ECLI:CZ:US:2023:1.US.2228.22.1
sp. zn. I. ÚS 2228/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Pavla Šámala a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti obchodní korporace CASINO KARTÁČ Group a. s., se sídlem Slévárenská 400/5, Ostrava, zastoupené JUDr. Jiřím Oršulou, advokátem se sídlem Na Příkopě 988/31, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. května 2022 č. j. 30 Cdo 675/2021-428, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. září 2020 č. j. 14 Co 203/2020-399 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 5. prosince 2019 č. j. 18 C 4/2014-355, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva financí, se sídlem Letenská 525/15, Praha 1, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její právo na řádný proces zaručené v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
II. Rekapitulace skutkového a procesního vývoje
2. Stěžovatelka se žalobou u Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "nalézací soud") domáhala po vedlejší účastnici náhrady ušlého zisku podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."), ve výši (po částečném zpětvzetí) 6 866 240 000 Kč za období od 1. 9. 2006 do 31. 12. 2014, in eventum ve výši 4 803 360 000 Kč za období od 1. 1. 2009 do 31. 12. 2014, a to z toho důvodu, že u Ministerstva financí (dále jen "ministerstvo") podala dne 30. 6. 2006 žádost o povolení provozování sázkové hry prostřednictvím internetu (tzv. online rulety), která byla nejprve ministerstvem zamítnuta a rozklad proti rozhodnutí ministerstva zamítl ministr financí. Správní soud rozhodnutí ministra zrušil a v dalším řízení ministr zrušil rozhodnutí ministerstva. Posléze vzala stěžovatelka svoji žádost zpět.
3. Nalézací soud (v pořadí druhým) rozsudkem napadeným ústavní stížností žalobu stěžovatelky zamítl (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). Nalézací soud v souladu se závazným právním názorem Nejvyššího soudu vyjádřeným v jeho rozsudku ze dne 26. 9. 2018 sp. zn. 30 Cdo 4136/2016 nejprve dospěl k dílčímu závěru, že na vydání povolení k provozování hry podle §50 odst. 3 zákona č. 202/1990 Sb., o loteriích a jiných podobných hrách, ve znění účinném k 31. 8. 2008 (dále jen "loterijní zákon"), není sice právní nárok, což však neznamená, že se ministerstvo při svém rozhodování může dopouštět libovůle. Podle nalézacího soudu stěžovatelka nesplnila podmínku zákazu, že hře nebudou přihlížet osoby mladší 18 let. Ministerstvo přitom prokázalo, že v obdobných případech rozhodovalo obdobně, a tudíž stěžovatelka nemohla mít legitimní očekávání ve vydání kladného rozhodnutí. Ostatní podmínky byly podle nalézacího soudu splněné. Nalézací soud nepovažoval za důvodnou námitku stěžovatelky, aby přezkoumával pouze důvod zamítnutí žádosti uvedený v rozhodnutí ze dne 1. 10. 2007, neboť tato námitka neodpovídá pokynu Nejvyššího soudu a tomu, že v řízení nedošlo k vydání pravomocného rozhodnutí, které by následně nebylo zrušeno.
4. Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") k odvolání stěžovatelky rozsudkem napadeným ústavní stížností potvrdil rozsudek nalézacího soudu (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud se zabýval stěžejním závěrem, že pro povolení hry navrhované stěžovatelkou nebyla splněna podmínka zamezení osobám mladším 18 let přihlížet hře, tedy i jen vizuálně se hry zúčastnit, jak vyžaduje §17 odst. 10 loterijního zákona a jak vyplývá z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 11. 2011 č. j. 5 Afs 26/2011-81, který nalézací soud podle odvolacího soudu správně aplikoval. Stěžovatelka se nemůže dovolávat dodržování správní praxe ministerstva vzhledem k povoleným online kurzovým sázkám jejím konkurentům v roce 2008. U kurzových sázek se totiž odepření přihlížení sázení mladistvými osobami nevyžaduje. Odvolací soud vyložil, že je dána zvýšená ochrana mladistvých před hrami typu "ruleta" před kurzovými sázkami, u nichž je nutná, resp. očekávaná, znalost prostředí. V rámci testu proporcionality pak podle odvolacího soudu převáží ochrana zdravého psychického vývoje dětí a mladistvých nad právem stěžovatelky na podnikání, neboť je obecně známou skutečností, jaké zdravotní i sociální důsledky může mít patologické hráčství. Z tohoto pohledu je omezení podnikání stěžovatelky jen ve vztahu k jednomu typu sázkové hry, když provozuje i jiné sázkové hry, méně podstatné.
5. Nejvyšší soud odmítl usnesením napadeným ústavní stížností dovolání stěžovatelky proti rozsudku odvolacího soudu (výrok I.), a to zčásti jako nepřípustné a zčásti jako vadné, a rozhodl o nákladech dovolacího řízení (výrok II.). Dovolání předně není přípustné proti výroku odvolacího soudu o nákladech řízení. Přípustnost dovolání nemohla založit otázka, zda soud při posuzování nesprávnosti úředního postupu při vydání zamítavého správního rozhodnutí ve smyslu §13 zákona č. 82/1998 Sb. je oprávněn rozhodnout, že stěžovatelka nesplnila podmínku zamezit osobám mladším 18 let i v pasivní účasti na hře, která v té době nebyla stanovena zákonem ani judikaturou Nejvyššího, Nejvyššího správního ani Ústavního soudu. Přihlížel-li totiž odvolací soud při výkladu loterijního zákona i k pozdější judikatuře, nijak se tím neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, podle které se při výkladu časových účinků vývoje judikatury konstantně dovozuje, že coby východisko platí v českém právním řádu tzv. incidentní retrospektiva nových právních názorů. Námitka stěžovatelky, že se odvolací soud bez odůvodnění odchýlil od rozsudku odvolacího soudu ze dne 9. 7. 2013 č. j. 10 Af 20/2013-98 ani námitka, že se stěžovatelce ve správním řízení nedostalo potřebného poučení, přípustnost dovolání ve smyslu §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), nezakládá, neboť stěžovatelka nevymezila žádnou konkrétní otázku hmotného nebo procesního práva, na jejímž vyřešení mělo napadené rozhodnutí záviset. Ze stejného důvodu nemohlo založit přípustnost dovolání namítané odchýlení odvolacího soudu od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2018 sp. zn. 30 Cdo 4136/2016 ani namítané odchýlení odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu spočívající v tom, že odvolací soud založil rozsudek do značné míry na svém vlastním názoru, že online kurzové sázky jsou pro sázející méně nebezpečné než online ruleta. Nesouhlas stěžovatelky s tímto závěrem ani její argumentace o vyšším riziku vzniku závislosti na online kurzových sázkách než na online ruletě nemohou založit přípustnost dovolání proto, že stěžovatelka zpochybňuje skutková zjištění. Obdobně nemůže přípustnost dovolání založit namítaný rozpor s judikaturou Nejvyššího správního soudu. Ve zbytku stěžovatelka namítá vady řízení, k nimž Nejvyšší soud může přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné.
III. Argumentace stěžovatelky
6. Podstatu stěžovatelčiny argumentace lze shrnout následovně: stěžovatelka především namítá, že Nejvyšší soud nevypořádal zásadní námitky, které uvedla ve svém dovolání. Podle stěžovatelky se odvolací soud závěrem (prospěšným pouze pro vedlejší účastnici), že online ruleta je z hlediska vzniku závislosti rizikovější než online kurzové sázky, v rozporu se zásadou nestrannosti odchýlil od konstantní judikatury Nejvyššího soudu o nutnosti znaleckého posudku pro odborné otázky, na což v dovolání upozorňovala. Uvedený závěr přitom nemá oporu v provedených důkazech, a proto je rozsudek odvolacího soudu nepřezkoumatelný. Již samotná absence znaleckého posouzení předmětné odborné otázky je porušením práva na řádný proces podle čl. 36 Listiny. Další (Nejvyšším soudem opomenutý) důvod přípustnosti spočívá v tom, že se odvolací soud odchýlil bez vysvětlení od rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 9. 2016 č. j. 5 As 36/2016-27. Nejvyšší soud v rozporu s nálezem ze dne 6. 6. 2017 sp. zn. I. ÚS 980/17 (N 97/85 SbNU 619) tyto vady neposoudil z toho pohledu, zda mají či nemají ústavní rozměr. Stěžovatelkou tvrzené důvody přípustnosti dovolání posoudil Nejvyšší soud formalisticky a odmítnutí těchto důvodů nevysvětlil vůbec nebo nikoli s požadovanou mírou přesvědčivosti.
7. V dovolání stěžovatelka výslovně namítala, že rozsudek odvolacího soudu odporuje Listině z pohledu právní jistoty a zákazu překvapivých rozhodnutí proto, že podle něj by stěžovatelka ve správním řízení nemohla prokázat svou způsobilost splnit povinnost zamezit pasivní účasti osob mladších 18 let na hře, ač tato povinnost nebyla v loterijním zákoně výslovně stanovena a správní orgán neupozornil stěžovatelku na její existenci ani ji nevyžadoval u konkurentů, kterým povolil provozovat online kurzové sázky. Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 5 As 36/2016 se přitom tato povinnost vztahuje i na provozovatele kurzových sázek, tudíž je rozsudek odvolacího soudu v rozporu se zásadou shodného rozhodování ve shodných věcech. Rozsudky odvolacího a nalézacího soudu rovněž odporují zákazu překvapivých rozhodnutí, a to proto, že existenci povinnosti zamezit pasivní účasti na hře osob mladších 18 let sdělil vedlejší účastník až v roce 2019, tedy po osmi letech od jeho zahájení, a to jako novotu po koncentraci řízení. Rozsudek nalézacího soudu má pak stejné vady, jako rozsudek odvolacího soudu.
8. Stěžovatelka závěrem poukazuje na to, že věc byla u soudů zahájena již v roce 2011 a po sedmi letech se v důsledku kasačního rozhodnutí Nejvyššího soudu vrátila zpět k nalézacímu soudu. Ani po dalších šesti letech řízení nebyla věc rozhodnuta v souladu s čl. 36 Listiny.
IV. Předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní stížnost byla oprávněnou osobou podána včas [§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")]. Stěžovatelka je řádně zastoupena advokátem (§29 až §31 zákona o Ústavním soudu) a Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný.
10. Dále se Ústavní soud zabýval její přípustností ve smyslu §75 zákona o Ústavním soudu s ohledem na skutečnost, že Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatelky zčásti mimo jiné pro vady spočívající v nevymezení předpokladů jeho přípustnosti. Otázkou přípustnosti dovolání se Ústavní soud podrobně zabýval ve svém plenárním stanovisku 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.), v němž přijal závěr, že neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny. Výkladem §75 zákona o Ústavním soudu zároveň Ústavní soud dovodil, že je-li dovolání stěžovatele odmítnuto pro vady, jde o případ, kdy stěžovatel nevyčerpal dostupné opravné prostředky řádným způsobem.
11. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatelky zčásti také pro nepřípustnost, protože se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, je ústavní stížnost přípustná nejen proti usnesení Nejvyššího soudu, ale také proti rozsudkům odvolacího soudu a nalézacího soudu. Rozsah, v jakém se Ústavní soud bude moci zabývat námitkami vůči napadeným rozsudkům, se však odvíjí od toho, zda tyto námitky byly řádně uplatněny v dovolání.
V. Vlastní hodnocení Ústavního soudu
12. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelky a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
13. Ústavní soud není vrcholem soustavy obecných soudů a zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti. Může tak učinit jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody, neboť je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Jeho pravomoc je tedy založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
14. Namítá-li stěžovatelka, že obecné soudy založily své posouzení na tom, že stěžovatelka nesplnila podmínku zamezit osobám mladším 18 let v pasivní účasti na hře, která v době žádosti nebyla stanovena zákonem ani judikaturou vrcholných soudů, Nejvyšší soud - podle Ústavního soudu přiléhavě - vyložil, že vycházel-li nalézací soud a odvolací soud z později vydané judikatury, je třeba zohlednit tzv. incidentní retrospektivu nových právních názorů, znamenající jejich aplikaci na všechna probíhající řízení, jakož i případy budoucí s tím, že výjimečné nepoužití později se prosadivších názorů v dříve zahájených kauzách může být odůvodněno pouze specifiky konkrétních situací, jež zakládají intenzivnější zájem na ochraně legitimních očekávání a důvěry adresátů právních norem ve stabilitu právního řádu. V době posuzovaného řízení ani za účinnosti loterijního zákona zde nebyla judikatura vyšších soudů, která by řešila otázku pasivní účasti nezletilých na takové hře, která by mohla u stěžovatelky založit její legitimní očekávání. Tento závěr nemohl být zpochybněn ani námitkou, že splnění předmětné podmínky nepožadoval ani správní orgán, jestliže bylo posuzované řízení zastaveno v důsledku zpětvzetí žádosti stěžovatelky poté, co byla vyzvána k doplnění důkazů.
15. Uvedené konkluze Nejvyššího soudu odpovídají ustálenému právnímu názoru Ústavního soudu týkajícího se zásady incidentní retrospektivy, tedy principiálního východiska, že i nové závěry judikatury dopadají na řízení teprve probíhající, ačkoliv rozhodné skutkové okolnosti nastaly v době, kdy ještě tyto nové závěry známy nebyly [srov. zejm. nález ze dne 8. 12. 2015 sp. zn. II. ÚS 1955/15 (N 208/79 SbNU 373); dále srov. nález ze dne 12. 12. 2013 sp. zn. III. ÚS 3221/11 (N 216/71 SbNU 531) nebo nález ze dne 10. 12. 2019 sp. zn. IV. ÚS 3500/18 (N 208/97 SbNU 238)]. Nejvyšší soud se rovněž správně zabýval tím, zda nejsou dány výjimečné okolnosti pro odchýlení se od této zásady, přičemž tyto nezjistil s tím, že tvrzené legitimní očekávání stěžovatelky nemohlo vzhledem k absenci rozhodovací praxe k předmětné otázce vzniknout. Napadená rozhodnutí proto podle Ústavního soudu v tomto směru netrpí stěžovatelkou předestřenými ústavněprávními deficity.
16. Jde-li o zbývající námitky stěžovatelky, v jejichž rozsahu odmítl Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky jako vadné, mohl Ústavní soud zkoumat jedině ústavní konformitu úvahy o vadnosti dovolání a posoudit, zda Nejvyšší soud nevybočil z mezí daných mu zákonem a nezatížil své rozhodnutí libovůlí, což však v nyní posuzované věci neshledal.
17. Ústavní soud předně předesílá (jak také v napadeném usnesení upozornil Nejvyšší soud), že úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele, nýbrž je povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v §241a ve vazbě na §237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky z oblasti hmotného či procesního práva. Mezi povinné náležitosti dovolání podle §241a odst. 2 o. s. ř. patří uvedení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti, jakož i vymezení důvodu dovolání. Dovolatel je tedy ze zákona povinen uvést jak právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné (a vyložit, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení), tak tuto nesprávnost - při vymezení splnění předpokladů přípustnosti dovolání - konfrontovat s dosavadní rozhodovací činností Nejvyššího soudu, kterému primárně náleží úkol sjednocovat rozhodovací činnost soudů v civilním řízení. Dovolatel je povinen zřetelně vymezit relevantní rozhodovací praxi Nejvyššího soudu (případně Ústavního soudu) a uvést, v čem se odvolací soud odchýlil od této své relevantní praxe, v čem je tato praxe rozporná nebo v čem je třeba ji změnit, případně že jde o právní otázku Nejvyšším soudem dosud neřešenou (blíže viz citované stanovisko sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16).
18. Ústavní soud poté, co se seznámil stěžovatelčiným dovoláním (které přiložila k ústavní stížnosti), konstatuje, že Nejvyšší soud posoudil obsah dovolání stěžovatelky v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu a správně dovodil, že její dovolání je zčásti vadné, protože v něm stěžovatelka řádně nevymezila způsobilou právní otázku, na jejímž vyřešení mělo napadené rozhodnutí odvolacího soudu záviset. Pouhý nesouhlas stěžovatelky se skutkovými a právními závěry nižších soudů kvalifikované vymezení přípustnosti dovolání nepředstavuje. Vymezení důvodu dovolání (formulace dovolacích námitek) se má pohybovat na půdorysu vymezené otázky hmotného nebo procesního práva, avšak samotným vymezením důvodu dovolání ještě není formulována nezbytná otázka (obdobně srov. např. usnesení ze dne 27. 7. 2021 sp. zn. IV. ÚS 1729/21 nebo usnesení ze dne 19. 7. 2022 sp. zn. I. ÚS 1571/22; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz). Dovolání proti nákladovému výroku pak není přípustné objektivně [§238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].
19. Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozhodnutí tedy dostatečným a přesvědčivým způsobem vysvětlil, proč dospěl k závěru o vadnosti podaného dovolání, resp. o jeho nepřípustnosti, a to vůči všem vzneseným námitkám (viz bod 5. výše). Ze skutečnosti, že se stěžovatelka neztotožňuje s právním názorem Nejvyššího soudu, přitom nelze bez dalšího dovozovat porušení jejího práva na řádný proces.
20. Namítá-li stěžovatelka, že Nejvyšší soud neposoudil její dovolání z hlediska tvrzeného porušení jejích ústavně zaručených práv, lze jí částečně přisvědčit v tom, že předpoklady přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. jsou naplněny i tehdy, uvede-li dovolatel, že se odvolací soud při řešení určité otázky hmotného nebo procesního práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu [kromě stěžovatelkou citovaného nálezu sp. zn. I. ÚS 980/17 dále srov. např. nález ze dne 1. 11. 2016 sp. zn. III. ÚS 1594/16 (N 205/83 SbNU 269), nález ze dne 6. 12. 2016 sp. zn. II. ÚS 2000/16 (N 235/83 SbNU 657) nebo nález ze dne 21. 12. 2016 sp. zn. I. ÚS 3507/16 (N 251/83 SbNU 903)]. Tomuto požadavku však stěžovatelka nedostála, jestliže v dovolání bez návaznosti na konkrétní judikaturu Ústavního soudu toliko konstatovala, že odvolací soud založil své rozhodnutí do značné míry na svém vlastním názoru, že online kurzové sázky jsou pro sázející méně nebezpečné než online ruleta, čímž měla být porušena zásada nestrannosti soudu podle čl. 36 Listiny [viz čl. IV. bod 1. písm. d) jejího dovolání].
21. Z ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu vyplývá, že požadavek na vyčerpání zákonných procesních prostředků k ochraně práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) se uplatní nejen při posuzování přípustnosti ústavní stížnosti jako celku, ale i při posuzování každé jednotlivé námitky v ní uplatněné [srov. např. nález ze dne 11. 6. 2018 sp. zn. I. ÚS 4022/17 (N 110/89 SbNU 631), bod 22.]. To znamená, že nepřípustná je taková námitka v ústavní stížnosti, která nebyla uplatněna v předcházejícím řízení způsobem, který by ji umožnil soudu obsahově posoudit. Nezjistil-li Ústavní soud žádné ústavněprávní vady v postupu Nejvyššího soudu, který dovolání stěžovatelky odmítl zčásti jako vadné a jemuž tak nebylo umožněno je posoudit z hlediska naplnění předpokladů přípustnosti alespoň "kvazimeritorně", jsou ostatní námitky proti rozsudkům nalézacího soudu a odvolacího soudu nepřípustné, neboť tyto nebyly řádným způsobem uplatněny v dovolání.
22. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. dubna 2023
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu