ECLI:CZ:US:2022:Pl.US.40.21.1
sp. zn. Pl. ÚS 40/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v plénu složeném z předsedy soudu Pavla Rychetského a soudců Ludvíka Davida, Jaroslava Fenyka, Josefa Fialy, Jana Filipa, Jaromíra Jirsy, Tomáše Lichovníka, Vladimíra Sládečka, Radovana Suchánka (soudce zpravodaje), Pavla Šámala, Vojtěcha Šimíčka, Milady Tomkové, Davida Uhlíře a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti obchodní společnosti Growth Gym s. r. o., sídlem Kejzlarova 2123/12, Hradec Králové, zastoupené Mgr. Davidem Zahumenským, advokátem, sídlem tř. Kpt. Jaroše 1922/3, Brno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 10. června 2021 č. j. 6 As 41/2021-74 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. ledna 2021 č. j. 8 A 134/2020-57, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení, a vlády jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), právo na účinné opravné prostředky podle čl. 13 Úmluvy, právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny a právo podnikat podle čl. 26 odst. 1 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí vyplývají následující zjištění. Žalobou na ochranu před nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením správního orgánu (dále jen "zásahová žaloba") podle §82 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s.") podanou u Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud"), se stěžovatelka domáhala ochrany před krizovými opatřeními vedlejší účastnice přijatými jejími usneseními č. 1021 ze dne 12. 10. 2020, č. 1079 ze dne 21. 10. 2020, č. 1103 ze dne 26. 10. 2020, č. 1116 ze dne 30. 10. 2020, č. 1192 ze dne 16. 11. 2020, č. 1201 ze dne 20. 11. 2020, č. 1262 ze dne 30. 11. 2020 a č. 1332 ze dne 14. 12. 2020. Těmito krizovými opatřeními vydanými podle §5 a §6 zákona č. 240/2000 Sb., o krizovém řízení a o změně některých zákonů (krizový zákon), byl mimo jiné zakázán či omezen provoz fitness center, v čemž stěžovatelka spatřuje porušení svých ústavně zaručených práv a svobod. Spolu se zásahovou žalobou podala stěžovatelka návrh na vydání předběžného opatření, kterým by krajský soud zakázal vedlejší účastnici znemožňovat svými opatřeními provoz fitness centra stěžovatelky a přikázal jí, aby neprodleně přijala taková opatření, která umožňují vykonávat její podnikatelskou činnost.
3. Městský soud napadeným usnesením odmítl zásahovou žalobu stěžovatelky i její návrh na vydání předběžného opatření, neboť stěžovatelkou stanovený předmět řízení není před správními soudy projednatelný. S odkazem na judikaturu Ústavního soudu uvedl, že krizová opatření, která podle stěžovatelky představují nezákonný zásah podle §82 s. ř. s., mají materiálně povahu jiného právního předpisu podle čl. 87 odst. 1 písm. b) Ústavy, resp. jde o právní předpisy sui generis (bod 19). Účinky bezprostředně vyvolané těmito krizovými opatřeními (právními předpisy) však pojmově nemohou představovat nezákonný zásah podle §82 s. ř. s. Platí totiž, že "právní předpis nemůže pouhou existencí, a tedy vyvoláním právních účinků vůči adresátům, znamenat zásah orgánu veřejné moci ... Tyto pojmy musí být zhmotněny konkrétní aplikací ze strany orgánů veřejné moci, tedy zprostředkovaně" (bod 33). I pokud by byl podle krajského soudu správný závěr uvedený v rozsudku jiného senátu městského soudu ze dne 11. 11. 2020 č. j. 14 A 45/2020-141, že "za určitých výjimečných okolností (v případě prokázání užšího vztahu mezi žalobcem a krizovým opatřením a za podmínky, že nelze na základě konkrétních skutkových okolností od žalobce rozumně vyžadovat, aby se vystavil individuální aplikaci krizového opatření), je možné bránit se přímo proti účinkům samotného právního předpisu, zdejší senát nesouhlasí, že by k takovému přezkumu měly pravomoc správní soudy, neboť ta je jasně vymezena soudním řádem správním. Jelikož soudy jsou při své činnosti vázány zákonem a mezinárodní smlouvou, která je součástí právního řádu..., není přípustné, aby svoji pravomoc dotvářely nad vymezený zákonný rámec" (bod 26).
