní moci tohoto rozsudku (výrok IV). Oba rodiče jsou povinni uhradit České republice na nákladech řízení za znalečné každý částku 16 275 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku na účet obvodního soudu (výrok V). Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok VI).
3. Stěžovatel dále navrhl vydání doplňujícího rozsudku s tvrzením, že obvodní soud nerozhodl o celém předmětu řízení, konkrétně o adaptačním období pro realizaci styku nebo změně péče včetně předběžné vykonatelnosti, o předběžné vykonatelnosti výchovného opatření a snížení výživného za období od 1. 1. 2019 do 31. 3. 2020. Obvodní soud usnesením ze dne 23. 3. 2021 č. j. 6 P 235/2017-1327 tento návrh zamítl.
4. K odvolání obou rodičů Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem ve výrocích I, II, III a V potvrdil rozsudek obvodního soudu (výrok I). Ve výroku IV o změně výše výživného tento rozsudek změnil tak, že vyživovací povinnost otce k nezletilé, naposledy stanovená rozsudkem obvodního soudu ze dne 15. 3. 2017 č. j. 61 Nc 2639/2016-169, se s účinností od 1. 2. 2019 snižuje na částku 7 000 Kč měsíčně, splatnou do každého 15. dne příslušného měsíce k rukám matky (výrok II). Ve výroku IV o vyčíslení nedoplatku na sníženém výživném rozsudek obvodního soudu zrušil a řízení se v tomto rozsahu zastavil (výrok III). Usnesení obvodního soudu ze dne 23. 3. 2021 č. j. 6 P 235/2017-1327 potvrdil (výrok IV) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok V).
5. Obecné soudy zejména zdůraznily, že nezletilá (nyní již 16letá) otce odmítá. Přímo z jejích výpovědí u obvodního soudu např. vyplynulo, že se jí nelíbí, že jí otec vyčítá, že např. v oblečení od matky vypadá jak bezdomovec, že matka nezletilé nedá doma najíst, že se doma neuklízí. Nezletilé se nelíbí, že když s ní otec někam šel, tak se s jinými lidmi hádá, když se mu něco nelíbí. Takhle se hádal např. v obchodě, na parkovišti, na ulici. Stěžovala si, že otec má v sobě hodně vzteku, s ní se ale nehádá. Kdyby otec tohle chování změnil, tak by se nebála. Nezletilé se nelíbí, že otec lže, že na ni zavolal Policii České republiky do školy, že říká, že škola je špatná, že máma je špatná, že všichni jsou tam špatní. Raději by už žádná setkání nemusela být, protože už "setkání bylo moc". Ví to od matky, čte tam papíry a matka jí to říká. Otce má nezletilá "zablokovaného" v telefonu. I kdyby otec špatné věci neříkal, tak se s ním vídat nechce, neboť se s ním nedá v dobrém mluvit. Nezletilá k doplňujícímu dotazu obvodního soudu uvedla, že i kdyby se otec s ní bavil normálně, třeba o jejích zájmech, co ji baví, tak se s ním setkat nechce.
6. Obecné soudy vzaly v úvahu stanovisko nezletilé, a to i vzhledem k jejímu věku a rozumové vyspělosti (i když nezletilá trpí lehčí mentální retardací, tak ve věku víc jak 15 let má rozumovou vyspělost). V posuzované věci je nepochybné, že nezletilá je minimálně nepřímo negativně ovlivněna matkou, je negativně poznamenávána dlouhodobým protahovaným konfliktem a nepřátelským vztahem mezi rodiči, kdy ani jeden z rodičů není schopen ústupků, kdy se na okraj poznamenává, že rodiče byli velmi neústupní i v majetkoprávních záležitostech, když nebyli schopni se dohodnout na vypořádání nemovitosti, takže nemovitost musela být prodána ve veřejné dražbě, čímž došlo i ke krácení financí na úkor jejich vynaložení např. právě ve prospěch nezletilé. Dosažení změny výchovy či vynucování styku bez ohledu na vůli a postoj nezletilého dítěte by bylo po psychické stránce nepřiměřené. Soudy, byť si byly vědomy negativního ovlivňování matkou, neshledaly naplněná ostatní kritéria pro změnu péče. Z tohoto důvodu soudy jednoznačně preferovaly zájem nezletilé před rodičovskými právy. Navíc čím starší dítě je, tím větší má jeho názor váhu. Ve stejném smyslu obecné soudy hodnotily i soudně vynutitelnou úpravu styku otce a nezletilé. Obvodní soud již aplikoval dlouhodobě asistované kontakty či asistované předání, které však nesplnilo svůj účel, neboť negativní postoj nezletilé se naopak prohlubuje, nucení ke styku se jeví jako kontraproduktivní. Odnětí dítěte prostřednictvím soudního exekutora, tj. násilné přemístění, by bylo velmi necitlivé k psychice nezletilé. Nelze-li dítě i přes adekvátní výchovné působení přesvědčit, že má jít k otci, jeví se ukládání pokut jako nesplňující zákonem předvídaný úkol, tj. zajistit splnění povinnosti. V souladu s principy vyjádřenými v Úmluvě o právech dítěte je vyloučeno, aby kterýkoliv z rodičů nutil dítě k plnění povinností všemi prostředky. Sankční působení soudu tak postrádá reálný objekt, tedy vůlí ovlivnitelné lidské chování, na které by mohl reálně působit.
II.
Stěžovatelova argumentace
7. Stěžovatel zejména namítá, že městský soud zasáhl do jeho ústavně zaručených práv svým rozhodováním v průběhu řízení, kdy aktivně působil proti obnovení narušeného vztahu nezletilé ke stěžovateli, místo působení ve prospěch obnovení vztahu a rodinných vazeb. Městský soud změnami předběžných opatření z bagatelních, nelogických nebo formálních důvodů umožnil matce uniknout postihu za neplnění vykonatelných rozhodnutí soudu, čímž ji podporoval v jejím jednání proti vztahu nezletilé k otci a v neplnění vykonatelných, ale nepravomocných předběžných opatření a sejmul z ní působení ekonomickým tlakem možností ukládání pokut za jejich porušování. Obecné soudy nesprávně použily konkrétní ustanovení hmotného práva, když z opakovaného a dlouhodobého bránění ve styku nevyvodily zákonný závěr, tedy změnu úpravy péče.
8. O opakovaném bezdůvodném maření styku přímo svědčí to, že i městský soud potvrdil matce řadu pokut při výkonu rozhodnutí. Nebylo-li by styk možno objektivně realizovat pro odpor dítěte, pak by soud nemohl pokuty matce vůbec uložit, aniž by porušil ústavní právo matky. Jde o vnitřní rozpornost rozsudku a porušení práva na soudní ochranu. Buď měly soudy konstatovat porušování povinnosti matkou a ukládat pokuty a v případě neúčinnosti tohoto postupu předat nezletilou do péče otce, nebo dospěly-li k závěru, že matka povinnost neporušila a splnila povinnost přípravy, a přesto dítě styk odmítalo, pak je uložení pokut neústavní vůči matce.
9. Obecné soudy dospěly k řadě skutkových zjištění v rozporu s důkazy, když převzaly důkazně vyvrácená tvrzení matky, přičemž stěžovatel obsáhle uvádí konkrétní skutečnosti, zejména zdůrazňuje evidentní prokázání manipulace matky s nezletilou, kdy nezletilá převzala nepřátelský vztah matky ke stěžovateli, kdy matka prezentuje nezletilé svůj subjektivní a místy vědomě lživý pohled na neshody rodičů a na stěžovatele, a vytváří koalici s nezletilou proti stěžovateli. Soudům se za celou dobu řízení nepodařilo vymanit nezletilou z přímého vlivu matky, zajistit jediný asistovaný styk za přítomnosti dětského psychologa bez přímého vlivu matky, aby stěžovatel měl vůbec prostor pro nápravu, současně nedošlo k reálnému působení na matku ekonomickým tlakem soudů, aby své povinnosti plnila. Z pohledu dítěte s lehkou mentální retardací s očekávanou nutnou dopomocí rodičů i v dospělosti obecné soudy nerozhodly ve skutečném zájmu dítěte na zachování vztahu s oběma rodiči do budoucna, ale upřednostnily krátkodobý "zisk" nezletilé odstraněním stěžovatele z jejího života bez ohledu na fatální dopad na celý zbytek života nezletilé. Jde o krátkozraké rozhodnutí v protikladu s objektivním zájmem nezletilého dítěte.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterých byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné prostředky k ochraně jeho práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
12. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi uznáván, resp. který odpovídá všeobecně přijímanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471); toto i všechna dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
13. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti zastává zdrženlivý postoj k přezkumu rozhodování obecných soudů ve věcech péče o dítě. Posuzování těchto otázek je především v kognici uvedených soudů, které v kontradiktorně vedeném řízení mají odpovídající podmínky pro dokazování a pro následné rozhodnutí věci. Do rozhodování obecných soudů Ústavní soud zasahuje toliko v případech extrémního vykročení z pravidel řádně vedeného soudního řízení.
14. V tomto ohledu dále platí, že řízení před soudy má být konáno a přijatá opatření mají být činěna vždy z hlediska nejlepších zájmů dítěte a jejich sladění (čl. 3 Úmluvy o právech dítěte). To se nutně týká i rozhodování o úpravě styku dítěte s rodičem, jemuž nebylo svěřeno do péče. Ústavní soud vymezil základní (ústavněprávní) kritéria, na základě nichž by měl být "nejlepší zájem dítěte" zjišťován a posuzován [viz např. nález ze dne 26. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 2482/13 (N 105/73 SbNU 683), bod 18 a násl.]; rozhodují-li obecné soudy o úpravě styku, nutno vycházet z toho, že právem obou rodičů je v zásadě stejnou měrou o dítě pečovat a podílet se na jeho výchově, s čímž koresponduje i právo samotného dítěte na péči obou rodičů, a tudíž je-li rozhodnutím soudu svěřeno do péče jednoho z nich, pak by tomuto dítěti mělo být umožněno stýkat se s druhým rodičem v takové míře, aby byl postulát rovné rodičovské péče co nejvíce naplněn (střet dvou základních práv každého z rodičů). Takové uspořádání je zpravidla vždy v "nejlepším zájmu dítěte", přičemž odchylky musí být odůvodněny ochranou nějakého jiného, dostatečně silného legitimního zájmu z množiny zájmů, které mají obecné soudy za úkolem slaďovat. Konkrétní skutečnosti, o něž se tento zájem opírá, musí být v daném řízení prokázány [viz nálezy ze dne 25. 9. 2014 sp. zn. I. ÚS 3216/13 (N 176/74 SbNU 529) a ze dne 13. 3. 2012 sp. zn. II. ÚS 3765/11 (N 52/64 SbNU 645), bod 29].
15. Mezi kritéria, která musejí obecné soudy z hlediska nutnosti rozhodovat v nejlepším zájmu dítěte v těchto řízeních vzít v potaz, patří zejména (1) existence pokrevního pouta mezi dítětem a o jeho svěření do péče usilující osobou, (2) míra zachování identity dítěte a jeho rodinných vazeb v případě jeho svěření do péče té které osoby, (3) schopnost osoby usilující o svěření dítěte do péče zajistit jeho vývoj a fyzické, vzdělávací, emocionální, materiální a jiné potřeby a (4) přání dítěte (srov. bod 21 uvedeného nálezu sp. zn. I. ÚS 2482/13 a rozhodnutí v něm uvedená).
16. V individuálních rozhodnutích musí být nejlepší zájem dítěte hodnocen a stanoven ve světle specifických okolností konkrétního dítěte [viz nález ze dne 30. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 1506/13 (N 110/73 SbNU 739), body 22 až 24]. Za předpokladu, že je dítě dostatečně rozumově a emocionálně vyspělé, je nutné jeho přání považovat za zásadní okolnost při hledání jeho nejlepšího zájmu. Obecný soud je povinen takto zjištěný postoj (přání) nezletilého dítěte hodnotit komplexně, s ohledem na výše uvedená kritéria a okolnosti, a pro daný případ jej učinit "zásadním vodítkem" až po pečlivém posuzování jeho zájmů a při přihlédnutí k ostatním oprávněným zájmům [srov. též nález ze dne 16. 6. 2015 sp. zn. II. ÚS 2943/14 (N 110/77 SbNU 607)].
17. Z rozhodnutí obecných soudů je zřejmé, že zvažovaly vedle jednoznačného přání nezletilé i další okolnosti, a to vskutku zevrubně, včetně zohlednění znaleckých posudků, zpráv ze školy, vyjádření orgánu sociálně-právní ochrany dětí apod. Nicméně za situace, kdy nezletilá nyní ve věku již velmi blížícím se zletilosti (více než 16 let), která je i přes svou lehkou mentální retardaci jednoznačně schopna projevit svůj názor, když podle psycholožky PhDr. Marie Jüngling, v jejíž péči je nezletilá již od roku 2013, je nezletilá zejména v oblasti sociální vyspělá, a zde žádné omezení nemá (str. 4 rozsudku obvodního soudu), sama si nepřeje za žádných okolností se s otcem stýkat (což si opakovaně ověřil přímo obvodní soud při pohovorech s nezletilou - sub 5), je takové vynucování styku nebo dokonce změna péče naprosto kontraproduktivní a jdoucí proti smyslu právní úpravy, ale i proti nejlepšímu zájmu nezletilé.
18. Na nezletilou je vzhledem k jejímu věku a k její prokázané sociální vyspělosti nutno nahlížet již jako na samostatnou osobnost schopnou vyjádřit a obhájit svůj názor (i když ovlivňovaný působením matky), kdy nucené stanovení styku by naopak mohlo jejímu vztahu s otcem do budoucna ještě více uškodit, přičemž představa stěžovatele, že si právními prostředky vynutí styk s již skoro dospělým člověkem, je nerealistická až naivní. Jak Ústavní soud připomenul v usnesení ze dne 5. 6. 2018 sp. zn. I. ÚS 1542/18, úprava mezilidských vztahů soudem není přirozená, je umělá a svojí podstatou jde o řešení krajní situace, kdy se lidé nedokáží spolu domluvit sami. Od takových, či obdobných soudních rozhodnutí nelze očekávat, že budou mezilidské vztahy upravovat způsobem, jenž by bylo možno označit za bezchybný či ideální. Instrumentárium soudu, řešícího obdobné případy, je ze své podstaty omezené a vztahy soudem upravené tak nemohou dosahovat kvality přirozených mezilidských vztahů. Stěžovatel očekává od soudů rozhodnutí, které by ve své podstatě vyřešilo vztahy s nezletilou, která je již však natolik rozumově a sociálně vyspělá, že možnosti soudu zasahovat do jejího názoru na stěžovatele a do mezilidského vztahu dvou (takřka) dospělých jedinců má své meze. Obecné soudy mají možnost svými rozhodnutími upravit mezilidské vztahy jen částečně a vždy v určitém obecném (a časovém) rámci. Při svém rozhodování se především snaží vyvážit "mezilidské vztahy" tak, aby byly vzaty v potaz práva a povinnosti všech dotčených subjektů, se zvláštním přihlédnutím k zájmům nezletilých dětí. I přes shora deklarovanou snahu obecných soudů to neznamená, že přijaté rozhodnutí vždy odstraní problémy těch, jež se na tyto soudy obracejí.
19. Ústavní soud se neztotožňuje s názorem stěžovatele o nedostatcích v dokazování a neobhajitelném úsudku obecných soudů. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že rozhodovaly na základě dostatečně zjištěného skutkového stavu, námitkami stěžovatele (obdobnými jako v ústavní stížnosti) se řádně zabývaly a objasnily, na základě jakých důkazů a úvah dospěly ke svým závěrům. Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost je obsahově opakující se polemikou se skutkovými zjištěními obvodního soudu, které převzal a doplnil městský soud, a následně i s právním názorem těchto soudů. V posuzované věci podle Ústavního soudu rozhodnutí obecných soudů z ústavněprávního hlediska obstojí a do základních práv stěžovatele jimi zasaženo nebylo. Rozhodnutí obecných soudů vychází z relevantních zákonných ustanovení, skutkové i právní závěry jsou v nich dostatečně jasně a srozumitelně vyloženy, a Ústavní soud je neshledal svévolnými či excesivními. Oba soudy ve věci provedly dostatečné dokazování, zabývaly se podstatnými kritérii pro rozhodnutí jak ve věci péče o nezletilou a (ne)stanovení styku s otcem, tak v otázce výživného. Městský soud své rozhodnutí řádně a přehledně odůvodnil, poukázal na skutková zjištění obvodního soudu i na podrobné dokazování. Na závěrech obecných soudů neshledal Ústavní soud žádné extrémní vybočení z výkladových pravidel s ústavní relevancí. Závěry soudů jsou řádně odůvodněné, jasné, rozumné a logické [viz nález ze dne 27. 3. 2012 sp. zn. IV. ÚS 3441/11 (N 61/64 SbNU 723)].
20. Vzhledem ke zjištěnému skutkovému stavu a s přihlédnutím k bezprostřední zkušenosti, vyplývající z přímého kontaktu s účastníky řízení a znalosti vývoje rodinné situace, je na obecných soudech, aby rozhodly o úpravě či změně výkonu rodičovských práv a povinností, a to včetně stanovení styku. Ústavní soud nemůže hrát roli konečného univerzálního "rozhodce", jeho úkol může spočívat pouze v posouzení vzniklého stavu z hlediska ochrany základních práv toho účastníka, jemuž byla soudem eventuálně upřena jejich ochrana [srov. např. usnesení ze dne 17. 3. 2015 sp. zn. IV. ÚS 106/15 (U 5/76 SbNU 957)].
21. Dovolává-li se stěžovatel porušení čl. 90 Ústavy, je třeba poznamenat, že Ústavní soud již v minulosti dovodil, že toto ustanovení představuje institucionální pravidlo fungování soudní moci a nezakládá žádná ústavně zaručená základní práva jednotlivcům [srov. nálezy ze dne 29. 5. 1997 sp. zn. III. ÚS 31/97 (N 66/8 SbNU 149) a ze dne 17. 9. 1997 sp. zn. I. ÚS 176/97 (N 104/9 SbNU 9)].
22. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. března 2022
Josef Fiala v. r.
předseda senátu