ECLI:CZ:US:2023:1.US.1485.23.1
sp. zn. I. ÚS 1485/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudce Jana Wintra a soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele Ladislava Drdoše, zastoupeného Mgr. Martinem Kainem, advokátem se sídlem v Praze 5, Nádražní 58/110, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 26 Cdo 3545/2022-193 ze dne 14. 3. 2023, rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 25 Co 7/2022-145 ze dne 30. 3. 2022 a rozsudku Okresního soudu Praha-západ č. j. 8 C 72/2020-122 ze dne 1. 10. 2021, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha-západ, jako účastníků řízení, a obchodní korporace CEPS, a. s., se sídlem v Jesenici, Belnická 628, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se žalobou podanou u Okresního soudu Praha-západ (dále jen "nalézací soud") domáhal proti vedlejší účastnici zaplacení částky 236 350 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody (v podobě ušlého zisku), jež mu měla vzniknout tím, že vedlejší účastnice předčasně zrušila ubytování pro 12 osob v jeho penzionu P., které si u něj objednala na období od 10. 7. 2019 do 6. 9. 2019 a za které mu měla zaplatit celkem 348 000 Kč. Nalézací soud ústavní stížností napadeným rozsudkem žalobu stěžovatele zamítl (výrok I) a rozhodl o nákladech nalézacího řízení (výrok II). K odvolání stěžovatele Krajský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem změnil rozsudek nalézacího soudu ve výroku II tak, že výše náhrady nákladů řízení činí 80 973 Kč, jinak jej potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II). Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které odmítl Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením jako nepřípustné (výrok I) a rozhodl o nákladech dovolacího řízení (výrok II).
2. Včasnou a přípustnou ústavní stížností se stěžovatel jako osoba oprávněná a řádně zastoupená advokátem [k podmínkám řízení viz §30 odst. 1, §72 odst. 3 a §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")] domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí; namítá, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva podle čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti rekapituluje, že v rámci soudního řízení proti sobě stály dvě skutkové verze, avšak obecné soudy na základě provedených důkazů uvěřily tvrzením vedlejší účastnice, že mezi nimi byla uzavřena ústní dohoda o specifických požadavcích vedlejší účastnice na ubytování (požadavek vlastního sociálního zařízení na každém z pokojů), které podle jejího mínění nebyly splněny. Stěžovatel namítá, že žádný z obecných soudů se nevypořádal s jeho námitkami, výslechy svědků Bláhy, Pařízka a čestná prohlášení následných ubytovatelů nelze považovat za věrohodná a pravdivá, neboť obsahují řadu nelogičností i vnitřních rozporů. Obecné soudy se současně nevypořádaly se stěžovatelem navrženými důkazy, jimiž vyvracel věrohodnost stěžejních svědeckých výpovědí; tyto důkazy nebyly soudy provedeny, popř. provedeny byly, avšak již nebyly posouzeny z hlediska námitek stěžovatele. Dále namítá, že Nejvyšší soud odmítl důkazní návrhy jako nepřípustné "novoty", aniž by byly posouzeny ve vztahu §205a písm. d) občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."). Měl-li totiž nalézací soud za to, že stěžovatel dosud neprokázal všechna svá tvrzení, měl jej poučit podle §118a odst. 3 o. s. ř. Jestliže se obecné soudy nevypořádaly se všemi řádně uplatněnými námitkami stěžovatele, jsou napadená rozhodnutí pro něj překvapivá a nepřezkoumatelná.
4. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, neboť je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je věcí obecných soudů; o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti [srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)].
6. Stěžovatel ústavní stížností především zpochybňuje skutkové závěry obecných soudů. Avšak postupují-li soudy ve své činnosti ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny, není na Ústavním soudu, aby "hodnotil" jejich hodnocení důkazů, byly-li zásady dané §132 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř") respektovány, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval [srov. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41)]. Jeho ingerence by byla namístě pouze tehdy, pokud by skutková zjištění vykazovala extrémní rozpor s provedenými důkazy či by byl shledán extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé [srov. např. nálezy sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257), sp. zn. IV. ÚS 2690/15 ze dne 5. 9. 2017 (N 164/86 SbNU 677) nebo sp. zn. I. ÚS 1833/18 ze dne 6. 2. 2020 (N 20/98 SbNU 156)].
7. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska námitek uplatněných v ústavní stížnosti a neshledal v nich žádný z výše naznačených, natož pak extrémních rozporů při posuzování skutkových zjištění a vyvozování právních závěrů či jiné ústavněprávní deficity. Obecné soudy řádně vyložily, které skutečnosti měly za prokázané a které nikoliv, o které důkazy opřely svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídily; vypořádaly se přitom i se všemi relevantními stěžovatelovými námitkami. Není potom úkolem Ústavního soudu, aby vyhodnocoval, která z proti sobě stojících skutkových verzí účastníků je "správná". Nesouhlas stěžovatele s hodnocením důkazů (zejména jde-li o hodnověrnost svědků) a učiněnými skutkovými zjištěními porušení jeho ústavně zaručených práv nezakládá.
8. Ústavní soud neshledal ani stěžovatelem namítanou existenci tzv. opomenutých důkazů, tj. takových, o nichž v řízení nebylo soudem vůbec rozhodnuto, případně důkazů, jimiž se soud bez adekvátního odůvodnění nezabýval a jež jsou pro posouzení věci (objektivně) významné [srov. nález sp. zn. I. ÚS 1135/17 ze dne 1. 11. 2017 (N 200/87 SbNU 259) nebo nález sp. zn. II. ÚS 2736/19 ze dne 13. 10. 2020 (N 197/102 SbNU 247)]. Tuto námitku (kterou stěžovatel v ústavní stížnosti znovu reprodukuje) již vyčerpávajícím způsobem vypořádal v napadeném usnesení Nejvyšší soud. Ústavní soud se s jeho závěry ztotožňuje a v podrobnostech na ně odkazuje. Jelikož je důvod neprovedení jednotlivých stěžovatelem navržených důkazů z odůvodnění napadených rozhodnutí patrný, není pro výjimečnou ingerenci Ústavního soudu prostor.
9. Podle Ústavního soudu není protiústavní ani to, že Nejvyšší soud považoval jeden ze stěžovatelem navržených důkazních návrhů za tzv. nepřípustnou novotu ve smyslu §205a o. s. ř. Namítá-li stěžovatel, že měl být poučen podle §118a odst. 3 o. s. ř., pomíjí, že postup podle citovaného ustanovení přichází v úvahu pouze tehdy, nedostačují-li účastníky navržené (případně i nenavržené, ale provedené) důkazy k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci. Nebyla-li však žaloba stěžovatele zamítnuta proto, že by neunesl své důkazní břemeno nebo břemeno tvrzení, ale na základě zjištěného skutkového stavu, nebyl zde ani důvod pro poučení podle §118a o. s. ř. (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 2591/17 ze dne 26. 9. 2017, usnesení sp. zn. II. ÚS 1553/18 ze dne 19. 6. 2018 nebo usnesení sp. zn. II. ÚS 2913/20 ze dne 24. 11. 2020; všechna rozhodnutí jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz).
10. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. června 2023
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu