ECLI:CZ:US:2022:4.US.499.22.1
sp. zn. IV. ÚS 499/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. Hany Humpolíkové, zastoupené JUDr. Michalem Janovcem, Ph.D., advokátem, sídlem Dobrovského 1310/64, Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. listopadu 2021 č. j. 15 Co 200/2020-219 a výrokům II a III rozsudku Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 3. září 2020 č. j. 10 C 120/2017-186, za účasti Krajského soudu v Brně a Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou, jako účastníků řízení, a příspěvkové organizace Základní škola X, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu, resp. na spravedlivý (sc. řádný) proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a že porušeny byly i principy právního státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy).
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou (dále jen "okresní soud") usnesením ze dne 27. 1. 2017 č. j. 16 EXE 188/2015-197, vydaným v exekuční věci vedlejší účastnice (jako oprávněné) pro částku 55 634 Kč s příslušenstvím, podle §268 odst. 1 písm. g) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), zastavil exekuci, vedlejší účastnici uložil zaplatit jednak stěžovatelce (jako povinné) náklady řízení o zastavení exekuce a jednak soudnímu exekutorovi náklady exekuce. Exekvovaná částka představovala náklady soudního řízení, které bylo vedeno u okresního soudu pod sp. zn. 12 C 186/2012, a důvodem zastavení exekuce bylo, že příslušné exekuční tituly byly zrušeny nálezem Ústavního soudu ze dne 31. 8. 2016 sp. zn. III. ÚS 2703/15 (N 160/82 SbNU 513).
3. V záhlaví označeným rozsudkem okresního soudu bylo v řízení o stěžovatelčině žalobě o zaplacení částky 55 634 Kč s příslušenstvím uloženo vedlejší účastnici (jako žalované) zaplatit stěžovatelce částku 30 134 Kč s příslušenstvím (výrok I), co do povinnosti vedlejší účastnice zaplatit stěžovatelce 25 500 Kč s příslušenstvím byla žaloba zamítnuta (výrok II) a dále bylo rozhodnuto, že žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III). Okresní soud uvedl, že u vedlejší účastnice došlo k bezdůvodnému obohacení, když její pohledávka zanikla započtením v průběhu exekučního řízení a když byly příslušné exekuční tituly posléze zrušeny, že výše pohledávky uplatněné stěžovatelkou k započtení z titulu náhrady mzdy za dobu od července do října 2014 byla sporná, přičemž část této pohledávky byla uplatněna i v řízení vedeném pod sp. zn. 8 C 5/2016 (předtím sp. zn. 11 C 40/2017). Dále konstatoval, že není ve smyslu §135 o. s. ř. rozhodnutím soudu v exekučním řízení vázán, a proto se musí zabývat výší stěžovatelčina "kompenzibilního" požadavku. V tomto ohledu zjistil, že část náhrady mzdy ve výši 46 714 Kč byla stěžovatelce již přiznána v řízení sp. zn. 8 C 5/2016, a tudíž jí zbývá za sledované období nárok na náhradu mzdy ve výši 30 134 Kč, přičemž k zániku vzájemných pohledávek došlo ke dni 7. 1. 2015. Z tohoto důvodu žalobu ve zbývající části zamítl.
4. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem rozsudek okresního soudu v napadeném výroku II potvrdil, ve výroku III o nákladech řízení jej změnil tak, že vedlejší účastnice je povinna zaplatit stěžovatelce na nákladech řízení částku 703,75 Kč, a dále rozhodl, že stěžovatelka je povinna zaplatit vedlejší účastnici na nákladech odvolacího řízení 7 553,39 Kč. K námitce stěžovatelky, že se soud nemůže zabývat otázkou započtení, neboť ta již byla vyřešena ve zmíněném exekučním řízení, krajský soud uvedl, že důvodem zastavení exekuce bylo zrušení exekučních titulů, a zmínil-li exekuční soud započtení, učinil tak v souvislosti s rozhodnutím o náhradě nákladů exekučního řízení, jinak se námitkou započtení a její důvodností nezabýval, takže nebylo vyřešeno, zda a v jaké výši nárok, který měla stěžovatelka namítnout k započtení, skutečně existoval, v jaké výši se setkal s pohledávkami oprávněné a v jaké výši došlo k jeho zániku započtením. Nejde tudíž o rozhodnutí podle §135 o. s. ř., kterým by byl soud vázán. Judikatura zmiňovaná stěžovatelkou na posuzovanou věc nedopadá, naopak relevantní je právní názor Nejvyššího soudu vyslovený v rozhodnutí ze dne 9. 6. 1964 sp. zn. 4 Cz 94/65 (R 61/65) a rozsudku ze dne 3. 12. 2013 sp. zn. 32 Cdo 4004/2011, kdy podle posledně uvedeného rozhodnutí řešení otázky, která nebyla přímo předmětem sporu v jiném řízení a o níž proto jiný soud nerozhodoval ve výroku, nýbrž se s ní (jako s otázkou předběžnou) pro účely svého rozhodnutí vypořádal toliko v odůvodnění svého rozhodnutí, pro soud v jiném řízení závazné není.
II.
Stěžovatelčina argumentace
5. Stěžovatelka namítá, že soudy extrémně vybočily z procesních ústavně zaručených pravidel soudního řízení, což zdůvodňuje tím, že jí přiznaly právo na vydání bezdůvodného obohacení podle §2991 občanského zákoníku, které vzniklo plněním (resp. započtením pohledávky) z právního důvodu, který odpadl. Určující otázkou byla výše kompenzabilní pohledávky. Tuto otázku podle stěžovatelky meritorně vyřešil okresní soud v exekučním řízení (viz výše), když exekuci zastavil, přičemž podle ustálené praxe Nejvyššího soudu (např. rozsudek ze dne 26. 3. 2009 sp. zn. 33 Odo 1078/2006) otázku existence pohledávky povinného a její zánik započtením proti vymáhané pohledávce již nelze v nalézacím řízení řešit, a to ani jako otázku předběžnou. Nárok, který uplatnila v exekučním řízení, představoval procesní obranu, přičemž opětovnému projednání věci brání překážka věci pravomocně rozsouzené (§159a odst. 4 o. s. ř.).
6. Proto se obecné soudy měly zabývat aplikací uvedeného ustanovení z hlediska závaznosti rozsudku, jde-li o řešení sporné právní otázky, přičemž s poukazem na judikaturu Nejvyššího soudu (např. usnesení ze dne 27. 10. 1999 sp. zn. 33 Cdo 1074/98) uvádí, že i když podle ní §159a odst. 4 o. s. ř. spojuje rozsah závaznosti výslovně s výrokem pravomocného rozsudku, v případě, že rozsudečný výrok pouze vyjadřuje, že se žaloba zamítá, je nezbytné výrok posuzovat v souvislosti s odůvodněním písemného vyhotovení rozsudku. Dále stěžovatelka poukazuje na to, že výkladem §135 odst. 2 ve spojení s §159a odst. 1 a 4 o. s. ř. při posouzení významu prejudiciální otázky vyřešené v jiném souvisejícím řízení se zabýval Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 13. 6. 2000 sp. zn. 25 Cdo 5/2000 a dospěl k závěru, že soud nemůže vycházet z jiného závěru o existenci či neexistenci nároku mezi týmiž účastníky, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto, a tuto otázku nemůže sám v jiném řízení posuzovat, a že princip respektování smyslu pravomocných rozhodnutí patří k obecným právním principům požívajícím ústavní ochranu, jak plyne z nálezu Ústavního soudu ze dne 27. 8. 2004 sp. zn. I. ÚS 647/02 (N 120/34 SbNU 245).
7. Nadto postup soudů nebyl správný ani za předpokladu, že by byly oprávněny řešit danou předběžnou otázku (tj. započtení). V prvé řadě spojily účinky kompenzačního projevu ze dne 24. 2. 2015 s nesprávným datem. Vedlejší účastnici byl kompenzační projev doručen dne 5. 3. 2015, účinky započtení nastaly ze zákona ke dni, kdy se stala splatnou druhá ze započítávaných pohledávek, tj. exekvovaná pohledávka vedlejší účastnice, a to dne 7. 1. 2015. Její pohledávka z roku 2014 tak zanikla započtením k okamžiku splatnosti pohledávky vedlejší účastnice dne 7. 1. 2015, přičemž není rozhodné, kdy byl projev směřující k započtení učiněn. Vyšly-li soudy ze stavu pohledávek ke dni nabytí právní moci rozsudku okresního soudu ze dne 18. 2. 2020 č. j. 8 C 5/2016-579, ve kterém se rozhodlo o výši dalších pohledávek, a přehlédly-li, že exekuční tituly vedlejší účastnice byly dávno zrušeny (a nebylo tak nač započítat), jednaly podle stěžovatelky svévolně. Bylo-li jejich cílem "dodatečně zregulovat" částky náhrad platů přiznané v řízení sp. zn. 8 C 5/2016, nemohly tak učinit v řízení o bezdůvodném obohacení (tedy v řízení s jiným předmětem), byť se i toto řízení snažily "transformovat" na řízení o náhradu platu. Šlo o jiné nároky např. v tom, že náhrada platu musí být uvedena jako hrubá mzda před zákonnými odvody, zatímco zápočet na náklady řízení se provede formou srážky z platu z "čistého" příjmu (§299 odst. 1 o. s. ř.) a za správné zúčtování je zodpovědný zaměstnavatel, tj. vedlejší účastnice. Nelze kombinovat pracovněprávní nárok z řízení sp. zn. 8 C 5/2016 s občanskoprávním nárokem z tohoto řízení (tj. sp. zn. 10 C 120/2017). Vzhledem k tomu je stěžovatelka názoru, že jí náleží "hotové peníze" i v částce 25 500 Kč.
8. Rozdělení částky 55 634 Kč soudy pak podle stěžovatelky bylo provedeno za účelem zabránit jí v přístupu k Nejvyššímu soudu, a to s ohledem na nepřípustnost dovolání danou zákonným limitem 50 000 Kč, jakož i k Ústavnímu soudu, když s ohledem na nesprávné poučení krajského soudu měla podat nepřípustné dovolání, aby pak Ústavní soud její ústavní stížnost považoval za opožděnou. V této souvislosti poukazuje na usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 12. 2018 sp. zn. I. ÚS 2981/18 (všechna rozhodnutí jsou dostupná na adrese http://nalus.usoud.cz).
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a její ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. K tomu dlužno dodat, že stěžovatelka sice byla krajským soudem poučena o možnosti podání dovolání, to však není přípustné podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (ledaže by se Nejvyšší soud neztotožnil s právní kvalifikací soudů nižších stupňů a daný vztah považoval za pracovněprávní).
10. V souvislosti se stěžovatelčinou argumentací, že krajský soud účelově "rozdělil" žalovanou částku a nesprávně ji poučil o možnosti podání dovolání, Ústavní soud doplňuje, že i kdyby se stěžovatelka řídila (eventuálně) nesprávným poučením krajského soudu a dovolání by podala, pak by její ústavní stížnost směřující (i) proti rozhodnutím soudů nižších stupňů musel považovat za včasnou, byla-li by podána po doručení příslušného rozhodnutí Nejvyššího soudu ve lhůtě stanovené v §72 odst. 3 a 4 zákona o Ústavním soudu [viz např. nález ze dne 31. 1. 2012 sp. zn. IV. ÚS 3476/11 (N 25/64 SbNU 269), shodně též usnesení ze dne 9. 10. 2015 sp. zn. III. ÚS 2725/15 a ze dne 28. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 2345/16]. Stěžovatelčin poukaz na usnesení sp. zn. I. ÚS 2981/18 není případný, neboť v této věci byl stěžovatel odvolacím soudem poučen, že dovolání není přípustné, a přesto je podal.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet (mimo jiné) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
12. Stěžovatelka si je vědoma judikatury týkající se ústavních stížností podaných v tzv. bagatelních věcech, a tudíž není třeba příslušné závěry Ústavního soudu znovu připomínat. Uvádí-li v této souvislosti, že nelze vycházet z částky 25 500 Kč, která jí nebyla přiznána, nýbrž z žalované částky 55 634 Kč, Ústavní soud takový názor nesdílí, neboť podstatné je, o jakou částku měl být dotčený účastník řízení (a pozdější stěžovatel v řízení před Ústavním soudem) zkrácen. S ohledem na to je pak třeba posuzovat intenzitu příslušného zásahu orgánu veřejné moci co do jeho způsobilosti porušit ústavně zaručená základní práva či svobody, a to jak z hlediska kvalitativního, tak kvantitativního.
13. Stěžovatelka v tomto směru tvrdí, že v soudním řízení došlo k extrémnímu vybočení z procesních ústavně zaručených pravidel a také že s ohledem na její hrubý měsíční příjem 19 212 Kč má výše uvedená částka pro ni značný význam. Ústavní soud nemůže stěžovatelce přisvědčit, neboť zde zjevně o žádné extrémní vybočení nejde, protože se soudy spornou otázkou (procesního práva) zabývaly a své závěry ve svých rozhodnutích řádně zdůvodnily, takže ústavní stížnost je pouhou polemikou o správnosti jejich právního názoru, a stěžovatelka ani dostatečně nedoložila, že by nepřiznání této částky mělo zcela zásadní dopad na její majetkovou a sociální pozici.
14. Ovšem i kdyby o bagatelní věc nešlo, na výsledku tohoto řízení by se tím nic změnit nemohlo. Jde-li totiž o samotné posouzení věci, stěžovatelka v ústavní stížnosti jen opakuje svou argumentaci, kterou uplatnila již v odvolacím řízení a se kterou se krajský soud náležitě vypořádal. Jak patrno ze zmíněného usnesení exekučního soudu, exekuce nebyla zastavena z důvodu, že by exekvovaná pohledávka zanikla započtením, ale proto, že zanikly exekuční tituly. Z tohoto důvodu o věc rozhodnutou, kterou jsou soudy v nyní přezkoumávaném řízení podle §159a o. s. ř. vázány, jít nemohlo, a odkaz na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 1078/2006 není případný.
15. Daný závěr (o nutnosti zastavení exekuce) pak nebyl ani podmíněn vyřešením otázky započtení jako otázky předběžné, přičemž případné úvahy exekučního soudu o započtení nelze považovat v tomto ohledu za relevantní, a to z toho důvodu, že se týkaly pouze nákladů řízení (konkrétně toho, kdo zastavení exekuce "zavinil"), což však je otázka, kterou lze posuzovat toliko z procesního hlediska, nadto, jak již zmínil krajský soud, okresní soud (jako soud exekuční) nijak neřešil, v jaké konkrétní výši nárok stěžovatelkou uplatněný k započtení existoval, v jaké výši se setkal s pohledávkami vedlejší účastnice a v jaké výši došlo k jeho zániku započtením. Nutno dodat, že nebyly-li výše uvedené otázky předmětem exekučního řízení, bylo třeba se jimi zabývat v tomto soudním řízení, v opačném případě by vedlejší účastnice nemohla náležitě chránit svá práva, důsledkem čehož by bylo porušení jejího ústavně zaručeného základního práva na soudní ochranu.
16. A když započtení nebylo vyřešeno v exekučním řízení ani jako předběžná otázka, Ústavní soud nepovažuje za nutné vyjadřovat se k tomu, zda (či do jaké míry) je soud vázán tím, jak v jiném soudním řízení byla vyřešena stejná předběžná otázka, a tudíž ani řešit případný rozpor mezi právními názory vyjádřenými v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 4004/2011, kterým argumentoval krajský soud, a např. rozsudku sp. zn. 28 Cdo 2901/2007, na který poukazovala stěžovatelka. I kdyby (zcela hypoteticky) započtení vyřešil již exekuční soud jako otázku předběžnou, neznamenalo by to, že by tím soudy rozhodující v nyní posuzovaném řízení byly "automaticky" právně vázány, jejich povinností by však bylo v odůvodnění napadených rozsudků vysvětlit, proč ji vyřešily jinak. A to by se také v posuzované věci stalo.
17. Dále stěžovatelka namítá, že soudy nesprávně stanovily časový okamžik započtení. Jednak není zcela zřejmé, co stěžovatelka danou námitkou sleduje, resp. jaké důsledky z toho vyvozuje z hlediska výsledku daného soudního řízení a v čem konkrétně podle ní mělo dojít k porušení základního práva, kterého se v ústavní stížnosti dovolává, jednak je z napadeného rozsudku okresního soudu patrno, že k zániku pohledávek mělo dojít ke dni 7. 1. 2015, tj. k datu, které uvádí sama stěžovatelka, a krajský soud se se závěry okresního soudu ztotožnil.
18. Stěžovatelka také soudům vytýká, že si počínaly svévolně, když "zregulovaly" částku náhrad platů přiznanou v řízení sp. zn. 8 C 5/2016 a dané řízení (o vydání bezdůvodného obohacení) "transformovaly" na řízení o náhradu platu. Zde stěžovatelka (nepochybně) navazuje na svou odvolací námitku, podle které měl soud žalovanou částku "zkrátit" o již zaniklou pohledávku kompenzačním projevem v řízení vedeném pod sp. zn. 11 C 40/2017, resp. 8 C 5/2016, a nikoliv naopak, tedy aby od pohledávky zaniklé v minulosti, "o níž bylo pravomocně rozhodnuto již dne 18. 2. 2017 (pozn. ve výše zmíněném exekučním řízení), odečítal později přiznanou částku v řízení sp. zn. 11 C 40/2017.
19. Ústavní soud připomíná, že v řízení sp. zn. 8 C 5/2016 byla stěžovatelce přiznána část náhrady mzdy za dobu červenec až říjen 2014 ve výši 46 714 Kč. Za toto období by jí však náležela náhrada ve výši 76 848 Kč, přičemž rozdíl činí oněch 30 134 Kč, k jejichž zaplacení byla vedlejší účastnice napadenými rozhodnutími zavázána z titulu bezdůvodného obohacení. Stěžovatelka v tomto řízení uplatnila pohledávku ve výši 55 634 Kč, a proto byla její žaloba co do částky 25 500 Kč zamítnuta. Z uvedeného je patrno, že část stěžovatelčiny pohledávky za měsíce červen a říjen 2014 byla přiznána v řízení sp. zn. 8 C 5/2016 (a následně vedlejší účastnicí uhrazena) a zbývající část jí byla přiznána v tomto řízení, byť jako vrácení bezdůvodného obohacení.
20. Zastává-li stěžovatelka názor, že ke "krácení" měl soud přistoupit v řízení sp. zn. 8 C 5/2016, uvedené řízení bylo v průběhu tohoto řízení (sp. zn. 10 C 120/2017) pravomocně ukončeno, a tudíž nezbylo, než přistoupit ke snížení požadované částky zde.
21. Argumentuje-li stěžovatelka rozdílnou "konstrukcí" náhrady mzdy a bezdůvodného obohacení, z ústavní stížnosti neplyne, jaké zásadní dopady, jež by celou věc mohly posunout do ústavněprávní roviny, má tvrzené pochybení vykazovat, nehledě na to, že ani stěžovatelce tento rozdíl nebránil v provedení zápočtu své pohledávky z titulu náhrady mzdy proti pohledávce vedlejší účastnice z titulu náhrady nákladů řízení.
22. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. března 2022
Josef Fiala v. r.
předseda senátu