ECLI:CZ:US:2022:4.US.834.22.1
sp. zn. IV. ÚS 834/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelů J. K., H. K., J. K., J. K. a R. K., zastoupených Mgr. Olgou Hudcovou, advokátkou, sídlem Koželuhova 4274/8, Prostějov, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 7. ledna 2022 č. j. 68 To 153/2021-1073 a usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 19. dubna 2021 č. j. 4 T 215/2015-1009, za účasti Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci a Okresního soudu v Olomouci, jako účastníků řízení, a D. P., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelé se ústavní stížností domáhají podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejich ústavně zaručených práv a svobod podle čl. 4 a čl. 96 odst. 1 Ústavy, čl. 10 odst. 2, čl. 11 odst. 1 a 4, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. Stěžovatelé v závěru ústavní stížnosti požádali o odklad vykonatelnosti napadených usnesení.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že poté, co Ústavní soud k návrhu D. P. (v řízení před obecnými soudy odsouzený, v řízení o ústavní stížnosti vedlejší účastník) nálezem ze dne 3. 11. 2020 sp. zn. III. ÚS 1255/18 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) zrušil usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci (dále jen "krajský soud") ze dne 18. 1. 2018 č. j. 55 To 350/2017-761, č. j. 55 To 351/2017-764, č. j. 55 To 352/2017-767, č. j. 55 To 353/2017-770 a č. j. 55 To 354/2017-773, a ze dne 19. 6. 2018 č. j. 68 To 133/2018-886 a I. výroky usnesení Okresního soudu v Olomouci (dále jen "okresní soud") ze dne 18. 9. 2017 č. j. 4 T 215/2015-708, č. j. 4 T 215/2015-713, č. j. 4 T 215/2015-715, č. j. 4 T 215/2015-717 a č. j. 4 T 215/2015-719, a ze dne 29. 3. 2018 č. j. 4 T 215/2015-867, okresní soud napadeným usnesením rozhodl, že podle §154 odst. 1 a §155 odst. 4 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, ve spojení s vyhláškou Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění vyhlášky č. 486/2012 Sb., je vedlejší účastník povinen zaplatit stěžovatelům (v řízení před obecnými soudy poškozeným) náklady potřebné k účelnému uplatnění nároku na náhradu škody, včetně nákladů vzniklých přibráním zmocněnkyně Mgr. Olgy Hudcové, advokátky, na konkretizovaný bankovní účet, jmenovitě J. K. odměnu zmocněnce, režijní paušál, cestovné a náhradu za promeškaný čas, včetně 21% daně z přidané hodnoty (dále jen "DPH"), celkově částku ve výši 116 976 Kč, H. K., J. K. a J. K. odměnu zmocněnce a režijní paušál, včetně 21% DPH, každému v celkové výši 114 345 Kč, a R. K. odměnu zmocněnce a režijní paušál, včetně 21% DPH, v celkové výši 29 567 Kč. Jednotlivé položky, ze kterých se zmíněné výsledné celkové částky skládají, byly specifikovány ve výroku napadeného usnesení, včetně částek, které představují snížení odměny zmocněnce o 20 % podle §12 odst. 4 advokátního tarifu, jakož i snížení odměny na maximální výši za jeden úkon právní služby na částku 5 000 Kč podle §12a odst. 2 advokátního tarifu.
3. Krajský soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením s poukazem na §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu stížnosti všech stěžovatelů a vedlejšího účastníka zamítl.
II.
Argumentace stěžovatelů
4. Stěžovatelé namítají, že napadená usnesení snižují plnění, které jim bylo před více než čtyřmi lety vyplaceno na podkladě tehdy pravomocných a vykonatelných usnesení. Náhrady přiznané konečným a závazným rozhodnutím byly vyplaceny dne 13. 3. 2018 a stěžovatelé je považují za svůj majetek ve smyslu judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP"), ze které se podává, že zrušení závazného a vykonatelného rozhodnutí, v jehož důsledku bylo vyplaceno plnění, představuje zásah do práva na pokojné užívání majetku. Zrušením pravomocného a vykonatelného rozhodnutí je mařena důvěra v závazné konečné rozhodnutí, čímž je nepřiměřeně zatěžován subjekt, v jehož prospěch bylo takové rozhodnutí vydáno. ESLP ve svých rozhodnutích (např. rozsudek ze dne 6. 10. 2005 ve věci Androsov v. Rusko, stížnost č. 63973/00, a rozsudek ze dne 18. 11. 2004 ve věci Pravednaja v. Rusko, stížnost č. 69529/01) konstatoval, že změna pravidel výpočtu (zpětný přepočet a změna výše odškodnění), které vede k retroaktivnímu krácení přiznaného a již vyplaceného plnění, je excesivním zásahem do práva pokojně užívat majetek. Oproti uvedeným právním věcem nejde v jejich věci o změnu zákona, ale o "změnu výkladových pravidel platné právní úpravy". To má z hlediska posouzení spravedlivé rovnováhy zájmů jednotlivých stran nižší relevanci zejména proto, že se Ústavní soud právní otázkou přiměřenosti a účelnosti náhrady nákladů poškozených v trestním řízení dosud nezabýval. Advokátní tarif v rozhodném znění stanovil přesný postup výpočtu výše odměny advokáta jako zmocněnce poškozených v trestním řízení. Nový právní názor Ústavního soudu (ze kterého vyplývá, že obecné soudy mají povinnost uvážit možnost použití §12a advokátního tarifu) vedl ke krácení náhrad stěžovatelů vypočtených podle advokátního tarifu na základě úvahy soudu. Má-li tento právní názor vést ke krácení již vyplacených náhrad, pak je v rozporu s Úmluvou. Při respektování Úmluvou chráněných práv stěžovatelů jim měly obecné soudy přiznat v novém rozhodnutí náhrady ve stejné výši, v jaké jim byly před vydáním kasačního nálezu Ústavního soudu vyplaceny. Obecné soudy jsou vázány Úmluvou stejně jako zákony, ústavním pořádkem a závazným právním názorem Ústavního soudu, měly proto povinnost použít Úmluvu a svoje rozhodnutí řádně odůvodnit. Přiznaly-li by stěžovatelům opět náhrady ve stejné výši a svá rozhodnutí ve smyslu závazků vyplývajících z Úmluvy řádně zdůvodnily, nedostaly by se do rozporu s nálezem Ústavního soudu, který zdůraznil kvalitu odůvodnění, a nikoli přiměřenost nákladů spadající do kompetence obecných soudů.
5. K výzvě Ústavního soudu, aby obecné soudy posoudily výši náhrad z hlediska jejich dopadu na vedlejšího účastníka, stěžovatelé připomínají, že dříve přiznané náhrady byly stěžovatelům vyplaceny pojišťovnou jako pojistné plnění. Za vedlejšího účastníka tak bylo plněno pojišťovnou a k úbytku na jeho majetku tímto způsobem nedošlo. Výše náhrady tak nemůže mít na vedlejšího účastníka žádný dopad. Je otázkou, zda je na místě zohlednit okolnost, že pojišťovna proti vedlejšímu účastníkovi uplatnila nárok na náhradu poskytnutého pojistného plnění. Zde už ale jde o jiný soukromoprávní vztah mezi viníkem a pojišťovnou. U vedlejšího účastníka je právo regresu odůvodněno okolností, že jako řidič vozidla požil před jízdou alkohol. Skutečnost, že se ho výše náhrady osobně dotýká, je důsledkem jeho vlastního protiprávního jednání a tato okolnost by neměla jít k tíži stěžovatelů. K dopadům výše náhrady do finanční sféry vedlejšího účastníka je nutné uvést, že se nachází v režimu oddlužení. Pojišťovna coby jediný věřitel vedlejšího účastníka přihlásila svoje pohledávky pouze ve výši 80 % poskytnutého pojistného plnění. Z náhrady přiznané stěžovatelům ve výši 781 309 Kč tedy vymáhá 625 047 Kč, přičemž vedlejší účastník je povinen v režimu oddlužení zaplatit toliko 30 %, tj. 187 514 Kč. Výše náhrad vyplacených stěžovatelům tedy není z hlediska dopadu do majetkové sféry vedlejšího účastníka nepřiměřená.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jejich ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]; v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
8. Adhezní řízení, byť představuje součást trestního řízení, vykazuje značná specifika, které ho od samotného trestního řízení odlišují. Jeho předmětem je náhrada újmy jakožto soukromoprávního nároku poškozeného. Náhrada nákladů adhezního řízení je obecně upravena v §154 trestního řádu, z něhož plyne, že předmětem náhrady nejsou všechny náklady, které poškozenému v souvislosti s uplatněním nároku na náhradu škody nebo nemajetkové újmy nebo na vydání bezdůvodného obohacení vznikly, nýbrž pouze náklady vynaložené účelně.
9. Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že v řízení o ústavních stížnostech proti rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení - zejména pak v adhezním řízení - je maximálně zdrženlivý, a to i právě s ohledem na tu skutečnost, že má být poskytována náhrada nákladů toliko účelně vynaložených. I přes široký prostor pro úvahu, který zákon v tomto směru soudům poskytuje a který v sobě skrývá nebezpečí nejednotnosti posuzování otázky nákladů řízení v judikatuře obecných soudů, zde nicméně zůstává zachován požadavek řádného odůvodnění rozhodnutí, které odpovídá jak zákonu, tak i učiněným skutkovým zjištěním [srov. např. nález ze dne 29. 3. 2012 sp. zn. I. ÚS 3923/11 (N 68/64 SbNU 767) či nález sp. zn. III. ÚS 1255/18, vydaný ve věci stěžovatelů].
10. Jak bylo konstatováno výše, stěžovatelé vytýkají, že na jejich uplatňované nároky byl použit §12a odst. 2 advokátního tarifu v rozhodném znění. Jejich úvahy nicméně nejsou podložené argumentací odůvodňující, proč je výklad podaný obecnými soudy neústavní.
11. Úprava obsažená v §12a odst. 2 advokátního tarifu v rozhodném znění zahrnuje limit sazby odměny za jeden úkon právní služby (srov. usnesení ze dne 16. 7. 2019 sp. zn. I. ÚS 1976/19, ze dne 2. 5. 2019 sp. zn. III. ÚS 1137/19, ze dne 2. 4. 2019 sp. zn. III. ÚS 1404/18 a ze dne 29. 5. 2018 sp. zn. IV. ÚS 3103/17).
12. V obecné rovině lze konstatovat, že povinnost uhradit náklady zmocněnce poškozeného má odsouzený pachatel trestného činu, nicméně jeho postih nesmí být předmětným postupem obecných soudů ještě nepřiměřeně umocněn. Je nutné respektovat rovněž požadavek účelnosti vynaložených nákladů. Ani v tomto směru Ústavní soud neshledal v posuzované věci žádný exces. Za podstatnou považuje Ústavní soud okolnost, že obecné soudy vycházely z nálezu sp. zn. III. ÚS 1255/18, podle kterého byl-li poškozenému jím uplatněný nárok na náhradu škody nebo nemajetkové újmy v penězích alespoň zčásti přiznán, má při náhradě nákladů též nárok na úhradu nákladů vzniklých přibráním zmocněnce. Podmínkou však je, že musí jít o náklady účelně vynaložené. Přitom je ve smyslu §154 odst. 1 trestního řádu třeba hodnotit jak potřebnost jednotlivých úkonů právní služby, tak i přiměřenost výše sazby za úkon, jakož i přiměřenost celkové výše nákladů vůči celkové částce přiznané poškozenému na náhradě újmy, a to s ohledem na konkrétní okolnosti případu a jejich případný dopad na odsouzeného. Shledá-li soud celkovou výši nákladů nepřiměřenou, může použít korektivů §12a advokátního tarifu, kterým se nejprve stanoví sazba odměny, jež se vztahuje obecně k danému typu zastupování, poté případně §12 odst. 4 advokátního tarifu, kdy dojde k redukci o 20 % u odměny za každý úkon právní služby; takový postup však musí řádně odůvodnit.
13. Obecné soudy uznaly, že není povinností poškozených s obdobným nárokem odvozeným od shodné skutkové okolnosti zvolit si společného zmocněnce, nicméně stane-li se tak, je třeba při stanovení jeho nákladů reflektovat sníženou námahu na jeden společný právní úkon, a to nejen obecným snížením o 20 %, ale při vyšším počtu poškozených také srovnáním celkové výše odměny za jeden společný úkon v poměru k získaným náhradám. V posuzované věci dosahovaly náklady na odměnu zmocněnce jednotlivých poškozených téměř třetiny výše jim přiznané nemajetkové újmy (celkové náklady na uplatnění nároků poškozených dosahovaly částky 781 309 Kč) a výše odměny za jeden společný úkon (např. nahlížení do spisu, účast u hlavního líčení do dvou hodin apod.) dosáhla 34 800 Kč. Obecné soudy posoudily celkové náklady na odměnu společného zmocněnce stěžovatelů jako neodpovídající skutečně vynaloženému úsilí zmocněnce k jednotlivým společným úkonům a v případě, kdy tato odměna za jeden úkon přesáhla u jednotlivých stěžovatelů částku 5 000 Kč, vycházely právě z této částky podle §12a odst. 2 advokátního tarifu jako nejvyšší možné částky za takový společný úkon. Soudy s výjimkou stěžovatelky R. K. snížily odměnu společného zmocněnce uvedeným způsobem.
14. Ústavní soud, který není povolán k výkladu podústavního práva (zde dokonce i práva podzákonného) a ani k jeho sjednocování, proto uzavírá, že za situace, kdy soudy zvolily ze dvou možných výkladů jeden z nich, který není zjevně nelogický, nespravedlivý či jinak excesivní, nevidí žádný rozumný důvod tento jejich závěr z hlediska ochrany ústavnosti zpochybňovat.
15. Ústavní soud nepovažuje za výstižnou ani argumentaci stěžovatelů, podle které došlo k "retroaktivnímu" zásahu do jejich práva pokojně užívat majetek. Ústavní stížností napadená usnesení aplikovala §12 odst. 4 a §12a advokátního tarifu způsobem, který odpovídá požadavkům nálezu sp. zn. III. ÚS 1255/18, jakož i judikaturním standardům, které uplatňovaly soudy již v době vydání usnesení, která Ústavní soud zrušil zmiňovaným nálezem (srov. např. usnesení ze dne 9. 5. 2018 sp. zn. II. ÚS 1266/18 a ze dne 29. 5. 2018 sp. zn. IV. ÚS 3103/17). O "změnu výkladových pravidel" - natožpak nepředvídatelnou - tedy uvedeným nálezem nešlo. Zásah do ústavně zaručených práv přitom z vnitřní logiky věci nepředstavuje skutečnost, že obecné soudy dospěly k jiným závěrům než ve svých rozhodnutích zrušených Ústavním soudem.
16. Okolnosti, že stěžovatelé obdrželi předmětné náhrady "jako pojistné plnění" a že vedlejší účastník je dlužníkem "v režimu oddlužení", přitom na závěrech týkajících se ústavně souladného použití advokátního tarifu nemohou nic změnit, neboť se týkají nikoli jejich práv, ale vypořádání práv a povinností mezi vedlejším účastníkem a pojišťovnou.
17. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelů, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. O návrhu stěžovatelů na odklad vykonatelnosti napadených usnesení Ústavní soud samostatně nerozhodoval, jelikož by to bylo zjevně neúčelné.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. října 2022
Josef Fiala v. r.
předseda senátu