ECLI:CZ:US:2022:4.US.748.22.1
sp. zn. IV. ÚS 748/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti SBS Dřevostavby, s. r. o., sídlem Francouzská 55/52, Praha 10 - Vinohrady, zastoupené JUDr. Milanem Kocourkem, advokátem, sídlem Václavské náměstí 802/56, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2020 č. j. 30 Cdo 1153/2020-146, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. listopadu 2019 č. j. 72 Co 298/2019-125 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 24. dubna 2019 č. j. 14 C 118/2018-79, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 90 Ústavy (III. část ústavní stížnosti), v petitu navrhla, aby napadená rozhodnutí byla zrušena pro porušení jejího základního práva na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem podle čl. 36 odst. 3 Listiny (VIII. část ústavní stížnosti).
2. Z ústavní stížnosti a z jejích příloh se podává, že stěžovatelka se u Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") žalobou podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."), domáhala po vedlejší účastnici náhrady nemajetkové újmy ve výši 172 600 Kč za nesprávný úřední postup spočívající v nepřiměřené délce řízení před Okresním soudem v Mladé Boleslavi sp. zn. 11 C 147/2010 (dále jen "okresní soud") a další nemajetkové újmy ve výši 25 000 Kč jako újmy způsobené odmítnutím jejího oprávněného nároku vedlejší účastnicí. Obvodní soud zjistil, že řízení před okresním soudem trvalo 7 let a 2 měsíce a bylo jím porušeno právo stěžovatelky na projednání a rozhodnutí věci v přiměřené lhůtě, protože díky tomuto nesprávnému úřednímu postupu byla stěžovatelka v nejistotě o výsledku řízení před okresním soudem. Pro určení výše a formy případného odškodnění obvodní soud konstatoval právní a částečně i procesní složitost věci před okresním soudem, neboť výsledek sporu závisel na hodnocení většího množství listinných důkazů a na znaleckém posudku, který byl navíc přezkoumáván znaleckým ústavem (což vedlo k vícečetnému rozhodování o znalečném, a to i v opravných řízeních týkajících se jen znalečného). Dále obvodní soud vyšel z toho, že řízení před okresním soudem mělo pro stěžovatelku standardní význam, a proto podle něj bylo spravedlivé přiznat stěžovatelce základní výši zadostiučinění v penězích v rozsahu 15 000 Kč za první 2 roky řízení a dalších 15 000 Kč za každý další rok nepřiměřeně dlouhého řízení. Takto vypočtenou základní částku odškodnění ve výši 92 500 Kč obvodní soud snížil o 15 % s ohledem na již zmíněnou složitost věci a dále o dalších 5 %, neboť to byla mimo jiné stěžovatelka, kdo opakovaně žádal o odročení jednání. Na základě tohoto výpočtu dospěl obvodní soud k odškodnění ve výši 74 000 Kč, tedy částky, kterou vedlejší účastnice dobrovolně stěžovatelce před zahájením soudního řízení uhradila. S přihlédnutím k této okolnosti obvodní soud stěžovatelkou žalovanou částku zamítl (I. výrok). Dále obvodní soud zamítl žalobu stěžovatelky, kterou se domáhala náhrady nemajetkové újmy ve výši 25 000 Kč (II. výrok), jež jí měla být způsobena odmítnutím vedlejší účastnice dobrovolně odškodnit újmu stěžovatelky v celém požadovaném rozsahu, neboť takový nárok stěžovatelky nemá oporu v žádném právním předpise. Výrokem III. rozhodl obvodní soud o náhradě nákladů řízení.
3. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudek obvodního soudu potvrdil (I. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (II. výrok), když se ztotožnil se skutkovým a právním hodnocením provedeným obvodním soudem. Městský soud připomenul, že účel náhrady nemajetkové újmy způsobené nepřiměřeně dlouhým řízením spočívá v kompenzaci stavu nejistoty, do něhož byla stěžovatelka v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného řízení uvedena. Na druhou stranu podle městského soudu bylo řízení před okresním soudem skutkově a částečně i procesně složitější, neboť konečné rozhodnutí ve věci záviselo na hodnocení řady listinných důkazů a na znaleckém posudku, když tehdejší žalovaní před okresním soudem tvrdili, že stěžovatelkou požadovaný doplatek ceny díla a doplatek víceprací nezaplatili s ohledem na to, že provedené dílo bylo vadné. Dále městský soud zdůraznil, že stěžovatelka je právnickou osobou a s ohledem na podstatu řízení vedeného před okresním soudem nutno vycházet z toho, že význam řízení byl pro ni standardní. Zvýšený význam předmětu původního řízení vedeného před okresním soudem přitom stěžovatelka podle městského soudu dostatečně netvrdila ani neprokázala.
4. Následné dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl (I. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení (II. výrok). V odůvodnění konstatoval, že dovolání proti výroku městského soudu, jímž bylo rozhodováno o požadovaném zadostiučinění ve výši 25 000 Kč, není z důvodu majetkového censu vymezeného v §238 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, přípustné. Přípustnost dovolání nezakládají ani stěžovatelčina otázka o použití jiné výchozí částky pro určení výše přiměřeného zadostiučinění, ani námitky k posouzení, zda řízení bylo extrémně dlouhé atd.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Podle stěžovatelky je v prvé řadě nepravdivým tvrzení obecných soudů o toliko základní intenzitě nemateriální újmy způsobené jí v řízení před okresním soudem, a které v souladu se stanoviskem občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011 sp. zn. Cpjn 206/2010 odpovídá zadostiučinění ve výši 15 000 Kč za každý rok nepřiměřeně dlouhého soudního řízení. Vzhledem k tomu, že řízení před okresním soudem bylo podle stěžovatelky extrémně dlouhé, měly obecné soudy vycházet nikoliv ze základní částky odškodnění 15 000 Kč za rok, ale z částky 20 000 Kč za rok. Řízení před okresním soudem stěžovatelce způsobovalo mimo jiné značnou psychickou újmu, když se musela bránit neoprávněným útokům soudů. Nepřiměřená délka řízení měla pro stěžovatelku i poškozující efekt, že prostředky, které jí měly být přiznány, mohly být použity na úhradu sociálního pojištění. Protože okresní soud postupoval liknavě, vyměřila příslušná správa sociálního zabezpečení stěžovatelce úroky z prodlení, čímž byla stěžovatelce ve svém důsledku způsobena škoda téměř 200 000 Kč. Požadovala-li stěžovatelka náhradu újmy za to, že jí sama vedlejší účastnice nepřiznala celou původně požadovanou částku, je i v tomto rozsahu její nárok důvodný, neboť je to odškodnění za to, že vedlejší účastnice v daném řízení (předcházejícím řízení soudnímu) nepostupovala nestranně. Stěžovatelka rovněž nesouhlasí s tím, že by řízení před okresním soudem bylo jakkoliv složitější, nebo že by ona sama opakovanými návrhy na odročení jednání měla podíl na jeho nepřiměřené délce. Obecné soudy v napadených rozhodnutích postupovaly mimo jiné v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2012 sp. zn. 30 Cdo 1710/2012, když hodnotily toliko složitost věci, a nikoliv samotný postup orgánů veřejné moci. Stěžovatelka nemůže být - v souladu s odkazovanou judikaturou Evropského soudu pro lidská práva - postihována za to, že žádala o odročení jednání, a tedy využívala procesních prostředků, které jí poskytuje právní rád. Stěžovatelka také rozporuje východisko Nejvyššího soudu, že jádrem jejího dovolání je nesouhlas s výší přiznaného zadostiučinění. Jádrem dovolání bylo rozporování postupu, jakým obecné soudy k výši zadostiučinění poskytnuté stěžovatelce dospěly, nikoliv sama výše zadostiučinění.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy), proto mu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci, nedošlo-li jejich činností k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v běžných zákonech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávný výklad či použití podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů je takový výklad právních předpisů, který se jeví v daných souvislostech jako projev libovůle [srov. např. nález ze dne 23. 1. 2008 sp. zn. IV. ÚS 2519/07 (N 19/48 SbNU 205)]. Žádná pochybení takovéto povahy Ústavní soud ve stěžovatelčině věci neshledal.
8. Stěžovatelka v ústavní stížnosti opakuje - bez hlubší ústavněprávní dimenze - argumenty, s nimiž se obecné soudy v napadených rozhodnutích vypořádaly, a Ústavní soud pro stručnost na jejich odůvodnění odkazuje. Kromě jiného stěžovatelka namítá, že podle stanoviska Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 206/2010 jí mělo být přiznáno zadostiučinění v nejvyšší možné výši, tedy 20 000 Kč za první 2 roky řízení a dále 20 000 Kč za každý další rok řízení. Byť řízení v její věci vedené před okresním soudem bylo skutečně dlouhé, z judikatury Nejvyššího soudu odkazované samotnou stěžovatelkou vyplývá, že výše odškodnění za každý rok nepřiměřeně dlouhého soudního řízení musí být stanovena s ohledem na konkrétní okolnosti případu, nikoliv toliko "mechanicky". Obecné soudy přitom podle Ústavního soudu v napadených rozhodnutích vysvětlily důvody, proč ve stěžovatelčině věci vycházely ze základní výše zadostiučinění.
9. Obecné soudy rovněž vysvětlily, proč považovaly opakované žádosti stěžovatelky o odročení jednání před okresním soudem za postup, jímž se negativně podílela na délce řízení. Se stěžovatelkou lze souhlasit v názoru, že nemůže být trestána, využívá-li procesní prostředky, které jsou jí dány jako účastnici řízení. Nelze ovšem přehlédnout, že obvodní soud v odůvodnění napadeného rozsudku (bod 8.) cituje ze žaloby, podané stěžovatelkou proti vedlejší účastnici, kde stěžovatelka výslovně uvádí, že opakovaně žádala o odročení jednání, neboť se musela připravit proti soudkyni, která se ji pokoušela okrást a která jí opakovaně vyhrožovala. Takovýto přístup stěžovatelky k soudnímu řízení není ani podle Ústavního soudu adekvátní, obecné soudy tedy postupovaly ústavně konformně, když uzavřely, že je nutno snížit o pět procent stěžovatelce přiznanou částku zadostiučinění. Měla-li stěžovatelka za to, že příslušná soudkyně se v řízení chovala nevhodně, nic jí nebránilo v tom - když opak netvrdí ani v ústavní stížnosti - aby se proti takovému chování soudkyně bránila příslušným zákonným postupem.
10. Poukazuje-li stěžovatelka na okolnost, že nemohla použít jí okresním soudem posléze přisouzené finanční prostředky na úhradu svých závazků na sociální pojištění, pak ani tato okolnost nemůže mít podle Ústavního soudu vliv na (výši) zadostiučinění stěžovatelce přiznaného, neboť o eventuálním dluhu stěžovatelky na úhradě povinných plateb nelze při použití zákona č. 82/1998 Sb. uvažovat.
11. Obecné soudy také správně uzavřely, že žádala-li stěžovatelka úhradu nemateriální újmy za to, že jí vedlejší účastnice před zahájením soudního řízení neuhradila celou požadovanou částku, pak takovýto nárok nemá zákonný podklad, když opak stěžovatelka v ústavní stížnosti ani náležitě netvrdí.
12. Již z rekapitulace napadeného rozsudku je zjevné, že nemůže obstát ani tvrzení stěžovatelky, že obecné soudy v její věci hodnotily jen složitost věci - kterou stěžovatelka ani v ústavní stížnosti neakceptuje, ovšem sám nesouhlas nemůže být relevantní stížnostní argumentací - a nikoliv další zákonná kritéria pro stanovení spravedlivé výše zadostiučinění. Nejvyšší soud při hodnocení přípustnosti stěžovatelčina dovolání uvedl, že může v zásadě hodnotit toliko správnost jednotlivých úvah, které musejí vycházet z jeho ustálené judikatury, na základě kterých obecné soudy dospějí ke konkrétní formě, případně výši zadostiučinění přiznaného poškozenému. Správnosti těchto úvah se přitom Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí věnoval a zcela adekvátní je v tomto směru i jeho úvaha, že zpochybněním východisek obecných soudů stěžovatelka ve svém důsledku napadá jí přiznanou výši zadostiučinění. Takový závěr je z povahy věci logický a bez dalšího nemůže negativně ovlivňovat postavení stěžovatelky jako dovolatelky.
13. Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími byla porušena ústavně zaručená základní práva stěžovatelky, a proto její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. dubna 2022
Josef Fiala v. r.
předseda senátu