ECLI:CZ:US:2023:1.US.1380.23.1
sp. zn. I. ÚS 1380/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudce Jana Wintra a soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele R. B., nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Rapotice, zastoupeného JUDr. Filipem Opatřilem, advokátem se sídlem v Olomouci, Vídeňská 676/7, proti usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 8 To 52/2023-288 ze dne 7. března 2023 a usnesení Okresního soudu v Třebíči č. j. 13 PP 224/2022-269 ze dne 10. ledna 2023, za účasti Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Třebíči, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Brně a Okresního státního zastupitelství v Třebíči, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Okresní soud v Třebíči (dále jen "okresní soud") napadeným usnesením zamítl žádost stěžovatele o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody v trvání třinácti let, uložené mu rozsudkem Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci sp. zn. 28 T 16/2013 ze dne 22. prosince 2015, ve znění rozsudku Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. 5 To 55/2016 ze dne 8. června 2017. Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") stížnost stěžovatele zamítl.
2. Řádně zastoupený stěžovatel ve své včas podané ústavní stížnosti splňující požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), namítá porušení svých práv zakotvených v čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 a v čl. 40 odst. 3 a 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
3. Stručně uvedeno, podle stěžovatele obecné soudy obou stupňů nesprávně dospěly k závěru, že sice již splnil první i druhou podmínku pro podmíněné propuštění (výkon příslušné části trestu a prokázané polepšení), nesplnil však třetí podmínku (předpoklad vedení řádného života). Podle stěžovatele je takový závěr založen pouze na charakteru spáchaného trestného činu, který byl předpokladem pro uložení přísného trestu a jeho opětovná aplikace je porušením zákazu dvojího přičítání. Naopak okolnosti a důkazy, z nichž lze dovodit jeho nápravu, obecné soudy nevyhodnotily správně, neprovedly dokazování v potřebném rozsahu a svá rozhodnutí nedostatečně odůvodnily. Stěžovatel poukazuje na konkrétní okolnosti, v nichž spatřuje nepřípustný postup obecných soudů a odkazuje na judikaturu Ústavního soudu [nálezy sp. zn. I. ÚS 2201/16 ze dne 3. ledna 2017 (N 4/84 SbNU 69), sp. zn. II. ÚS 482/2018 ze dne 28. listopadu 2018 (N 195/91 SbNU 411), sp. zn. III. ÚS 2204/17 ze dne 12. února 2019 (N 24/92 SbNU 258) či sp. zn. IV. ÚS 575/21 ze dne 13. července 2021 (všechna rozhodnutí na http://nalus.usoud.cz)], ze které dovozuje, že jejich postup nebyl správný a porušil jeho práva.
4. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), nikoli dalším stupněm v soustavě obecných soudů; nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických osob, neznamená-li to současně porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. Proto připadá jeho zásah v úvahu pouze při nejzávažnějších pochybeních, zejména jsou-li závěry obecných soudů hrubě nepřiléhavé nebo svévolné.
5. Ústavní soud opakovaně judikoval, že podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody (§88 odst. 1 trestního zákoníku) je nenárokovým institutem. Má motivovat odsouzeného, aby svým chováním a plněním povinností prokázal své polepšení již ve výkonu trestu, lze-li zároveň předpokládat snazší resocializaci odsouzeného, bylo sledovaného účelu dosaženo a další výkon trestu není potřebný (například usnesení sp. zn. III. ÚS 208/12 ze dne 23. února 2012). Rozhodování však není mechanickým algoritmem, v němž by pouhé naplnění definované řady požadavků automaticky vedlo k podmíněnému propuštění. Soud má možnost (nikoliv povinnost) odsouzeného z výkonu trestu podmíněně propustit; podmíněné propuštění však není (ani podústavním) právem odsouzeného [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 611/2000 ze dne 22. března 2001 (N 51/21 SbNU 439)].
6. Stěžovatel odkazuje na důkazy svědčící o pozitivním vývoji jeho osobnosti, zmiňuje znalecké posudky i hodnocení věznice a má za to, že (zcela) splnil požadavky, které zákon pro podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody stanoví, avšak pomíjí účel tohoto procesního nástroje i úkol obecných soudů při jeho aplikaci. Posouzení splnění podmínek je zákonem uloženo obecným soudům, které na základě konkrétních dostupných informací objektivně hodnotí, splnil-li již výkon trestu svůj účel. Podle nálezu sp. zn. II. ÚS 482/18 musí být každý případ hodnocen individuálně a rozhodnutí o podmíněném propuštění je nutné odůvodnit vzhledem k osobě konkrétního odsouzeného, aniž by byla opomenuta nejen možná náprava, ale i další relevantní aktuální informace.
7. V projednávané věci obecné soudy srozumitelně vysvětlily důvody, které v nich vzbuzují důvodné pochybnosti o tak zásadní proměně osobnosti, která dává pozitivní prognózu budoucího chování odsouzeného. Důvody se netýkají pouze jednání, kterého se odsouzený dopustil v minulosti, ale hodnotí jeho aktuální postoje (např. k jednání dalších osob zapojených do řetězce rozsáhlé trestné činnosti); k tomu obecné soudy zmínily nejen rozsudek krajského soudu č. j. 69 T 4/2018-18240 ze dne 3. června 2021, zrušený usnesením Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. 1 To 131/2021 ze dne 8. prosince 2022, ale i další jeho související jednání, pro které je nyní trestně stíhán (věc Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně sp. zn. 69 T 12/2022). Obecné soudy zhodnotily nejen skutečnosti před stěžovatelem tvrzenou proměnou jeho osobnosti, ale i jeho aktuálního chování a vyjadřovaných postojů - proto nemůže jít o namítané dvojí přičítání (čl. 40 odst. 5 Listiny).
8. Stěžovateli, který byl hlavou rozsáhlé zločinecké organizace, byl uložen trest ve výši stanovené zákonem (čl. 39 Listiny), s níž zákonodárce spojuje naplnění účelu trestu, a jeho podmíněné "zkrácení" je výjimkou, pro kterou musí být splněny přísné podmínky. Vyhodnotily-li obecné soudy předložené důkazy způsobem, který nenaplňuje očekávání stěžovatele, a vzaly-li v úvahu nejen důkazy jím předestřené, nejde o porušení práva na přístup k soudu (čl. 36 odst. 1 Listiny) či práva na spravedlivý proces (čl. 6 odst. 1 Úmluvy), neboť tato základní práva poskytují "jen" záruku řízení podle předem zákonem stanovených pravidel, nezaručují však výsledek odpovídající očekávání stěžovatele ani jistotu, že jím předložené návrhy budou bezvýhradně akceptovány a bude jim kladen význam, jaký očekává. Nesouhlas stěžovatele s napadenými usneseními je možná pochopitelný, neznamená ale bez dalšího tvrzený zásah do základních práv, nejde ani o projev libovůle obecných soudů, které svá usnesení dostatečně odůvodnily a na jejich precizní odůvodnění Ústavní soud pro stručnost v dalším odkazuje. Stěžovatelem užitá argumentace je zjevně opakováním námitek jak proti usnesení okresního soudu, tak i námitek užitých v předchozích ústavních stížnostech (sp. zn. III. ÚS 3447/20 a sp. zn. III. ÚS 1737/22).
9. Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud odmítl stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. července 2023
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu