ECLI:CZ:US:2022:4.US.573.22.1
sp. zn. IV. ÚS 573/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele spolku Ústecké šrouby, z. s., sídlem Velká Hradební 322/53, Ústí nad Labem, zastoupeného Mgr. Danielem Askari, advokátem, sídlem Slavětínská 1146/39, Praha-Klánovice, proti I. výroku rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2021 č. j. 23 Cdo 327/2021-190, výroku rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. června 2020 č. j. 3 Cmo 118/2019-141 potvrzujícího I. výrok rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. března 2019 č. j. 24 Cm 83/2018-107 a proti I. výroku rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. března 2019 č. j. 24 Cm 83/2018-107, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti JUROS, s. r. o., sídlem Doudova 544/11, Praha 4 - Podolí, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení výroků rozhodnutí označených v záhlaví s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená v čl. 17 odst. 1 a 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí a vyžádaného spisu Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") sp. zn. 24 Cm 83/2018 se podává, že dne 23. 12. 2017 zveřejnil stěžovatel na svých webových stránkách text nazvaný "KÚ: Ing. Pavel C. Jaroš zpracoval nedostatečný a nereprezentativní posudek". V textu jsou v návaznosti na informativní sdělení o výsledku správního řízení proběhlého před Krajským úřadem Ústeckého kraje (dále jen "krajský úřad") obsažena, mimo jiné, následující sdělení týkající se vedlejší účastnice řízení: "Obecně doporučujeme investorům, aby hodnocení svých záměrů nechali zpracovávat kvalitně. Kromě tohoto případu se opakovaně setkáváme s nekvalitní prací společnosti JUROS. Posudky a hodnocení pro tuto společnost nejčastěji zpracovává Ing. Pavel Majer, Ing. Václav Šutera či Bc. Vít Tejrovský. Chápeme, proč je pro investora atraktivní nechat zpracovat biologické hodnocení či zoologický průzkum nekvalitně. Je to rychlejší, protože není třeba čekat na vhodnou dobu; je to levnější, protože není třeba realizovat kompenzační opatření; je to jednodušší, protože bez zvláště chráněných druhů dojde k povolení investičního záměru rychleji. Na druhou stranu ovšem investor riskuje, že nekvalitní průzkum povede k zastavení celého záměru, ať už spolkem ve fázi stavebního povolení či ČIŽP ve fázi stavby. Investorovi se tak sice podaří ušetřit nekvalitním posudkem, ale škoda vzniklá nutností zakonzervovat stavbu a celý záměr o několik let odložit jde často do milionů. Nejde přitom o jednotlivé případy - problémy s nekvalitními posudky má například Kongresové centrum ILF, a. s. (dokumentace záměru vrácena k přepracování), České štěrkopísky spol. s r.o. (o záměru rozhoduje soud), GENOVA spol. s r. o. (záměr řeší ČIŽP) či APB - PLZEŇ a.s. (dokumentace záměru vrácena k přepracování). Všem těmto komplikacím by bylo možné předejít zpracováním kvalitního biologického hodnocení." Pod textem byly "štítky" označené jako "JUROS", "PAVEL MAJER", "VÁCLAV ŠUTERA" a "VÍT TEJROVSKÝ". Ing. Pavel Majer byl zaměstnancem vedlejší účastnice řízení, Ing. Václav Šutera jejím jednatelem a Bc. Vít Tejrovský příležitostným externím spolupracovníkem. V řízení nebylo sporné, že vedlejší účastnice nijak nevystupovala a neměla nic společného se správním řízením proběhlým před krajským úřadem. Stěžovatel po předžalobní výzvě doplnil článek o následující text: "Ačkoliv žádný z těchto závěrů z článku nevyplývá, na základě výzvy k upuštění od neoprávněného zásahu do pověsti právnické osoby JUROS s. r. o. zdůrazňujeme, že: netvrdíme, že by Ing. Pavel C. Jaroš vypracovával znalecké posudky pro společnost JUROS, netvrdíme, že nekvalitní práce společnosti JUROS způsobila zastavení celého záměru či škodu v řádu milionů, netvrdíme, že se nekvalitní práce společnosti JUROS projevila ve všech případech uvedených v posledním odstavci článku, netvrdíme, že se celý článek či jeho podstatná část týká společnosti JUROS."
3. Vedlejší účastnice se žalobou podanou u krajského soudu domáhala ochrany před zásahem do své pověsti. Krajský soud rozsudkem ze dne 22. 3. 2019 č. j. 24 Cm 83/2018-107 uložil stěžovateli povinnost odstranit z webových stránek specifikované části textu týkající se výsledků práce vedlejší účastnice řízení a rovněž tzv. štítky znějící "JUROS", "PAVEL JAROŠ", "VÁCLAV ŠUTERA" a "VÍT TEJROVSKÝ" (I. výrok), povinnost zveřejnit na webových stránkách a sociální síti omluvu vedlejší účastnici (II. výrok), povinnost tuto omluvu zaslat na adresu jejího sídla (III. výrok) a nahradit vedlejší účastnici náklady řízení (IV. výrok).
4. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") k odvolání stěžovatele rozsudkem ze dne 15. 6. 2020 č. j. 3 Cmo 118/2019-141 potvrdil rozsudek krajského soudu ve výrocích I., III. a II. o uložení povinnosti stěžovateli uveřejnit omluvu vedlejší účastnici řízení na webových stránkách a změnil rozsudek krajského soudu ve výroku II. tak, že zamítl žalobu o uložení povinnosti stěžovateli uveřejnit omluvu vedlejší účastnici řízení na sociální síti. Rovněž znovu rozhodl o náhradě nákladů řízení.
5. K podanému dovolání Nejvyšší soud napadeným rozsudkem dovolání stěžovatele proti rozsudku vrchního soudu v rozsahu, v němž byl potvrzen I. výrok rozsudku krajského soudu, odmítl (I. výrok), zrušil ho v rozsahu, v němž byly potvrzeny výroky II. a III. rozsudku krajského soudu, a v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, a zrušil i rozsudek krajského soudu v potvrzené části výroku II. a ve výrocích III. a IV., a věc vrátil v tomto rozsahu krajskému soudu k dalšímu řízení (II. výrok). K odmítavému výroku Nejvyšší soud uvedl, že ke vzniku deliktních závazků z neoprávněného zásahu do pověsti právnické osoby musí existovat takové neoprávněné jednání stěžovatele, jež je objektivně způsobilé zasáhnout do pověsti vedlejší účastnice jako právnické osoby, přičemž pro posouzení okolností zásahu do pověsti právnické osoby zveřejněním znevažujícího výroku je možno přiměřeně vycházet z jeho závěrů o posuzování zásahu do (všeobecného) absolutního osobnostního práva člověka snížením cti a vážnosti, resp. dobré pověsti. Dospěl-li vrchní soud k závěru, že jednání stěžovatele je objektivně způsobilé zasáhnout do pověsti vedlejší účastnice, nikterak se neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Osoby dotčené debatou o věcech veřejných (tzv. osoby veřejného zájmu) požívají ke kritice jejich činnosti zásadně nižší ochrany než osoby soukromé sféry. Vedlejší účastnici však není možné za osobu veřejného zájmu považovat. Prezentace hodnotícího úsudku a z něj vyplývající kritika je přípustná (oprávněná) tehdy, jde-li o kritiku věcnou a konkrétní, stejně jako přiměřenou, a to i co do obsahu a formy veřejné prezentace. I všeobecná výtka závadného chování kritizovaného musí být vždy podložena určitým chováním posuzované osoby projeveným navenek - v opačném případě by šlo o kritiku nepřípustnou. Závěr vrchního soudu, že hodnotící úsudek o "nekvalitě" práce vedlejší účastnice řízení představuje nepřípustnou paušální kritiku vybočující z mezí "fair" projevu, kterou již nelze v demokratické společnosti tolerovat, je-li taková kritika vyřknuta na základě jediného nepatrného zjištěného pochybení v činnosti vedlejší účastnice, byl podle Nejvyššího soudu v souladu s ustálenou judikaturou. Nejvyšší soud dále uvedl, že přípustnost dovolání nezaložila námitka existence vady řízení, podle které vrchní soud přiznal vedlejší účastnici plnění nad rámec žalobního návrhu, neboť vada řízení sama o sobě přípustnost dovolání nezakládá. Kasační II. výrok odůvodnil Nejvyšší soud zjištěním, že vrchní soud posoudil zjištěný skutkový stav podle právní normy, jež na něj nedopadá.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Podle stěžovatele vycházel Nejvyšší soud při posouzení věci z mylného závěru, že při konfliktu práva podnikající právnické osoby na ochranu dobré pověsti a svobody projevu jiné osoby je třeba právnické osobě přiznat totožnou míru ochrany, které požívá osoba fyzická. Tento závěr odporuje judikatuře Ústavního soudu i Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP").
7. Stěžovatel rovněž nesouhlasí s právním názorem, podle kterého vedlejší účastnice řízení není osobou veřejně činnou. Posuzovaná věc se týkala veřejného zájmu a týká-li se projev veřejného zájmu, existuje jen minimální prostor pro jeho legitimní omezení. Projev stěžovatele byl hodnotícím soudem v přístupných mezích. Pro vybočení z ústavně chráněných mezí by musel jeho projev postrádat jakýkoliv skutkový základ. Stěžovatel však k danému názoru dospěl na základě dvou konkrétních případů, ve kterých vedlejší účastnice nepostupovala dostatečně kvalitně.
8. Stěžovatel rovněž namítá, že mu obecné soudy uložily povinnost nad rámec žalobního petitu, a to povinnost odstranit text "PAVEL JAROŠ", jehož odstranění se vedlejší účastnice nedomáhala.
9. Závěrem stěžovatel shrnuje, že obecné soudy svými rozhodnutími "protiústavně" zasáhly do jeho svobody projevu a Nejvyšší soud tím, že mu v dovolacím řízení neposkytl účinnou ochranu jeho ústavně zaručeným základním právům a dovolání odmítl, zasáhl rovněž do jeho práva na spravedlivý proces (sc. na soudní ochranu) s odkazem na nález ze dne 14. 6. 2016 sp. zn. I. ÚS 3324/15 (N 113/81 SbNU 771).
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je jako celek přípustná (avšak nikoliv každá vznesená námitka), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. K námitkám stěžovatele o povaze vedlejší účastnice řízení jako veřejně činné osoby a že předmětem posuzovaného projevu byla věc veřejného zájmu, Ústavní soud připomíná, že ve své rozhodovací praxi mnohokrát zaujímal stanoviska k vymezení množiny osob, které je možno označit za osoby veřejně činné, a co je možné považovat za věc veřejného zájmu. V nálezu ze dne 15. 3. 2005 sp. zn. I. ÚS 367/03 (N 57/36 SbNU 605) uvedl příkladmý výčet veřejně činných osob - politici, veřejní činitelé, mediální hvězdy, aj. Jako vodítko pro označení osoby za veřejně činnou může sloužit i to, že osoby veřejně činné "disponují mnohem snadnějším přístupem k médiím, a mají tak mnohem snadnější možnost vyvrátit to, co ony samy považují za smyšlenky". [nálezy sp. zn. I. ÚS 367/03 nebo ze dne 20. 5. 2014 sp. zn. IV. ÚS 1511/13 (N 100/73 SbNU 621)]. V nálezu ze dne 11. 11. 2005 sp. zn. I. ÚS 453/03 (N 209/39 SbNU 215) Ústavní soud konstatoval, že "věcí veřejnou jsou veškeré agendy státních institucí, jakož i činnost osob působících ve veřejném životě, tj. např. činnost politiků místních i celostátních, úředníků, soudců, advokátů, popř. kandidátů či čekatelů na tyto funkce; věcí veřejnou je ovšem i umění včetně novinářských aktivit a showbyznysu a dále vše, co na sebe upoutává veřejnou pozornost." Ústavní soud nerozporuje, že za veřejně činnou osobu lze za určitých podmínek považovat i podnikající právnickou osobu, jak stěžovatel s odkazem na judikaturu ESLP uvádí v ústavní stížnosti, v posuzované věci však o takový případ nejde. Vedlejší účastnice, z pozice právnické osoby, která aktivně nevystupuje v mediálním prostoru, ani nevykonává činnosti, které by zájmu médií zavdaly zásadní příčinu, nemá prostor k tomu, aby se bránila proti tvrzení stěžovatele způsobem adekvátním dosahu jeho projevu. Zároveň vedlejší účastnice nezastává žádné z výše vyjmenovaných funkcí (politik, veřejný činitel, mediální hvězda, úředník, soudce, advokát atd.). Na rozhodování o stavebních záměrech se vedlejší účastnice nijak přímým způsobem nepodílí, není ani nadána žádnou veřejnou mocí. K investičním záměrům vypracovává pouze podkladové materiály (biologické hodnocení) a je to správní orgán, který tyto podkladové materiály hodnotí a v případě pochybností o jejich správnosti nemusí rozhodnout v souladu s nimi. Biologické hodnocení totiž není pro správní orgán závazným dokumentem (viz §67 odst. 1 až 3 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů).
12. Stěžovatel rovněž namítal, že jeho projev byl hodnotícím (hodnotovým) soudem, pro jehož vybočení z ústavně chráněných mezí by musel postrádat jakýkoliv skutkový základ. Ústavní soud postupně precizoval kritéria, podle kterých se přípustnost či nepřípustnost hodnotících soudů posuzuje. Ve veřejné či politické debatě jsou i názory nadnesené a přehánějící ústavně chráněnými (srov. nález sp. zn. I. ÚS 367/03). V nálezu sp. zn. I. ÚS 453/03 pak Ústavní soud shrnul, že "i přehánění a nadsázka, byť by byly i tvrdé, nečiní samy o sobě projev nedovoleným. Ani nepřípadnost názoru kritika z hlediska logiky a podjatost kritika nedovolují samy o sobě učinit závěr, že kritik vybočil z projevu, který lze označit za přiměřený. Pouze v případě, že jde o kritiku věcí či jednání osob veřejných, která zcela postrádá věcný základ a pro kterou nelze nalézt žádné zdůvodnění, je třeba považovat takovou kritiku za nepřiměřenou." U hodnotících soudů je nutno zvažovat jejich přiměřenost ke kritizované skutečnosti (srov. rozsudky ESLP ze dne 27. 2. 2001 ve věci Jerusalem proti Rakousku, č. 26958/95, bod 43, či ze dne 6. 10. 2009 ve věci Kuliś and Różycki proti Polsku, č. 27209/03, bod 38, a nález ze dne 10. 3. 2020 sp. zn. III. ÚS 2300/18). Při tom je třeba vždy hodnotit celý projev uskutečňující se ve formě literárního, publicistického či jiného útvaru, nikdy nelze posuzovat toliko jednotlivý vytržený výrok anebo větu [nález ze dne 17. 7. 2007 sp. zn. IV. ÚS 23/05 (N 111/46 SbNU 41)]. Ústavní soud souhlasí s posouzením, ke kterému dospěly obecné soudy, že projev stěžovatele již překročil meze přípustného hodnotícího soudu. Projev stěžovatele totiž nebyl kritikou vedlejší účastnice za její dva domněle nesprávně provedené posudky, jak se stěžovatel snažil tvrdit v průběhu soudních řízení (nehledě na to, že podle Ústavního soudu tato dvě tvrzená pochybení vedlejší účastnice řízení vyvrátila). V článku, který stěžovatel zveřejnil, nejprve zmínil správní řízení, v němž byl negativně hodnocen posudek Ing. Pavla C. Jaroše, který však s vedlejší účastnicí řízení nemá nic společného, následně varoval veřejnost před spoluprací s vedlejší účastnicí pro její nekvalitní posudky a bez rozpoznatelného věcného oddělení pokračoval výčtem čtyř případů, kde mělo kvůli nesprávné dokumentaci docházet ke komplikacím. Se třemi z těchto čtyř posudků vedlejší účastnice neměla nic společného. Domnělé pochybení s posledním z těchto čtyř posudků vedlejší účastnice řízení dostatečně vysvětlila. Stěžovatel tak svým projevem vyvolal dojem, že vedlejší účastnice byla zodpovědná za komplikace u řady projektů, i když tomu tak nebylo. Tento nepravdivý dojem nenapravila ani následným doplněním textu. Podle Ústavního soudu tak obecné soudy postupovaly správně, když projevu stěžovatele neposkytly právní ochranu.
13. Stěžovatel dále namítal, že Nejvyšší soud vycházel z nesprávného právního závěru, podle kterého právnické osobě náleží stejná míra ochrany jako osobě fyzické, jde-li o ochranu její pověsti v konfliktu se svobodou slova jiné osoby. Smyslem řízení o ústavní stížnosti podle §72 a násl. zákona o Ústavním soudu je ochrana základních práv fyzických a právnických osob, nikoliv odpovědi na akademické otázky, které nemohou mít reálný dopad na posuzovanou věc. Ústavní soud v nálezu ze dne 10. 7. 1997 sp. zn. III. ÚS 359/96 (N 95/8 SbNU 367) uvedl, že "ústavně zaručené svobody, jichž se stěžovatel v ústavní stížnosti dovolává, jako ústavněprávní kategorie nemají absolutní platnost; ústavně zaručené právo vyjadřovat své názory (čl. 17 odst. 2 Listiny) bez ohledu na případně možné omezení zákonem (čl. 17 odst. 4 Listiny) je již obsahově omezeno právy jiných, ať již tato práva plynou jako ústavně zaručená z ústavního pořádku republiky (kupř. práva daná čl. 10 Listiny) či z jiných zábran daných zákonem chránících celospolečenské zájmy či hodnoty (kupř. §205, 206 aj. tr.z.); leč nejen tato obsahová omezení mohou právo vyjadřovat názory zbavit jeho ústavní ochrany, neboť i forma, jíž se názory navenek vyjadřují, je úzce spjata s ústavně zaručeným právem, k němuž se upíná. Řečeno jinými slovy, vybočí-li publikovaný názor z mezí v demokratické společnosti obecně uznávaných pravidel slušnosti, ztrácí charakter korektního úsudku (zprávy, komentáře) a jako takový se zpravidla ocitá již mimo meze ústavní ochrany." Pro posouzení opodstatněnosti stěžovatelovy ústavní stížnosti tak není určující otázka, zda právnickým osobám náleží práva daná v čl. 10 Listiny, jelikož svobodu projevu podle čl. 17 Listiny je možno omezit i z důvodů vymezených pouhým zákonem. Takové omezení plyne i z §135 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, který zakládá právo právnické osoby na ochranu proti těm, kdo bez zákonného důvodu zasahují do její pověsti.
14. Stěžovatelovou námitku, že krajský soud překročil žalobní petit, když mu přikázal odstranit štítek "PAVEL JAROŠ" místo požadovaného "PAVEL MAJER", se Ústavní soud nemohl zabývat. Z vyžádaného spisu krajského soudu si Ústavní soud ověřil, že tuto námitku stěžovatel neuplatnil v podaném odvolání, proto se jí odvolací soud nemohl zabývat a Nejvyšší soud k ní následně nepřihlédl (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2019 sp. zn. 20 Cdo 3226/2019, ze dne 23. 1. 2019 sp. zn. 20 Cdo 2191/2018 nebo ze dne 27. 10. 2005 sp. zn. 29 Cdo 663/2003). Tímto však stěžovatel nenaplnil podmínku materiální přípustnosti ústavní stížnosti ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Subsidiarita ústavní stížnosti nespočívá jen ve vyčerpání příslušných prostředků v procesním smyslu, nýbrž i v předestření argumentů s ústavněprávní relevancí v těchto procesních prostředcích. Ústavní soud nemůže posuzovat, zda obecné soudy selhaly při ochraně stěžovatelových ústavních práv, nedostaly-li jeho vinou právem předvídanou příležitost se tvrzeným porušením účinně zabývat [nález ze dne 13. 7. 2000 sp. zn. III. ÚS 117/2000 (N 111/19 SbNU 79)]. Tento projev subsidiarity ústavní stížnosti má opodstatnění především tam, kde je uplatněný procesní prostředek ochrany práva ovládán zásadou dispoziční, což je pro odvolací řízení a dovolací řízení v občanském soudním řízení typické. Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost je podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu v této části nepřípustná (obdobně viz usnesení ze dne 26. 7. 2016 sp. zn. III. ÚS 3330/15 nebo ze dne 17. 9. 2008 sp. zn. I. ÚS 1324/08; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z https://nalus.usoud.cz).
15. K námitce o překročení žalobního petitu Ústavní soud dodává, že stěžovatel má pravdu, že krajský soud formálně nařídil něco, co vedlejší účastnice řízení nepožadovala. Ze soudního spisu Ústavní soud zjistil, že na jednání konaném dne 23. 1. 2019 vedlejší účastnice řízení rozšířila žalobní žádání nad rámec již podané žaloby. Krajský soud toto rozšíření usnesením připustil, a to v rozsahu odstranění štítků tak, jak byly uvedeny v bodě II.4 žaloby. V tomto bodě byl mimo další uveden štítek "PAVEL MAJER", nikoliv štítek "PAVEL JAROŠ". Následně ovšem vedlejší účastnice dne 21. 3. 2019 (den před jednáním, na kterém byl vyhlášen rozsudek) k výzvě zaslala krajskému soudu přípis, ve kterém rekapitulovala žalobní petit. V tomto přípisu již požadovala odstranění štítku "PAVEL JAROŠ", nikoliv "PAVEL MAJER". Podle Ústavního soudu nebylo možné tento přípis považovat za změnu žaloby, ale pouze za připomenutí poměrně rozsáhlého a složitého žalobního petitu. Krajský soud následně zjevně převzal text uvedený v přípisu a v této podobě ho vyhlásil jako rozsudek (I. výrok), aniž by si ověřil, zda text odpovídá procesnímu stavu. Nejvyšší soud podané dovolání v rozsahu, v němž byl potvrzen výrok I. rozsudku krajského soudu, sice odmítl, za této situace se nicméně nabízí postup podle §164 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, o opravě zjevných nesprávností v rozsudku. Stěžovateli tak podle Ústavního soudu zůstává k dispozici procesní možnost domoci se opravy nesprávně znějícího výroku.
16. Vzhledem k výše uvedeným zjištěním Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl stěžovatelovu ústavní stížnost zčásti podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný, a protože neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele ve zbývající části jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) téhož zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. června 2022
Josef Fiala v. r.
předseda senátu