ECLI:CZ:US:2023:1.US.2968.23.1
sp. zn. I. ÚS 2968/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatelky Aleny Nemečkové, zastoupené JUDr. Davidem Hlaváčkem, advokátem, sídlem Kořenského 1107/15, Praha 5 - Smíchov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2023 č. j. 23 Cdo 1033/2023-234, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. listopadu 2022 č. j. 26 Co 146/2022-194 a rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 2. února 2022 č. j. 13 C 346/2016-147, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení, a Vladimíry Majorošové Brunové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Byť se stěžovatelka petitem ústavní stížnosti výslovně domáhá zrušení pouze usnesení Nejvyššího soudu, z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že napadá nejen usnesení Nejvyššího soudu, ale i tomuto rozhodnutí předcházející v záhlaví uvedený rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") a rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové (dále jen "okresní soud"). Uvedená rozhodnutí přitom stěžovatelka označila způsobem, který Ústavnímu soudu umožňuje, aby je vzal v úvahu a přezkoumal, aniž by bylo nutné stěžovatelku vyzývat k upřesnění petitu [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 8. 2008 sp. zn. II. ÚS 256/08 a ze dne 7. 12. 2004 sp. zn. IV. ÚS 406/04 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), dále viz rozsudek Evropského soudu pro lidská zpráva ve věci Bulena proti České republice ze dne 20. 4. 2004 č. 57567/00].
3. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatelka jako žalobkyně se v předmětném řízení domáhala na vedlejší účastnici jako žalované zaplacení částky ve výši 1 000 000 Kč s příslušenstvím jako smluvní pokuty na základě smlouvy o smlouvě budoucí kupní uzavřené dne 28. 6. 2013. Stěžovatelka tvrdila, že jí vedlejší účastnice neposkytla součinnost k zajištění geometrického plánu do smlouvou dohodnutého termínu.
4. Okresní soud v záhlaví uvedeným rozsudkem žalobu na zaplacení částky ve výši 1 000 000 Kč zamítl (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Okresní soud odkazoval na skutkový stav zjištěný v řízení vedeném okresním soudem pod sp. zn. 14 C 347/2016, v němž se stěžovatelka domáhala po vedlejší účastnici poskytnutí součinnosti k vyhotovení geometrického plánu podle smlouvy, a uzavřel, že ujednání o smluvní pokutě mezi účastnicemi je neplatné, neboť nebyla jednoznačně vymezena povinnost vedlejší účastnice, na jejíž porušení je smluvní pokuta vázána, tedy mezi účastnicemi smlouvy nebylo konkrétně ujednáno, jakou povinnost měla vedlejší účastnice zanedbat při poskytnutí součinnosti k zajištění geometrického plánu. Bylo pouze obecně stanoveno, že obě účastnice této smlouvy společně zajistí geometrický plán, kterým se oddělí pás z pozemku p. č. X v k. ú. T. podle situačního nákresu tvořícího neoddělitelnou součást a přílohu čl. 1 smlouvy, aniž by v této smlouvě bylo konkretizováno, jakou povinnost má každá z účastnic smlouvy, aby došlo ke společnému zajištění geometrického plánu. V řízení bylo prokázáno, že ani po necelých devíti letech od ujednání nemá sama stěžovatelka jasno v tom, jakou povinnost při společném zajištění geometrického plánu měla vedlejší účastnice porušit, není zde shodný projev vůle obou stran (§34 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník). S ohledem na neplatnost sjednání smluvní pokuty spočívající v neurčitosti ujednání stran tak nebylo prokázáno porušení povinnosti vedlejší účastnice a proto okresní soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.
5. K odvolání stěžovatelky krajský soud v záhlaví uvedeným rozsudkem rozsudek okresního soudu potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Krajský soud konstatoval, že tvrzení stěžovatelky k rozhodným skutečnostem zůstala i přes poučení soudem obecná a neurčitá, a proto stěžovatelka neunesla své břemeno tvrzení a nemohla být proto ve sporu úspěšná. Při absenci konkrétních skutkových tvrzení pak krajský soud neshledal důvodnou námitku stěžovatelky ohledně neprovedení navrhovaných důkazů, a to výslechů svědků, či neviděl nutnost zabývat se objektivizovaným výkladem smluvního ujednání stran. Neuvedla-li stěžovatelka ani přes poučení soudu konkrétní tvrzení k rozhodným skutečnostem stran obsahu a okolností smluvního ujednání stran a její tvrzení zůstala neurčitá, nebylo zřejmé, k jakým skutečnostem mají být jí navrhované důkazy prováděny, proto krajský soud neprováděl důkaz výslechem svědka Tomáše Jírka.
6. Rozsudek krajského soudu napadla stěžovatelka dovoláním. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), jako nepřípustné odmítl. Ve vztahu k námitkám stěžovatelky, že soudy nižších stupňů nepřipustily provedení výslechu stěžovatelkou navrhovaného svědka, a že krajský soud dostatečně nezohlednil její podání ze dne 31. 8. 2022, Nejvyšší soud dospěl k závěru, že stěžovatelka nevymezila žádný z předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. V této části proto dovolání trpí vadami, které brání pokračování v dovolacím řízení (v důsledku absence uvedených náležitostí nelze v této části posoudit přípustnost dovolání). Namítala-li stěžovatelka, že ji krajský soud v rozporu s ustálenou praxí Nejvyššího soudu zatížil důkazním břemenem ohledně negativní skutečnosti, že vedlejší účastnice nesplnila svoji smluvní povinnost zajistit geometrický plán, poukázal Nejvyšší soud na to, že stěžovatelka přehlíží, že krajský soud rozhodoval na základě neunesení břemene tvrzení, nikoliv břemene důkazního ohledně nesplnění povinnosti vedlejší účastnice zajistit geometrický plán, a to z toho důvodu, že tvrzení stěžovatelky o existenci údajné povinnosti vedlejší účastnice zůstala velmi obecná a neurčitá, neboť stěžovatelka nebyla schopna konkretizovat obsah ani okolnosti smluvního ujednání stran, a nadto svá tvrzení v průběhu řízení měnila. Námitka stěžovatelky se proto míjí s právním posouzením věci krajským soudem, a nemůže tak založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř.
II.
Argumentace stěžovatelky
7. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že Nejvyšší soud se nevypořádal s její námitkou o neprovedení výslechu svědka Tomáše Jírka soudy nižších stupňů a nezohlednění obsahu jejího podání ze dne 31. 8. 2022 (správně 26. 10. 2022). Stěžovatelka uvádí, že v podání ze dne 26. 10. 2022 k výzvě soudu doplnila svá tvrzení ke specifikaci povinnosti vyplývající ze smlouvy, tj. povinnosti společně zajistit geometrický plán. Uvedla, že ve smlouvě o smlouvě budoucí se s vedlejší účastnicí dohodla, že vedlejší účastnice zajistí geometrický plán a že stěžovatelka vše zaplatí. V období do 29. 11. 2013 byla vedlejší účastnice několikrát ústně vyzvána, aby geometrický plán co nejdříve zajistila. Uvedeným jednáním byl přítomen Tomáš Jírek, kterého stěžovatelka navrhovala vyslechnout jako svědka, avšak okresní soud ani krajský soud tomuto důkaznímu návrhu nevyhověly. Stěžovatelka namítá, že Nejvyšší soud se touto její dovolací námitkou náležitě nezabýval a v odůvodnění svého rozhodnutí se s ní v dostatečném rozsahu nevypořádal.
8. Stěžovatelka je přesvědčena, že z obsahu jejího dovolání byl dovolací důvod zřejmý, když v něm uvedla, že nesouhlasí s právním posouzením krajského soudu, že její tvrzení jsou nedostatečná. Z dovolání je podle stěžovatelky seznatelné, s jakým právním posouzením krajského soudu nesouhlasí a že postup krajského soudu je v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu. Stěžovatelka dovozuje, že Nejvyšší soud jí neposkytl soudní ochranu, když se dovoláním v této části věcně nezabýval, ačkoli byly splněny zákonem stanovené formální požadavky, čímž se dopustil přepjatého formalismu. Nejvyšší soud dále své rozhodnutí zatížil nepředvídatelností, když rozhodnutí řádně neodůvodnil, a také vadou nepřezkoumatelnosti.
9. Stěžovatelka dále nesouhlasí se závěrem Nejvyššího soudu, že její námitka ohledně neunesení důkazního břemene se míjí s právním posouzením věci krajským soudem a z tohoto důvodu je dovolání v této části nepřípustné, když krajský soud rozhodoval na základě neunesení břemene tvrzení, a nikoli břemene důkazního. Stěžovatelka má za to, že v řízení před soudy nižších stupňů bylo polemizováno o neunesení důkazního břemene, tedy nejen břemene tvrzení, a proto nesouhlasí se závěrem Nejvyššího soudu, že krajský soud se otázkou důkazního břemene nezabýval. Podle stěžovatelky jí Nejvyšší soud i v této části v důsledku přepjatého formalismu zamezil přístup k soudu, když shledal dovolání nepřípustným a věcně se podaným dovoláním nezabýval, ačkoliv k tomu byly splněny formální náležitosti.
10. Stěžovatelka dále namítá protiústavnost postupu soudů nižších stupňů. Dovodil-li krajský soud ve svém rozhodnutí, že smlouva není v části ujednání mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí o jejich povinnosti společně zajistit geometrický plán neplatná pro neurčitost věcného obsahu s tím, že je-li toto ujednání do jisté míry neurčité (nikoli tak, aby bylo neplatné), pak je třeba se zabývat výkladem obsahu podle interpretačních pravidel, když základním principem výkladu smluv je priorita výkladu, který nezakládá neplatnost smlouvy před takovým výkladem, který neplatnost smlouvy zakládá, jsou-li možné oba výklady.
11. Stěžovatelka je přesvědčena, že nejpozději svým podáním ze dne 26. 10. 2022 splnila svoji povinnost tvrzení k porušení povinnosti vyplývající ze smlouvy, když konkrétně uvedla, v čem spočívalo porušení dané povinnosti. K prokázání těchto skutečností zakládajících právo na smluvní pokutu navrhovala důkazy. Tímto vytvořila dostatečný prostor k projednání žaloby. Zatížily-li soudy stěžovatelku břemenem tvrzení, potažmo břemenem důkazním, k výkladu ustanovení smlouvy, porušily tímto svým postupem její právo na rovnost zakotvené v čl. 37 odst. 3 Listiny. Soudy uvedeným postupem zvýhodnily vedlejší účastnici na úkor stěžovatelky, když stěžovatelku zatížily povinností, jež je povinností soudů (tj. výklad práva). S ohledem na uvedené stěžovatelka dovozuje, že popsaným postupem soudy nižších stupňů zasáhly do jejího práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a práva na rovnost účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny. Pakliže tuto protiústavnost neodstranil ani Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí, zasáhlo i jeho rozhodnutí do výše uvedených ústavně zaručených práv stěžovatelky.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
12. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
13. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
14. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471); všechna rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
15. Ústavní soud především konstatuje, že stěžovatelka v ústavní stížnosti jen pokračuje v polemice s rozhodnutími obecných soudů, přičemž nesouhlasí s jejich závěry. V posuzované věci dospěl Nejvyšší soud ve vztahu k námitkám stěžovatelky, že soudy nižších stupňů nepřipustily provedení výslechu stěžovatelkou navrhovaného svědka a že krajský soud dostatečně nezohlednil její podání ze dne 31. 8. 2022 (správně 26. 10. 2022), k závěru, že stěžovatelka nevymezila žádný z předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř., a v důsledku uvedené vady nebylo možné v dovolacím řízení pokračovat. Z uvedeného vyplývá, že stěžovatelka v této části (ve vztahu k uvedeným námitkám) dovolání jako mimořádný opravný prostředek neuplatnila, resp. nevyčerpala řádně, a proto za této procesní situace s ohledem na zásadu subsidiarity ústavní stížnosti je nutno uzavřít, že uplatnění těchto námitek v řízení před Ústavním soudem je nepřípustné.
16. Ve vztahu k námitce stěžovatelky, že ji krajský soud v rozporu s ustálenou praxí Nejvyššího soudu zatížil důkazním břemenem ohledně negativní skutečnosti, a to, že vedlejší účastnice nesplnila svoji smluvní povinnost zajistit geometrický plán, Nejvyšší soud přiléhavě poukázal na to, že krajský soud své rozhodnutí založil na tom, že stěžovatelka neunesla břemeno tvrzení, a nikoliv důkazní břemeno ohledně nesplnění povinnosti vedlejší účastnice zajistit geometrický plán, když tvrzení stěžovatelky týkající se existence údajné povinnosti vedlejší účastnice zůstala obecná a neurčitá, neboť stěžovatelka nebyla schopna konkretizovat obsah ani okolnosti smluvního ujednání stran. Závěr Nejvyššího soudu, že námitka stěžovatelky se míjí s právním posouzením věci krajským soudem, a proto nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., shledal Ústavní soud ústavně konformním.
17. Z napadeného rozhodnutí krajského soudu je zřejmé, že rozhodnutí je založeno na závěru, stěžovatelka neunesla své břemeno tvrzení, když její tvrzení k rozhodným skutečnostem zůstala i přes poučení poskytnuté jí soudem obecná a neurčitá, proto nemohla být ve sporu úspěšná. Chyběla-li konkrétní skutková tvrzení stěžovatelky, nemohla být shledána důvodnou ani námitka stěžovatelky o neprovedení navrhovaných důkazů výslechy svědků či její požadavek, aby se soud zabýval výkladem smluvního ujednání stran. Neuvedla-li stěžovatelka ani přes poučení soudu konkrétní tvrzení k rozhodným skutečnostem ohledně obsahu a okolností smluvního ujednání stran, její tvrzení zůstala neurčitá. Nebylo zřejmé, k jakým skutečnostem mají být jí navrhované důkazy prováděny, proto také krajský soud neprováděl důkaz výslechem svědka Tomáše Jírka. Z toho vyplývá, že nešlo o výklad práva, jak namítá stěžovatelka v ústavní stížnosti. Uvedeným závěrům krajského soudu nelze z hlediska ústavnosti cokoli vytknout.
18. Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy se předmětnou věcí řádně zabývaly. Při rozhodování vyšly z dostatečně provedeného dokazování, na věc aplikovaly relevantní právní předpisy, jakož i relevantní judikaturu vztahující se k předmětné oblasti. Nejvyšší soud posoudil obsah dovolání stěžovatelky v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu a ústavně konformním způsobem vysvětlil, proč je dovolání stěžovatelky vadné, resp. není přípustné.
19. Ústavní soud v posuzované věci neshledal žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení práv stěžovatelky. V závěrech ve věci jednajících soudů Ústavní soud nezjistil ani znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup. Ústavní soud proto neshledal žádný důvod pro svůj případný kasační zásah.
20. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. prosince 2023
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu