ECLI:CZ:US:2022:4.US.742.22.1
sp. zn. IV. ÚS 742/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. PhDr. Miroslava Špadrny, Ph.D., zastoupeného Mgr. Miluší Pospíšilovou, advokátkou, sídlem Paprsková 1340/10, Praha 4 - Krč, proti III. výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. listopadu 2021 č. j. 72 Co 71/2020-216, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení III. výroku shora uvedeného rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud").
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 5. 9. 2019 č. j. 21 C 1/2019-105 částečně vyhověl žalobě stěžovatele na náhradu nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou kompenzačního řízení, když mu přiznal zadostiučinění ve formě omluvy v jím požadovaném znění, peněžitou náhradu újmy ve výši 42 000 Kč s příslušenstvím a náhradu nákladů řízení ve výši 25 800 Kč. Co do požadavku stěžovatele na zaplacení částky 158 000 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl.
3. Proti rozsudku obvodního soudu podali odvolání stěžovatel i vedlejší účastnice. Ústavní stížností napadeným rozsudkem městský soud potvrdil výrok rozhodnutí obvodního soudu o zadostiučinění ve formě omluvy (I. výrok), změnil výrok obvodního soudu o přiznání částečného peněžitého zadostiučinění tak, že žalobu v této části zamítl (II. výrok) a rozhodl, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení před obvodním soudem ani městským soudem (III. výrok). Na rozdíl od obvodního soudu dospěl městský soud k závěru, že význam řízení zatíženého nepřiměřenou délkou, byl pro stěžovatele minimální, a jeho celková doba nemohla jeho psychickou sféru nikterak negativně zasáhnout. Šlo o řízení o náhradu nemajetkové újmy, která měla být stěžovateli způsobena nepřiměřeně dlouho vedeným správním řízením zahájeným jeho žádostí o poskytnutí informace, která se však netýkala stěžovatele samotného ani osob jemu blízkých. Šlo navíc o jedno z více než 200 obsahově podobných řízení, které stěžovatel vede nebo vedl. Proto nelze újmu stěžovatele stavět na úroveň, v jaké by se nacházela osoba účastná jediného či několika mála soudních řízení.
4. O náhradě nákladů řízení před soudy všech stupňů rozhodl městský soud podle §142 odst. 3, ve spojení s §224 odst. 2 a §243a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), a contrario. Městský soud poukázal na stěžovatelovu vysokou aktivitu v zahajování soudních řízení obdobného typu, přičemž "z množství ... vedených sporů je zřejmé, že vyvolávání a vedení soudních sporů pro něj není výjimečnou okolností, ale rutinní záležitostí ... Je zjevné, že se i v tomto řízení uchýlil ke zneužívání svého práva na soudní ochranu ... Za těchto okolností pak ... nelze považovat náklady, které v tomto řízení vynaložil, jako na účelně vynaložené. Nelze-li tedy na žalobcem vynaložené náklady řízení pohlížet jako na náklady účelně vynaložené, pak i přesto, že určité satisfakce za hodnocené řízení dosáhl, mu náhrada nákladů řízení nepřísluší" (bod 14).
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel namítá, že nákladový výrok rozsudku městského soudu porušuje jeho právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
6. Rozhodnutí městského soudu stěžovatel pokládá rovněž za rozporné s principem rovnosti podle čl. 1 Listiny a odporující judikatuře Nejvyššího soudu, Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva, na kterou v ústavní stížnosti odkazuje. V konečném důsledku rozhodnutí zasahuje i do jeho legitimního očekávání, že bude mít právo na náhradu nákladů řízení, které musel důvodně a účelně vynaložit. Stěžovatel zdůrazňuje, že se svým nárokem byl v základu úspěšný, když byl shledán nesprávným úřední postup vedlejší účastnice, resp. obvodního soudu, před nímž nepřiměřeně dlouho probíhalo odškodňovací řízení. Proto mu má příslušet plná náhrada nákladů řízení. Uvádí-li městský soud, že se stěžovatel dopouští "zneužívání práva", neprovedl za tím účelem žádné dokazování, a navíc mu nedal možnost se vyjádřit k eventuálnímu uplatnění moderačního oprávnění podle §150 o. s. ř.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí, jehož III. výrok stěžovatel napadá. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen advokátem podle §29 až §31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), když vyčerpal všechny procesní prostředky k ochraně svých práv, resp. když proti výroku o náhradě nákladů řízení nebylo dovolání přípustné [§238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy a contrario), nýbrž soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Úkolem Ústavního soudu nemůže být celkový přezkum rozhodovací činnosti soudů [viz nález ze dne 4. 4. 2012 sp. zn. I. ÚS 2208/11 (N 74/65 SbNU 41)].
9. V předchozím bodu uvedené platí tím spíše, napadá-li stěžovatel pouze výrok o náhradě nákladů soudního řízení. Ústavnímu soudu do rozhodování o nákladech řízení "zásadně nepřísluší zasahovat, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se nepochybně může dotknout některého z účastníků řízení, v zásadě nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod" [nález ze dne 12. 11. 2007 sp. zn. I. ÚS 1531/07 (N 189/47 SbNU 461)]. V řízení o ústavní stížnosti směřující proti výroku o nákladech řízení se zpravidla posuzuje pouze to, zda napadené rozhodnutí neobsahuje "prvek libovůle, svévole nebo extrémní rozpor s principy spravedlnosti" [nález ze dne 8. 2. 2007 sp. zn. III. ÚS 624/06 (N 27/44 SbNU 319) nebo ze dne 7. 8. 2007 sp. zn. I. ÚS 800/06 (N 121/46 SbNU 143)], popř. zda nedošlo k extrémního excesu při výkladu a použití příslušných ustanovení zákona [srov. nález ze dne 25. 3. 2010 sp. zn. III. ÚS 3332/09 (N 66/56 SbNU 749)]. Na druhou stranu však Ústavní soud setrvale zdůrazňuje, že úkolem soudů není pouze mechanicky rozhodnout o náhradě podle výsledku sporu, nýbrž vážit, zda tu neexistují další rozhodující okolnosti, mající podstatný vliv na přiznání či nepřiznání náhrady účelně vynaložených nákladů [viz např. nálezy ze dne 12. 5. 2004 sp. zn. I. ÚS 653/03 (N 69/33 SbNU 189) nebo ze dne 5. 1. 2012 sp. zn. II. ÚS 2658/10 (N 3/64 SbNU 29)].
10. V zásadě totožnou ústavní stížností téhož stěžovatele se již Ústavní soud podrobně zabýval v usnesení ze dne 9. 7. 2018 sp. zn. II. ÚS 1131/18, kterým byla odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost. Ústavní soud na závěry uvedené v jeho odůvodnění (body 13 - 15) odkazuje.
11. Shora uvedené závěry, k nimž Ústavní soud dospěl v řízení o jedné z předchozích ústavních stížností stěžovatele, jsou s ohledem na prakticky totožný skutkový a právní stav, jakož i velmi podobnou argumentaci stěžovatele, použitelné i na nyní posuzovanou věc. Ani nyní stěžovatel v ústavní stížnosti neuvádí nic konkrétního, co by eventuální závěr o zneužívání soudního systému z jeho strany alespoň zpochybňovalo. Platí, že "z takového východiska lze i podle Ústavního soudu oprávněně - při náležitém odůvodnění, které ovšem ústavní stížností napadené rozhodnutí obsahuje - dovodit, že stěžovatelem vynaložené náklady řízení, jejichž náhrada by mu jinak náležela, nejsou vynaložené účelně, a proto mu soud jejich náhradu nepřiznal" (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 1131/18, bod 15 odůvodnění). Městský soud ve shodě se shora uvedenou judikaturou Ústavního soudu (viz výš bod 9 in fine) shledal takové rozhodující okolnosti, které měly podstatný vliv na nepřiznání náhrady nákladů řízení, byť byl stěžovatel v řízení částečně úspěšný.
12. Lze shrnout, že napadený výrok rozhodnutí městského soudu je výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z požadavků kladených na ně ústavním pořádkem. Žádné stěžovatelovo ústavně zaručené právo jím nebylo porušeno.
13. Na základě výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. dubna 2022
Josef Fiala, v. r.
předseda senátu