ECLI:CZ:US:2023:1.US.1754.23.1
sp. zn. I. ÚS 1754/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele J. B., t. č. ve Věznici Plzeň, zastoupeného Mgr. Michalem Smečkou, advokátem, sídlem Badeniho 291/3, Praha 6 - Hradčany, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. dubna 2023 č. j. 7 Tdo 258/2023-600, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. října 2022 č. j. 8 To 76/2022-507 a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 27. července 2022 č. j. 34 T 5/2022-390, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Plzni, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že stěžovatel byl v záhlaví specifikovaným rozsudkem Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud") uznán vinným pokusem zločinu vraždy podle §21 odst. 1, §140 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, za což mu byl uložen podle §140 odst. 1 trestního zákoníku za použití §58 odst. 6 trestního zákoníku trest odnětí svobody v trvání devíti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Současně mu bylo podle §99 odst. 2 písm. b), odst. 4 trestního zákoníku uloženo ochranné léčení protialkoholní a protitoxikomanické v ústavní formě. Podle §228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit poškozené Zdravotní pojišťovně Ministerstva vnitra České republiky náhradu škody ve výši 11 437,- Kč.
3. Vytýkaného jednání se stěžovatel dopustil (ve zkratce) tím, že ve stavu středně těžké až těžké opilosti náhle zaútočil na poškozenou Evu B. /jedná se o pseudonym/ (dále jen "poškozená"), u které v té době pobýval na návštěvě, a to tak, že ji z křesla povalil na záda na zem, klekl si nad ni, uchopil ji oběma rukama za krk, který jí intenzivně svíral s cílem ji zardousit, přičemž své jednání doprovázel slovy, že ji uškrtí či zabije, a odpočítával jí čas zbývající do doby, než ji uškrtí. V jednání pokračoval i přes prosby poškozené, aby ji nechal být, a zanechal ho poté, co poškozená ztratila vědomí. Pak z domu odešel, neboť se domníval, že poškozená nežije, což následně sdělil i při volání na tísňovou linku 112. Svým útokem poškozené způsobil zhmoždění krku v podobě drobných oděrek a ložisek zarudnutí oboustranně na boční straně krku a v oblasti trapézového svalu, pod jazylkou směrem k ušním boltcům s viditelnými otlaky, přičemž zjištěnou mechanickou kompresí krku rukama, tj. rdoušením, poškozenou bezprostředně ohrozil na životě procesem dušení, omezením přívodu okysličené krve do mozku a reflexním podrážděním nervových pletení a chemoreceptorů v oblasti krku s možnou reflexní zástavou srdce. K úmrtí poškozené nedošlo.
4. K odvoláním stěžovatele a jeho otce Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") shora označeným rozsudkem rozsudek krajského soudu částečně zrušil, a to ve výroku o trestu a způsobu jeho výkonu. Při nezměněném skutkovém základě nově stěžovateli podle §140 odst. 1 trestního zákoníku za použití §58 odst. 6 trestního zákoníku uložil trest odnětí svobody v trvání sedmi roků se zařazením do věznice s ostrahou.
5. Dovolání stěžovatele proti rozsudku vrchního soudu Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu. Po posouzení věci shledal, že stěžovatel v dovolací argumentaci vyšel ze své vlastní alternativy skutkového děje, která je v rozporu s učiněnými skutkovými zjištěními, která mají oporu v provedeném dokazování. Podle Nejvyššího soudu rozhodující soudy přesvědčivě dovodily úmysl stěžovatele poškozenou usmrtit jednak ze způsobu, intenzity a délky jeho útoku, jednak z jeho slovního doprovodu v průběhu útoku i následných vyjádření po jeho ukončení. Za podstatné považoval Nejvyšší soud zjištění, že stěžovatel měl prokazatelně záměr rdousit poškozenou po určitou delší dobu a ten také realizoval. Tvrzení stěžovatele, že poškozená neztratila vědomí, je podle Nejvyššího soudu v přímém rozporu se zjištěními soudů vyjádřenými výslovně i v tzv. skutkové větě výroku rozsudku soudu prvního stupně. Byl prokázán motiv stěžovatele i skutečnost, že se v žádném okamžiku páchání skutku nenacházel ve stavu nepříčetnosti. Konkrétní způsob provedení činu měl jednoznačnou souvislost s možností úmrtí, která je za daných okolností běžně rozpoznatelná pro pachatele a která je relativně pravděpodobná. Proto podle Nejvyššího soudu nebylo možno přisvědčit stěžovateli v tom jeho tvrzení, že intenzivním (nikoli zanedbatelnou dobu trvajícím) rdoušením poškozené ji nechtěl ublížit.
II.
Argumentace stěžovatele
6. V ústavní stížnosti stěžovatel po rekapitulaci dosavadního průběhu trestního řízení opětovně (totožně jako v odvolání i dovolání) namítá, že mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými závěry jsou zásadní rozpory. Znovu tvrdí, že neměl v úmyslu poškozenou usmrtit, že poškozená neztratila vědomí, on neměl za to, že ji usmrtil, a že svého jednání zanechal v době, kdy poškozená byla naživu. Je přesvědčen, že rozhodující soudy hodnotily jeho jednání pouze v návaznosti na telefonický hovor s tísňovou linkou. Podrobně rozebírá jednotlivé důkazy, které podle něj jeho úmysl usmrtit poškozenou vyvrací. Za základní považuje skutečnost, že při držení hrdla poškozené pouštěl sevření tak, aby se mohla nadechnout, což sama poškozená při své výpovědi potvrdila. Má za to, že v řízení nebyla spolehlivě prokázána technika a intenzita rdoušení ani to, jak dlouho mělo rdoušení trvat. Dále rozporuje skutková zjištění ohledně bezvědomí poškozené, zdůrazňuje, že v inkriminovaný čas byl pod vlivem alkoholu, což ovlivnilo nejen to, co učinil a co si pamatoval, ale i to, co sděloval při volání na tísňovou linku. Uvádí, že obecné soudy nesprávně dospěly k závěru, že zanechal jednání až poté, co byl přesvědčen o smrti poškozené, přičemž tento závěr nemá oporu v provedeném dokazování. Podle jeho mínění je zjevné, že poškozená musela při jeho odchodu dýchat, což on jistě musel vnímat, a nelze proto dospět k závěru, že z jeho strany šlo o ukončený pokus. Chtěl-li by poškozenou skutečně usmrtit, nic by mu v tom nebránilo, přičemž intenzita rdoušení tomuto úmyslu neodpovídá.
7. Závěrem ústavní stížnosti stěžovatel dodává, že vina může být vyslovena pouze na základě správně zjištěného skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, což se v jeho případě nestalo, čímž došlo k porušení pravidla in dubio pro reo. Rovněž je přesvědčen, že uložený trest odnětí svobody je nepřiměřeně přísný a má čistě represivní charakter.
III.
Vyjádření účastníků řízení a vedlejších účastníků řízení
8. Ústavní soud vyzval účastníky řízení a vedlejší účastníky řízení, aby se k ústavní stížnosti stěžovatele vyjádřili.
9. Nejvyšší soud, vrchní soud i krajský soud ve svých vyjádřeních fakticky odkázaly na odůvodnění svých rozhodnutí ve věci.
10. Nejvyšší státní zastupitelství ve svém vyjádření setrvalo na svém stanovisku ve věci a konstatovalo, že se ztotožňuje s argumentací vrchního soudu vyjádřenou v odůvodnění jeho rozhodnutí.
11. Vrchní státní zastupitelství v Praze nevyužilo možnosti vyjádřit se k ústavní stížnosti, čímž se vzdalo postavení vedlejšího účastníka řízení. Krajské státní zastupitelství v Plzni se vzdalo postavení vedlejšího účastníka řízení. Ústavní soud proto s nimi jako s vedlejšími účastníky dále nejednal.
12. Ústavní soud zaslal vyjádření Nejvyššího soudu, vrchního soudu, krajského soudu a Nejvyššího státního zastupitelství stěžovateli k replice, ve které stěžovatel zdůrazňuje, že pro posouzení správnosti kvalifikace jeho jednání je nutné zvážit, zda rdoušení poškozené dosahovalo takové intenzity, aby jej bylo možné kvalifikovat jako pokus vraždy. Má za to, že vyhrůžku usmrcením či odpočítávání, které měl poškozené při rdoušení sdělovat, nelze v kontextu toho, co se odehrálo, brát doslova. Znovu poukazuje na rozpory v dokazování. Má za to, že zejména nebylo postaveno najisto, zda poškozená upadla do bezvědomí či nikoli, přičemž poukazuje na to, že u poškozené absentovaly typické krevní výrony svědčící o dlouhodobé intenzivní kompresi krku. Podle závěrů znalce byla poškozená bezprostředně ohrožena na životě minimálně možným vznikem reflexní zástavy srdce. K tomu stěžovatel poukazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1038/17 ze dne 21. 9. 2017 (N 177/86 SbNU 819; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) s tím, že tento mechanizmus usmrcení mu nebyl znám a v žádném ohledu by usmrcení poškozené na základě specifického mechanického podráždění nervových pletení a chemoreceptorů na krku nepředpokládal. Mělo-li by jít o vraždu či pokus vraždy v důsledku reflektorické zástavy srdce, muselo by dojít k prokázání úmyslu vztahujícího se specificky k této problematice, což se podle stěžovatele v jeho případě nestalo.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
13. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a jeho ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
V.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
14. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
15. Stěžovatel v podané ústavní stížnosti vznáší totožné námitky, které uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení a se kterými se obecné soudy včetně Nejvyššího soudu již náležitě a dostatečně přesvědčivě vypořádaly. Tím staví Ústavní soud nepřípustně do role další přezkumné instance. Úkolem Ústavního soudu ale v žádném případě není opětovně přezkoumávat důvodnost obhajoby stěžovatele, ani přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy v hlavním líčení či veřejném zasedání, a to již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)], resp. důvodnost vztahu mezi důkazy a usvědčujícími závěry obecných soudů, s výjimkou zjevné svévole v podobě tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými závěry. Podobný exces Ústavní soud v dané věci neshledal. Závěry obecných soudů jsou jednotlivě i ve svém souhrnu logické a snadno odvoditelné z provedených důkazů. Přehodnocování obvyklých rozporů mezi jednotlivými důkazy, jež nezakládá extrémní rozpor, nepatří k úkolům Ústavního soudu, a jeho vlastní názory učiněné v tomto směru nemohou být důvodem zrušení napadených rozhodnutí.
16. Současně stěžovatel v ústavní stížnosti brojí převážně proti důkaznímu řízení a hodnocení důkazů. K tomu Ústavní soud připomíná, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, ale jde o zvláštní řízení, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. V řízení o ústavní stížnosti se tedy nelze domáhat zpochybnění obecnými soudy učiněných skutkových zjištění a závěrů, a to včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování. Pouze obecný soud hodnotí provedené důkazy podle svého uvážení v souladu s trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem a uvede-li, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Ústavní soud se může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy. Žádné takové pochybení však v posuzované věci neshledal.
17. V podrobnostech Ústavní soud odkazuje na odůvodnění rozsudků krajského soudu a vrchního soudu, ze kterých nelze dovodit, že by soudy rekonstruovaly ve výroku popsaný skutkový děj na základě neobjektivního a nekritického hodnocení důkazů či na základě ničím nepodložených domněnek a spekulací. Jednání stěžovatele bylo podle krajského soudu a vrchního soudu prokázáno zejména výpovědí poškozené, lékařským záznamem o výjezdu záchranné služby k poškozené, znaleckým posudkem MUDr. Hynka Řehulky ohledně utrpěných a možných následků útoku a záznamem hovoru stěžovatele na linku 112. Výpověď poškozené oba rozhodující soudy shodně posoudily jako věrohodnou a souladnou s ostatními v řízení provedenými důkazy. Zdůraznily, že stěžovatel během rdoušení slovně dával poškozené najevo, k čemu jeho jednání směřuje, dokonce odpočítával poškozené minuty, jak dlouho ještě bude žít, než dojde k její smrti. Nebyl tak důvod domnívat se, že by to, co poškozené říkal, nemyslel vážně, a to tím spíše za situace, kdy poškozená během útoku vyjádření stěžovatele jako vážně míněná vnímala.
18. Příslušné soudy nepominuly závěr vypracovaného znaleckého posudku, že k úmrtí poškozené v důsledku uzavření hrdelních žil a dýchacích cest nebylo utrpěné násilí dostatečně dlouhé a intenzivní, což znalec dovodil z absence krevních výronků v obličeji poškozené. To však svědčí pouze o tom, že rdoušení nebylo dostatečně dlouhé a intenzivní k zabránění samotného dýchání poškozené a souvisejícímu městnání krve v hlavě, které tyto výronky způsobuje. Podle znaleckých závěrů byla poškozená minimálně ohrožena možným vznikem reflexní zástavy srdce, avšak obecné soudy po zhodnocení provedených důkazů konstatovaly, že nebyla ohrožena pouze tímto následkem. U poškozené byl zjištěn zvýšený krevní tlak, tepová frekvence a laktát v krvi, což svědčí o změnách nastávajících v druhé fázi rdoušení, po níž již dochází k fázi zástavy dechu a následné smrti. Poškozená nebyla schopna vyjádřit se k délce samotného rdoušení, nicméně uváděla skutečnosti, z nichž bylo možno dovodit, že útok stěžovatele rozhodně nespočíval ve chvilkovém stlačení krku poškozené, byť docházelo v důsledku odporu poškozené a opilosti stěžovatele i k chvilkovým přerušením sevření jejího krku v průběhu delší doby rdoušení. Stěžovatel měl prokazatelně záměr, který i realizoval, rdousit poškozenou po určitou delší dobu, a podle svých slov opakovaně prezentovaných vůči poškozené chtěl tuto usmrtit. Na základě těchto důkazů soudy uzavřely, že směřoval své jednání k usmrcení poškozené, resp. si musel být vědom toho, že použitým násilím může poškozenou usmrtit, a to tím spíše, když svou vůli usmrtit poškozenou manifestoval i verbálně tím, že jí opakovaně sdělil, že jí zabije, uškrtí a odpočítával jí dobu, než tak učiní. Z důkazní situace vyplynulo, že šlo o vystupňování agrese ze strany stěžovatele a že poškozenou přestal rdousit až v okamžiku, kdy měl za to, že zemřela. To plyne zejména z hovoru stěžovatele na tísňovou linku, kde opakovaně uvedl, že poškozenou zabil, uškrtil (správně zardousil). Stejně tak poškozená uvedla, že si myslí, že ztratila vědomí, neboť neví, jak stěžovatel opustil její dům, tedy když od ní odcházel, nejevila známky života. Rozhodující soudy zdůvodnily, že neuvěřily výpovědi stěžovatele, že opouštěl poškozenou v bdělém stavu, když racionálně nedokázal vysvětlit, co tedy bylo náhlým popudem, že tuto přestal rdousit a odešel, a proč následně telefonicky sděloval policii, že dotyčnou zabil (měl-li za to, že žije).
19. Na základě uvedených skutečností Ústavní soud přisvědčil závěru krajského soudu a vrchního soudu, že nelze přisvědčit tvrzení stěžovatele, že šlo z jeho strany o iracionální útok bez jakékoliv příčiny. Mechanismus násilí, který stěžovatel použil, byl způsobilý k zapříčinění smrti poškozené, přičemž svého jednání stěžovatel zanechal podle provedeného dokazování až v době, kdy poškozená ztratila vědomí, tedy kdy navenek nejevila známky života. Stěžovatel tak učinil vše, co subjektivně musel považovat za nutné k usmrcení poškozené, a to vše za současné verbální prezentace úmyslu poškozenou usmrtit.
20. Krajský soud a vrchní soud logicky a přesvědčivě zdůvodnily, proč neuvěřily obhajobě stěžovatele a na základě jakých důkazů tvořících ucelený řetězec dospěly k závěru o jeho vině. Z odůvodnění jejich rozhodnutí je dostatečně patrné, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly. Je zřetelná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením, učiněnými skutkovými zjištěními a přijatými právními závěry. Z rozhodnutí vyplývá, že věnovaly hodnocení důkazů náležitou pozornost, přičemž učiněná rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jímž byl stěžovatel uznán vinným, nejsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Opakovat na tomto místě souhrn všech usvědčujících důkazů považuje Ústavní soud za nadbytečné.
21. Ani v usnesení Nejvyššího soudu Ústavní soud nezjistil žádné porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv. Nejvyšší soud se řádně vypořádal se všemi námitkami stěžovatele a po přezkoumání věci shledal, že úmysl stěžovatele poškozenou usmrtit byl krajským soudem a vrchním soudem dovozen správně. Za podstatné považoval zjištění soudů, že stěžovatel měl prokazatelně záměr rdousit poškozenou po určitou delší dobu a ten také realizoval. Ač konkrétní způsob, doba a intenzita, jak rdoušení proběhlo, nebyly ve výsledku způsobilé smrt poškozené udušením přivodit, rozhodným podle Nejvyššího soudu bylo, že konkrétní způsob provedení činu měl náležitou souvislost s možností úmrtí, která je běžně rozpoznatelná pro pachatele a která je relativně pravděpodobná, a to zejména proto, že je všeobecně známo, že krk člověka je mimořádně zranitelným místem a intenzivní útok na něj je vždy životu nebezpečný. Byť se obecné soudy v napadených rozsudcích nezabývaly detailně úmyslem stěžovatele ve vztahu k jednotlivým možným způsobům vzniku smrtelného následku, je možno s ohledem na jimi náležitě zhodnocené důkazy jejich závěr o úmyslu směřujícím k usmrcení poškozené aprobovat.
22. Ústavní soud dal Nejvyššímu soudu za pravdu i v tom, že odkaz stěžovatele na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1038/17 je nepřípadný. V uvedeném nálezu se Ústavní soud zabýval případem, kdy jednání stěžovatele prokazatelně nebylo způsobilé přivodit smrt poškozené prostřednictvím udušení, přičemž současně mechanismus reflexní zástavy srdce nemohl být zahrnut jeho úmyslem, neboť jeho existence není širší veřejnosti známa a výskyt je zřídkavý a náhodný. V nyní posuzované věci však poškozená nebyla ohrožena toliko možným vznikem reflexní zástavy srdce. Bylo prokázáno, že stěžovatel poměrně intenzivně a nikoli jen po zcela krátkou dobu poškozenou rdousil, přičemž jí tvrdil, že bude mrtvá, a svého jednání zanechal až poté, co poškozená ztratila vědomí. Jeho úmyslné jednání tak bylo způsobilé poškozené smrt přivodit.
23. Nejvyšší soud se podrobně vypořádal se všemi dovolacími námitkami stěžovatele, přičemž po přezkoumání věci neshledal žádná pochybení zakládající existenci takových vad, které by odpovídaly obsahovému vymezení některého ze zákonného katalogu dovolacích důvodů. Zabýval se i otázkou, zda postupem obecných soudů nedošlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele, ale ani v tomto ohledu neshledal jakékoliv pochybení. V postupu Nejvyššího soudu nespatřuje Ústavní soud žádné znaky neústavního pochybení.
24. Přisvědčit nelze ani námitkám stěžovatele, že rozhodující soudy při hodnocení důkazů nepostupovaly v souladu s pravidlem in dubio pro reo. Zmíněné pravidlo vychází z principu presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny) a vyžaduje, aby to byl stát, kdo nese konkrétní důkazní břemeno. Obsahem tohoto pravidla pak je, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obžalovaného [srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2009 sp. zn. II. ÚS 1975/08 (N 7/52 SbNU 73) nebo nález Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2010 sp. zn. III. ÚS 1624/09 (N 43/56 SbNU 479)]. Ani vysoký stupeň podezření přitom sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok. Trestní řízení tedy vyžaduje ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla "prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost" [nález Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2006 sp. zn. I. ÚS 553/05 (N 167/42 SbNU 407)].
25. Zároveň však Ústavní soud zdůrazňuje, že dospěje-li soud po vyhodnocení důkazní situace k závěru, že některé důkazy jsou pravdivé, že jejich věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění pravidla in dubio pro reo, neboť soud tyto pochybnosti nemá. Tak tomu bylo i v případě stěžovatele. Ústavní soud neshledal žádné skutečnosti svědčící o tom, že by průběh dokazování před obecnými soudy, stejně jako hodnocení provedených důkazů, neslo znaky jednostrannosti či tendenčnosti. Naopak, obecné soudy přesvědčivě vyložily, na základě jakých skutečností (důkazů) dospěly k učiněným skutkovým a právním závěrům. Odůvodnění napadených rozhodnutí přitom tvoří jednotný celek svědčící o vině stěžovatele, přičemž Ústavní soud s ohledem na svoje shora popsané ústavněprávní vymezení neshledává důvod, pro který by měl učiněné skutkové závěry zpochybňovat.
26. Ústavní soud považuje za potřebné dodat, že právo na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 a násl. Listiny (resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod) není možno vykládat tak, že by zaručovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Zmíněným základním právem je zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Za situace, kdy nebyl zjištěn extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry soudů ani libovůle v rozhodování, je nutno jejich postup považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud není oprávněn zasahovat (srov. např. usnesení ze dne 23. 4. 2020 sp. zn. I. ÚS 811/20).
27. V souladu s požadavky ústavního pořádku a judikatury Ústavního soudu rozhodující obecné soudy postupovaly také při posouzení výměry uloženého trestu odnětí svobody.
28. Stěžovatel byl podle §140 odst. 1 trestního zákoníku ohrožen zákonnou trestní sazbou odnětí svobody v trvání deseti až osmnácti let. Vzhledem k tomu, že u stěžovatele nebyla rozhodujícími obecnými soudy shledána žádná polehčující ani přitěžující okolnost a s ohledem na skutečnost, že jeho jednání zůstalo toliko ve stadiu pokusu, byl shledán důvod pro postup podle §58 odst. 6 trestního zákoníku, tedy pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici zákonné sazby. S ohledem na charakter pokusu zločinu vraždy a okolnosti, že stěžovatel ihned po činu sám policii nahlásil to, že poškozenou usmrtil, dospěl vrchní soud k závěru, že krajským soudem uložený nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání devíti roků se zařazením do věznice se zvýšenou ostrahou je nepřiměřeně přísný a nově stěžovateli uložil nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání sedmi let se zařazením do věznice s ostrahou. Vrchní soud svůj postup řádně odůvodnil, přičemž uložený trest nelze podle Ústavního soudu za daných okolností považovat za trest nepřiměřeně přísný. Ani v tomto směru tedy postup obecných soudů nelze posoudit jako neústavní.
29. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. prosince 2023
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu