ECLI:CZ:US:2023:1.US.2062.22.1
sp. zn. I. ÚS 2062/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Pavla Šámala o ústavní stížnosti T. K., zastoupeného JUDr. Danou Chalupovou, advokátkou se sídlem Na Pankráci 449/11, Praha 4, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. 4. 2022 č. j. 25 Co 28/2022-2306 a rozsudku Okresního soudu v Trutnově ze dne 10. 11. 2021 č. j. 0 P 174/2016-2169, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 1 a 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.
II
Z obsahu napadených rozhodnutí, ústavní stížnosti a vyžádaného spisu se podává, že mezi rodiči nezletilých probíhá dlouholetý spor týkající se péče o nezletilé a úpravy styku s nimi. Matka se návrhem ze dne 5. 12. 2018 domáhala, aby nebyl upraven styk nezletilých s otcem. Otec se návrhem ze dne 21. 1. 2019 naopak domáhal toho, aby obě nezletilé byly svěřeny do jeho výlučné péče. To odůvodnil tím, že od listopadu 2018 není styk nezletilých s otcem uskutečňován a jsou tak naplněny předpoklady §889 o. z., podle něhož brání-li rodič, který má dítě v péči, bezdůvodně trvale či opakovaně druhému rodiči ve styku s dítětem, je takové chování důvodem pro nové rozhodnutí soudu o tom, který z rodičů má mít dítě ve své péči.
Soud prvního stupně zamítl návrh otce na změnu péče o nezletilé. Odvolací soud toto rozhodnutí zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V rozhodnutí mj. uvedl, že soud musí při rozhodování o změně péče o nezletilé dítě posuzovat skutečnosti, k nimž je třeba odborných znalostí, aby mohl důkladně zvážit, zda změna péče je v nejlepším zájmu nezletilých. Soud prvního stupně následně návrh otce na změnu péče o nezletilé zamítl. Po provedení rozsáhlého dokazování (mj. i znaleckým posudkem znalce z oboru školství a kultura, odvětví psychologie) dospěl k závěru, že matka bezdůvodně trvale brání styku otce s jeho nezletilými dcerami. Podmínky §889 věty druhé o. z. jsou tedy splněné. U obou dětí se zcela rozvinul syndrom zavrženého rodiče, který je podle znalce devastující pro osobnostní a sociální vývoj nezletilých. Důvody k tomuto stavu spatřuje soud na straně matky. Soud však zdůraznil, že i v případě naplnění podmínek §889 o. z. je třeba přihlížet ke kritériím uvedeným v §907 odst. 2 a 3 o. z. Předním hlediskem při určení, který z rodičů bude o dítě pečovat, je zájem dítěte. Krajský soud v Hradci Králové rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, když přihlédl k závěrům znaleckého posudku, přání nezletilých i dalším okolnostem. Z vyžádaného spisu bylo zjištěno, že stav, kdy není realizován styk nezletilých s otcem, i nadále pokračuje. Soudy bezvýsledně provádějí na návrhy otce výkon rozhodnutí o úpravě styku (zejm. ukládáním pokut matce nezletilých).
III
Stěžovatel rozporuje závěry obecných soudů. U nezletilých je vyvinut syndrom zavrženého rodiče, který zapříčinila jejich matka. Matka brání nezletilým v kontaktu s otcem. Zákonodárce v takové situaci počítá s možnou změnou výchovného prostředí. Stěžovatel nesouhlasí se závěry soudů, že by změna prostředí byla pro nezletilé takovým zásahem do jejich života, že by mohlo dojít k závažnějšímu zásahu do jejich psychického vývoje. Státní orgány nejsou schopny donutit matku, aby plnila soudní rozhodnutí a obě dcery ke styku předávala. Stěžovatel uvádí, že soudy nerozhodly v souladu s kritérii pro rozhodnutí o výchovném prostředí. Zájem na stabilitě výchovného prostředí nemůže převážit nad zájmem nezletilých být řádně vychován.
IV
Krajský soud v Hradci Králové ve vyjádření k ústavní stížnosti sdělil, že své rozhodnutí řádně odůvodnil. Soud nemůže přistoupit k mechanické aplikaci §889 odst. 2 věta druhá o. z., ale je povinen zabývat se otázkou nejlepšího zájmu nezletilých. Vzhledem k věku nezletilých je třeba přihlédnout i k jejich přání a vyjádření opatrovníka.
V
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, přísluší nezávislým civilním soudům. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
Z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů obsažená v §132 o. s. ř. Pokud civilní soud postupuje v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu, Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů, a to ani kdyby měl ohledně provedeného dokazování pochybnosti (srov. sp. zn. III. ÚS 23/93).
Obzvláště rezervovaně pak Ústavní soud přistupuje k soudním rozhodnutím ve věcech rodinných. Důvodem je skutečnost, že princip právní jistoty, jak vyplývá z příslušných aktů ústavního pořádku, má ve statusových věcech přednost před ochranou základních práv. To se také odráží v tom, že ve věcech upravených v druhé části občanského zákoníku není, až na určité výjimky, proti rozhodnutí odvolacího soudu přípustné dovolání jako mimořádný opravný prostředek. Celkový prostor pro kasační zásah Ústavního soudu se tak velmi zužuje, v důsledku čehož se jeho přezkumná pravomoc koncentruje pouze na posouzení, zda se nejedná o zcela extrémní rozhodnutí, které by bylo založeno na naprosté libovůli, resp. které by jinak negovalo právo účastníka řízení na spravedlivý proces (srov. např. sp. zn. IV. ÚS 2468/14).
Z těchto principů Ústavní soud vyšel i při posouzení námitek stěžovatele. Z ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí i z vyžádaného spisu je zřejmé, že je to především matka, kdo zapříčinil současnou situaci a ovlivnil nezletilé k zaujetí odmítavého postoje vůči otci. Otec je tak v situaci, kdy už několik let není styk s nezletilými řádně realizován. Předpoklady zakotvené v §889 o. z. pro nové rozhodnutí soudu o tom, který z rodičů má mít dítě ve své péče, jsou tak naplněny. Soudy obou stupňů ale správně došly k závěru, že toto ustanovení není možné vykládat izolovaně, ale při jeho aplikaci je nutné přihlédnout k nejlepšímu zájmu nezletilých. Při rozhodování ,,je třeba přihlédnout k §907 odst. 2 a 3 a kritériím zde uvedeným a v každém případě se nejprve zabývat otázkou nejlepšího zájmu dítěte, který může v tomto případě zahrnovat i zájem na stabilitě výchovného prostředí a otázkou jeho citové orientace. V opačném případě by mechanickou aplikací tohoto ustanovení mohlo dojít k nenapravitelnému porušení psychiky dítěte". (WESTPHALOVÁ, L. In: KRÁLÍČKOVÁ, HRUŠÁKOVÁ, WESTPHALOVÁ a kol. Občanský zákoník. Rodinné právo. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2. vydání, 2020, kom. k §889).
Soud prvního stupně i soud odvolací se v řízení zájmu nezletilých dětí pečlivě věnovaly, odůvodnění jejich rozhodnutí bylo založeno na jeho podrobném a komplexním posuzování. Nelze tedy přisvědčit otci, že soud nesledoval základní kritéria pro rozhodnutí o výchovném prostředí.
Právě nejlepší zájem dětí vedl k tomu, že soudy ke změně výchovného prostředí nepřistoupily. Zásadním důvodem, nikoli však jediným, byl i postoj znalce z oboru školství a kultura, odvětví psychologie, který za méně škodlivé z hlediska psychologického dopadu na nezletilé označil ponechání nezletilých v péči matky. Ve stejném duchu se vyjádřil i opatrovník nezletilých. Z provedených důkazů soudy dále zjistily, že se postoj nezletilých nezmění bez změny v komunikaci mezi rodiči. Soudy přihlédly i k postoji a přání nezletilých. Zde je nutné uvést, že konstatovaný rozvinutý syndrom zavrženého rodiče by nemohl být jediným důvodem pro zamítnutí návrhu otce (srov. Kříž proti České republice, stížnost č. 26634/03, bod 86, 87). Soudy pak přihlédly i k tomu, že v případě změny péče by nezletilé musely změnit školu, navazovat nová přátelství a zorientovat se v neznámém prostředí. Všechny tyto skutečnosti ve svém souhrnu vedly soudy k závěru, že změna péče o nezletilé není v jejich nejlepším zájmu. Změna výchovného prostředí by mohla být výrazným zásahem do psychiky dětí.
S ohledem na charakter námitek stěžovatele Ústavní soud připomíná, jak ve své judikatuře nesčetněkrát vyzdvihl, že především civilním soudům přísluší, aby, s ohledem na zjištěný skutkový stav a s přihlédnutím k nezastupitelné osobní zkušenosti vyplývající z bezprostředního kontaktu s účastníky řízení a znalosti vývoje rodinné situace, rozhodly o úpravě výkonu rodičovských práv a povinností. Poukázal i na to, že žádný soud nedokáže konflikt rodičů vyřešit ke spokojenosti všech stran. Ústavní soud rovněž zdůrazňuje, že nemůže hrát roli konečného univerzálního "rozhodce", jeho úkol může spočívat pouze v posouzení vzniklého stavu z hlediska ochrany základních práv toho účastníka, jemuž byla soudem eventuálně upřena jejich ochrana. Z neochoty či neschopnosti rodičů se dohodnout a navazujícího nesouhlasu s rozhodnutím soudů nelze dovozovat porušení základních práv a opodstatněnost ústavní stížnosti.
Jak správně poznamenal Okresní soud v Trutnově, otec nemůže rozhodnutí soudů, kterými odmítly jeho návrh na změnu péče o nezletilé, vnímat jako výhru matky. Byť lze pochopit, že může taková rozhodnutí ve vztahu ke své osobě vnímat subjektivně jako nespravedlivá (s ohledem na chování matky), je si však třeba uvědomit, že jiné rozhodnutí by popíralo nejlepší zájem nezletilých dětí a mohlo i nenávratně narušit jejich vztah k otci. Autoritativní vytržení nezletilých ze stávajícího výchovného prostředí by mohlo za současného vyhroceného stavu a také s ohledem na jejich věk spíše jen prohloubit ne příliš dobrý vztah k otci (bez ohledu na to, kdo tento současný stav zapříčinil). Z napadených rozhodnutí je zřejmé, že jakékoliv kroky, které nezletilé vnímají negativně, přisuzují na vrub otci (např. umístění do zařízení ZDVOP KLOKÁNEK FOD Praha 4 - Láskova). Nelze tedy ani předpokládat, že by bez dalšího přijaly změnu výchovného prostředí, a situace se tak uklidnila. Z několika provedených důkazů vyplynulo, že postoj dětí k otci se nezmění, pokud nedojde ke změně v komunikaci mezi rodiči. V tomto směru je třeba apelovat především na matku nezletilých. I bez změny jejího postoje však nelze vyloučit, že se vztah nezletilých k otci s postupem času a věku změní.
V souvislosti s nastalou situací je také nutné upozornit na to, že soudy se všemi dostupnými prostředky snaží zajistit, aby ke styku nezletilých s otcem také došlo. Je však třeba zdůraznit, že "povinnost státních orgánů přijmout taková opatření, která umožní kontakt rodiče s dítětem, není absolutní a porozumění a spolupráce všech zúčastněných osob vždy představují důležitý faktor. Státní orgány sice mají vyvíjet snahu, aby této spolupráci napomohly, ale jejich povinnost využít donucovacích prostředků nemůže být neomezená. Musí brát ohled na zájmy, práva a svobody dotčených osob a zejména na nejlepší zájem dítěte a jeho práva, která mu přiznává ÚPrDt a EÚLP" (WESTPHALOVÁ, L. In: KRÁLÍČKOVÁ, HRUŠÁKOVÁ, WESTPHALOVÁ a kol. Občanský zákoník. Rodinné právo. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2. vydání, 2020, kom. k §888). Srov. též v publikaci odkazovaná rozhodnutí ESLP ve věci Voleský proti České republice, stížnost č. 63627/00, bod 118, Zavřel proti České republice, stížnost č. 14044/05, bod 49, Koudelka proti České republice, stížnost č. 1633/05, bod 60, Pedovič proti České republice, stížnost č. 27145/03, bod 109, Fiala proti České republice, stížnost č. 19152/04, bod 96, Dostál proti České republice, stížnost č. 7772/03, bod 55.
Ústavní soud má za to, že soudy při svém rozhodování zvažovaly všechny okolnosti podstatné z hlediska posouzení zájmů nezletilých. Napadená rozhodnutí nejsou v kolizi se zájmy nezletilých, naopak prioritním hlediskem při rozhodování byl nejlepší zájem dítěte ve smyslu čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte. Ústavní soud neshledává, že by ústavní stížností napadená rozhodnutí obecných soudů byla projevem svévole, či v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Rozhodnutí soudů jsou za současného stavu přiměřená sledovanému legitimnímu cíli, tedy nejlepšímu zájmu dětí.
VI
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. února 2023
JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.
předseda senátu