ECLI:CZ:US:2022:4.US.574.22.1
sp. zn. IV. ÚS 574/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele T. B., zastoupeného JUDr. Přemyslem Hradečným, advokátem, sídlem Revoluční 910/20, Krnov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. prosince 2021 č. j. 24 Cdo 3180/2021-438 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. května 2021 č. j. 16 Co 90/2021-401 a návrhu s ní spojeném na zrušení §238 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a D. B. a T. B., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 95 odst. 1 Ústavy.
2. Stěžovatel s ústavní stížností spojil podle §74 zákona o Ústavním soudu akcesorický návrh na zrušení §238 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.").
3. Z ústavní stížnosti, jakož i z napadených rozhodnutí se podává, že Okresní soud v Bruntále - pobočka v Krnově (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 14. 1. 2021 č. j. 19 C 179/2019-367, ve znění opravného usnesení ze dne 2. 3. 2021 č. j. 19 C 179/2019-390, zvýšil vedlejší účastnici výživné od stěžovatele na částku 4 000 Kč měsíčně za dobu od 31. 7. 2016 do 31. 8. 2018 a ve výši 6 000 Kč za dobu od 1. 9. 2018 do budoucna a vypočetl dlužné výživné ve výši 155 199 Kč, přičemž stanovil povinnost k úhradě dlužného výživného v přiměřených měsíčních splátkách po 5 500 Kč (výrok I) a přiznal vedlejšímu účastníkovi dlužné výživné za období od 31. 7. 2016 do 18. 6. 2018 v celkové částce 30 143 Kč (vycházeje z měsíční výše zvýšeného výživného v částce 4 000 Kč) (výrok II). Dále zamítl návrh stěžovatele na zrušení jeho vyživovací povinnosti k vedlejší účastnici od 8. 11. 2019 (výrok III) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV).
4. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek okresního soudu ve výroku I, bylo-li jím stanoveno výživné stěžovateli ve prospěch vedlejší účastnice, a ve výroku III (výrok I). Rozsudek okresního soudu ve výroku I, bylo-li jím rozhodnuto o dlužném výživném, změnil tak, že stěžovatel je povinen zaplatit vedlejší účastnici dlužné výživné za období od 31. 7. 2016 do 30. 4. 2021 ve výši 138 699 Kč. Dlužné výživné je stěžovatel povinen hradit vedle běžného výživného ve splátkách ve výši 5 500 Kč měsíčně pod ztrátou výhody splátek, počínaje měsícem následujícím po vyhlášení rozsudku (výrok II). Rozsudek okresního soudu ve výroku II změnil tak, že žalobu vedlejšího účastníka o zaplacení částky 30 143 Kč zamítl (výrok III) a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky IV až VI). Krajský soud současně poučil účastníky řízení, že proti tomuto rozhodnutí není dovolání přípustné.
5. K dovolání stěžovatele rozhodl Nejvyšší soud napadeným usnesením, že se dovolání odmítá (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II a III). Nejvyšší soud shledal, že dovolání není přípustné podle §238 odst. 1 písm. a) o. s. ř., jelikož směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, kterým bylo v řízení vedeném podle občanského soudního řádu rozhodnuto o výživném mezi rodinnými příslušníky (otcem a zletilými dětmi), tedy proti rozhodnutí ve věci upravené v části druhé zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a nejde přitom o otázku manželského majetkového práva [§238 odst. 1 písm. a) o. s. ř.].
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel namítá, že výklad Nejvyššího soudu o přípustnosti dovolání shledává v rozporu s podstatou institutu dovolání, jakož i v rozporu s postavením a posláním Nejvyššího soudu v soudní soustavě a v rozporu s judikaturou Ústavního soudu. Stěžovatel je přesvědčen, že přípustnost dovolání musí být shledána taktéž v případech, kdy rozhodnutí, vůči němuž dovolání směřuje, vykazuje ústavněprávní nedostatky. Stěžovatel namítá extrémní nesoulad skutkových a právních závěrů, ke kterým došel jak okresní soud, tak krajský soud, s důkazy provedenými v soudním řízení. Dále uvádí, že nebyly provedeny jím navržené důkazy, konkrétně od katastrálního úřadu nebyla vyžádána darovací smlouva ze dne 8. 11. 2019, kterou vedlejší účastníci nabyli do spoluvlastnictví nemovitosti, a dále nebyla vyžádána kopie spisu Generální inspekce bezpečnostních sborů vedeného v řízení pod sp. zn. GI-1253/TČ-2020, ve kterém vedlejší účastníci za použití lživých tvrzení obviňují stěžovatele z trestného činu, bez adekvátního odůvodnění odpovídajícího závažnosti věci.
7. Stěžovatel rovněž navrhl zrušení §238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. (viz sub 2), které podle něj omezuje právo na mimořádný opravný prostředek diskriminačním způsobem.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterých byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
10. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi uznáván, resp. který odpovídá všeobecně přijímanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
11. Jak již bylo uvedeno, je Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti povolán korigovat excesy obecných soudů [např. již nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377)], o což však v posuzovaném případě nejde. Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší soud v předmětné věci při posouzení přípustnosti dovolání stěžovatele postupoval v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu. Na dlouhodobě ustáleném závěru Nejvyššího soudu, vycházejícím z jednoznačně znějící právní normy, že dovolání není přípustné ve věcech upravených v části druhé občanského zákoníku, je-li řízení o nich vedeno podle tohoto zákona a nejde-li o manželské majetkové právo, nelze shledat nic neústavního, co by odůvodňovalo případný kasační zásah Ústavního soudu.
12. Základní právo na posouzení věci soudem zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy již svojí povahou připouští jistá omezení. Uplatňovaná omezení nicméně nemohou zužovat možnosti jednotlivce takovým způsobem, či v takové míře, že by došlo k zásahu do samotné podstaty tohoto práva v rozporu s čl. 4 odst. 4 Listiny. Tato omezení jsou ústavně souladná pouze tehdy, sledují-li legitimní účel a existuje-li vztah přiměřenosti mezi použitými prostředky a sledovaným účelem (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 12. 11. 2002 ve věci Zvolský a Zvolská proti České republice, stížnost č. 46129/99, odst. 46 a násl.). Za takové ústavně souladné omezení přístupu k soudu cestou dovolání lze považovat mimo jiné i vnitrostátní pravidla a výjimky z možnosti jeho podání jako mimořádného opravného prostředku, neboť ústavní pořádek právo na podání takového prostředku pro nyní posuzovanou věc neobsahuje.
13. Ústavní soud nad rámec výše uvedeného konstatuje, že dovolává-li se stěžovatel rovněž porušení čl. 95 odst. 1 Ústavy, tak je třeba poznamenat, že Ústavní soud již v minulosti dovodil, že toto ustanovení představuje institucionální pravidlo fungování soudní moci a nezakládá žádná ústavně zaručená základní práva jednotlivcům [srov. zejména nálezy ze dne 29. 5. 1997 sp. zn. III. ÚS 31/97 (N 66/8 SbNU 149), ze dne 17. 9. 1997 sp. zn. I. ÚS 176/97 (N 104/9 SbNU 9) a ze dne 15. 2. 2022 sp. zn. IV. ÚS 247/21].
14. Skutečnost, že Nejvyšší soud dovolání ústavně konformním způsobem odmítl, má pak nevyhnutelné procesní důsledky pro posouzení přípustnosti ústavní stížnosti v části směřující proti napadenému rozsudku krajského soudu, neboť z hlediska posouzení přípustnosti nelze odhlédnout od toho, zda Nejvyšší soud odmítl dovolání z důvodů závisejících na jeho uvážení (srov. §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu), či nikoliv. Vzhledem k faktu, že bylo dovolání stěžovatele řádně odmítnuto z důvodu jeho objektivní nepřípustnosti na základě zákona (o čemž byl stěžovatel nadto správně poučen krajským soudem), je zjevné, že Nejvyššímu soudu nebyl dán prostor pro to, aby na základě svého uvážení otázku přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku vůbec mohl posoudit.
15. Je-li tedy předpokladem přípustné ústavní stížnosti předchozí - řádné - podání dovolání (srov. §75 odst. 1 věta za středníkem zákona o Ústavním soudu), je v daném kontextu třeba na dovolání stěžovatele hledět tak, jako by vůbec podáno nebylo. Ústavní stížnost je tak proti předchozímu rozhodnutí o procesních prostředcích k ochraně práva (napadenému rozsudku krajského soudu) nepřípustná podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel mohl napadnout přímo rozsudek krajského soudu ve lhůtě pro podání ústavní stížnosti, neučinil-li tak, nemůže to být dáno k tíži ostatním účastníkům soudního řízení (mimo jiné i projev zásad vigilantibus iura scripta sunt a právní jistoty).
16. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde v části směřující proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu o návrh zjevně neopodstatněný [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu], a v části směřující proti napadenému rozsudku krajského soudu o návrh nepřípustný [§43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu], pročež ústavní stížnost stěžovatele mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.
17. Spolu s ústavní stížností byl podán akcesorický návrh na zrušení §238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Protože takový návrh lze podat pouze spolu s ústavní stížností proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, vydanému na základě použití napadeného právního předpisu či jeho jednotlivého ustanovení, tento návrh sdílí osud ústavní stížnosti (§74 ve spojení s §68 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Byla-li ústavní stížnost odmítnuta, odpadá tím současně i základní podmínka možného projednání návrhu na zrušení zákona [srov. např. usnesení ze dne 3. 10. 1995 sp. zn. III. ÚS 101/95 (U 22/4 SbNU 351)].
18. Návrh na zrušení výše uvedeného zákonného ustanovení Ústavní soud odmítl podle §43 odst. 2 písm. b) ve spojení s §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. března 2022
Josef Fiala v. r.
předseda senátu