ECLI:CZ:US:2023:1.US.1317.23.1
sp. zn. I. ÚS 1317/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudce Jana Wintra a soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatelky Růženy Mrkusové, zastoupené JUDr. Vojtěchem Mihalíkem, advokátem se sídlem v Mikulově, Bezručova 1896/90, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 23 Cdo 2860/2022-436 ze dne 21. 2. 2023 a rozsudkům Krajského soudu v Brně č. j. 38 Co 175/2021-387 ze dne 24. 3. 2022 a Okresního soudu v Hodoníně č. j. 5 C 341/2018-338 ze dne 25. 6. 2021, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Hodoníně, jako účastníků řízení, a) Mgr. Alexeje Vaška, b) Zdeňka Vavřiny, zastoupeného Mgr. Vladimírem Kůsem, advokátem se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 420/19, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Rekapitulace skutkového a procesního vývoje
1. Okresní soud v Hodoníně (dále jen "nalézací soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl žalobu stěžovatelky, kterou se proti vedlejším účastníkům domáhala určení, že má ve svém výlučném vlastnictví tam specifikovanou nemovitost (bytovou jednotku) a spoluvlastnické podíly ke společným částem budovy a k pozemku, vše blíže specifikované v příslušných výrocích (dále též jako "jednotka"). Nalézací soud vzal za prokázané, že vedlejší účastník a) poskytl stěžovatelce částku 130 000 Kč na základě mezi nimi uzavřené smlouvy o zápůjčce. Dne 13. 5. 2015 uzavřeli smlouvu o zajišťovacím převodu práva k jednotce, v níž bylo sjednáno, že nevrátí-li stěžovatelka do 13. 8. 2018 zapůjčenou částku včetně úroků, celkem 225 000 Kč, stane se zajišťovací převod práva nepodmíněným. Do katastru nemovitostí byla zapsána dočasná povaha tohoto zajištění i vlastnické právo pro vedlejšího účastníka a). Dne 22. 10. 2015 stěžovatelka podepsala souhlasné prohlášení, na jehož základě se stal převod vlastnického práva nepodmíněným. Vedlejší účastník a) následně na základě (platné) kupní smlouvy ze dne 29. 10. 2015 převedl jednotku na vedlejšího účastníka b). Nalézací soud po vyhodnocení konkrétních okolností dospěl k závěru, že vedlejší účastník b) nabyl jednotku v dobré víře ve správnost údajů zapsaných ve veřejném seznamu ve smyslu §984 odst. 1 občanského zákoníku. Proti vedlejšímu účastníkovi a) nalézací soud žalobu zamítl pro nedostatek jeho pasivní věcné legitimace, neboť v té době nebyl vlastníkem jednotky.
2. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Brně (dále jen "odvolací soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek nalézacího soudu a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění nalézacího soudu a ztotožnil se i s jeho právním posouzení. Zjistil-li nalézací soud, že vedlejší účastník a) byl v době podpisu kupní smlouvy i při podání návrhu na vklad vlastnického práva zapsán v katastru nemovitostí jako vlastník bytové jednotky a že v katastru nemovitostí nebyla k okamžiku zahájení vkladového řízení zapsána poznámka spornosti podle §986 občanského zákoníku, lze mít podle odvolacího soudu za to, že vedlejší účastník b), který měl k dispozici výpis z katastru nemovitostí, neměl žádné pochybnosti o souladu mezi stavem zapsaným ve veřejném seznamu a skutečným právním stavem.
3. Proti rozsudku odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, které odmítl Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením. Dospěl k závěru, že se odvolací soud neodchýlil od ustálených judikaturních závěrů, dovodil-li existenci dobré víry na straně vedlejšího účastníka b) a jeho úvahy neshledal zjevně nepřiměřené.
II. Argumentace stěžovatelky
4. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Namítá, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti nejprve rekapituluje skutkové i procesní okolnosti věci a uvádí specifické okolnosti jejího případu. Předně namítá, že obecné soudy nedovodily absolutní neplatnost smlouvy o zajišťovacím převodu vlastnického práva k jednotce, na základě které vedlejší účastník a) nabyl své vlastnické právo. Stěžovatelka v řízení poukazovala na řadu skutečností svědčících o neplatnosti této smlouvy, které v ústavní stížnosti rozebírá, avšak obecné soudy se jimi odmítly zabývat a otázku platnosti smlouvy neřešily. Především stěžovatelka tvrdí, že byla vedlejším účastníkem a) uvedena v omyl, neboť nikdy o převodu vlastnického práva k jednotce na svou osobu nehovořil, stejně tak si byl vědom její vady zraku, jakož i důvěry, kterou v ní vyvolával z důvodu příbuzenského vztahu a ze své pozice advokáta.
6. Nadto podle stěžovatelky vedlejší účastník b) nemohl vlastnické právo k jednotce od vedlejšího účastníka a) nabýt, neboť nemohl být dobrověrným nabyvatelem - obecné soudy vyhodnotily tuto otázku nesprávně. Stěžovatelka v této souvislosti poukazuje na nestandardní okolnosti uzavření kupní smlouvy mezi vedlejšími účastníky, které dále v ústavní stížnosti specifikuje. Vedlejší účastník b), přestože je osobou podnikající, se snaží účelově bránit svojí nezkušeností v právním styku, ačkoli musel být s nestandardním způsobem nabytí jednotky vedlejším účastníkem a) seznámen. Obecné soudy zasáhly do práva stěžovatelky na ochranu vlastnictví, uzavřely-li, že není dán důvod pro určení jejího vlastnického práva k jednotce, že tedy i přes zjevné zneužití jejího zdravotního stavu a její nepříznivé životní situace není dán důvod, proč by měly přiznat stěžovatelce ochranu.
III. Předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní stížnost byla oprávněnou osobou podána včas [§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")] a není nepřípustná ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu; stěžovatelka je řádně zastoupena advokátem (§30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) a Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný.
IV. Vyjádření k ústavní stížnosti
8. Soudce zpravodaj podle §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vyzval účastníky řízení a vedlejší účastníky řízení, aby se k ústavní stížnosti vyjádřili.
9. Nalézací soud má za to, že svým rozhodnutím neporušil žádná ústavně zaručená práva nebo svobody stěžovatelky ani jiného účastníka řízení. Náležitě zkoumal veškeré aspekty právních poměrů zúčastněných osob a podrobně se zabýval platností nabytí vlastnického práva vedlejšího účastníka b). V situaci, kdy bylo zjištěno, že vedlejší účastník b) nabyl bytovou jednotku platně, neměl již nalézací soud možnost se zabývat dřívějším převodem jednotky mezi stěžovatelkou a vedlejším účastníkem a). Primárním ve věci bylo s ohledem na účinnou zákonnou úpravu zkoumání dobré víry vedlejšího účastníka b); důkazní povinnost ohledně nedostatku jeho dobré víry přitom ležela na stěžovatelce. Nalézací soud vyšel z premisy, že osoby, jimž svědčí dobrá víra potvrzená údaji z katastru nemovitostí, nenesou žádný díl odpovědnosti za neplatnost smlouvy uzavřené mezi právními předchůdci stran nabývané nemovitosti. Z provedeného dokazování ani z tvrzení účastníků nevyplynulo, že by vedlejší účastník b) měl mít informace o zdravotním stavu stěžovatelky, kterou neznal a ani se s ní nesetkal, a že by tak měl či mohl získat jakékoliv podezření o platnosti právního titulu vedlejší účastníka a) k vlastnictví jednotky. Kontakt žalovaných zprostředkovala realitní kancelář, vedlejší účastník b) tedy nemohl být seznámen s rodinnými a místními poměry mezi zbylými účastníky. Nalézací soud přisvědčil tvrzení vedlejšího účastníka b), že jednotku kupoval jako "investiční", nezáleželo mu na tom, v jakém stavu je s ohledem na kupní cenu a proto, že mezi žalovanými bylo ujednáno, že ještě několik následujících let bude jednotku obývat stěžovatelka. Nalézací soud dále v rámci šetření a zachování práv stěžovatelky odkázal na to, že bylo vyhověno její žalobě na úhradu 2 475 000 Kč s příslušenstvím coby rozdílu mezi obvyklou cenou předmětné bytové jednotky a výší zajištěného dluhu.
10. Odvolací soud ve vyjádření odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí; důvody pro jeho zrušení neshledává.
11. Nejvyšší soud se neztotožňuje s tvrzením stěžovatelky, že se odmítl jejím případem meritorně zabývat. Naopak jej v části ohledně řešení otázky dobré víry vedlejšího účastníka b) "kvazimeritorně" přezkoumal. Stěžovatelka nevysvětluje, jak mohla být její ústavně zaručená práva porušena zamítnutím její žaloby proti vedlejšímu účastníkovi a). Ve vztahu k otázce posouzení platnosti smlouvy o zajišťovacím převodu práv k jednotce stěžovatelka řádně nevymezila předpoklad přípustnosti dovolání. Nadto by závěr o neplatnosti smlouvy pro ni nemohl s ohledem na princip ochrany práv nabytých v dobré víře přivodit příznivé rozhodnutí o určení jejího vlastnického práva k jednotce. Její ústavně zaručená práva nebyla porušena ani při posouzení existence dobré víry vedlejšího účastníka b). V této části Nejvyšší soud odkazuje na odůvodnění svého usnesení. Stěžovatelka navíc v ústavní stížnosti odkazuje na okolnosti [údajná podnikatelská činnost vedlejšího účastníka b) či jeho působnost ve statuárních orgánech právnických osob], které nebyly v řízení zjištěny a z nichž odvolací soud nevycházel. Nejvyšší soud navrhuje, aby ústavní stížnost byla odmítnuta, popř. zamítnuta.
12. Vedlejší účastník a) se k ústavní stížnosti nevyjádřil.
13. Vedlejší účastník b) je přesvědčen, že žádná ústavně zaručená práva stěžovatelky porušena nebyla. Podle něj se nalézací soud podmínkami převodu jednotky a okolnostmi uzavření smlouvy o zajišťovacím převodu pečlivě zabýval. Nalézací soud musel při hodnocení smlouvy o zápůjčce vycházet pouze z tvrzení stěžovatelky, která v průběhu celého řízení tuto smlouvu nepředložila. V rámci probíhajícího řízení o vydání bezdůvodného obohacení se s ní seznámil; vyplývá z ní, že stěžovatelce byla poskytnuta bezplatně zápůjčka ve výši 225 000 Kč, nikoli v tvrzené výši 130 000 Kč. V případě smlouvy o zajišťovacím převodu práva jde o právem aprobovaný zajišťovací prostředek, jímž stěžovatelka nebyla zkrácena na svých právech, jelikož poté, co se převod stal nepodmíněným, jí vznikl nárok na vyplacení rozdílu mezi výší poskytnuté zápůjčky a obvyklé ceny jednotky. Nejsou pravdivá tvrzení o omylu ani o tom, že nechtěla jednotku prodat ani převést, neboť sama v řízení uvedla, že se s vedlejším účastníkem a) dohodla, že jednotka bude prodána a z výtěžku prodeje bude uhrazen dluh ze zápůjčky.
14. K námitkám o absenci dobré víry vedlejší účastník b) uvádí, že jednotku koupil za obvyklých podmínek a k nabídce prodeje se dostal prostřednictvím realitní kanceláře. Vedlejší účastník a) jej informoval o všech důležitých podmínkách koupě, zejména skutečnosti, že stěžovatelka bude jednotku za velmi výhodných cenových podmínek užívat dva roky po její koupi a při sjednávání kupní ceny jednotky bylo k této okolnosti přihlédnuto. Advokátní úschovu vedlejší b) účastník nepožadoval vzhledem k tomu, že prodávající byl advokát, jednotku si osobně neprohlédl proto, že ji nekupoval pro své bytové potřeby, ale jako investici; stav a hodnota jednotky navíc byly odborně prověřeny. Podle vedlejšího účastníka b) stěžovatelka a vedlejší účastník a) jako příbuzní činili veškerá právní jednání směřující k poskytnutí zápůjčky, jejímu zajištění a následnému prodeji jednotky ve vzájemné shodě. Navrhuje proto, aby ústavní stížnost byla zamítnuta.
15. Stěžovatelka v replice poukazuje na to, že všichni účastníci ve svých podáních fakticky jen obhajují svá rozhodnutí, aby obstála v rámci přezkumu Ústavního soudu. Nepovažuje za relevantní, že ji v jiném řízení byl přiznán nárok na doplacení tzv. hyperochy. Navíc jde o formální krok, neboť vedlejší účastník a) má množství exekucí. Vedlejší účastník b) se nadto proti stěžovatelce domáhá vydání bezdůvodného obohacení, podal proti ní též žalobu na vyklizení, kterou později vzal zpět. Otázka vlastnického práva k jednotce tudíž má pro ní zásadní význam. Stěžovatelka je nadále přesvědčena, že na straně vedlejšího účastníka b) není dobrá víra dána, k čemuž znovu reprodukuje okolnosti, které ji podle ní vyvrací. Apeluje na to, že vůči ní vedlejší účastník a) nejednal korektně, o čemž svědčí i to, že byl pasivní i v řízení o ústavní stížnosti.
16. Ve svém dalším podání stěžovatelka doplnila skutečnosti, které v mezidobí nastaly. Upozorňuje na rozpory v tvrzeních vedlejšího účastníka b) v souvisejících řízeních ohledně toho, kdy se dozvěděl, že stěžovatelka v jednotce již nebydlí. Domnívá se, že vedlejší účastník b) nemovitost záměrně nenavštěvoval, aby ve stěžovatelce nevzbudil podezření, že již není jejím vlastníkem, navíc má za to, že tak činil po předchozí domluvě s vedlejším účastníkem a). Není podle ní běžné, aby se někdo, kdo koupil nemovitost jako investici, o ni šest let nezajímal. Stěžovatelka považuje tyto okolnosti za podstatné při posouzení otázky dobrověrného nabytí. Dále uvedla, že stěžovatelce soud v řízení o vydání bezdůvodného obohacení uložil povinnost k zaplacení 462 929 Kč s příslušenstvím, která je zcela mimo možnosti stěžovatelky.
V. Vlastní posouzení Ústavního soudu
17. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
18. Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, neboť je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti [srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)]; takové vady v nyní projednávané věci neshledal.
19. Podstatou dané věci bylo posouzení, zda vedlejší účastník b) nabyl vlastnické právo k jednotce s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem na základě dobré víry v zápis práva v katastru nemovitostí ve smyslu §984 odst. 1 občanského zákoníku. Citované ustanovení formuluje zásadu materiální publicity veřejných seznamů, která umožňuje, aby při splnění zákonem stanovených podmínek nabyvatel nabyl vlastnické právo od neoprávněného. Tím je prolamována zásada nemo plus iuris ad alium transfere potest quam ipse habet a posouvá hranice uplatnění ústavního principu právní jistoty ve prospěch nabyvatelů v dobré víře [viz nález sp. zn. III. ÚS 3644/19 ze dne 11. 8. 2020 (N 160/101 SbNU 117), bod 25]. Proto případný závěr o neexistenci dobré víry nabyvatele musí soud řádně odůvodnit, jinak poruší jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny [srov. nález sp. zn. II. ÚS 623/20 ze dne 8. 12. 2020 (N 225/103 SbNU 301)].
20. Namítá-li stěžovatelka, že se obecné soudy odmítly zabývat platností smlouvy o zajišťovacím převodu vlastnického práva, na základě které pozbyla své vlastnické právo k jednotce, pomíjí, že soudy zaměřily své posouzení "pouze" na to, zda vedlejšímu účastníkovi b) ve smyslu §984 odst. 1 občanského zákoníku svědčila dobrá víra a zda při běžné (obvyklé) opatrnosti, jíž lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu při uzavírání kupní smlouvy očekávat a požadovat, nemohl nabýt důvodné pochybnosti, že vedlejší účastník a) by nemusel být skutečným vlastníkem jednotky. Protože obecné soudy dospěly k závěru, že vedlejší účastník b) v dobré víře byl, nezabývaly se již možnou neplatností smlouvy o zajišťovacím převodu vlastnického práva; současně uzavřely, že vedlejší účastník a) není věcně pasivně legitimován, neboť ke dni podání žaloby nebyl vlastníkem jednotky a souvisejících spoluvlastnických podílů. Uvedené - řádně odůvodněné - závěry nepovažuje Ústavní soud s ohledem na účinnou zákonnou úpravu za protiústavní.
21. Ve vztahu k posuzování dobré víry vedlejšího účastníka b) Ústavní soud žádné ústavně relevantní pochybení neshledal. Obecné soudy vyložily, že to byla stěžovatelka, koho tížila důkazní povinnost ohledně absence dobré víry, neboť její existence je presumována (§7 občanského zákoníku). V této souvislosti nalézací soud stěžovatelku vyzval usnesením č. j. 5 C 341/2018-197 ze dne 7. 5. 2020, aby písemně doplnila svá skutková tvrzení o konkrétní a vyčerpávající sdělení, v čem spatřuje nedostatek dobré víry u vedlejšího účastníka b) při nabytí jednotky a k těmto tvrzením také doplnila a doložila důkazy. Stěžovatelka tedy byla adresně a konkrétně poučena a měla dostatečný procesní prostor pro vyvrácení dobré víry vedlejšího účastníka b).
22. Ústavní soud neshledal ani existenci opomenutých důkazů, tj. takových, o nichž v řízení nebylo soudem vůbec rozhodnuto, případně důkazů, jimiž se soud bez adekvátního odůvodnění nezabýval a jež jsou pro posouzení věci (objektivně) významné [srov. nález sp. zn. I. ÚS 1135/17 ze dne 1. 11. 2017 (N 200/87 SbNU 259) nebo nález sp. zn. II. ÚS 2736/19 ze dne 13. 10. 2020 (N 197/102 SbNU 247)]. Nalézací soud provedl stěžovatelkou navržené důkazy, příp. odůvodnil, z jakého důvodu je neprovedl (viz body 35 a 36 rozsudku nalézacího soudu).
23. Při posledním jednání stěžovatelka na výzvu soudu další důkazy nenavrhovala, resp. na jejich provedení netrvala, vyjma odkazu na svůj dřívější návrh účastnického výslechu vedlejšího účastníka a). Jeho neprovedení odůvodnil nalézací soud tím, že ve smyslu §131 odst. 1 o. s. ř. bylo možné zjistit potřebné skutečnosti jinak, a tím, že vedlejší účastník a) byl v tomto sporu pasivní a jednání soudu se neúčastnil (bod 36 rozsudku nalézacího soudu); jeho pasivitu přitom nelze klást k tíži vedlejšího účastníka b). Při posledním jednání byli účastníci rovněž poučeni podle §119a odst. 1 o. s. ř., po němž již neuvedli žádné další rozhodné skutečnosti ani nenavrhovali další důkazy.
24. Zpochybňuje-li stěžovatelka samotné skutkové závěry obecných soudů vztahující se k okolnostem nabytí jednotky vedlejším účastníkem b), Ústavní soud předesílá, že z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá zásada volného hodnocení důkazů, která je upravená v §132 o. s. ř. Postupují-li soudy ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny, není na Ústavním soudu, aby "hodnotil" jejich hodnocení důkazů, byly-li nastíněné zásady respektovány, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval [srov. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41)]. Jeho ingerence by byla namístě pouze tehdy, vykazovala-li by skutková zjištění extrémní rozpor s provedenými důkazy či by byl shledán extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé [srov. např. nálezy sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257), sp. zn. IV. ÚS 2690/15 ze dne 5. 9. 2017 (N 164/86 SbNU 677) či sp. zn. I. ÚS 1833/18 ze dne 6. 2. 2020 (N 20/98 SbNU 156)].
25. Žádný z výše naznačených extrémních rozporů při posuzování skutkových zjištění a vyvozování právních závěrů Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Nalézací soud se ve svém rozhodnutí zabýval jednotlivými stěžovatelkou tvrzenými okolnostmi majícími vyvrátit dobrou víru vedlejšího účastníka b), včetně obsahu kupní smlouvy, výší kupní ceny, skutečnosti, že předmětnou jednotku obývá další osoba, i časovým sledem jednotlivých úkonů (viz zejm. body 28, 30, 31 a 32 rozsudku nalézacího soudu); odvolací soud ani Nejvyšší soud následně neshledaly jeho úvahy zjevně nepřiměřenými. Lze proto uzavřít, že obecné soudy se otázkou dobré víry vedlejšího účastníka b) při nabytí jednotky důkladně zabývaly a vypořádaly přitom i související námitky a argumentaci stěžovatelky. Skutečnost, že s tímto posouzením stěžovatelka nesouhlasí, porušení jejích ústavně zaručených práv nezakládá.
26. Okolnosti, které nastaly v mezidobí po převodu jednotky a na které stěžovatelka poukazuje ve své stížnosti a následných podáních, nejsou pro posouzení dobré víry vedlejšího účastníka b) významné. Dobrá víra se totiž posuzuje v případě vzniku věcného práva zápisem do veřejného seznamu k době podání návrhu na zápis takového práva, nikoli později (§984 odst. 1, věta druhá, občanského zákoníku).
27. Ústavní soud nepominul lidskou stránku věci: nepochybuje, že stěžovatelka, coby osoba v pokročilém věku se zrakovými obtížemi, která vedena dobrými úmysly chtěla finančně vypomoci svému vnukovi, vnímá celou situaci úkorně a nespravedlivě. Daná situace je důsledkem pochybného jednání vedlejšího účastníka a), které ovšem nemůže bez dalšího jít k tíži vedlejšího účastníka b). Jelikož se obecné soudy ústavně konformním způsobem zabývaly jeho dobrou vírou při nabytí jednotky, není pro výjimečnou ingerenci Ústavního soudu prostor.
28. Pro stěžovatelku může být částečnou satisfakcí alespoň to, že byla úspěšná se svou žalobou na vyplacení rozdílu mezi obvyklou cenou předmětné bytové jednotky a výší zajištěného dluhu ve smyslu §2044 odst. 2 občanského zákoníku. Skutečnost, že proti vedlejšímu účastníkovi a) je v současnosti vedeno několik exekučních řízení, nevylučuje, že by svůj nárok nemohla (příp. její právní nástupci) v budoucnu vymoci.
29. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. října 2023
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu