ECLI:CZ:US:2022:4.US.835.22.1
sp. zn. IV. ÚS 835/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Jiřiny Kmínkové, zastoupené JUDr. Janou Mikulovou, advokátkou, sídlem Hlavní třída 1023/55, Ostrava, proti výrokům II, III a IV usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. ledna 2022 č. j. 21 Cdo 3466/2021-453 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. dubna 2021 č. j. 71 Co 359/2017-400, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a Jaromíra Kleina a obchodní společnosti Ostravská aukční síň s. r. o., sídlem Průběžná 6178/2, Ostrava, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi došlo k "nepřípustnému zásahu" do jejího ústavně zaručeného práva podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a že jimi bylo porušeno její právo na řádný proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
2. Z vyžádaného spisu Okresního soudu v Ostravě (dále jen "okresní soud") sp. zn. 54 C 288/2013 se podává, že tento soud rozsudkem ze dne 26. 7. 2017 č. j. 54 C 288/2013-231 zamítl stěžovatelčinu žalobu, aby vedlejším účastníkům bylo uloženo zaplatit společně a nerozdílně ve prospěch konkursní podstaty stěžovatelky částku 900 000 Kč s příslušenstvím (výrok I), a dále rozhodl, že stěžovatelka je povinna zaplatit vedlejšímu účastníkovi na nákladech řízení 132 858 Kč (výrok II) a vedlejší účastnici 103 334 Kč (výrok III). Uvedená částka měla představovat škodu, která vznikla na konkursní podstatě stěžovatelky tím, že vedlejší účastník (jako soudní znalec) podhodnotil cenu nemovitých věcí ve stěžovatelčině vlastnictví, a vedlejší účastnice, která organizovala jejich dražbu, vadné závěry znaleckého posudku převzala. Okresní soud ale přisvědčil námitce vedlejších účastníků, že uvedená pohledávka byla promlčena, když dvouletá promlčení doba (§106 odst. 1 občanského zákoníku) počala běžet již v roce 2008, což se stěžovatelka z obsahu znaleckých posudků vypracovaných vedlejším účastníkem dozvěděla, a uplynula tak nejpozději dne 31. 12. 2010 (resp. již dne 20. 11. 2008, neboť potřebné informace k podání žaloby stěžovatelka měla nejpozději k tomuto dni jako ke dni konání poslední dražby), přičemž žaloba byla podána až dne 18. 1. 2011.
3. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 7. 3. 2019 č. j. 71 Co 359/2017-288 rozsudek okresního soudu potvrdil (výrok I), a stěžovatelce uložil zaplatit vedlejším účastníkům náklady odvolacího řízení (výrok II). Rovněž podle krajského soudu došlo k promlčení pohledávky, neboť podle jeho názoru promlčecí doba začala běžet, když stěžovatelce bylo prostřednictvím její právní zástupkyně doručeno oznámení o doplacení nejvyššího podání, tj. dne 20. 10. 2008.
4. Obě výše uvedená rozhodnutí stěžovatelka napadla dovoláním. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 7. 4. 2020 č. j. 21 Cdo 2598/2019-365 řízení o dovolání proti rozsudku okresního soudu zastavil, dovolání proti výrokům rozsudku krajského soudu, jimiž bylo rozhodnuto o nákladech řízení, odmítl, odmítl i dovolání proti výroku I rozsudku krajského soudu co do částky 520 000 Kč s příslušenstvím, co do částky 380 000 Kč s příslušenstvím rozsudek krajského soudu ve výroku I zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení. Kasační rozhodnutí (týkající se jen nemovité věci v P.) Nejvyšší soud odůvodnil tak, že pro správné stanovení počátku běhu promlčecí doby nepostačuje pouze vědomost poškozeného o vzniklé škodě, ale i o osobě toho, kdo za škodu odpovídá. Tvrdí-li stěžovatelka, že škoda jí byla způsobena vadným znaleckým posudkem, resp. vadným postupem dražebníka, který převzal údaje z takového posudku, pak o tom, že škoda je způsobena tímto posudkem (a postupem dražebníka), a potažmo o tom, že ti za škodu odpovídají, se poškozený dozví, až se s takovým posudkem seznámí. Přitom okresní soud konstatoval, že o jeho obsahu stěžovatelka věděla "někdy nejpozději v roce 2008", šlo však o skutkový závěr mezi účastníky sporný, neboť tuto skutečnost stěžovatelka popřela a vedlejší účastnice to podpořila i sdělením, že posudek doručuje pouze správci konkursní podstaty "jako zástupci vlastníka", přičemž odvolací soud k tomu žádné stanovisko nezaujal.
5. Napadeným rozsudkem krajský soud rozsudek okresního soudu v napadené části, tj. ve výroku I co do částky 380 000 Kč s příslušenstvím, jakož i ve výroku II a III potvrdil a rozhodl, že stěžovatelka je povinna nahradit každému z vedlejších účastníků náklady odvolacího řízení v částce 41 769 Kč. Po zhodnocení provedených důkazů dospěl krajský soud k závěru, že stěžovatelka znala obsah znaleckých posudků obou dražených nemovitých věcí (tj. i v P.) již od roku 2006, neboť od té doby jej připomínkovala a telefonicky vedlejšího účastníka kontaktovala, osobně se zúčastnila schůzky se správcem konkursní podstaty v srpnu roku 2008, kde vznášela připomínky k ocenění, přičemž věděla, že stejné vady jejich se objevily i v dražební vyhlášce, a proto proti ní vznesla námitky adresované vedlejší účastnici. O seznámení s posudkem svědčí i to, jak podrobně vady popsala. Krajský soud v této souvislosti poukázal na stěžovatelčino tvrzení na počátku soudního řízení, přičemž jeho změnu označil za účelovou, jakož i na to, že stěžovatelka sledovala průběh konkursního řízení a měla informace i o probíhající dražbě, k čemuž dodal, že stěžovatelčino tvrzení o tom, že jí znalecký posudek nebyl zaslán, neznamená, že by se s jeho obsahem neseznámila.
6. K dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolací řízení, byl-li jeho předmětem rozsudek okresního soudu, zastavil, dovolání proti rozsudku krajského soudu podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), odmítl s tím, že stěžovatelka neuvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§241a odst. 2 ve spojení s §237 o. s. ř.), resp. že přípustnost dovolání nemůže s ohledem na §241a odst. 1 o. s. ř. založit jí vznesená námitka nesprávného zjištění skutkového stavu či vady řízení a že dovolání proti rozhodnutí o nákladech řízení není přípustné podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., a dále stěžovatelce uložil zaplatit každému z vedlejších účastníků náklady dovolacího řízení ve výši 12 463 Kč.
II.
Stěžovatelčina argumentace
7. V ústavní stížnosti stěžovatelka tvrdí, že soudy zjistily skutkový stav věci neúplně, neboť neprovedly jí navržené důkazy. Vedle toho na základě provedených důkazů dospěly k nesprávným skutkovým zjištěním a věc nesprávně právně posoudily. V řízení také došlo k vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Popírá, že by se seznámila s posudky vedlejšího účastníka v roce 2008, že by s ním nebo se správcem konkursní podstaty spolupracovala, naopak s ní tento správce nekomunikoval ani v roce 2006, ani 2008, a tvrdí, že ona jejich obsah neznala v roce 2006 a nezná dosud. Měla k dispozici jen dražební vyhlášku, kterou jí předal pracovník vedlejší účastnice dne 10. 5. 2006. V tomto roce požádala vedlejšího účastníka o kopii znaleckých posudků (k draženým nemovitostem), ten ji odkázal na správce konkursní podstaty, který jí ale tyto posudky nepředal. Od této dražby bylo upuštěno.
8. Dále stěžovatelka uvádí, že na schůzce dne 8. 8. 2008 se správcem konkursní podstaty požadovala znalecké posudky. Ten jí (údajně) sdělil, že ví o tom, že v dražební vyhlášce jsou uvedeny, jde-li o nemovitou věc v P., nepravdivé údaje, a že nechá vypracovat nové znalecké posudky a předá jí je. Žádné nové posudky však neobdržela. O připravované dražbě, která se měla konat dne 2. 10. 2008, ani o znaleckých posudcích nevěděla. O tom svědčí i skutečnost, že v jiném soudním řízení (vedeném u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 15 C 525/2009) požadoval její manžel dne 17. 9. 2010 po vedlejším účastníkovi zaslání posudků, čemuž předcházela žádost ze dne 26. 7. 2010 se stejným předmětem podaná Finančnímu úřadu Krnov. Krajský soud se s touto zásadní otázkou nevypořádal, resp. tento zásadní rozpor neodstranil, a to zejména z důvodu, že odmítl provést dokazování příslušnými listinami.
9. Stěžovatelka odmítá, že by její pohledávka byla promlčena, a tvrdí, že dne 20. 10. 2008 jí bylo doručeno oznámení správce konkursní podstaty o tom, že nemovitá věc v P. byla vydražena, že cena byla vydražitelem uhrazena, a proto mu ji předal dne 14. 10. 2008. A i když ji informoval o doplacení ceny, která byla dosažena vydražením, neuvedl, jaká tato cena byla. V další části ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že její pohledávka nebyla promlčena, ani jde-li o nemovitou věc v PX., a poukazuje na vadné ocenění obou nemovitých věcí vedlejším účastníkem a odpovědnost za řádné ocenění vedlejší účastnicí.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a její ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet (mimo jiné) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
12. V ústavní stížnosti stěžovatelka vyjadřuje nesouhlas se závěrem krajského soudu, že došlo k promlčení sporné pohledávky. Tvrdí, že obsah znaleckého posudku vypracovaného vedlejším účastníkem, kterým byla oceněna nemovitá věc v P., do roku 2008 neznala, a tudíž promlčecí doba v tomto roce nemohla začít plynout. Současně vytýká krajskému soudu, že neprovedl jí navržené důkazy, kterými tuto skutečnost chtěla prokázat.
13. Jak patrno z protokolu o jednání před krajským soudem ze dne 9. 4. 2021, stěžovatelka prostřednictvím své právní zástupkyně navrhla, aby soud provedl důkaz sdělením finančního úřadu k jejímu "požadavku na předložení znaleckých posudků v řízení o SJM, které probíhalo 2010", načež v souvislosti s dotazem krajského soudu, proč tento důkaz nebyl předložen již v řízení před okresním soudem, uvedla, že na tomto důkazu netrvá. Z výše uvedeného plyne, že tento svůj návrh vzala zpět. Možno dodat, že krajský soud se k dané argumentaci, byť nepřímo, vyjádřil při hodnocení důkazů, když poukázal na to, že ze skutečnosti, že nebyly stěžovatelce znalecké posudky zaslány, nevyplývá, že se s jejich obsahem neseznámila.
14. Dále stěžovatelka krajskému soudu vytýká nesprávné hodnocení důkazů, v důsledku čehož tento soud dospěl k nesprávnému skutkovému závěru, že byla s obsahem znaleckého posudku vedlejšího účastníka seznámena již v roce 2008 (a nikoliv až v lednu roku 2011, kdy nahlédnutím do konkursního spisu údajně zjistila okolnosti prodeje nemovitých věcí).
15. Ústavní soud však v této souvislosti opakovaně připomíná, že není oprávněn "přehodnocovat" hodnocení důkazů, jak bylo provedeno obecnými soudy, a to ani v případě, že by se s tímto jejich hodnocením sám neztotožňoval [srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93 (N 5/1 SbNU 41)]; z hlediska ústavnosti lze za relevantní považovat až tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry na jejich základě učiněnými [viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257) nebo ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377)]. Takováto vada zpravidla vzniká v důsledku zjevného věcného omylu či evidentní logické chyby; nemůže tedy jít o situaci, kdy by provedený důkaz sám o sobě či ve spojení s dalšími důkazy bylo možné zhodnotit i jinak (s jiným výsledkem), nýbrž kdy příslušný skutkový závěr zjevně stojí bez opory v provedených důkazech nebo je s nimi dokonce v přímém rozporu.
16. Otázkou, zda napadený rozsudek krajského soudu trpí zmíněnou vadou, se již zabýval Nejvyšší soud v odůvodnění svého usnesení a žádné pochybení nezjistil. Ústavní soud se s jeho závěry ztotožňuje a jen na doplnění uvádí, že krajský soud poukázal nejen na tvrzení samotné stěžovatelky v řízení před okresním soudem, podle něhož jí škoda měla vzniknout "na základě těch skutečností, které se dozvěděla ze znaleckého posudku znalce Jaromíra Kleina v roce 2008", ale i na konkrétní skutečnosti, z nichž plyne, že stěžovatelce musela být (mj.) známa nejen samotná existence předmětných posudků, ale jejich obsah do té míry, aby bylo možné označit vady, kterými měly být stiženy.
17. Vznáší-li stěžovatelka námitky týkající se nemovité věci v PX., napadá ve svém důsledku výše zmíněný rozsudek krajského soudu č. j. 71 Co 359/2017-288 v části, kterou byla zamítnuta žaloba o náhradu škody ve výši 520 000 Kč. Toto rozhodnutí bylo stěžovatelce doručeno (a nabylo právní moci) dne 11. 4. 2019, dovolání proti tomuto rozhodnutí Nejvyšší soud odmítl výše označeným rozsudkem č. j. 21 Cdo 2589/2019-365; tento rozsudek pak byl stěžovatelce doručen (a nabyl právní moci) dne 19. 5. 2020. Stěžovatelka mohla podat ústavní stížnost nejpozději ve lhůtě dvou měsíců od doručení tohoto rozsudku (§72 odst. 3 až 5 zákona o Ústavním soudu), což však neučinila. Z důvodu opožděnosti ústavní stížnosti v této části se Ústavní soud nemohl těmito námitkami meritorně zabývat.
18. Za relevantní pak nelze považovat ani stěžovatelčinu argumentaci týkající se škody a její výše, neboť bylo-li (primárním) důvodem zamítnutí žaloby promlčení žalované pohledávky, pak, i kdyby Ústavní soud stěžovatelce v tomto ohledu přisvědčil, na výsledek řízení by to nemohlo mít žádný vliv.
19. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti. Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. V části směřující proti rozsudku krajského soudu č. j. 71 Co 359/2017-288 a rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 21 Cdo 2589/2019-365 (viz sub 17) byla ústavní stížnost odmítnuta pro opožděnost podle §43 odst. 1 písm. b) téhož zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. května 2022
Josef Fiala v. r.
předseda senátu