ECLI:CZ:US:2023:1.US.178.23.1
sp. zn. I. ÚS 178/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala, soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka a soudce Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele Michaela Janovského, zastoupeného Mgr. Pavlem Chráskou, advokátem se sídlem Ohradské náměstí 1621/5, Praha 5, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. listopadu 2022 č. j. 72 Co 294/2022-225 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 1. dubna 2022 č. j. 24 C 208/2019-165, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a Hlavního města Prahy, IČO 00064581, sídlem Mariánské nám. 2/2, Praha 1, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho práv zaručených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Stěžovatel se žalobou po vedlejším účastníkovi domáhal zaplacení částky 22 279 Kč s příslušenstvím, jakožto bezdůvodného obohacení, které vedlejšímu účastníkovi vzniklo užíváním pozemků parc. č. X1, parc. č. X2, parc. č. X3, parc. č. 2251/7 a parc. č. X4, vše v k. ú. Stodůlky, obec P., které jsou ve spoluvlastnictví stěžovatele (podíl činí 2/27), na nichž se nachází pozemní komunikace vlastněná vedlejším účastníkem.
3. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") ze dne 1. 4. 2022 č. j. 24 C 208/2019-165 bylo žalobě stěžovatele částečně vyhověno. Výrokem I. bylo uloženo vedlejšímu účastníkovi zaplatit stěžovateli 9 700 Kč s úrokem z prodlení, výrokem II. byla žaloba co do částky 12 579 Kč s příslušenstvím zamítnuta a výrokem III. bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. V průběhu řízení se obvodní soud zabýval mj. zastavěností předmětných pozemků a charakterem komunikací, které se na nich nacházejí a co do uplatněného nároku na vydání bezdůvodného obohacení ve vztahu k pozemkům parc. č. X4 a parc. č. X 5 v k. ú. Stodůlky, obec P., shledal žalobu důvodnou, neboť na uvedených pozemcích se nacházejí pozemní komunikace zařazené ve smyslu §3 odst. 1 a §6 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o pozemních komunikacích") do kategorie místních komunikací ve vlastnictví vedlejšího účastníka (§9 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích). O výši obvyklého nájemného rozhodl na základě znaleckého posudku znaleckého ústavu Equity Solutions Appraisals s.r.o. Současně neshledal podmínky pro zamítnutí žaloby na základě námitky rozporu nároku s dobrými mravy. V případě komunikací na pozemcích parc. č. X1, parc. č. X2, parc. č. X3 v k. ú. Stodůlky, obec P., dospěl k závěru, že tyto nejsou místními komunikacemi, nýbrž se jedná o veřejně přístupné účelové komunikace, které jsou samostatnými věcmi, neboť z provedeného dokazování nevyplynulo, že se jedná o pouhé zpevnění zemského povrchu. Z hlediska účelu uvedené komunikace umožňují přístup ke stavbám (zejména rodinným domům), ke sportovnímu areálu a ke komunikaci pro pěší, tedy primárně slouží těm, kteří bydlí v příslušné městské části. Rovněž nebylo prokázáno, že by přístup na tyto komunikace byl uzavřený či omezený. Dospěl k závěru, že prostor, na kterém se uvedené pozemky nacházejí, má charakter veřejného prostranství ve smyslu §14b zákona č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o hlavním městě Praze"), a tudíž je (bez ohledu na vlastnictví komunikací) pasivně legitimována městská část (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2014 č. j. 28 Cdo 3684/2013).
4. Rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 23. 11. 2022 č. j. 72 Co 294/2022-225 byl rozsudek obvodního soudu potvrzen (výrok I.) a současně bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel obecným soudům vytýká, že při řešení určité otázky hmotného, ale i procesního práva se odchýlily od ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu (usnesení ze dne 10. 11. 2020 sp. zn. IV. ÚS 2767/20, usnesení ze dne 29. 10. 2019 sp. zn. I. ÚS 2498/18, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz), jakož i od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (rozsudek ze dne 23. 6. 2020 sp. zn. 28 Cdo 1022/2020, rozsudek ze dne 17. 4. 2018 sp. zn. 28 Cdo 2328/2017, rozsudek ze dne 24. 4. 2013 sp. zn. 28 Cdo 2155/2012) a to pokud jde o určení, že účelová komunikace nemůže být samostatnou stavbou/věcí, jak je tvrzeno v rozsudku městského soudu.
6. Dále tvrdí, že se obecné soudy dopustily tzv. pominutí důkazu v rozporu s §132 a §213 odst. 3 občanského soudního řádu, neboť důkaz znaleckým posudkem s doložkou dle §127a občanského soudního řádu byl sice proveden, ale fakticky nedošlo k jeho hodnocení v rozsudcích.
7. Soudům dále vytýká porušení principu předvídatelného rozhodování (odkazuje kromě jiného na usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 10. 2019 sp. zn. I. ÚS 2498/18), jakož i porušení zásady ústnosti řízení, když obecné soudy nevyslechly znalce, kteří dali znalecké posudky s doložkou podle §127a občanského soudního řádu, ale jen vyjádřily pochybnosti o těchto posudcích.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a jeho ústavní stížnost je přípustná, neboť vyčerpal všechny zákonné prostředky k ochraně svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud, jak již mnohokrát v rozsáhlé rozhodovací praxi konstatoval, není součástí soustavy obecných soudů, a proto není povolán k přezkumu jejich rozhodnutí jako další odvolací orgán. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti, jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti. Samotný postup v řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad práva, jakož i jeho aplikace, náleží obecným soudům, které jsou součástí soudní soustavy podle čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky. V judikatuře Ústavního soudu akcentuje doktrína minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, což vyplývá ze samotného postavení Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti. Ústavní soud přezkoumává toliko ústavněprávní principy, tj. to, zda nedošlo k porušení ústavních principů a základních práv a svobod účastníka řízení, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními a zda výklad práva provedený obecnými soudy je ústavně konformní, resp. zda nebyl aktem libovůle, svévole či přepjatého formalismu (srov. nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03, N 91/33 SbNU 377, nebo nález ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98, N 98/15 SbNU 17).
10. Ústavní soud, v intencích shora uvedeného, přezkoumal ústavní stížnost, jakož i napadená rozhodnutí, a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný. Z odůvodnění napadených rozhodnutí je zjevné, že se obecné soudy danou věcí řádně zabývaly, rozhodnutí jsou adekvátně odůvodněna, obsahují úvahy, kterými byly obecné soudy vedeny, jakož i aplikovaná zákonná ustanovení. Nelze rovněž odhlédnout od skutečnosti, že se v posuzované věci jedná o částku v bagatelní výši (stěžovatel byl neúspěšný co do částky 12 579 Kč). Ústavní soud takové případy zpravidla odmítá, neboť s ohledem na svou výši nejsou schopny představovat porušení základních práv a svobod, čemuž ostatně odpovídá i zákonná úprava v občanském soudním řádu, která přípustnost opravných prostředků obvykle váže na určitou minimální výši předmětu sporu [srov. ustanovení §202 odst. 2 či §238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu]. K tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2019 sp. zn. IV. ÚS 2179/18.
11. Obvodní soud se v řízení řádně věnoval charakteru předmětných komunikací a zastavěnosti pozemků komunikací, když u části z nich (parc. č. X4, parc. č. X5 v k. ú. Stodůlky, obec P.) dospěl k závěru, že se jedná o místní komunikace ve smyslu §6 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích, ve vlastnictví vedlejšího účastníka (§9 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích), a u části (parc. č. X1, parc. č. X2, parc. č. X3 v k. ú. Stodůlky, obec P.) dospěl k závěru, že se jedná o účelové komunikace, mající charakter veřejného prostranství ve smyslu §14b zákona o hlavním městě Praze a pasivně legitimovanou v daném řízení je proto městská část, a nikoli vedlejší účastník. V uvedených, řádně odůvodněných, závěrech Ústavní soud neshledal pochybení dosahující ústavněprávní roviny. Nic na tom nemůže změnit ani námitka stěžovatele, týkající se postupu městského soudu, který se pro účely vypořádání bezdůvodného obohacení mezi vlastníkem pozemku a vlastníkem účelové komunikace neztotožnil s posouzením veřejně přístupných účelových komunikací jako samostatných věcí (jak učinil obvodní soud), ale uzavřel, že účelová komunikace není stavbou (věcí) ve smyslu občanského práva, ale jen součástí pozemku, a proto z povahy věci nepřichází v úvahu vypořádání bezdůvodného obohacení mezi vlastníkem pozemku a vlastníkem účelové pozemní komunikace. To proto, že žaloba byla částečně zamítnuta pro nedostatek pasivní věcné legitimace, když v řízení bylo obecnými soudy uzavřeno, že v případě předmětných pozemků se jedná o veřejné prostranství, u něhož je pasivní věcná legitimace přiznána v poměrech hlavního města Prahy městské části (nález Ústavního soudu ze dne 26. 4. 2016 sp. zn. II. ÚS 2520/15).
12. Ústavní soud neshledal případnými ani odkazy stěžovatele na judikaturu Ústavního soudu (konkrétně usnesení ze dne 29. 10. 2019 sp. zn. I. ÚS 2498/18 či na usnesení ze dne 10. 11. 2020 sp. zn. IV. ÚS 2767/20), neboť Ústavní soud v těchto rozhodnutích nezaujal závazný právní názor, ústavní stížnosti byly odmítnuty pro zjevnou neopodstatněnost, neboť nebylo shledáno takové pochybení obecných soudů, které by dosahovalo ústavněprávní intenzity vyžadující zásah Ústavního soudu. Navíc se v prvém případě jednalo o jiný charakter pozemku - páteřní cyklostezku, která nepředstavovala pouhé zpracování povrchu zemského, ale stavbu jakožto samostatný, způsobilý předmět vlastnického práva (odlišný od pozemku, na němž se nachází), a v druhém případě veřejně užívaná pozemní komunikace nenaplňovala znaky veřejného prostranství (byť se jednalo o veřejně přístupnou komunikaci), neboť měla povahu obslužnou přilehlého průmyslového areálu a díky své povaze tak nesloužila občanům obce. V nyní posuzované věci byly předmětné sporné pozemky posouzeny jako účelová komunikace, naplňující charakter veřejného prostranství.
13. Ústavní soud neshledal porušení práv stěžovatele ani co do namítaného způsobu hodnocení znaleckého posudku. Z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá zásada volného hodnocení důkazů obsažená v §132 občanského soudního řádu. Postupují-li obecné soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod, není úkolem Ústavního soudu, aby "hodnotil" jimi provedené hodnocení důkazů, jestliže respektovaly zásady dané §132 občanského soudního řádu, a to ani za předpokladu, že by se s takovým hodnocením sám neztotožňoval [srov. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93 (N 5/1 SbNU 41)]. Je věcí obecných soudů, k jakým důkazům při aplikaci zásady volného hodnocení důkazů přihlédne, a o jaké důkazy opře své rozhodnutí, jestliže přesvědčivě odůvodní svůj myšlenkový postup při hodnocení důkazů. Tomu v nyní posuzované věci obecné soudy dostály. K určení ceny obvyklé byly provedeny celkem tři znalecké posudky, vycházející z odlišných metod pro stanovení výše ceny obvyklého nájemného. Obecné soudy řádně vysvětlily, z jakého důvodu, při absenci vhodného vzorku srovnávacích podkladů, přihlédly při stanovení výše obvyklého nájemného ze znaleckého posudku zpracovaného znaleckým ústavem Equity Solutions Appraisals s.r.o., který přistoupil k určení obvyklého nájemného za použití metody založené na simulaci z uzavřených kupních smluv, oproti znaleckému posudku Ing. Markovské, určující výši obvyklého nájemného porovnávací metodou, a znaleckého posudku BDO ZNALEX, s. r. o., posuzující stěžovatelem předložené nájemní smlouvy, resp. jejich použitelnost pro stanovení výše obvyklého nájemného. V podrobnostech lze odkázat na dostatečné odůvodnění hodnocení znaleckých posudků v napadených rozhodnutích (str. 15, 16 rozsudku obvodního soudu, str. 7 rozsudku městského soudu).
14. Protože Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, rozhodl o návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, tak, že návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. března 2023
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu