ECLI:CZ:US:2023:1.US.1552.23.1
sp. zn. I. ÚS 1552/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala, soudců Jaromíra Jirsy a Jana Wintra (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti M. Š., zastoupeného Mgr. Janem Boučkem, advokátem se sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1, proti usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 9 To 134/2023 ze dne 20. 4. 2023 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 č. j. 7 T 107/2019-855 ze dne 21. 11. 2022, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") a Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva, zakotvená v čl. 36 odst. 1 a v čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Ústavní soud musí hned zkraje odůvodnění upozornit na nejasnost rozsahu ústavní stížnosti s ohledem na označení napadených rozhodnutí. Stěžovatel totiž v bodě I. ústavní stížnosti napadá pouze usnesení městského soudu, kterým bylo změněno usnesení obvodního soudu. Z obsahu ústavní stížnosti pak plyne argumentace pouze ve vztahu k tomuto rozhodnutí městského soudu (stěžovatel vícekrát např. uvádí, že něco vyplývá z "napadeného" rozhodnutí, nikoli z "napadených" rozhodnutí atd.). Přesto však v petitu ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje také zrušení usnesení obvodního soudu. Stěžovatel navíc k ústavní stížnosti přiložil zcela jiné rozhodnutí obvodního soudu, než které v petitu označil.
3. Ústavní soud tedy musel posoudit, v jakém rozsahu vůbec stěžovatel napadá rozhodnutí obecných soudů. Jakkoli stěžovatelova argumentace substantivně směřuje pouze k návrhu na zrušení rozhodnutí městského soudu, Ústavní soud si z procesní opatrnosti vyžádal i usnesení obvodního soudu uvedené v závěrečném petitu, v jehož rozsahu ústavní stížnost také přezkoumal. Ústavní soud nakonec totiž považuje za rozhodný právě závěrečný petit.
4. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává následující. Obvodní soud rozhodl ve věci odsouzené L. T. tak, že odsouzená je povinna nahradit poškozenému M. Š. (který je stěžovatelem v tomto řízení) náklady potřebné k účelnému uplatnění jeho nároku na náhradu škody v trestním řízení v celkové výši 102 850 Kč. Zároveň obvodní soud nepřiznal náhradu ve výši 101 882 Kč. Jak poškozený (stěžovatel), tak odsouzená podali proti tomuto rozhodnutí stížnost. O té rozhodl městský soud tak, že rozhodnutí obvodního soudu zrušil a sám znovu rozhodl. Městský soud uložil odsouzené povinnost nahradit poškozenému náklady ve výši 27 951 Kč a zároveň nepřiznal náhradu nákladů ve výši 176 781 Kč.
5. Obě napadená rozhodnutí se při stanovení výše náhrady nákladů řídila jednak ustanovením §154 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., zákon o trestním řízení soudním (trestní řád), dále pak ustanovením §12a vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Přestože §12a advokátního tarifu byl s účinností od 1. 1. 2022 zrušen, na základě přechodného ustanovení čl. II zrušovací vyhlášky bylo nadále možné ho aplikovat, jelikož úkony zmocněnce byly učiněny před jeho zrušením. Ačkoli se v řízení jednalo o zvoleného zmocněnce poškozeného, obecné soudy analogicky aplikovaly §12a advokátního tarifu, který primárně dopadá na situace ustanovených (nikoli zvolených) zmocněnců. Tento postup obecné soudy opřely o judikaturu Ústavního soudu, která možnost analogické aplikace dotčeného ustanovení na zvolené zmocněnce dovodila. Napadená rozhodnutí se pak již od sebe lišila pouze, co se týče konkrétní přiznané částky nákladů po zhodnocení jejich účelnosti a potřebnosti vzhledem k průběhu řízení.
6. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti argumentuje porušením čl. 36 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny. Cituje judikaturu Ústavního soudu, která dovodila možnost snížení náhrady zmocněnce poškozeného, přičemž má za to, že tím Ústavní soud "překročil svou pravomoc negativního zákonodárce a přisvojil si roli aktivního zákonodárce". Stěžovatel uvádí, že tyto nálezy jsou vydány "v příkrém rozporu s ustanoveními čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny, tedy za explicitního porušování základních principů právního státu, a nemělo by k nim být přihlíženo." Dále stěžovatel tvrdí, že při stanovení náhrady nákladů nelze přihlížet k odměně obhájce v trestním řízení. K tomu stěžovatel uvádí, že "je to jako srovnávání hrušek s jablky". Dále namítá nepřezkoumatelnost napadených rozhodnutí proto, že odvolací soud údajně ignoroval některé úkony zmocněnce a pouze je "odmázl". Stěžovatel považuje usnesení městského soudu za "právně tristní" a nemající zákonný základ, v čemž spatřuje rozpor s čl. 95 Ústavy.
7. Ačkoli ústavní stížnost není vadná do té míry, že by stěžovatel musel být vyzýván k odstranění vad, Ústavní soud nemůže odhlédnout od toho, že podání je jako celek skutečně jen obtížně srozumitelné. Ústavní stížnost je také v zásadě prostá ústavněprávní argumentace, vyjma obecného odkazu na čl. 11 a čl. 36 Listiny a výzev stěžovatele (resp. právního zástupce stěžovatele) k tomu, aby Ústavní soud ignoroval svou vlastní nálezovou judikaturu. Ústavní stížnost též obsahuje nadměrné množství překlepů a chyb, a naopak neobsahuje dvě ze čtyř příloh, které stěžovatel za přílohy označil na úvodní straně.
8. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
9. Ústavní soud opakovaně konstatoval, že není součástí soudní soustavy (čl. 91 Ústavy) a nepřísluší mu proto ani právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41)]. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je proto v řízení o ústavní stížnosti podané podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem. Skutečnost, že se obecný soud opřel o právní názor (resp. výklad zákona, příp. jiného právního předpisu), se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k vyhovění ústavní stížnosti [viz nález sp. zn. IV. ÚS 188/94 ze dne 26. 6. 1995 (N 39/3 SbNU 281)].
10. Ještě zdrženlivěji pak Ústavní soud přistupuje k přezkumu rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení. Tím spíše je tomu tak za situace zde projednávané, kdy se věc týká zhodnocení účelnosti vynaložených nákladů spojených s účastí poškozeného v trestním řízení. K takovému zhodnocení jsou nejlépe vybaveny obecné soudy mající přehled o konkrétních okolnostech řízení. Spor o náhradu nákladů, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla neindikuje porušení základních práv a svobod. Ústavní soud při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před soudy vedlejší, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení přistupuje pouze výjimečně, například zjistí-li extrémní rozpor s principy spravedlnosti, nebo že by bylo zasaženo i jiné základní právo [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 653/03 ze dne 12. 5. 2004 (N 69/33 SbNU 189) nebo usnesení sp. zn. II. ÚS 2135/12 ze dne 28. 6. 2012].
11. Konkrétně, z hlediska nákladů účelně vynaložených, lze říci, že široký prostor pro úvahu, který zákon v tomto směru obecným soudům poskytuje, se nutně musí odrazit v rezervovanosti Ústavního soudu ve vztahu k přezkumu jejich rozhodnutí. Zachován nicméně vždy zůstává požadavek řádného odůvodnění rozhodnutí, který je tak primárním kritériem ústavněprávního přezkumu rozhodnutí o nákladech (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 3923/11 ze dne 29. 3. 2012).
12. Tomuto požadavku napadená rozhodnutí dle názoru Ústavního soudu dostála. Jak obvodní, tak městský soud v napadených rozhodnutích odůvodnily určení výše náhrady nákladů zmocněnce poškozeného zcela dostačujícím způsobem. Napadená rozhodnutí se věnovala účelnosti úkonů zmocněnce a podrobně popisovala konkrétní aktivity v řízení, které konal či nekonal. V tomto světle lze odkázat např. na bod 9 a 10 odůvodnění usnesení městského soudu. Městský soud poté shrnul, že naprostá většina aktivity a úkonů významných pro rozhodnutí o uplatněném nároku vyplynula z činnosti orgánů činných v trestním řízení.
13. Sekundárním hlediskem přezkumu ústavnosti rozhodnutí o nákladech je pak přiměřenost a účelnost těchto nákladů. To znamená, že obecné soudy se těmito hledisky musí při svém rozhodování řídit. Jak Ústavní soud opakovaně připomíná, povinnost uhradit nepřiměřeně vysoké náklady odporuje požadavku účelnosti, který plyne z §154 odst. 1 trestního řádu [(srov. nález sp. zn. III. ÚS 1255/18 ze dne 3. 11. 2020 (N 203/103 SbNU 39)]. Tím, komu je uložena povinnost hradit náklady, je odsouzený pachatel trestného činu, jehož postih je tím umocněn. Jinými slovy, je třeba vždy vážit, zda odměna nepřesahuje rozumnou míru účelnosti, kterou je třeba poměřovat mimo jiné i výší přiznané náhrady újmy a dopady na odsouzeného (usnesení sp. zn. II. ÚS 1266/18 ze dne 9. 5. 2018). Obě napadená rozhodnutí se zcela správně vypořádala i s tímto aspektem (např. bod 13 či 15 usnesení městského soudu, bod 11 usnesení obvodního soudu).
14. Ústavní soud opakovaně aproboval výklad §12a advokátního tarifu, podle kterého jsou na určení výše odměny zvoleného zmocněnce poškozených uplatněna kritéria pro odměnu ustanoveného zmocněnce poškozených, přičemž judikatura je v tomto směru již ustálená (srov. nález sp. zn. III. ÚS 1033/21 ze dne 16. 11. 2021 či usnesení sp. zn. III. ÚS 1137/19 ze dne 2. 5. 2019). Podmínkou pro použití §12a advokátního tarifu na situaci zvoleného zmocněnce poškozených je řádné a dostatečně individuální odůvodnění (usnesení sp. zn. II. ÚS 4103/18 ze dne 30. 7. 2019, bod 24). Tuto podmínku obecné soudy v napadených rozhodnutích splnily.
15. Stěžovateli nelze přisvědčit v tom, že by k judikatuře Ústavního soudu nemělo být přihlíženo. Relevantní není ani námitka, že srovnání odměny obhájce a zástupce není možné. Ba naopak, sám Ústavní soud již dříve označil výši odměny obhájce za jedno z možných kritérií při určování přiměřené odměny zmocněnce poškozeného (nález sp. zn. III. ÚS 1033/21 ze dne 16. 11. 2021). Jediným ústavněprávně relevantním aspektem ústavní stížnosti, jímž se Ústavní soud mohl zabývat, tak zůstává náležitost odůvodnění napadených rozhodnutí. Jak již však Ústavní soud uvedl výše, tato jsou co do rozsahu i podrobnosti nadprůměrná, zvláště přihlédne-li Ústavní soud k tomu, že se jedná o rozhodování o nákladech, k jejichž přezkumu je Ústavní soud obzvláště zdrženlivý, jak to bylo popsáno výše.
16. Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. července 2023
Pavel Šámal, v. r.
předseda senátu