4. Proti rozhodnutí městského soudu podala stěžovatelka kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud zamítl jako nedůvodnou. Stěžovatelka měla za to, že usnesení městského soudu je nepřezkoumatelné, neboť se soud nevypořádal s výroky představitelů vlády, na které poukázala v žalobě a jimiž byla krizová opatření vedlejší účastnice vynucována. Výzvy k dodržování opatření činěné ve sdělovacích prostředcích pokládá stěžovatelka za pokyny nebo donucení jako jednu z možných forem nezákonného zásahu. Stejně tak nesouhlasila ani s odmítnutím návrhu na vydání předběžného opatření a poukázala na procesní pochybení městského soudu, který jí před vydáním napadeného usnesení nezaslal na vědomí vyjádření vedlejší účastnice, čímž měl městský soud porušit zásadu kontradiktornosti řízení a rovnosti účastníků řízení.
5. Nejvyšší správní soud v odůvodnění rozsudku odkázal na svou judikaturu, z níž "bez pochybností vyplývá, že krizová opatření vlády jako tzv. jiné právní předpisy nemohou být zásahem ve smyslu §82 s. ř. s. Proti těmto předpisům, ani proti jejich přímým následkům, se proto nelze bránit zásahovou žalobou, která je obecně přípustná teprve proti konkrétním postupům správních orgánů, které se v aplikační praxi o tyto předpisy opírají ..." (bod 19). Zdůraznil též, že "argumentace stěžovatelky ohledně toho, co je třeba rozumět přímým zaměřením zásahu, není způsobilá zvrátit závěr, že správní soudy nejsou oprávněny krizová opatření vlády přezkoumávat a že absenci této pravomoci nelze obcházet připuštěním zásahových žalob proti jejich bezprostředním ´účinkům´..." (bod 23). Za nepřípadnou je podle Nejvyššího správního soudu třeba považovat též námitku, podle které jsou nezákonným zásahem výzvy vládních činitelů k dodržování krizových opatření vlády. Je totiž zřejmé, že nejde o právně závazné výzvy, ale "o politická vyjádření, jejichž účelem je přesvědčit adresáty, aby opatření dodržovali, nikoli pravidla závazně stanovovat či vynucovat. Vzhledem k tomu, že tyto výzvy nemají právní závaznost (a nejsou splněny ani další pojmové znaky), nemůže z povahy věci jít o zásah ve smyslu §82 s. ř. s.". V návaznosti na to Nejvyšší správní soud podotkl, že "obsáhlá žaloba stěžovatelky ... byla celá, včetně petitu, obsahově zaměřena na zásah spočívající ve vydání a vynucování zákazu provozu přímo plynoucích z krizových opatření vlády, a veškerá s tím související argumentace se vztahovala k přímým dopadům opatření do práv stěžovatelky. Z jediné zmínky, že ze strany vládních činitelů zaznívaly výzvy k dodržování přijatých opatření, nelze ani náznakem dovodit, že by stěžovatelka spatřovala nezákonný zásah rovněž v těchto následných výzvách, zejména pokud v souvislosti s nimi pojmově nelze hovořit ani o vynucování" (bod 24). Z těchto důvodů nelze považovat rozhodnutí městského soudu za nepřezkoumatelné.
6. Nejvyšší správní soud ovšem přisvědčil námitce stěžovatelky, že se městský soud dopustil procesního pochybení, když jí před vydáním rozhodnutí nezaslal na vědomí vyjádření vedlejší účastnice. Podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. však může úspěšná kasační námitka spočívat pouze v takové jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé. V posuzovaném případě "nicméně okolnosti souzené věci vedou Nejvyšší správní soud k závěru, že procesní pochybení městského soudu a jeho následky neměly vliv na zákonnost napadeného usnesení. Je zřejmé, že stěžovatelka si byla vědoma otázek spojených s možnou nepřípustností zásahové žaloby proti přímým účinkům krizových opatření vlády a v tomto duchu také v žalobě preventivně argumentovala. Žalovaná ve vyjádření, které se nedostalo do dispozice stěžovatelky, nepřinesla nic nového, natož natolik zásadního, aby stěžovatelčina případná reakce mohla výsledek soudního řízení zvrátit. Při respektování dosavadní judikatury Nejvyššího správního soudu a Ústavního soudu, na kterou žalovaná ve svém vyjádření upozorňovala, nebylo možno očekávat, že by byl výsledek řízení před městským soudem odlišný v případě, kdy by soud neopomenul vyjádření stěžovatelce zaslat" (bod 26 odůvodnění).
II.
Argumentace stěžovatelky
7. Stěžovatelka ve své obsáhlé ústavní stížnosti rekapituluje průběh řízení a uvádí, že krizovými opatřeními a napadenými soudními rozhodnutími došlo k porušení jejích výše uvedených ústavně zaručených základních práv a svobod. Zdůrazňuje přitom, že krizová opatření vedlejší účastnice, jejichž účinkům se bránila zásahovou žalobou, bezprostředně zasahují do její podnikatelské činnosti. Krizová opatření jsou podle ní protiústavní, když vedlejší účastnice při jejich vydání porušila čl. 4 Listiny a pravidla stanovená ústavním zákonem č. 110/1998 Sb., o bezpečnosti České republiky, přičemž opatření o vyhlášení nouzového stavu nebylo přezkoumáno ani Poslaneckou sněmovnou. Vedlejší účastnici též vytýká, že nepostupovala podle pandemického plánu a krizová opatření nebyla založena na doporučení odborníků, ani nebyla následována doporučení mezinárodních institucí na ochranu lidských práv. Vedlejší účastnice dále nepřijala dostatečná opatření k ochraně majetkových práv stěžovatelky a předmětná krizová opatření nejsou řádně odůvodněna, pročež z nich nelze seznat, proč byla zvolena právě vedlejší účastnicí přijatá řešení.
8. Napadená soudní rozhodnutí pokládá stěžovatelka za protiústavní, neboť jimi byla neoprávněně odmítnuta její správní žaloba, resp. zamítnuta kasační stížnost a správní soudy jí tak neposkytly ochranu před shora uvedenými krizovými opatřeními vedlejší účastnice. Nelze podle ní přijmout stav, kdy není přiznána možnost bránit se proti krizovým opatřením, která jsou zjevně protiústavní. Správní soudy též při svém rozhodování nezohlednily judikaturu Ústavního soudu, zejména jeho usnesení ze dne 26. 1. 2021 sp. zn. Pl. ÚS 1/21 a nález ze dne 9. 2. 2021 sp. zn. Pl. ÚS 106/20.
9. Stěžovatelka dále namítá, že měla dostat možnost reagovat na vyjádření vedlejší účastnice, přičemž nesplnění tohoto požadavku městským soudem je porušením "rovnosti zbraní a kontradiktornosti řízení" a jde o postup rozporný s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva. Tím, že Nejvyšší správní soud pro tuto vadu nezrušil rozhodnutí krajského soudu, zatížil své rozhodnutí vadou dosahující protiústavní intenzity.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud posuzoval splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena advokátem podle §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), když stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti stojícím mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Řízení o ústavní stížnosti není pokračováním soudního řízení správního v poloze dalšího "nalézacího" řízení, ale zvláštním řízením, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí toliko v rovině porušení základních práv a svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Ústavní soud opakovaně připomíná, že se "s ohledem na své ústavní postavení řídí principem minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů" [viz již nález ze dne 21. 9. 1999 sp. zn. I. ÚS 168/99 (N 126/15 SbNU 203).
12. Po seznámení se s ústavní stížností a obsahem napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
13. Úvodem Ústavní soud zdůrazňuje, že je zásadně vázán petitem ústavní stížnosti, v níž stěžovatelka požaduje toliko zrušení rozhodnutí městského soudu a Nejvyššího správního soudu, nikoliv akcesoricky též krizových opatření (jiných právních předpisů) podle §74 zákona o Ústavním soudu. Proto předmětem přezkumu nemůže být obsah samotných krizových opatření, byť jej stěžovatelka argumentačně zpochybňuje.
14. Podle již ustálené judikatury Ústavního soudu, mají krizová opatření vlády přijímaná jejím usnesením, vydávaná podle §5 písm. a) až e) a §6 krizového zákona, a vyhlašovaná a zveřejňovaná podle §8 téhož zákona, povahu právních předpisů sui generis (viz usnesení ze dne 5. 5. 2020 sp. zn. Pl. ÚS 10/20, bod 19; ze dne 16. 6. 2020 sp. zn. Pl. ÚS 20/20, bod 13; ze dne 24. 11. 2020 sp. zn. Pl. ÚS 105/20, bod 6; ze dne 8. 12. 2020 sp. zn. Pl. ÚS 102/20, bod 10; ze dne 15. 12. 2020 sp. zn. Pl. ÚS 111/20, bod 3 nebo ze dne 26. 1. 2021 sp. zn. Pl. ÚS 113/20, bod 7). To se týká rovněž krizových opatření vydaných shora uvedeným postupem, která stěžovatelka napadla zásahovou žalobou u městského soudu. Předmětná krizová opatření byla stejně jako zákony vyhlášena ve Sbírce zákonů (k požadavku úřední publikace právních předpisů srov. již MERKL, A. Obecné právo správní. Praha-Brno: Orbis, 1932, s. 106), vztahovala se na celé území státu a vykazovala znak obecnosti v podobě druhově (genericky) vymezeného okruhu adresátů [srov. též nález ze dne 23. 5. 2000 sp. zn. Pl. ÚS 24/99 (N 73/18 SbNU 135)]. Posledně uvedené je ostatně hlavním definičním znakem právních předpisů a právních norem (viz např. GERLOCH, A. Teorie práva. 5. vyd. Plzeň: Aleš Čeněk, 2009, s. 35). K závěru o povaze všech konkrétních zásahovou žalobou napadených krizových opatření vedlejší účastnice jakož jiných právních předpisů dospěl Ústavní soud již v usnesení ze dne 26. 1. 2021 sp. zn. Pl. ÚS 1/21 (viz bod 24). Těmto závěrům pak přesvědčili rovněž účastníci řízení.
15. Již z gramatického výkladu §82 s. ř. s. jasně vyplývá, že nezákonným zásahem ve smyslu tohoto ustanovení může být pouze takový zásah, pokyn či donucení správního orgánu, kterým byl žalobce přímo zkrácen na svých právech, a který byl namířen přímo proti němu nebo v jeho důsledku bylo proti němu přímo zasaženo. Přímost zásahu či zkrácení na právech je tak definičním znakem nezákonného zásahu podle §82 s. ř. s. Rovněž podle komentářové literatury platí, že "zásahem nemůže být úkon, který není dostatečně individualizován, který působí obecně, tedy ve vztahu ke komukoliv" (KÜHN, Z. In KÜHN, Z., KOCOUREK, T. Soudní řád správní. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2019, s. 700). Již v usnesení ze dne 25. 7. 1994 sp. zn. I. ÚS 92/94 (U 15/2 SbNU 233) pak Ústavní soud zdůraznil, že "za zásah orgánu veřejné moci, jímž je porušeno základní právo občana, nelze považovat legislativní činnost...". Dopadá-li přitom krizové opatření (resp. jakýkoliv právní předpis) na nikoliv individuálně, nýbrž na druhově (genericky) vymezený okruh adresátů, nelze již z povahy věci považovat "zásah" za kvalifikovaně individualizovaný. Nezákonným zásahem podle §82 s. ř. s. by mohl být až konkrétní akt aplikace krizových opatření (mající nejčastěji podobu tzv. faktického úkonu), který by přitom nebyl správním rozhodnutím, proti němuž se lze bránit žalobou proti rozhodnutí správního orgánu podle §65 a násl. s. ř. s. (což je ostatně projevem subsidiarity zásahové žaloby k jiným žalobním typům).
16. Stěžovatelka též zcela pomíjí, že vláda ani při přijímání krizových opatření není správním orgánem, nýbrž orgánem ústavním, který v tomto postavení vrcholným orgánem moci výkonné (čl. 67 odst. 1 Ústavy). Ze všech shora uvedených důvodů proto nelze v samotné existenci krizových opatření konsekventně a myslitelně spatřovat nezákonný zásah správního orgánu podle §82 s. ř. s. Aniž by se tak Ústavní soud nyní podrobně zabýval otázkou, zda měl městský soud návrh stěžovatelky procesně odmítnout, nebo spíše zamítnout jako nedůvodný, výsledkem je nezbytně závěr o nemožnosti vyhovění zásahové žalobě. Již v usnesení ze dne 2. 3. 2021 sp. zn. Pl. ÚS 9/21 však Ústavní soud aproboval závěr Nejvyššího správního soudu formulovaný v rozsudku ze dne 4. 2. 2021 č. j. 9 As 296/2020-69, podle něhož je třeba zásahovou žalobu (návrh) směřující proti krizovým opatřením odmítnout, neboť ve správním soudnictví nelze "absenci pravomoci k přezkumu jiného právního předpisu ... obcházet teoretickou konstrukcí, podle které lze v řízení o zásahové žalobě (§82 a násl. s. ř. s.) přezkoumat a případně konstatovat nezákonnost účinků právního předpisu ve sféře jednotlivce".
17. Poukazuje-li stěžovatelka na usnesení ze dne 26. 1. 2021 sp. zn. Pl. ÚS 1/21, Ústavní soud shodně jako v pozdějším usnesení ze dne 2. 3. 2021 sp. zn. Pl. ÚS 9/21 uvádí, že toto rozhodnutí "pouze poukazuje na vybočení jednoho ze správních soudů z rozhodovací linie. K tomu Ústavní soud podotýká, že ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje roli Nejvyššího správního soudu podle §12 odst. 1 a násl. s. ř. s. jako vrcholného orgánu správního soudnictví, který zajišťuje jednotu a zákonnost rozhodování správních soudů... Ústavní soud poukázal v usnesení sp. zn. Pl. ÚS 1/21 na postup jednoho ze správních soudů ve věci sp. zn. 14 A 45/2020 (možnost zásahové žaloby i proti krizovému opatření) a konstatoval, že v řízení o zásahové žalobě správní soudy v intencích čl. 95 Ústavy jako předběžnou otázkou posoudí zákonnost či ústavnost aplikovaného krizového opatření a případně podle povahy tohoto právního předpisu zvolí příslušný postup", k čemuž následně zaujal Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 4. 2. 2021 č. j. 9 As 296/2020-69 stejný postoj jako v nyní posuzované věci stěžovatelky. Tento postoj Nejvyššího správního soudu přitom Ústavní soud označil v pozdějším usnesení ze dne 2. 3. 2021 sp. zn. Pl. ÚS 9/21, bod 16 in fine za "po právní stránce zcela jasný, srozumitelný a logický, takže tvrzení stěžovatelů, že jejich argumentace nebyla vzata v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny v úvahu, podle Ústavního soudu neobstojí, neboť Nejvyšší správní soud tak učinil".
18. Odkaz stěžovatelky na usnesení sp. zn. Pl. ÚS 1/21, kterým skutečně došlo k odmítnutí ústavní stížnosti směřující proti krizovým opatřením z důvodu nevyčerpání procesních prostředků obrany (zásahové žaloby), tedy s ohledem na shora uvedené důvody v této věci neobstojí. To platí tím spíše, když po "ustálení" otázky přezkumu (bezprostředních účinků) krizových opatření ve správním soudnictví, formulované v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 2. 2021 č. j. 9 As 296/2020-69, Ústavní soud ve svých pozdějších rozhodnutích již k odmítnutí ústavních stížností směřujících proti krizovým opatřením pro nevyčerpání procesních prostředků obrany nepřistoupil (viz zejména usnesení ze dne 13. 4. 2021 sp. zn. Pl. ÚS 103/20).
19. Ústavní soud v nynější věci rovněž zdůrazňuje, že odmítnutím návrhu stěžovatelky ve správním soudnictví nedošlo ani k porušení čl. 36 odst. 2 Listiny. V předmětném soudním řízení správním totiž stěžovatelka žádné rozhodnutí orgánu veřejné správy nenapadla, tj. nebrojila proti žádnému individuálnímu aktu aplikace práva, ale toliko proti krizovým opatřením jakožto normativním právním aktům (právním předpisům sui generis).
20. Důvodnou neshledal Ústavní soud ani námitku stěžovatelky, že Nejvyšší správní soud měl zrušit rozhodnutí městského soudu pro procesní vadu spočívající v nezaslání vyjádření vedlejší účastnice stěžovatelce. Byť lze uvedený postup městského soudu v rovině podústavního práva označit za nezákonný, jak správně uvedl Nejvyšší správní soud, nešlo s ohledem na konkrétní okolnosti případu (včetně samotného obsahu vyjádření) o způsobilý kasační důvod. Ústavní soud podotýká, že z ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu vyplývá, že "o vadu řízení, která by mohla mít vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí [§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.], nejde tehdy, pokud lze dovodit, že by výrok rozhodnutí byl stejný i za situace, kdyby k vadě řízení vůbec nedošlo" (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 10. 2005 č. j. 6 Ads 57/2004-59, shodně též usnesení ze dne 17. 8. 2021 sp. zn. III. ÚS 2920/20, bod 21). Ústavní soud neshledal, že by se Nejvyšší správní soud od této své judikatury odchýlil či §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. vyložil ústavně neslučitelným způsobem. Byť by totiž městský soud zaslal vyjádření vedlejší účastnice stěžovatelce na vědomí, nezaložilo by to pravomoc správních soudů rušit právní předpisy (krizová opatření), resp. deklarovat nezákonnost jejich bezprostředních účinků (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 2. 2021 č. j. 9 As 296/2020-69). Nikoliv každá procesní vada v řízení před krajským soudem tak musí vést ke zrušení rozhodnutí v řízení o kasační stížnosti (blíže viz usnesení ze dne 17. 8. 2021 sp. zn. III. ÚS 2920/20, bod 20). S ohledem na konkrétní okolnosti případu tak uvedeným postupem v konečném důsledku nedošlo k porušení žádného z ústavně zaručených práv nebo svobod stěžovatelky.
21. Napadená soudní rozhodnutí jsou řádným způsobem odůvodněna, je z nich patrné, z jakých ustanovení právních předpisů soudy vycházely, a jaké právní závěry z nich vyplývají. Rozhodnutí jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování a žádné ústavně zaručené právo stěžovatelky jimi porušené nebylo.
22. Tímto svým rozhodnutím Ústavní soud nezpochybňuje, že konkrétní (individuální) akt aplikace krizových opatření může naplňovat znaky nezákonného správního rozhodnutí nebo nezákonného zásahu, proti nimž se lze bránit ve správním soudnictví. Budou-li v daném případě splněny podmínky řízení, správní soudy si jako předběžnou otázku posoudí zákonnost, resp. právnost "podkladových" krizových opatření. Platí totiž, že krizové opatření jako právní předpis sui generis není zákonem, pročež jím soudy nejsou při svém rozhodování vázány (argumentum a contrario čl. 95 odst. 1 Ústavy).
23. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
24. O ústavní stížnosti bylo rozhodnuto podle čl. 1 odst. 2 písm. a) ve spojení s čl. 1 odst. 1 písm. c) rozhodnutí pléna Ústavního soudu ze dne 25. 3. 2014 č. Org. 24/14, o atrahování působnosti, publikovaného jako sdělení Ústavního soudu č. 52/2014 Sb., podle něhož si plénum Ústavního soudu vyhrazuje rozhodování o ústavních stížnostech v případech, kdy je účastníkem řízení nebo vedlejším účastníkem řízení vláda.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. ledna 2022
Pavel Rychetský, v. r.
předseda Ústavního soudu