ECLI:CZ:US:2023:1.US.133.23.1
sp. zn. I. ÚS 133/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Pavla Šámala o ústavní stížnosti hlavního města Prahy se sídlem Mariánské náměstí 2/2, Praha 1, zastoupeného JUDr. Janem Olejníčkem, advokátem se sídlem Na Příkopě 853/12, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2022 č. j. 22 Cdo 1061/2022-226, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 11. 2021 č. j. 36 Co 241/2021-188 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 13. 4. 2021 č. j. 18 C 49/2020-127, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 1 a 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 101 odst. 3 Ústavy, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.
Z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti se podává, že Obvodní soud pro Prahu 10 zamítl žalobu stěžovatele na určení vlastnického práva ke stavbě, která stojí na pozemku v k. ú. Hostivař, obec Praha. Soud dospěl k závěru, že nebyly naplněny podmínky pro přechod předmětných pozemků na žalobce podle zák. č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí. Nedošlo ani k vydržení vlastnického práva k danému pozemku. Stěžovatel se proto nemůže úspěšně domáhat určení vlastnictví stavby s tím, že zánikem stavebního práva se stal předmětný dům součástí jím vlastněného stavebního pozemku. Městský soud v Praze potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, neboť napadené rozhodnutí zhodnotil odvolací soud jako věcně správné, byť z jiného právního důvodu. Soud došel k závěru, že stěžovatel je vlastníkem předmětného pozemku, ale nepřisvědčil mu, že zánikem stavebního práva se stal vlastníkem předmětného domu. Žalovaní se totiž stali vlastníky dané stavby vydržením. Dovolací soud dovolání pro nepřípustnost odmítl.
Stěžovatel vytýká obecným soudům, že z provedených důkazů učinily zcela opačná skutková zjištění, která též zcela nesprávně právně posoudily. Soudy nesprávně vyhodnotily stěžovatelovu argumentaci k otázce dobré víry a držbě stavby žalovanými (resp. jejich právními předchůdci), omluvitelnému omylu při platné úpravě práva stavby (zák. č. 88/1947 Sb.). To s ohledem na obsah sbírky listin katastru nemovitostí, který vylučoval jejich omyl a dobrou víru jako takovou. K otázce dobré víry a omluvitelnosti omylu odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu. Stěžovatel dále upozorňuje na to, že v obdobné věci dospěly nalézací soudy k závěru, že na stěžovatele nepřešlo vlastnické právo k příslušným pozemkům. Ústavní stížnost v této věci byla odmítnuta (sp. zn. I. ÚS 2049/22). V další obdobné věci Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podanou proti rozhodnutím, kterými bylo shledáno, že pozemky přešly do vlastnictví stěžovatele (sp. zn. I. ÚS 2762/22).
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, přísluší nezávislým civilním soudům. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
Ústavní soud ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod a odůvodňuje tak ingerenci Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů (srov. sp. zn. III. ÚS 173/02). Jedním z těchto případů je interpretace, která se jeví v daných souvislostech svévolnou, argumentačně vybudovanou bez přesvědčivého a konzistentního racionálního logického odůvodnění (srov. sp. zn. IV. ÚS 2519/07). O takový případ však v této věci nejde.
Stěžovatel vytýká soudům nesprávné právní závěry týkající se omluvitelnosti omylu a s tím spojené oprávněnosti držby žalovaných. Obecné soudy se těmito a dalšími souvisejícími otázkami velmi podrobně zabývaly, včetně odkazů na příslušnou judikaturu. V odůvodněních rozhodnutí se vypořádaly s veškerými argumenty stěžovatele, které uvádí i v ústavní stížnosti.
Pokud stěžovatel upozorňuje na nejednotné závěry nalézacích soudů k otázce přechodu vlastnického práva k pozemkům (ústavní stížnost proti nim byla odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost - sp. zn. I. ÚS 2049/22). Ústavní soud konstatuje, že uvedená rozhodnutí obecných soudů nejsou předmětem přezkumu v rámci této ústavní stížnosti. Soudy v nyní posuzovaném případě došly ohledně přechodu vlastnického práva k pozemkům k závěru, který je ve prospěch stěžovatele, tj. že stěžovatel je vlastníkem předmětných pozemků, na kterých stojí dotčená stavba. K zamítnutí žaloby stěžovatele na určení vlastnického práva ke stavbě došly až na základě úvahy, že žalovaní vlastnické právo ke stavbě vydrželi. K tomu se již ostatně vyslovil i Ústavní soud v rámci odmítavého rozhodnutí o ústavní stížnosti stěžovatele v obdobné otázce (sp. zn. I. ÚS 2762/22), když uvedl, že "ač lze přiznat, že nejednotnost rozhodovací praxe je jevem nežádoucím, vyslovování závazných stanovisek k otázkám podústavního práva není úlohou Ústavního soudu a v nynější věci by jeho kasační zásah z tohoto důvodu ani nebyl stěžovateli ku prospěchu".
Ústavní soud konstatuje, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Stěžovatel měl a využil možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny prostředky k obraně svého práva. Soudy zaujaly v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu. Svá rozhodnutí patřičně odůvodnily, srozumitelně a logicky uvedly, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Napadená rozhodnutí přesvědčivě reagují na všechny argumenty a tvrzení stěžovatele. Ústavní soud neshledává, že by ústavní stížností napadená rozhodnutí byla projevem svévole, či v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Skutečnost že civilní soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, sama o sobě opodstatněnost ústavní stížnosti nezakládá.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. února 2023
JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.
předseda senátu