ECLI:CZ:US:2022:4.US.737.22.1
sp. zn. IV. ÚS 737/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele M. P., zastoupeného Mgr. Bc. Petrem Dostálem, advokátem, sídlem Za Poštou 416/2, Olomouc, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. listopadu 2021 č. j. 5 Tdo 468/2021-768, rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 23. listopadu 2020 č. j. 2 To 93/2020-675 a rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 7. května 2020 č. j. 4 T 170/2019-626, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci a Okresního soudu v Olomouci, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Ostravě - pobočky v Olomouci a Okresního státního zastupitelství v Olomouci, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 90 Ústavy, čl. 2 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud v Olomouci (dále jen "okresní soud") napadeným rozsudkem uznal stěžovatele vinným přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Za tento přečin mu uložil trest odnětí svobody v trvání jednoho roku a čtyř měsíců, jehož výkon podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu dvou let.
3. Rozsudek okresního soudu napadl odvoláním stěžovatel i státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Ostravě - pobočky v Olomouci. Z podnětu těchto odvolání Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem podle §258 odst. 1 písm. b), c) a d) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, zrušil rozsudek okresního soudu v celém rozsahu a za podmínek §259 odst. 3 písm. a) a b) trestního řádu rozhodl tak, že uznal stěžovatele vinným přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku a přečinem neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle §230 odst. 2 písm. a) a odst. 3 písm. a) trestního zákoníku a uložil mu úhrnný trest odnětí svobody podle §329 odst. 1 trestního zákoníku za použití §43 odst. 1 trestního zákoníku v trvání jednoho roku a osmi měsíců. Podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 trestního zákoníku výkon trestu odnětí svobody podmíněně odložil na zkušební dobu dvou let a šesti měsíců. Podle krajského soudu se stěžovatel dopustil uvedených přečinů tím, že jako příslušník Policie České republiky v trestní věci vedené proti podezřelé J.
, v níž jako zpracovatel vedl podle §158 a násl. trestního řádu prověřování zda nedošlo ke spáchání zločinu podvodu podle §209 odst. 1 a 4 trestního zákoníku, na podkladě informací poskytnutých O. H., se kterým udržoval kontakt a který byl v předmětné věci v postavení poškozeného, postupoval v rozporu s §2 odst. 5 a 6 trestního řádu a v rozporu s §65 trestního řádu pro nahlížení do spisu, když v přesně nezjištěné době od 22. 5. 2018 do 1. 6. 2018 umožnil O. H. nahlédnout do pracovního konceptu usnesení o zahájení trestního stíhání podle §160 odst. 1 trestního řádu, který vytiskl nikoli ze systému Evidence trestního řízení (dále jen "ETŘ"), ačkoli byl upraven do podoby odpovídající výstupu z ETŘ, opatřen datem 21. 5. 2018 a č. j. KRPM-113953-192/TČ-2014-140581-33, bez uvedení jména zpracovatele, podpisu a otisku úředního razítka. Stěžovatel umožnil O. H. pořídit si fotokopii tohoto konceptu usnesení do mobilního telefonu. Koncept usnesení stěžovatel zpracoval pro M. M., jemuž byla věc přidělena po zranění zpracovatelky P. K., a to částečně s využitím dat uložených v počítačovém systému, k nimž měl přístup, částečně na základě listin vytisknutých z počítačového systému M. M., v přesvědčení, že by takové usnesení mělo být ve věci vydáno, toto své stanovisko i prezentoval všem zpracovatelům i nadřízeným, ačkoli jejich stanovisko bylo opačné. Takto stěžovatel postupoval přesto, že věděl, že není k vydání rozhodnutí ve věci ani k umožnění nahlédnutí do spisu oprávněn, přitom i věděl, že je souběžně vedeno občanskoprávní řízení o určení vlastnického práva k družstevnímu podílu v bytovém družstvu, v němž již bylo doručeno písemné vyhotovení nepravomocného rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. 8. 2017 sp. zn. 50 Cm 146/2016. Na tomto řízení byl O. H. kvůli svým aktivitám zainteresován na opačném výsledku sporu a vedené trestní řízení i vědomí, že by se mělo chystat zahájení trestního stíhání J. H., přinášelo O. H. informační výhodu, mohlo posílit jeho vyjednávací pozici pro případné řešení předmětného sporu mimosoudní cestou v neprospěch J. H. O. H. následně informaci o chystaném zahájení trestního stíhání J. H. použil v podání adresovaném Vrchnímu státnímu zastupitelství v Praze (dále jen "vrchní státní zastupitelství"), ve snaze zvrátit vydané usnesení ze dne 29. 6. 2018 č. j. KRPM-147857112/TČ-2017-140581-19, jímž bylo rozhodnuto o odložení věci podle §159a odst. 1 trestního řádu. Stěžovatel shora popsaným způsobem jednal v rozporu s výše uvedenými ustanoveními trestního řádu a principy stanovenými interními předpisy o služební kázni, profesionálním, nestranném, řádném a svědomitém plnění služebních povinností, oproštěném od jakéhokoli možného střetu zájmu služby se zájmy osobními a ohrožením důvěry v nestranný výkon služby, zejména nezneužívat ve prospěch vlastní nebo prospěch jiných osob informace nabyté v souvislosti s výkonem služby, kteréžto principy pro něj vyplývaly z §45 odst. 1 písm. a), b) a §46 odst. 1 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o služebním poměru").
4. Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením dovolání stěžovatele podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné odmítl.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel namítá, že jednání, které je mu kladeno za vinu, nenaplňuje všechny znaky přečinů, kterými byl uznán vinným, neboť neporušil objekt u těchto přečinů předpokládaný a nebyla mu prokázána ani požadovaná subjektivní stránka.
6. Stěžovatel má za to, že nakládal s listinou, která nenesla podstatné znaky pro to, aby mohla být považována za úřední listinu, tím méně za veřejnou listinu. Úmyslně totiž provedl na této listině takové změny, aby nemohla být jakkoli použita, šlo o "paakt", schválně stěžovatelem pozměněnou a tím i znehodnocenou listinu, s níž nebyly spojeny žádné právní účinky, tedy o listinu nepoužitelnou. Takováto listina nemohla naplnit objektivní stránku skutkové podstaty přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, neboť nešlo o "úřední" listinu. Listinou, do které umožnil O. H. nahlédnout, nemohl dotyčný ničeho dosáhnout, protože neměla žádné právně relevantní účinky. V souvislosti s takovýmto charakterem listiny se stěžovatel dovolává i principu subsidiarity trestní represe a zásady "ultima ratio použití prostředků trestního práva" s tím, že na jeho jednání postačovalo použití mimotrestních prostředků, kázeňské projednání, neboť jak on, tak i O. H. si byli vědomi nicotnosti listiny.
7. S ohledem na povahu listiny nelze podle stěžovatele ani dovodit naplnění subjektivní stránky, úmyslu zneužít svého postavení ke škodě nebo ku prospěchu třetí osoby, neboť takovouto nicotnou listinou nebylo možno ničeho ve vnějším světě dosáhnout. Nelze tedy dovodit v jeho jednání ani nepřímý úmysl způsobit někomu škodu či opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch. Vyzrazením "paaktu" nelze ničeho dosáhnout, nelze proto dovodit, že by jednal v úmyslu zákonem předpokládaném u skutkové podstaty přečinu podle §329 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku. Stěžovatel dále uvádí, že listinu vyhotovil v souladu s pokynem svého nadřízeného. Listina nemohla být nijak použita ve vedeném občanskoprávním řízení, neboť pouze pravomocným výrokem soudu o spáchání trestného činu a o tom, kdo ho spáchal, je soud v občanskoprávním řízení vázán. Sama J. H. uvedla, že tato listina jí nikdy nebyla doručena, ani O. H. ji o její existenci neinformoval. Předmětná listina se neobjevila ani v řízení vedeném před Krajským soudem v Brně pod sp. zn. 50 Cm 146/2016.
8. Stěžovatel rovněž zpochybňuje, že by vykonával svou pravomoc způsobem odporujícím jinému právnímu předpisu, v tomto případě by muselo jít o porušování či obcházení konkrétního zákona nebo právní normy vydané na podkladě zákona. Setrvává na své obhajobě, že O. H. chtěl získat jako informátora, o čemž informoval i své nadřízené. S vědomím tohoto cíle ani neporušoval jiný právní předpis.
9. Stěžovatel namítá, že usnesení o zahájení trestního stíhání J. H., které za jeho pomoci vypracoval M. M., reálně existovalo až do okamžiku jeho zneplatnění dne 4. 6. 2018 zpracovatelem M. P. Pokyn k tomu, aby s jeho vypracováním zpracovateli M. M. pomohl, mu udělil jeho nadřízený J. F., což ani jeden z nich nepopřel. Byl tedy pověřen tím, aby zpracovateli věci s vyhotovením usnesení o zahájení trestního stíhání pomohl, proto koncept takového rozhodnutí připravil, a M. M. předal na USB flash disku. Poukazuje na skutečnost, že vyšetřování v předmětné věci konzultoval se státní zástupkyní, která mu dala nějaké rady, stejně jako na to, že zpracovatelé ve věci se postupně vystřídali a až třetí zpracovatel věc stíhat odmítl. Všichni tři zpracovatelé stejně jako jeho nadřízení přitom uvedli, že je nijak netlačil k tomu, aby J. H. byla stíhána, ostatně ani na jejím stíhání žádný zájem neměl, nelze proto dovodit, že by měl v úmyslu někoho poškodit nebo zvýhodnit, pouze vykonával své služební povinnosti.
10. Stěžovatel dále namítá, že orgány činné v tomto trestním řízení se o existenci "paaktu" od poškozeného dozvěděly, když si stěžoval, že nový zpracovatel věci připravené nepoužil a věc odložil, což svědčí o tom, že tato připravená listina nebyla nijak zneužita. Připravené usnesení o zahájení trestního stíhání tedy nemohlo přinést O. H. žádnou výhodu při podání trestního oznámení na postup ve věci u vrchního státního zastupitelství.
11. Ke spáchání přečinu neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle §230 odst. 2 písm. a) a odst. 3 písm. a) trestního zákoníku, je nutno podle stěžovatele vycházet z námitek jím uplatněných ohledně spáchání přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku. Nepředal-li by "paakt" O. H., byl by jeho přístup do informačního systému ETŘ shledán legálním, přičemž z hlediska spáchání tohoto přečinu je nutno dovodit jeho úmysl způsobit jinému škodu nebo jinou újmu nebo získat sobě nebo jinému neoprávněný prospěch. Stěžovatel zdůrazňuje, že byl pověřen nadřízeným J. F. pomoci vyšetřovateli M. M. při vypracování konceptu usnesení o zahájení trestního stíhání. Takovýto pokyn považoval za rozkaz, který byl povinen uposlechnout. Neexistuje žádný časový okamžik, v němž by neoprávněně přistupoval k počítačovému systému. Stejně tak nebylo prokázáno, že by O. H. pomáhal s podáním trestního oznámení u vrchního státního zastupitelství, nebo že by ho k tomu naváděl. Měl-li legální přístup k systému ETŘ, mohl v něm legálně vypracovat jakýkoli dokument, tedy i usnesení o zahájení trestního stíhání. Nebylo ani prokázáno, že by k vypracování konceptu tohoto usnesení využil data obsažená v tomto systému. K výtce krajského soudu v bodě 55. odůvodnění rozsudku, že od 1. 3. 2018 do 25. 4. 2018, než mu byl přístup ukončen, vstoupil do ETŘ ve věci J. H. 65x, prováděl editaci deliktu, formulářů a souborů, rovněž po ukončení přístupu do ETŘ vstoupil dne 27. 4. 2018 do dokumentu nazvaného "členský podíl u SBD - předchozí souhlas k zajištění", poté dne 3. 5. 2018 vstupoval do úředních záznamů o podání vysvětlení osob P. Š., L. K. i do výše uvedeného dokumentu, stěžovatel uvedl, že z výpovědi jeho nadřízených vyplynulo, že i do odebraného spisu může pověřený policista nahlížet prostřednictvím tzv. formuláře. Do systému nahlížel proto, že ho zajímalo, jak v jím prověřované věci je dále postupováno. Takové jednání považoval za normální, stejně jako krajským soudem vytýkanou skutečnost, že se věci věnoval v jeden den po dobu delší devíti hodin. K námitce krajského soudu, že obsah usnesení začal tvořit již dne 27. 4. 2018 v 11:05 hod., v době, v níž k tomu ještě neměl oprávnění ani zmocnění, přičemž s tímto datem korespondují i první přístupy do ETŘ, stejně jako zjištění, že k vytvoření dokumentu použil data uložená v ETŘ, stěžovatel opakuje tvrzení o možnosti přístupu do ETŘ přes tzv. formulář. Stěžovatel je přesvědčen o správnosti svého postupu, navíc využil-li by možnosti přístupu do ETŘ, nežádal by M. M. o listinné podklady k vypracování usnesení o zahájení trestního stíhání. Neoprávněný přístup k počítačovému systému mu nebyl prokázán. Navíc vytvořený "paakt" nepožívá ochrany trestního práva. Žádný právní předpis mu zpracování takovéhoto konceptu rozhodnutí nezakazoval.
12. Závěr krajského soudu, že připravoval půdu pro vydání usnesení o zahájení trestního stíhání J. H., není pravdivý, ani jeho nadřízený J. F. ani M. M., ani ostatní svědci nepotvrdili, že by na ně vyvíjel nějaký tlak v tomto směru. Rovněž P. K. nic takového neuvedla, pouze sdělila, že před rozhodnutím chtěla doplnit některé listiny. Tvrzení krajského soudu je v rozporu s výsledky provedeného dokazování.
13. K jeho záměru získat O. H. jako informátora, což byla pohnutka jeho jednání, které je mu vytýkáno, stěžovatel uvádí, že jmenovaný se mu jevil jako vhodná osoba, jeho spjatost s určitým prostředím svědčila o jeho možnostech podat relevantní informace potřebné při operativně pátrací činnosti. Stěžovatel rovněž poukazuje, že soudy nehodnotily některé důkazy, resp. jejich podstatné části, a dovozuje, že došlo k jejich opomenutí při hodnocení provedeného dokazování.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
14. Jde-li o rozsudek okresního soudu, který zrušil krajský soud, k rozhodování o jeho ústavnosti není Ústavní soud příslušný (není povolán eventuálně jej zrušit podruhé).
15. Dále Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost v části směřující proti rozsudku krajského soudu a usnesení Nejvyššího soudu, byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž tato rozhodnutí byla vydána, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
16. Ústavní soud následně posoudil stěžovatelovu ústavní stížnost v těchto jejích shora (viz předchozí bod) specifikovaných částech (§42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu).
17. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)], v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
18. Procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a použití podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně (obecným) soudům, nikoli Ústavnímu soudu. Z hlediska ústavněprávního může být pouze posouzeno, zda skutková zjištění mají dostatečnou a rozumnou základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda výklad použitého práva je i ústavně souladný; nedostatek takového adekvátního posouzení vyplývá z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních předpisů je předvídatelný a rozumný, odpovídá ustáleným závěrům soudní praxe, není výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně přijímaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (např. teze "přepjatého formalizmu"). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
19. V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde o posouzení, zda se soudy nedopustily pochybení způsobilého založit nepřijatelné ústavněprávní následky, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do základních práv stěžovatele, zejména do práva na soudní ochranu podle čl. 36 a násl. Listiny ve spojení s čl. 8 odst. 2 Listiny.
20. Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí, neboť ústavněprávně relevantními pochybeními napadené řízení a jeho výsledek postiženo není, proto postačuje odkaz na obsah odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí. V rovině konkrétní, resp. v jednotlivostech a stěžovateli na vysvětlenou, lze doplnit následující závěry.
21. Obecné soudy se ústavněprávně souladným způsobem vypořádaly se stěžovatelovými námitkami, jimiž zpochybňoval naplnění subjektivní stránky přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku. Zdůraznily, že stěžovatel předloženou listinu (kterou označuje za "paakt") vydával O. H. za tzv. koncept rozhodnutí, které má být vydáno a doručeno oprávněným osobám, a s tímto vědomím si O. H. pořídil jeho fotokopii, která měla být jeho informační výhodou (neoprávněným prospěchem) vůči J. H. Stěžovatel na vyhotovení tohoto usnesení začal pracovat ještě dříve, než byl tímto úkolem pověřen svými nadřízenými, přičemž jím zpracovaný koncept tohoto rozhodnutí vyvrací jeho obhajobu, že na stíhání J. H. neměl žádný zájem, neměl v úmyslu ji poškodit. Také stěžovatelovy kontakty s O. H., okolnosti, za nichž mu umožnil seznámit se s konceptem rozhodnutí a pořídit jeho fotokopii, prokazují opak. Takovéto jednání stěžovatele bylo podle soudů jednoznačně v rozporu nejen s ustanoveními trestního řádu upravujícími nahlížení do spisu, ale i s konkretizovanými ustanoveními služebních předpisů [srov. §45 odst. 1 písm. a), b) a c) zákona o služebním poměru]. Z hlediska trestní odpovědnosti stěžovatele je nerozhodné, že O. H. informační výhodu získanou v důsledku protiprávního jednání stěžovatele vůči J. H. nevyužil a že protiprávní jednání stěžovatele bylo zjištěno až v souvislosti se stížností O. H. na postup policejního orgánu u vrchního státního zastupitelství. Obecné soudy nepřijaly ani stěžovatelovu obhajobu týkající se jeho snahy O. H. "získat" coby policejního informátora. Tento návrh stěžovatele již před inkriminovaným skutkem jeho nadřízení jednoznačně odmítli. Stěžovatel tedy nejen vykonával pravomoc úřední osoby závadným způsobem, ale bylo možno dovodit jeho zavinění ve formě úmyslu, přičemž subjektivní stránka tohoto přečinu nebyla vyčerpána pouze jeho úmyslem vykonávat svou pravomoc způsobem odporujícím jinému právnímu předpisu, nýbrž současně bylo jeho jednání vedeno i tzv. druhým úmyslem způsobit jinému škodu nebo jinou značnou újmu anebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch.
22. Obecné soudy nepochybily v ústavněprávní rovině ani při argumentaci, kterou reagovaly na stěžovatelovy námitky, že se nedopustil přečinu neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle §230 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) trestního zákoníku. Stěžovatel po subjektivní stránce jednal s vědomím všech rozhodných skutečností o charakteru ETŘ a se znalostí podmínek, za nichž data i informace v něm obsažená může z tohoto informačního systému čerpat. Okolnost, že při vytváření konceptu usnesení o zahájení trestního stíhání J. H., který pak zpřístupnil O. H., stěžovatel čerpal z informací obsažených v tomto informačním systému a učinil je součástí vytvořeného konceptu rozhodnutí, byla provedeným dokazováním prokázána a nebyla stěžovatelem zpochybněna. K tzv. druhému úmyslu způsobit jinému škodu nebo jinou újmu nebo získat sobě nebo jinému neoprávněný prospěch podle §230 odst. 3 písm. a) trestního zákoníku soudy zdůraznily, že stěžovatel začal koncept usnesení o zahájení trestního stíhání J. H. zpracovávat ještě předtím, než mu byl dán nadřízeným pokyn pomoci novému zpracovateli věci, přičemž údaje obsažené v tomto informačním systému neoprávněně zpřístupnil O. H., který znalostí těchto údajů získal neoprávněný prospěch v podobě informační výhody o skutečnostech souvisejících s možným trestním stíháním J. H. Zda tento neoprávněný prospěch O. H. skutečně využil či nikoli, je pro trestní odpovědnost stěžovatele nerozhodné.
23. Stěžovatel též namítá, že soudy měly v jeho prospěch užít zásadu subsidiarity trestní represe a princip ultima ratio. K aplikaci zásady subsidiarity trestní represe Ústavní soud připomíná, že podle ní (§12 odst. 2 trestního zákoníku) nepřichází trestní odpovědnost v úvahu pouze v situacích, kdy lze uplatněním jiného druhu odpovědnosti dosáhnout splnění všech funkcí odpovědnosti, tj. splnění reparačního a preventivního cíle, a přitom funkce represivní není v daném případě nezbytná [srov. z judikatury Ústavního soudu nálezy ze dne 23. 3. 2004 sp. zn. I. ÚS 4/04 (N 42/32 SbNU 405), ze dne 29. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 469/02 (N 61/33 SbNU 113), ze dne 28. 4. 2010 sp. zn. I. ÚS 541/10 (N 95/57 SbNU 247), či ze dne 26. 5. 2020 sp. zn. Pl. ÚS 46/18 (312/2020 Sb.), dále např. usnesení ze dne 10. 10. 2013 sp. zn. III. ÚS 2550/12 či ze dne 1. 11. 2016 sp. zn. IV. ÚS 2801/16 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), obdobně stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013 sp. zn. Tpjn 301/2012]. Ve shodě s Nejvyšším soudem Ústavní soud konstatuje, že zásadu subsidiarity trestní represe v trestní věci stěžovatele nebylo možno aplikovat. Použití dané zásady přichází v úvahu pouze ve výjimečných případech, kdy konkrétní skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá ani nejlehčím, běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Soudy vzaly v potaz, že stěžovatel se dopustil dvou přečinů (přečinu zneužití pravomoci úřední osoby a přečinu neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací), a s ohledem na souběh dvou trestných činů, jejichž povaha odpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům daných skutkových podstat, i další výše popsané okolnosti, je uplatnění uvedené zásady ve prospěch stěžovatele vyloučeno.
24. Ani stěžovatelovy námitky proti rozhodnutí dovolacího soudu nejsou opodstatněné. Z odůvodnění napadeného usnesení se zřetelně podává, proč se Nejvyšší soud nemohl zabývat částí dovolacích námitek stěžovatele (s ohledem na jejich skutkový základ). Naopak tam, kde stěžovatel prostřednictvím své argumentace vymezil otázky spadající pod uplatněný dovolací důvod, byl postup soudů nižších stupňů podroben přezkumu dovolacím soudem, jenž však žádných pochybení neshledal. Dovolací soud rovněž zkoumal, zda bylo respektováno právo stěžovatele na spravedlivé soudní řízení a zda skutkové závěry soudů nejsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy.
25. Ústavní soud připomíná, že je zejména povinen zkoumat, zda bylo řízení jako celek řádně vedeno. V posuzovaném případě dospěl k závěru, že tomu tak bylo, neboť v postupu obecných soudů neshledal natolik závažná pochybení, jež by byla, byť ve svém souhrnu, způsobilá změnit výsledek trestního řízení vedeného proti stěžovateli. Komplex provedených důkazů, posuzovaných ve všech souvislostech, umožnil dospět k přesvědčivému závěru o vině, která byla prokázána na základě provedených důkazů dostatečně podrobně popsaných a zhodnocených. Hodnocení důkazů nevykazuje znaky libovůle, má vnitřní logiku, vychází ze vzájemných souvislostí a je založeno na rozumných úvahách s vysokou mírou přesvědčivosti. Ústavněprávní exces nelze shledat ani v rovině navazujícího právního hodnocení.
26. Z uvedených důvodů proto Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost zčásti (ohledně rozsudku okresního soudu) jako návrh, k jehož projednání není příslušný, podle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu, a zčásti (co do rozsudku krajského soudu a usnesení Nejvyššího soudu) jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) téhož zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. června 2022
Josef Fiala v. r.
předseda senátu