ECLI:CZ:US:2022:4.US.723.22.1
sp. zn. IV. ÚS 723/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele J. B., zastoupeného Mgr. et Mgr. Kamilou Mesiarkinovou, advokátkou, sídlem Na Březině 310, Rozdrojovice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. ledna 2022 č. j. 30 Cdo 3389/2021-356, II. a III. výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. června 2021 č. j. 17 Co 356/2018-322 a II. výroku rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 11. října 2017 č. j. 11 C 48/2016-126, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí (jejich jednotlivých výroků) s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem podle čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), princip legitimního očekávání, spolu s právem na zachování lidské důstojnosti, osobní cti, dobré pověsti a ochranu jména (čl. 10 odst. 1 Listiny), na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života (čl. 10 odst. 2 Listiny) a na ochranu před neoprávněným shromažďováním, zveřejňováním nebo jiným zneužíváním údajů o osobě (čl. 10 odst. 3 Listiny).
2. Z ústavní stížnosti, z jejích příloh a z veřejně přístupné databáze soudních rozhodnutí se podává, že stěžovatel se žalobou u Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") domáhal po vedlejší účastnici zaplacení částky 1 000 000 Kč s příslušenstvím jako náhrady nemajetkové újmy, která mu měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud"), jako rejstříkového soudu, tím, že krajský soud zveřejnil v neanonymizované podobě v plném znění ve sbírce listin obchodního rejstříku rozsudek, kterým byl stěžovatel spolu s obchodní společností X, jejímž byl jednatelem, odsouzen za úmyslný trestný čin. Obvodní soud po provedeném dokazování uzavřel, že stěžovatel se oprávněně cítí být dotčen ve svých osobnostních právech, a proto je třeba mu přiznat zadostiučinění v penězích. Na tomto základě rozsudkem ze dne 11. 10. 2017 č. j. 11 C 48/2016-126 uložil vedlejší účastnici povinnost zaplatit stěžovateli částku 50 000 Kč s příslušenstvím (I. výrok), napadeným II. výrokem žalobu ohledně částky 950 000 Kč s příslušenstvím zamítl a dále rozhodl o povinnosti vedlejší účastnice nahradit náklady řízení (III. výrok).
3. Rozsudek obvodního soudu napadli odvoláními stěžovatel i vedlejší účastnice. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 10. 1. 2019 č. j. 17 Co 356/2018-196 odmítl stěžovatelovo odvolání proti I. výroku pro nedostatek subjektivní legitimace, vyhovující I. výrok změnil a žalobu o zaplacení částky 50 000 Kč zamítl, potvrdil zamítavý výrok a rozhodl o nákladech řízení. Po zrušení tohoto rozsudku rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2021 č. j. 30 Co 177/2020-279, ve znění opravného usnesení ze dne 13. 4. 2021 č. j. 30 Cdo 177/2020-279, městský soud opětovně rozhodoval o odvolání stěžovatele a vedlejší účastnice a rozsudkem ze dne 24. 6. 2021 č. j. 17 Co 356/2018-322 zastavil odvolací řízení o odvolání stěžovatele proti vyhovujícímu výroku rozsudku obvodního soudu (I. výrok) a napadenými výroky potvrdil rozsudek obvodního soudu (II. výrok) a rozhodl o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (III. výrok). Městský soud se ztotožnil se závěrem, že byla prokázána existence nesprávného úředního postupu krajského soudu, a uzavřel, že částka 50 000 Kč představuje přiměřené odškodnění, neboť - byť krajský soud při uveřejnění odsuzujícího rozsudku ve sbírce listin pochybil - běžnému člověku je zřejmé, že za činností obchodní společnosti, která byla odsouzena mimo jiné k trestu uveřejnění rozsudku ve veřejně přístupných rejstřících, jakož i k zákazu činnosti, stojí její jednatelé a společníci, kteří jsou snadno zjistitelní z obchodního rejstříku, a již před zveřejněním trestního rozsudku byl stěžovatel jako jednatel a společník krachující obchodní společnosti pro obchodní partnery osobou nedůvěryhodnou.
4. Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud napadeným usnesením (pozn. s nesprávně uvedeným datem jeho vydání "4. 1. 2021") odmítl (I. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení. Jako objektivně nepřípustné Nejvyšší soud posoudil stěžovatelovo dovolání do výroku rozsudku městského soudu o náhradě nákladů řízení a proti I. výroku, kterým bylo zastaveno řízení o odvolání. Ve zbývajícím rozsahu Nejvyšší soud stěžovatelovo dovolání odmítl, neboť v něm stěžovatel neformuloval žádnou otázku, která by zakládala jeho přípustnost. Podaným dovoláním stěžovatel zejména zpochybňoval skutkové závěry městského soudu, a napadl-li samotnou výši přiznaného zadostiučinění, nebyla náhrada zcela zjevně nepřiměřená, neboť jedině tehdy by se jí Nejvyšší soud mohl věcně zabývat. Soudy nižších stupňů určily podle Nejvyššího soudu výši zadostiučinění po porovnání věci s jinými soudními rozhodnutími v obdobných případech. Městský soud se podle Nejvyššího soudu dostatečně vypořádal i s hodnocením dopadů nesprávného postupu krajského soudu na dobrou pověst stěžovatele.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel zejména nesouhlasí s hodnocením, že přiznaná výše zadostiučinění odpovídá srovnatelné výši zadostiučinění v obdobných případech, kdy došlo k nesprávnému úřednímu postupu orgánů veřejné moci. V této souvislosti stěžovatel zejména uvádí, že referenční rozhodnutí, z něhož městský soud vycházel, se týkalo zveřejnění informace jednorázové (s omezeným časovým dopadem), na rozdíl od uveřejnění permanentního ve sbírce listin přístupné veřejně v podstatě bez časového omezení. V referenčním rozhodnutí zveřejnil informaci soukromý subjekt, nikoliv státní orgán, a informace o trestním odsouzení je svým charakterem mnohem citlivější než informace o majetkových poměrech zasaženého subjektu. Soudem použitý referenční rozsudek je více než 15 let starý, proto jím přiznaná výše zadostiučinění neodpovídá dnešní hodnotě peněz. Zvláště městský soud pracoval s referenčním rozhodnutím nedbale. Stěžovatel měl sice před chybným zveřejněním trestního rozsudku dluhy, ty však podle něj nebránily jeho dohodě s obchodním partnerem o uzavření splátkového kalendáře a dohodě na další spolupráci. Až uveřejněním informace o trestním odsouzení tato spolupráce skončila. Z toho podle stěžovatele lze dovodit, že i osoba s trestní minulostí může požívat dobré pověsti, vede-li po odsouzení řádný život. Nelze rovněž přehlížet, že eventuální předlužení je v dnešní době poměrně obvyklým jevem, v podstatě bez negativních společenských konsekvencí, což neplatí o trestním odsouzení.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, resp. rozhodnutí obsahující napadené výroky. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy), a proto mu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci, nedošlo-li jejich činností k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v běžných zákonech měl jiný názor. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávný výklad či použití podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů je takový výklad právních předpisů, který se jeví v daných souvislostech jako projev libovůle [srov. např. nález ze dne 23. 1. 2008 sp. zn. IV. ÚS 2519/07 (N 19/48 SbNU 205)].
8. Z výše uvedené rekapitulace se podává, že obecné soudy ve stěžovatelově věci shledaly nesprávný úřední postup, přičemž s ohledem na intenzitu jeho následků uzavřely, že stěžovateli způsobenou nemajetkovou újmu je nutno odčinit zadostiučiněním v penězích; spornou tak zůstala otázka její přiměřené výše. K tomu Ústavní soud poznamenává, že do úvah obecných soudů o výši zadostiučinění by mohl - vzhledem ke svému Ústavou definovanému postavení - zasáhnout jen tehdy, byly-li by tyto úvahy zjevně excesivní [srov. k tomu např. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 10. 2019 sp. zn. III. ÚS 1548/19, bod 9. (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z https://nalus.usoud.cz)]. Taková situace však ve stěžovatelově věci podle zjištění Ústavního soudu nenastala. Zejména městský soud ve svém rozhodnutí vyložil, proč stěžovateli přiznanou výši zadostiučinění považuje za přiměřenou. Z těchto důvodů Ústavní soud odkazuje na přesvědčivá, logická a ústavně konformní odůvodnění rozhodnutí obecných soudů.
9. Při úvahách o přijatelnosti stěžovateli přiznané výše zadostiučinění nutno vycházet především z toho, jak újmu vymezil - i pro účely ústavní stížnosti - sám stěžovatel. Újma mu měla vzniknout zejména v podnikatelské oblasti (stěžovatel odkazuje konkrétně na nemožnost další spolupráce s obchodním partnerem). Důsledně se ovšem nevypořádává právě s argumentem městského soudu (vycházejícího z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2006 sp. zn. 30 Cdo 1310/2005), že podnikatelská aktivita stěžovatele byla omezena samotným rozhodnutím trestního soudu, jímž byl stěžovateli uložen trest zákazu výkonu funkce statutárního orgánu a prokuristy obchodních společností na tři roky; stěžovatel by tedy podnikatelskou činnost mohl z objektivního důvodu (odhlédnuto od narušení jeho dobré pověsti zveřejněním neadekvátního rozsahu trestního rozhodnutí) vykonávat jen omezeně.
10. Ústavní soud sice respektuje stěžovatelovu argumentaci, že údaje o exekučních řízeních proti stěžovateli - byť rovněž veřejně dohledatelné - jsou patrně obecně společensky více akceptovatelné, než skutečnost, že určitá osoba byla trestně stíhána (respektive v trestním řízení odsouzena). Zde se ovšem stěžovatel opět nevypořádává se skutečností, že ve sbírce listin obchodního rejstříku byla zveřejněna ta část rozhodnutí trestního soudu, jež se týkala stěžovatelem přímo ovládané obchodní společnosti. Případní obchodní partneři, kteří by se rozhodli vyhledat si specifické informace o stěžovateli (respektive o jeho hospodářské činnosti) - nikoliv tedy (náhodný) konzument obsahu periodika (ve srovnání se skutkovými okolnostmi rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1310/2005) - by se o stěžovatelově neúspěšném podnikání dozvěděli nejen z údajů o exekučních řízeních spojených se stěžovatelem, ale hlavně - a to zejména - by mohli blíže seznat, že to byla stěžovatelem ovládaná obchodní společnost, které se týká rozhodnutí trestního soudu.
11. Ke kasaci ústavní stížností napadených výroků nemůže vést ani okolnost, že obecné soudy měly podle stěžovatele - ve srovnání s rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1310/2005 - při určení výše zadostiučinění zohlednit i případnou inflaci. Zadostiučinění podle zákona č. 82/1998 Sb. sice jistě musí mít svoji reálnou ekonomickou hodnotu, na druhou stranu se jeho význam nevyčerpává pouhým porovnáním například k hodnotě "spotřebitelského koše" relevantního v době přiznání takového zadostiučinění. Stěžovatelova argumentace by tak byla relevantní teprve v situaci, v níž by - v porovnání s předchozími rozhodnutími - zadostiučinění v penězích například díky ekonomickým vlivům zcela postrádalo svoji satisfakční hodnotu. Nic takového ale stěžovatel v ústavní stížnosti netvrdí.
12. Ústavní soud neshledal, že by napadeným usnesením Nejvyššího soudu a napadenými výroky rozsudků městského soudu a obvodního soudu byla porušena ústavně zaručená základní práva stěžovatele, a proto jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. dubna 2022
Josef Fiala v. r.
předseda senátu