ECLI:CZ:US:2023:1.US.1244.23.1
sp. zn. I. ÚS 1244/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Pavla Šámala a soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy v řízení o ústavní stížnosti stěžovatele Jiřího Jerie, zastoupeného Mgr. Kamilem Štěpánkem, advokátem se sídlem v České Lípě, Jindřicha z Lipé 113/24, proti rozsudku Okresního soudu v České Lípě č. j. 37 C 213/2022-76 ze dne 29. 3. 2022, za účasti Okresního soudu v České Lípě, jako účastníka řízení, a České kanceláře pojistitelů, se sídlem v Praze 4, Milevská 2095/5, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaného rozsudku Okresního soudu v České Lípě ("nalézací soud"), neboť je přesvědčen, že jím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina").
2. Vedlejší účastnice se v řízení u nalézacího soudu proti stěžovateli domáhala zaplacení 7 256 Kč s příslušenstvím, a to z titulu zákonného příspěvku placeného vlastníkem či provozovatelem motorového vozidla provozovaného bez pojištění odpovědnosti z provozu vozidla ve smyslu §4 odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla). Vedlejší účastnice zjistila, že na stěžovatele je v registru silničních vozidel evidováno motorové vozidlo, které nemělo v období od 6. 6. 2019 do 31. 10. 2019 sjednané zákonné pojištění odpovědnosti. Stěžovatel od počátku řízení popíral, že by v předmětném období (či kdykoliv jindy) byl vlastníkem či provozovatelem předmětného vozidla a že nastalá situace zřejmě vznikla v důsledku zneužití jeho osobních údajů.
3. Nalézací soud ústavní stížností napadeným rozsudkem stěžovateli uložil povinnost zaplatit vedlejší účastnici 7 256 Kč s příslušným úrokem z prodlení (výrok I.); dále stěžovateli uložil nahradit náklady řízení ve výši 13 965, 99 Kč (výrok II.). V odůvodnění svého rozhodnutí nalézací soud uvedl následující: Ze sdělení příslušného městského úřadu bylo prokázáno, že stěžovatel nebyl v předmětném období evidován jako vlastník či provozovatel sporného vozidla; evidovanou osobou byl další muž, který zemřel v roce 2012. Ze sdělení UNIQUA pojišťovny a. s. nicméně podle nalézacího soudu jednoznačně vyplývá, že stěžovatel uzavřel dne 26. 11. 2015 prostřednictvím obchodu na dálku (Klikpojisteni.cz, a.s.) pojistnou smlouvu k předmětnému vozidlu, přičemž smlouva zanikla ke dni 16. 3. 2019 pro neplacení. Stěžovatel je ve smlouvě uveden jako vlastník, držitel a pojistník, přičemž u něj byly uvedeny kontaktní údaje (e-mail, telefonní číslo, adresa), u kterých stěžovatel potvrdil jejich správnost. Stěžovatel si podle nalézacího soudu musel být objektivně vědom, že smlouvu uzavřel či jeho jménem byla uzavřena, byly mu zasílány výzvy k úhradě pojistného, které bylo v období 2015 až 2019 prokazatelně placeno. Tvrzení stěžovatele nalézací soud pokládá za účelová s úmyslem vyhnout se povinnosti placení žalované částky. Jelikož bylo prokázáno, že stěžovatel byl držitel, provozovatel a pojistník předmětného vozidla v období bezprostředně předcházejícím žalovanému období, nalézací soud měl za prokázané, že byl držitelem i v žalovaném období.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že nalézací soud právně posoudil jeho věc v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními. Stěžovatel od počátku řízení popíral, že by v předmětném období od 6. 6. 2019 do 31. 10. 2019 nebo kdykoliv jindy byl vlastníkem či provozovatelem předmětného vozidla. Sporný automobil nikdy neviděl, neužíval jej a všechny údaje o něm se stěžovatel dozvěděl až ze soudního spisu nebo od městského úřadu. Vlastníkem sporného vozidla byl jiný muž. Nalézací soud ani vedlejší účastnice si však neopatřili informace o dědickém řízení ani o tom, kdo sporné vozidlo po zesnulém nabyl. Stěžovatel poté, co podal odpor proti platebnímu rozkazu, předložil potvrzení příslušného městského úřadu prokazující, že nikdy nebyl vlastníkem předmětného motorového vozidla. Stěžovatel tvrdil, že si na jeho osobu někdo prostřednictvím elektronické komunikace sjednal pojištění a zneužil jeho osobní údaje. Tato neznámá osoba přitom učinila chybu v jeho neobvyklém jménu. Byť si je stěžovatel vědom tzv. bagatelního charakteru sporu, má za to, že napadené rozhodnutí je založeno na ústavně nekonformní aplikaci výše citovaného zákonného ustanovení. Nalézací soud podle stěžovatele přehlížel zásadní skutečnosti zakládající neexistenci nároku. Stěžovatel zdůrazňuje, že je vážně nemocný (nevidí na jedno oko a je po amputaci prstů dolních končetin). Stěžovatel věří, že pokud by byl v řízení u nalézacího soudu zastoupený advokátem, nalézací soud by napadené rozhodnutí nevydal. Stěžovatel konečně informuje o podaném trestním oznámení, které k ústavní stížnosti rovněž přiložil.
5. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Ústavní stížnost byla podána oprávněnou osobou [§72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")]; je včasná a není nepřípustná podle §75 odst. 1 téhož zákona; stěžovatel je řádně zastoupen advokátem.
6. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost stěžovatele a dospěl k závěru, že jde o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
7. Při posuzování jednotlivých pochybení orgánů veřejné moci Ústavní soud mimo jiné konstantně přihlíží k intenzitě případných zásahů do základních práv stěžovatelů. Ústavní soud proto obvykle odmítá ústavní stížnosti ve věcech tzv. objektivně bagatelního významu, jimiž se rozumí ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím o částkách, jež jsou svojí povahou spíše zanedbatelné, tj. zjevně velmi nízké. Činí tak z důvodu zanedbatelnosti případného zásahu do subjektivních práv jednotlivce, který již z kvalitativního hlediska obecně není schopen založit porušení základních práv a svobod [viz např. usnesení III. ÚS 405/04 ze dne 25. 8. 2004 (U 43/34 SbNU 421)]. V případě bagatelních částek je totiž evidentní, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu právům v řízeních, která jsou svou povahou skutečně věcně složitými a kde hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení (viz např. usnesení I. ÚS 2723/19 ze dne 11. 9. 2019). Vylučuje-li občanský soudní řád u bagatelních věcí do 10 000 Kč odvolací přezkum rozhodnutí vydaných v nalézacím řízení prostřednictvím §202 odst. 2, což není v obecné rovině v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny, bylo by nesmyslné připustit, aby jejich přezkum byl automaticky posunut do roviny soudnictví ústavního.
8. Rozhoduje-li tedy Ústavní soud o částce bagatelní, předpokládá se, že ani případná nezákonnost rozhodnutí nebude mít za následek porušení základního práva, ledaže by byly účastníku řízení odepřeny samotný přístup k soudu či možnost v řízení jednat, nebo by rozhodnutí vydané v tomto řízení bylo nepřezkoumatelné [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 2477/12 ze dne 21. 1. 2013 (N 16/68 SbNU 223)]. Samotné meritorní posouzení tzv. bagatelní věci pak Ústavní soud přehodnocuje zpravidla jen v případech, kdy je stěžovatelem tvrzené nesprávné posouzení sporné otázky výsledkem ustálené či naopak nejednotné rozhodovací praxe obecných soudů, která brání tomu, aby bylo podústavní právo vyloženo a aplikováno ústavně konformním způsobem bez zásahu Ústavního soudu [nález sp. zn. II. ÚS 2460/17 ze dne 19. 3. 2018 (N 53/88 SbNU 699)].
9. V nyní projednávaném případě stěžovatele o bagatelní částku zjevně jde; Ústavní soud zároveň nezjistil žádný důvod, proč by měl přistoupit k plnému meritornímu přezkumu ve výše uvedeném smyslu. Napadený rozsudek nalézacího soudu je přezkoumatelný, srozumitelně a logicky odůvodněný. Posoudil-li nalézací soud stěžovatelova tvrzení ohledně zneužití jeho osobních údajů jako účelová, nelze takový závěr považovat za svévolný či excesivní, a to vzhledem k dalším skutkovým zjištěním, které soud komplexně hodnotil. Nalézací soud založil své rozhodnutí především na skutečnosti, že stěžovatel objektivně nemohl nevědět o tom, že předmětnou smlouvu uzavřel či ji za něj uzavřel někdo jiný. Byť s uvedeným striktním posouzením Ústavní soud nemusí nutně souhlasit, nejde o extrémní právní posouzení, které by v bagatelní věci stěžovatele ospravedlňovalo kasační zásah Ústavního soudu do činnosti soudu nalézacího.
10. Lze uzavřít, že jelikož Ústavní soud nezjistil, že by napadeným rozhodnutím o tzv. bagatelní částce byla porušena ústavní práva stěžovatele, ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. května 2023
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu