ECLI:CZ:US:2023:1.US.1185.23.1
sp. zn. I. ÚS 1185/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele R. V., zastoupeného Mgr. Josefem Chaloupeckým, advokátem, sídlem Štefánikova 203/23, Praha 5 Smíchov, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. února 2023 č. j. 28 Co 396/2022-176 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 28. července 2022 č. j. 98 C 398/2021141, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 9, jako účastníků řízení, a L. V., jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že v záhlaví uvedeným rozsudkem Obvodní soud pro Prahu 9 (dále jen "obvodní soud") uložil stěžovateli jako žalovanému otci (dále i jen "otec") povinnost přispívat od 14. 10. 2018 na výživu vedlejší účastnice, jako žalobkyně (dcery stěžovatele; dále též jen "dcera") částkou 4 500 Kč, splatnou 15. dne v měsíci předem k jejím rukám (výrok I.). Pro zaplacení nedoplatku na výživném tímto rozsudkem zvýšeném za období od 14. 10. 2018 do 31. 7. 2022 v celkové výši 87 400 Kč povolil stěžovateli pravidelné měsíční splátky po 3 496 Kč, spolu s běžným výživným (výrok II.). Dále soud zamítl žalobu na doplacení výživného i za dobu od 1. 9. 2017 do 13. 10. 2018 Kč (výrok III.). Současně vyslovil, že se tím mění rozsudek Okresního soudu v Rokycanech č. j. 6 P 159/2003-349, který nabyl právní moci dne 5. 1. 2015 (výrok IV.). Dále obvodní soud rozhodl o nákladech řízení (výrok V.).
3. Proti rozsudku obvodního soudu podal stěžovatel odvolání. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudek obvodního soudu v napadených vyhovujících výrocích o zvýšení výživného a nedoplatku na zvýšeném výživném (výroky I. a II.) a ve výrocích o změně úpravy (výrok IV.) a nákladech řízení (výrok V.) potvrdil (výrok I. rozsudku městského soudu) a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II. rozsudku městského soudu).
II.
Argumentace stěžovatele
4. V ústavní stížnosti stěžovatel brojí proti rozhodnutím obecných soudů o zvýšení výživného, které má na výživu vedlejší účastnice platit. Namítá, že obvodní soud dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním, když neprovedl řádné a úplné dokazování. Stěžovatel obecně uvádí, že koneckonců nenamítá nic proti nově stanovenému výživnému a ani proti právu vedlejší účastnice na toto výživné zpětně za dobu od zahájení studia na Vyšší odborné škole zdravotnické, managementu a veřejnoprávních studií v P. Závěry obvodního soudu a městského soudu o právu vedlejší účastnice na nově stanovené výživné i za dobu tří let zpět ode dne zahájení soudního řízení, tj. ode dne 14. října 2018 do srpna 2021, jsou však podle názoru stěžovatele v extrémním rozporu s vykonanými skutkovými zjištěními a jde tak o libovůli obvodního soudu. Stěžovatel dále namítá, že obvodní soud ani městský soud se nezabývaly konkrétními odůvodněnými potřebami vedlejší účastnice v období ode dne zahájení soudního řízení.
5. Stěžovatel dále poukazuje na to, že městský soud v odvolacím řízení doplnil dokazování o zprávu pro oddlužení ze dne 29. 4. 2020 č. j. MSPH 77 INS 25108/2019-B-7. Ačkoli se stěžovatel k provedenému důkazu vyjádřil tak, že celkový měsíční příjem dlužníka (ve výši 50 259 Kč), uvedený ve zprávě pro oddlužení, je součtem jeho měsíčního příjmu a příjmu jeho manželky (jelikož toto řízení o oddlužení je vedeno na základě společného návrhu manželů na povolení oddlužení), městský soud podle názoru stěžovatele pravděpodobně dospěl k závěru, že měsíční příjem samotného stěžovatele činí 50 259 Kč.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
8. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
9. Ústavní soud ve svých rozhodnutích setrvale upozorňuje, že není povolán k tomu, aby v další instanci revidoval závěry opatrovnických soudů. Podle své dosavadní rozhodovací praxe Ústavní soud zasahuje v rodinně právních věcech pouze v případech skutečně extrémních. Je totiž právě na opatrovnických soudech, aby posoudily konkrétní aktuální okolnosti každého případu a přijaly odpovídající opatření (rozhodnutí). Naopak Ústavnímu soudu nepřísluší činit závěry o tom, kterému z rodičů má být dítě svěřeno do péče, jaký má být rozsah styku nezletilého s druhým z rodičů, jak vysoké má být výživné, ani hodnotit dříve v řízení provedené důkazy. Jeho úkolem je pouze posoudit, zda soudy napadenými rozhodnutími nevybočily z mezí ústavnosti. Je přitom nutno vzít v úvahu, že jsou to právě nalézací soudy, které mají ke všem účastníkům řízení nejblíže, provádějí a hodnotí v zásadní míře důkazy, komunikují s účastníky a osobami dalšími relevantními pro řízení, z čehož si vytvářejí racionální úsudek, a vynášejí tak relevantní skutkové závěry z bezprostřední blízkosti jádra řešené věci. Vztáhne-li pak nalézací soud své právní závěry k vykonaným skutkovým zjištěním a poskytne-li pro ně s odkazem na konkrétní právní předpisy i judikaturu soudů přezkoumatelné a logické odůvodnění, přičemž vyjde z nikoli nedostatečného rozsahu dokazování, není možné hodnotit postup soudu jako neústavní (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 12. 2019 sp. zn. II. ÚS 1740/19).
10. V posuzované věci stěžovatel brojí proti rozhodnutí obecných soudů, kterými mu byla uložena povinnost platit zvýšené výživné dceři i za dobu tří let zpět ode dne zahájení soudního řízení, tj. ode dne 14. října 2018 do srpna 2021, jakož i proti výši výživného stanoveného mu pro dobu od zahájení soudního řízení. Ústavní soud zastává obecně rezervovaný postoj k přezkumu rozhodování obecných soudů ve věcech stanovení výživného a jeho výše. Posuzování těchto otázek je především v pravomoci obecných soudů, které mají nejlepší podmínky pro dokazování a pro následné řádné rozhodování.
11. Ústavní soud zejména nepřezkoumává a nehodnotí důkazy provedené a vyhodnocené obecnými soudy, a do rozhodování soudů zasahuje toliko v případech extrémního vykročení z pravidel řádně vedeného procesu určení výše výživného v konkrétním případě [jeho "přiměřenosti" z hledisek uvedených v §913 a §915 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "občanský zákoník")], a v rámci toho zhodnocení zjištěných skutečností. Ke zrušení soudem přijatého rozhodnutí přistupuje Ústavní soud zejména tehdy, lze-li usuzovat na extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právním závěrem soudu, tedy, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování (srov. usnesení ze dne 7. 3. 2017 sp. zn. IV. ÚS 2834/15 či usnesení ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. IV. ÚS 4305/18).
12. V předmětné věci vyšel městský soud ze skutkových zjištění učiněných obvodním soudem a ztotožnil se i s jeho právním posouzením věci. Městský soud přisvědčil obvodnímu soudu, že od poslední úpravy výživného v lednu 2015 došlo k nárůstu odůvodněných potřeb vedlejší účastnice, která jako nezletilá nastoupila v září 2017 na střední školu, čímž se zvýšily výdaje na krytí všech jejích odůvodnění potřeb, což je strava, bydlení, ošacení, sportovní a kulturní vyžití, náklady v rámci školského systému, léky rozumně vynaložené, další náklady pro její tělesný a duševní vývoj. U vedlejší účastnice proto od roku 2015, kdy bylo naposledy rozhodováno o výživném, došlo k takové podstatné změně poměrů, která odůvodňuje změnu vyživovací povinnosti stěžovatele na částku 4 500 Kč. Jelikož podle §922 odst. 1 občanského zákoníku, lze přiznat výživné pro děti jen za dobu tří let od podání žaloby, obvodní soud důvodně určil počátek zvýšení výživného od 14. 10. 2018, ačkoli vedlejší účastnice jako počátek zvýšení výživného navrhla dobu předcházející třem rokům před podáním žaloby. Těmto závěrům městského soudu nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.
13. Na uvedeném závěru nic nemění ani skutečnost, že městský soud v odůvodnění svého rozhodnutí - zřejmě nesprávně - uvedl, že z veřejného insolvenčního rejstříku, ze zprávy pro oddlužení ze dne 29. 4. 2020, zjistil, že insolvenční správce dne 29. 4. 2020 vycházel z celkového měsíčního příjmu dlužníka (stěžovatele) ve výši 50 259 Kč. Podstatné však v předmětné věci je, že z napadeného rozhodnutí městského soudu vyplývá, že městský soud vyšel ze skutkových zjištění učiněných obvodním soudem, se kterými se ztotožnil, a podle kterých byl příjem stěžovatele zjištěn výpočtem z evidenčních listů České správy sociálního zabezpečení za dobu 2018 - 2020 a činil 9 927 Kč, resp. 10 393 Kč, resp. 8 570 Kč, dále ze mzdových dokladů zaměstnavatele v roce 2021 a 2022 byl zjištěn jeho průměrný příjem 13 115 Kč, resp. 14 144 Kč.
14. Ústavní soud konstatuje, že podstatou ústavní stížnosti stěžovatele je polemika s právními závěry obecných soudů, kdy se stěžovatel domáhá přehodnocení jejich závěrů Ústavním soudem způsobem, který by měl přisvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru na výši výživného, které by měl na vedlejší účastnici platit. Snaží se zpochybnit obecnými soudy zjištěný skutkový stav, který však Ústavnímu soudu, jak bylo uvedeno výše, nepřísluší přehodnocovat. Ústavní soud neshledal, že by stěžovatelem vytýkaná pochybení mohla ovlivnit výsledek sporu, resp. svou intenzitou zapříčinit zásah do ústavně zaručených práv. Ústavní soud dospěl k závěru, že obecné soudy posoudily věc v kontextu všech zjištěných okolností.
15. V posuzované věci z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že obecné soudy se předmětnou věcí řádně zabývaly. Své závěry o adekvátnosti přisouzeného výživného pro vedlejší účastnici, včetně časového určení počátku navýšení částky, kterou je stěžovatel na svoji dceru povinen platit, v napadených rozhodnutích přesvědčivým a dostatečným způsobem odůvodnily. V závěrech ve věci jednajících soudů Ústavní soud nespatřuje vybočení z mezí ústavnosti.
16. Ústavní soud v posuzované věci neshledal žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení práv stěžovatele. V závěrech ve věci jednajících soudů Ústavní soud nezjistil ani znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup. Ústavní soud proto neshledal žádný důvod pro svůj případný kasační zásah.
17. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. června 2023
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu