infUsVec2,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 10.05.2022, sp. zn. IV. ÚS 692/22 [ usnesení / SUCHÁNEK / výz-4 ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2022:4.US.692.22.1

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)
ECLI:CZ:US:2022:4.US.692.22.1
sp. zn. IV. ÚS 692/22 Usnesení Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti obchodní společnosti Archivace, s. r. o., zastoupené JUDr. Jakubem Fendrychem, advokátem, sídlem Římská 2575/31a, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. prosince 2021 č. j. 23 Cdo 3546/2021-976, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. července 2021 č. j. 4 Cmo 14/2021-886 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. září 2020 č. j. 7 Cm 28/2007-829, a o návrhu s ní spojeném na zrušení §151 odst. 1, §237, §238, §238a, §241 odst. 1, 4 a 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě jako účastníků řízení, a obchodní společnosti Arnet On Line, s. r. o., sídlem Na Vyhlídce 2582, Frýdek-Místek, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kterou se stěžovatelka domáhá zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí s tvrzením, že jimi byl porušen čl. 1, čl. 4, čl. 89 odst. 2, čl. 90, čl. 95 a 96 Ústavy, dále její ústavně zaručené právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na ochranu výsledků tvůrčí duševní činnosti podle čl. 34 odst. 1 Listiny, právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), právo na rovnost účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny, právo na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny a procesní práva uvedená v čl. 38 odst. 2 Listiny, jakož i právo na účinné opravné prostředky podle čl. 13 Úmluvy ve vazbě na čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. 2. Stěžovatelka rovněž navrhla, aby Ústavní soud podle §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") a Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud"), a to s odůvodněním, že povinnost zaplatit náhradu nákladů řízení pro ni může být likvidační. S ústavní stížností spojila stěžovatelka podle §74 zákona o Ústavním soudu návrh na zrušení §151 odst. 1, §237, §238, §238a, §241 odst. 1, 4 a 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), a vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů. 3. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že krajský soud napadeným rozsudkem zamítl žalobu stěžovatelky o uložení povinnosti vedlejší účastnici zaplatit stěžovatelce částku 17 003 272 Kč jako bezdůvodné obohacení (I. výrok), dále zaplatit stěžovatelce částku 500 000 Kč jako přiměřené zadostiučinění (II. výrok) a zaslat jí omluvu a uveřejnit ji na stěžovatelkou zvolených webových stránkách (III. výrok). Krajský soud dále podle zásady úspěchu ve věci rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a vůči státu (IV. a V. výrok). Důvodnost žaloby spatřovala stěžovatelka v nekalosoutěžním jednání vedlejší účastnice, které mělo spočívat v tom, že v období od 23•4. 2003 do 28. 12. 2005 distribuovala softwarový produkt "Zákony ČR On Line", který má být napodobeninou díla Libora Kubaly "Softwarová knihovna - Zákony na PC", k němuž měla mít stěžovatelka v uvedeném období od autora poskytnutou výhradní licenci na základě licenční smlouvy ze dne 23. 4. 2003. Podle krajského soudu nebyly v dané věci naplněny podmínky tzv. generální klauzule nekalé soutěže podle §44 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, v tehdy účinném znění. Z provedeného dokazování podle něj vyplynulo, že stěžovatelka začala vyvíjet aktivity v souvislosti s předmětným produktem a účastnit se tak hospodářské soutěže až od konce roku 2004. Do té doby u ní nebyla naplněna ani první podmínka generální klauzule nekalé soutěže, tj. nutnost být soutěžitelem účastnícím se hospodářské soutěže (bod 81 odůvodnění). V řízení dále nebylo prokázáno, že by se vedlejší účastnice dopustila jakéhokoliv jednání, které by bylo v rozporu s dobrými mravy hospodářské soutěže. Sama skutečnost, že na trhu nabízela konkurenční produkt, není podle krajského soudu v rozporu s dobrými mravy, a to i pokud byl tento produkt v konečném důsledku případně využíván částí bývalých uživatelů produktu "Softwarová knihovna - Zákony na PC" (bod 83). Zdůraznil dále, že počítačové programy zaměřené na právní informační systémy nutně vykazují určité shodné charakteristiky - dochází u nich totiž ke zpracování stejných dat, se kterými uživatelé nutně pracují stejným či podobným způsobem. 4. Vrchní soud napadeným rozsudkem k odvolání stěžovatelky rozsudek krajského soudu potvrdil. Uvedl, že mezi účastníky řízení skutečně existoval po jistou dobu soutěžní vztah. Jednání vedlejší účastnice však nenaplňuje znaky nekalé soutěže, neboť nebylo v rozporu s dobrými mravy a nebylo způsobilé přivodit újmu stěžovatelce (popř. jiným soutěžitelům) ani spotřebitelům. Podle vrchního soudu postupoval krajský soud správně, když vyšel mimo jiné ze závěrů revizního znaleckého posudku, z něhož vyplynulo, že shora uvedené počítačové programy byly vytvořeny nezávisle na sobě. Oba programy, s výjimkou části databázových záznamů, byly vytvořeny odlišným způsobem (jinou technologií), liší se ve zdrojovém kódu i způsobu uspořádání informací. Jistá shoda mezi programy je podle vrchního soudu způsobena toliko tím, že oba programy zpracovávají stejná data - právní předpisy ze stejných (veřejných) zdrojů, které mají určitou strukturu, přičemž uživatelé jsou zvyklí s nimi určitým způsobem pracovat. Jednání vedlejší účastnice tedy nelze posoudit jako rozporné s dobrými mravy. Proto toto jednání nemohlo být ani objektivně způsobilé přivodit újmu jiným soutěžitelům nebo spotřebitelům (třetí podmínka generální klauzule). Žalobou uplatněné nároky stěžovatelky tudíž nelze shledat jako důvodné. 5. Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl dovolání stěžovatelky podle §243c odst. 1 o. s. ř. Stěžovatelka považovala dovolání za přípustné pro řešení "v rozhodování dovolacího soudu podle jejího názoru dosud nevyřešené otázky, zda je v rozporu s dobrými mravy soutěže distribuce konkurenčního softwarového produktu vytvořeného za použití a zpracování součástí jiného dřívějšího softwarového produktu, jenž je dílem ve smyslu autorského zákona, bez souhlasu jeho autora týmž zákazníkům". Nejvyšší soud však zdůraznil, že rozhodnutí vrchního soudu vychází z jiného skutkového zjištění, a to z toho, že "dotčené softwarové produkty nabízené účastnicemi byly vytvořeny odlišným způsobem, s použitím odlišných technologií, byly vytvořeny na sobě nezávisle, liší se v použitém programovacím jazyku, ve zdrojovém kódu, použitých příkazech, funkcích, algoritmech, parametrech, způsobu uspořádání a organizace informací". Jelikož stěžovatelka při vymezení předpokladů přípustnosti dovolání předkládá vlastní skutkové závěry, na nichž pak buduje své vlastní, od odvolacího soudu odlišné, právní posouzení, uplatňuje jiný než přípustný dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř. Napadá-li dále stěžovatelka výslovně také výrok rozhodnutí vrchního soudu o náhradě nákladů řízení, v této části je její dovolání objektivně nepřípustné podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. II. Argumentace stěžovatelky 6. Stěžovatelka v obsáhlé ústavní stížnosti čítající přes 40 stran vlastního textu, kterou nejprve podala sama bez právního zastoupení, a k jejíž nepatrně upravené verzi následně připojil podpis a plnou moc posléze zvolený právní zástupce, popisuje průběh řízení před soudy a cituje judikaturu různých soudů, která má dokládat nesprávnost napadených rozhodnutí. Namítá, že soudní rozhodnutí, jakož i napadená ustanovení občanského soudního řádu a advokátní tarif porušují její shora uvedená základní práva a ustanovení Ústavy. 7. V prvé řadě stěžovatelka tvrdí porušení práva na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny, dále z "procesní opatrnosti" uvádí i porušení "hmotněprávních základních práv". Namítá porušení §89 o. s. ř. a zásady perpetuatio fori zakotvené v §11 odst. 1 větě druhé o. s. ř. Jelikož podle ní rozhodoval ve věci místně nepříslušný soud, jde o porušení jejího práva na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny. Tvrdí, že nalézací soudy proti její vůli "dezinterpretovaly její žalobu", čímž porušily její právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Vrchní soud coby soud odvolací ani Nejvyšší soud podle ní nejsou nezávislými a nestrannými soudy, neboť porušují "elementární zásady spravedlnosti". Dále "namítá způsob, jakým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky" (str. 7). Soudní rozhodnutí jsou podle ní nepřezkoumatelná, překvapivá a nespravedlivá. Je toho názoru, že "autorskoprávní posouzení je svévolné", neboť vedlejší účastnice vytvořila napodobeninu díla "Softwarová knihovna - Zákony na PC", přičemž soudy neposkytly stěžovatelce ochranu. Jednání vedlejší účastnice představuje "parazitování na pověsti", pročež je v rozporu s dobrými mravy. Shrnuje, že "z napadených rozhodnutí nelze zjistit a přezkoumat úvahy ani závěry prozařování základních práv a svobod..., čímž obecné soudy prosazují zvůli výkonné, zákonodárné i soudní moci - právnickou tyranii" (str. 36 ústavní stížnosti). 8. V ústavní stížnosti se dále domáhá zrušení shora sub 2 uvedených ustanovení občanského soudního řádu s odůvodněním, že "nedostatky dovolání advokáta nemohou jít k tíži stěžovatelky". Povinné právní zastoupení v dovolacím řízení je podle ní navíc v rozporu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva. Návrh na zrušení advokátního tarifu odůvodňuje odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 9. 6. 2016 sp. zn. Pl. ÚS 17/15 (N 26/80 SbNU 327) s tím, že vyhláškou nelze ukládat povinnosti ani provádět výklad zákona. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 9. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena advokátem podle §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a její ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), když vyčerpala všechny procesní prostředky k ochraně svých práv. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 10. Ústavní soud ve své judikatuře konstantně připomíná, že není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy a contrario), nýbrž soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Řízení o ústavní stížnosti není pokračováním nalézacího řízení, ale zvláštním řízením, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí toliko v rovině porušení základních práv a svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Úkolem Ústavního soudu proto nemůže být celkový přezkum činnosti obecných soudů. Uvedené je vyjádřením zásady sebeomezení a minimalizace zásahů Ústavního soudu, který do činnosti soudů zasahuje pouze v případech, kdy soudy v ochraně základních práv a svobod v řízení jako celku selžou [srov. např. nález ze dne 21. 9. 1999 sp. zn. I. ÚS 168/99 (N 126/15 SbNU 203)]. Skutečnost, že soudy zaujímají k věci jiný právní názor než stěžovatelka, sám o sobě nevede k porušení ústavně zaručených práv a svobod. To platí tím spíše, když obsahem práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny není garance úspěchu v řízení (srov. např. usnesení ze dne 30. 6. 2020 sp. zn. III. ÚS 1171/20, dostupné na https://nalus.usoud.cz/). 11. Přestože stěžovatelka namítá porušení řady svých ústavně zaručených základních práv a svobod, jakož i ustanovení Ústavy o organizaci soudní moci, ve vztahu k většině z nich není ani vzdáleně patrné, v čem konkrétně je spatřován neústavní postup soudů. Stěžovatelka se v převážné části omezuje na obsáhlou citaci judikatury různých soudů bez ozřejmění jejího vztahu k projednávané věci, popř. se omezuje na obecná konstatování o nepřezkoumatelnosti rozhodnutí, nespravedlnosti, "právnické tyranii" apod. Obdobně jako v dovolání se stěžovatelka i v ústavní stížnosti fakticky domáhá přehodnocení skutkových zjištění. Hodnocení důkazů, formulace skutkových závěrů, jakož i výklad a použití podústavního práva je však úlohou obecných soudů. Ústavní soud neshledává žádný důvod přehodnocovat skutkové závěry nalézacích soudů. Je třeba zdůraznit, že dokazování v přezkoumávané věci bylo provedeno v potřebném rozsahu a soudy dostály požadavku důsledného zhodnocení všech provedených důkazů (včetně revizního znaleckého posudku). Skutkový stav byl spolehlivě zjištěn a právní závěry z něj vyplývající byly v soudních rozhodnutích přiléhavě odůvodněny. 12. Ústavní soud nemohl přisvědčit ani námitce stěžovatelky o porušení jejího práva na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny. Toto porušení přitom stěžovatelka dovozuje z toho, že v prvním stupni ve věci rozhodoval místně nepříslušný soud. K tomu je třeba zdůraznit, že na rozdíl od příslušnosti věcné, zkoumá soud v občanském soudním řízení místní příslušnost podle §105 odst. 1 o. s. ř. jen do skončení přípravného jednání podle §114c o. s. ř. a neprovedl-li tuto přípravu jednání, zkoumá soud místní příslušnost jen před tím, než začne jednat o věci samé, nebo rozhodl-li o věci samé bez jednání, jen před vydáním rozhodnutí. Později ji soud zkoumá pouze tehdy, nebyla-li provedena příprava jednání podle §114c, a jen k námitce účastníka, která byla uplatněna při prvním úkonu, který účastníku přísluší. Následně je již (případný) nedostatek místní příslušnosti zhojen (konvalidován). Jinými slovy: i kdyby ve věci skutečně zprvu rozhodoval místně nepříslušný soud, je třeba vycházet ze stěžovatelkou nezpochybněného závěru o jeho konvalidaci, v důsledku níž se krajský soud místně příslušným stal. Tím spíše nemohl takový postup zapříčinit neústavnost rozhodnutí krajského soudu, resp. porušení práva na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny. 13. Jde-li o usnesení Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání, Ústavní soud nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí Nejvyššího soudu, nevykazuje-li toto rozhodnutí rysy neústavnosti (srov. usnesení ze dne 2. 6. 2020 sp. zn. III. ÚS 1346/20). Z odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání přitom vyplývá, že je stěžovatelka založila na nepřípustné, tzv. zastřené skutkové otázce, kdy sice nastolila právní otázku, kterou měl Nejvyšší soud řešit, ta však spočívala na hypotetických skutkových okolnostech, na nichž vrchní soud své rozhodnutí nepostavil. Konečně nelze přisvědčit ani tvrzení, že "nedostatky dovolání advokáta nemohou jít k tíži stěžovatelky". Byla to právě stěžovatelka (a nikoliv advokát), která byla účastníkem řízení o dovolání. Stěžovatelka si mohla svobodně vybrat advokáta pro podání dovolání a tomu následně udělila plnou moc, na jejímž základě za ni advokát jednal. Má-li stěžovatelka za to, že advokát jednal neodborně a způsobil jí škodu, nelze se tím zabývat v řízení o ústavní stížnosti proti shora uvedeným rozhodnutím. 14. Soudy ve svých rozhodnutích uvedly, z jakých právních předpisů vycházely, žádný z relevantních přitom neopomenuly a dostatečným způsobem rovněž vysvětlily, jaké právní závěry z nich plynou. Napadená rozhodnutí v žádném z ohledů nevybočila z požadavků kladených na ně ústavním pořádkem. Skutečnost, že stěžovatelka má o výsledku řízení jinou představu, ještě nezakládá porušení jejího práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, tím spíše, když nebyla omezena v žádném konkrétním subjektivním procesním právu (srov. usnesení ze dne 27. 8. 2003 sp. zn. I. ÚS 148/02). 15. S ohledem na to, že ve věci stěžovatelky nebylo shledáno porušení žádného jejího ústavně zaručeného práva, byla její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítnuta podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněná. 16. Odmítnutím ústavní stížnosti pro zjevnou neopodstatněnost současně odpadá i základní předpoklad projednání návrhu na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu, potažmo jeho části (srov. usnesení ze dne 3. 10. 1995 sp. zn. III. ÚS 101/95 nebo ze dne 21. 4. 2020 sp. zn. III. ÚS 787/20). Návrh na zrušení napadených ustanovení občanského soudního řádu a na zrušení advokátního tarifu, spojený s ústavní stížností, proto Ústavní soud odmítl podle §43 odst. 2 písm. b) ve spojení s §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. 17. Akcesorický návrh na odložení vykonatelnosti rozhodnutí krajského soudu a vrchního soudu sdílí "osud" ústavní stížnosti a zvláštního výroku není třeba (usnesení ze dne 30. 3. 2022 sp. zn. IV. ÚS 809/22). Pouze pro úplnost Ústavní soud uvádí, že o ústavní stížnosti rozhodl bez zbytečného odkladu poté, co stěžovatelka na základě jeho výzvy odstranila její vady. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 10. května 2022 Josef Fiala, v. r. předseda senátu
Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:2022:4.US.692.22.1
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka IV. ÚS 692/22
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)  
Populární název  
Datum rozhodnutí 10. 5. 2022
Datum vyhlášení  
Datum podání 10. 3. 2022
Datum zpřístupnění 2. 6. 2022
Forma rozhodnutí Usnesení
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 4
Navrhovatel STĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgán SOUD - NS
SOUD - VS Olomouc
SOUD - KS Ostrava
Soudce zpravodaj Suchánek Radovan
Napadený akt rozhodnutí soudu
zákon; 99/1963 Sb.; občanský soudní řád; §151/1, §237, §238, §238a, §241/1, §241/4, §241/5
jiný právní předpis; 177/1996 Sb.; vyhláška o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif)
Typ výroku odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy
  • 2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 38 odst.1, čl. 36 odst.1
Ostatní dotčené předpisy
  • 177/1996 Sb.
  • 99/1963 Sb., §114c, §89, §11 odst.1, §241 odst.5, §105 odst.1, §237, §238, §238a, §241 odst.1, §241 odst.4
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na zákonného soudce
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na přístup k soudu a jeho ochranu, zákaz odepření spravedlnosti
Věcný rejstřík příslušnost/místní
dovolání/přípustnost
dovolání/náležitosti
advokátní tarif
bezdůvodné obohacení
hospodářská soutěž
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=4-692-22_1
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 119961
Staženo pro jurilogie.cz: 2022-06-04