ECLI:CZ:US:2022:4.US.763.22.1
sp. zn. IV. ÚS 763/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele V. T. L., zastoupeného Mgr. Markem Sedlákem, advokátem, sídlem Milady Horákové 1957/13, Brno, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. února 2022 č. j. 11 To 1/2022-45 a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 15. prosince 2021 č. j. 4 Nt 555/2021-36, za účasti Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Praze a Krajského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv podle čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 90 Ústavy, čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě a čl. 47 Listiny základních práv a svobod Evropské unie.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") zamítl napadeným usnesením stěžovatelův návrh na povolení obnovy řízení ve věci vedené u krajského soudu pod sp. zn. 4 T 22/2018. V ní byl stěžovatel odsouzen za, stručně uvedeno, podíl na organizovaném pěstování konopí a výroby pervitinu. Za toto jednání byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osm a půl roku, trestu vyhoštění ve výměře sedmi roků a trestu propadnutí věci. Návrh na povolení obnovy řízení vycházel ze zjištěné skutečnosti, že stěžovateli bylo od roku 2008 přiznáno postavení rezidenta v Evropském společenství, což se podle jeho názoru mělo projevit při posouzení možnosti uložení trestu vyhoštění. Krajský soud připustil, že uvedená skutečnost je nová a soudu dříve neznámá podle §278 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů. Podle §80 odst. 3 písm. e) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, není vyloučeno vyhoštění osoby v postavení rezidenta v Evropském společenství. Takové vyhoštění je však možné pouze v případě, že soud shledá vážné ohrožení bezpečnosti státu nebo veřejného pořádku. S ohledem na povahu trestné činnosti je vážné ohrožení veřejného pořádku v dané věci dáno. Šlo o zvlášť závažný zločin v organizované skupině, s jejímiž členy (včetně rodinných příslušníků) by se stěžovatel nepochybně stýkal i po výkonu trestu odnětí svobody. Na trestné činnosti se podílela řada osob dosud nezjištěných a zřejmě se nadále pohybujících na území České republiky. Trest vyhoštění byl v podobné situaci při současné aplikaci §80 odst. 3 písm. e) trestního zákoníku uložen například v řízeních, v nichž byla vydána usnesení Nejvyššího soudu pod sp. zn. 6 Tdo 79/2014 nebo 11 Tdo 334/2015 (v obou případech se odsouzení dopustili méně závažných drogových deliktů než stěžovatel). Uložení trestu vyhoštění bylo tedy podle krajského soudu zcela namístě. Na okraj krajský soud konstatoval, že stěžovatel v mezidobí o své postavení rezidenta přišel, a i při obnově řízení by soud rozhodoval v situaci, kdy již toto postavení nemá. Přitom nelze předpokládat, že by mu mohlo být přiznáno.
3. Proti usnesení krajského soudu podal stěžovatel stížnost, kterou Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") napadeným usnesením zamítl. Stížnost podal stěžovatel při vyhlášení usnesení, avšak až do doby rozhodování vrchního soudu jí neodůvodnil. Vrchní soud tedy vycházel jen z podaného návrhu a rozhodnutí krajského soudu. S postupem i závěry krajského soudu se pak plně ztotožnil.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel namítá, že vrchní soud nezohlednil odůvodnění podané stížnosti, přestože jej měl již k dispozici. Podle záznamů z datové schránky a vyjádření krajského soudu je zřejmé, že stěžovatel svou stížnost odůvodnil dne 6. 1. 2022, tedy měsíc před rozhodnutím vrchního soudu. Ten v napadeném rozhodnutí přesto uvedl, že stížnost byla neodůvodněna. Meritorní závěr soudů považuje stěžovatel za rozporný s ústavním pořádkem i právem Evropské unie. Nově zjištěný status stěžovatele jako dlouhodobě pobývajícího rezidenta v Evropském společenství je podle jeho názoru významnou skutečností z hlediska nutnosti ochrany práv jeho a jeho rodinných příslušníků. To zohledňuje i §80 odst. 3 písm. e) trestního zákoníku. Povinností soudů je zhodnotit, zda je u stěžovatele dána hrozba porušení veřejného pořádku do budoucna. Soudy však zohlednily jen povahu spáchané trestné činnosti. Nezohlednily tedy vůbec kritéria důležitá podle práva Evropské unie. Samy se ve svých závěrech odchýlily od závěrů soudů z původních odsuzujících rozhodnutí. Měly podle stěžovatele povinnost obnovit trestní řízení, neboť trest vyhoštění byl uložen na základě nesprávného zákonného ustanovení. Bylo jejich povinností tuto chybu napravit. To podle stěžovatele potvrdil i Ústavní soud v nálezu ze dne 7. 11. 2017 sp. zn. II. ÚS 3672/16 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu dostupná na http://nalus.usoud.cz). Neobnovením řízení došlo podle stěžovatele rovněž k porušení čl. 39 Listiny. Nadto namítá, že by obnovou řízení nedošlo k obnovení jeho statusu rezidenta v Evropském společenství. Jediným důvodem, pro nějž stěžovatel o tento status přišel, bylo právě uložení trestu vyhoštění.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud není součástí soustavy soudů a při rozhodování o ústavních stížnostech nemůže pokračovat v pravomocně ukončené trestní věci. Z ústavně vymezené kompetence obecných soudů (čl. 90 Ústavy) vyplývá, že jen ony mohou rozhodovat o vině a trestu. Úkolem Ústavního soudu je především zkoumat, zda napadenými rozhodnutími orgánů veřejné moci nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele, zakotvená v ústavních zákonech nebo v mezinárodních smlouvách podle čl. 10 Ústavy. Podstata stěžovatelovy ústavní stížnosti spočívá v polemice s právními závěry rozhodnutí obecných soudů. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu nepřísluší.
7. Ústavní soud se neztotožnil s tvrzením stěžovatele, že nebyly vypořádány jeho námitky uvedené v doplnění stížnosti proti usnesení krajského soudu. Stěžovatelovu tvrzení, že vrchní soud z odůvodnění této stížnosti nevycházel, je sice třeba přisvědčit, avšak to samo o sobě nemůže být důvodem vyhovění ústavní stížnosti. Vrchní soud, stejně jako krajský soud před ním, se s obsahem těchto námitek přinejmenším nepřímo vypořádal. Závěry soudů odpovídají povaze stěžovatelem uplatněných námitek, představujících v podstatě nepodloženou skutkovou polemiku (viz dále) se závěry soudů. Vyhovění ústavní stížnosti toliko z důvodů, jejichž důsledkem by bylo pouze zopakování již uvedených závěrů a prodlužování řízení, by bylo nepřípustným formalismem. Podstatné je, že žádná ze stěžovatelových námitek nezůstala v napadených rozhodnutích nevypořádána.
8. Dále je třeba odmítnout tvrzení, že by soudy porušily ústavní pořádek nebo unijní právo. Ze zákonné úpravy, jakož i práva Evropské unie, jehož se dovolává stěžovatel, je zřejmé, že trest vyhoštění může být uložen rovněž dlouhodobě pobývajícímu rezidentovi na území České republiky. Takovému postupu nebrání, existují-li pro něj vážné důvody ohrožení bezpečnosti státu nebo veřejného pořádku. Předmětem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, tak bylo posouzení toho, zda z důkazů zjištěných v daném trestním řízení lze považovat za prokázané naplnění takové hrozby. Není přitom v rozporu s ústavním pořádkem, provedou-li takové hodnocení až soudy v řízení o povolení obnovy řízení. Ústavní soud dospěl po seznámení se s obsahem napadených rozhodnutí k závěru, že soudy uvedenou skutečnost posoudily řádně a dostatečně.
9. V první řadě je třeba zdůraznit, že stěžovatel v návrhu na povolení obnovy řízení, v odůvodnění podané stížnosti, jakož i v odůvodnění ústavní stížnosti, neuvádí žádné skutečnosti, z nichž by vyplývalo, že soudy nezohlednily relevantní kritéria pro rozhodnutí o uvedené hrozbě (délka stěžovatelova pobytu, stěžovatelův věk, následky vyhoštění na stěžovatele a jeho rodinné příslušníky apod.). Stěžovatel sám neuvádí žádné skutkové okolnosti, které by měly rozhodnutí soudů v tomto směru ovlivnit. Tím se daný případ odlišuje od věci, ve které Ústavní soud vydal nález sp. zn. II. ÚS 3672/16. V něm bylo důvodem zásahu Ústavního soudu nezohlednění jasně pojmenovaných, konkrétních skutečností (rodinných vazeb), které soudy sice neznaly v původním řízení, avšak soudy na ně přesto nepohlížely jako na nové skutečnosti, relevantní pro otázku stěžovatelova vyhoštění. Žádné obdobné skutečnosti však stěžovatel v dané věci nepředložil. Jeho skutková polemika tak zůstává v obecné rovině námitky odlišného výsledku hodnocení důkazů. Té však Ústavní soud nemůže vyhovět, neboť by to odporovalo jak jeho ústavní roli, tak povaze a smyslu řízení o povolení obnovy řízení. Naopak z uvedeného nálezu nevyplývá, že by soudy musely obnovit trestní řízení v každé věci, v níž dojde k uložení trestu vyhoštění podle nesprávného zákonného ustanovení.
10. Jedinou novou skutečností tak zůstal stěžovatelův odlišný veřejnoprávní status dlouhodobě pobývajícího rezidenta na území České republiky. Ten soudy zohlednily, přiznaly mu povahu nové skutečnosti, avšak po řádném zhodnocení známých skutkových okolností dospěly k závěru, že nejde o skutečnost, vzhledem k níž by původně uložený trest byl ve zřejmém nepoměru k povaze a závažnosti trestného činu nebo k poměrům pachatele, nebo uložený druh trestu by byl ve zřejmém rozporu s účelem trestu (§278 trestního řádu). Skutečnost, že soudy přihlédly především k povaze spáchané trestné činnosti, rovněž neodporuje ústavnímu pořádku ani unijnímu právu. Přitom poukázaly na další soudní rozhodnutí, odsuzující pachatele za mírnější delikty, jimiž byl rovněž uložen trest vyhoštění. K přesvědčivým závěrům krajského soudu nemá Ústavní soud co dodat. Naproti tomu ani stěžovatel sám nepoukázal na jakoukoliv skutkovou okolnost, která by mohla závěry soudů "zpochybnit". Takovou skutečností nejsou ani závěry soudů z původního řízení. Uvedení polehčujících okolností není důležité pro (ne)možnost uložení trestu vyhoštění, nýbrž pro jeho řádnou výměru. Výkladem, který prosazuje stěžovatel, by bylo fakticky možné uložit pouze trest vyhoštění na dobu neurčitou (neboť neexistují žádné polehčující okolnosti), anebo jej neuložit vůbec. Lze tedy uzavřít, že závěr o existující vážné hrozbě pro veřejný pořádek z ústavněprávního hlediska obstojí.
11. Z uvedených důvodů je pak irelevantní zabývat se tím, zda by povolením obnovy trestního řízení došlo k obnovení pobytového oprávnění stěžovatele.
12. Dovolává-li se stěžovatel porušení čl. 90 Ústavy, je třeba poznamenat, že Ústavní soud již v minulosti dovodil, že toto ustanovení (stejně jako čl. 95 odst. 1 Ústavy) zakotvuje institucionální pravidla (a referenční hlediska) fungování soudní moci a nezakládá žádná ústavně zaručená základní práva konkrétním jednotlivcům [srov. nálezy ze dne 29. 5. 1997 sp. zn. III. ÚS 31/97 (N 66/8 SbNU 149), ze dne 17. 9. 1997 sp. zn. I. ÚS 176/97 (N 104/9 SbNU 9) a ze dne 15. 2. 2022 sp. zn. IV. ÚS 287/22].
13. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. června 2022
Josef Fiala v. r.
předseda senátu