ECLI:CZ:US:2023:1.US.3097.22.1
sp. zn. I. ÚS 3097/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele J. P., zastoupeného Mgr. MUDr. Janou Kollrossovou, advokátkou, sídlem náměstí Republiky 202/28, Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. srpna 2022 č. j. 21 Cdo 874/2022-1216, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 9. června 2021 č. j. 61 Co 36/2021-1135 a rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 12. října 2020 č. j. 17 C 220/2015-1056, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu v Karlových Varech, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti Mattoni 1873 a. s., sídlem Horova 1361/3, Karlovy Vary, a obchodní společnosti Generali Česká pojišťovna a. s., sídlem Na Pankráci 1720/123, Praha 4 – Nusle, jako vedlejších účastnic řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen „Ústava“), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena základní práva zakotvená v čl. 11 odst. 1, čl. 31 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), jakož i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že Okresní soud v Karlových Varech (dále jen „okresní soud“) v řízení o náhradě škody způsobené pracovním úrazem ve výši 3 000 000 Kč napadeným rozsudkem rozhodl, že první vedlejší účastnice jako žalovaná je povinna zaplatit stěžovateli jako žalobci částku 18 000 Kč s příslušenstvím (výrok I.), dále rozhodl, že žaloba v části, kterou se stěžovatel domáhal na první vedlejší účastnici zaplacení částky 2 982 000 Kč s příslušenstvím, se zamítá (výrok II.). Okresní soud stěžovateli uložil povinnost zaplatit první vedlejší účastnici náklady řízení ve výši 22 500 Kč (výrok III.) a druhé vedlejší účastnici jako vedlejší účastnici na straně žalované náklady řízení ve výši 1 230 Kč (výrok IV.). Státu soud právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal (výrok V.). Okresní soud v předmětné věci přihlédl ke složitosti posuzování ustálení zdravotního stavu stěžovatele a přiznal mu částku 18 000 Kč, která představuje hodnotu 150 bodů. Vycházel přitom z bodového ohodnocení provedeného znaleckým ústavem – Institutem pro další vzdělávání lékařů (dále jen „znalecký ústav“ nebo „IPVZ), a z hodnoty jednoho bodu ke dni vzniku úrazu ve výši 120 Kč. Jiná poškození zdraví, která uplatňoval stěžovatel v souvislosti s příslušným úrazem, nebyla podle znaleckého posudku zapříčiněna pracovním úrazem. Okresní soud neshledal ani důvod pro navýšení bodového ohodnocení, neboť poškození zdraví stěžovatele v rozsahu, v jakém odpovídá první vedlejší účastnice, není natolik závažné, aby umožňovalo navýšení bodového ohodnocení úvahou soudu. Ve zbývající části soud žalobu zamítl. Při rozhodování o nákladech řízení vycházel z §142 odst. 3 a §150 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).
3. Proti výrokům č. II., III. a IV. rozsudku okresního podal stěžovatel odvolání. Krajský soud v Plzni (dále jen „krajský soud“) napadeným rozsudkem rozsudek okresního soudu ve výrocích II. a V. potvrdil (výrok I.). Ve výrocích III. a IV. rozsudek okresního soudu změnil tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před okresním soudem (výrok II.) a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III.). Krajský soud shledal důvodným odvolání stěžovatele proti výrokům III. a IV. o náhradě nákladů řízení vedlejším účastnicím. První vedlejší účastnice, která byla zastoupena advokátem, byla ve věci téměř zcela úspěšná, tudíž byla úspěšná i druhá vedlejší účastnice. Krajský soud přihlédl k tomu, že stěžovatel se nachází ve složité finanční situaci, což považoval za důvod podle §150 o. s. ř., zvláštního zřetele hodný, pro který změnil rozsudek okresního soudu tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. V odvolacím řízení stěžovatel nebyl úspěšný, a proto podle §142 odst. 1 o. s. ř., ve spojení s §224 odst. 1 o. s. ř., by měl oběma vedlejším účastnicím hradit náklady odvolacího řízení, avšak i v případě těchto nákladů krajský soud shodně jako u nákladů řízení před okresním soudem shledal důvody hodné zvláštního zřetele podle §150 o. s. ř., pro to, aby oběma vedlejším účastnicím náklady odvolacího řízení nepřiznal.
4. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel dovolání. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř., jako nepřípustné odmítnuto (výrok I.) a dále bylo rozhodnuto o nákladech dovolacího řízení (výrok II.). Nejvyšší soud dovodil, že napadený rozsudek krajského soudu je v závěru, že okresní soud správně zamítl žalobu na odškodnění pracovního úrazu stěžovatele ze dne 31. 10. 2012 co do částky 2 982 000 Kč s příslušenstvím požadované stěžovatelem z důvodu náhrady za ztížení společenského uplatnění, neboť „následkem pracovního úrazu došlo u stěžovatele pouze k omezení hybnosti v levém ramenním kloubu mírného stupně na nedominantní končetině, přičemž dosud vykonávané zaměstnání stěžovatel nemůže vykonávat pro obecná onemocnění, nikoliv pro následky pracovního úrazu“, v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak. V části, ve které dovolání směřuje proti výrokům rozsudku krajského soudu o nákladech řízení, není dovolání přípustné podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
II.
Argumentace stěžovatele
5. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že obecné soudy rozhodly na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu, když neprovedly všechny navrhované důkazy a provedené důkazy nesprávně vyhodnotily. Stěžovatel poukazuje na to, že v řízení nebylo provedeno dokazování zprávami závodního lékaře. Znalci znaleckého ústavu vycházeli při svém hodnocení z neúplné zdravotní dokumentace, když rentgenový snímek z roku 2009 vůbec nezhlédli. Stěžovatel tvrdí, že hodnocení IPVZ je v rozporu se dvěma dalšími znaleckými posudky.
6. Stěžovatel namítá, že až do doby pracovního úrazu netrpěl žádnými příznaky vyplývajícími z degenerativních změn. Tyto příznaky se u něj projevily až po pracovním úrazu. K vyvrácení tohoto jeho tvrzení nebyl proveden žádný důkaz. Existence významnějších degenerativních změn před pracovním úrazem tak nebyla v řízení prokázána. Stěžovatel poukazuje na to, že znalec doc. MUDr. Hrnčíř opakovaně konstatoval, že veškeré potíže, kterými stěžovatel trpěl a trpí po pracovním úraze, jsou v příčinné souvislosti s pracovním úrazem a měly by být v rámci ztížení společenského uplatnění odškodněny. Rovněž posudkoví lékaři při rozhodování o invaliditě jednoznačně určili jako příčinu invalidity pracovní úraz stěžovatele.
7. Stěžovatel poukazuje na to, že žádný z obecných soudů ve svých rozhodnutích neuvedl, které konkrétní informace a která část zdravotní dokumentace o předcházejících obtíží stěžovatele s páteří či informací vedly znalecký ústav k jinému závěru, než je závěr znalců, a kterou zdravotní dokumentaci neměl doc. MUDr. Hrnčíř k dispozici. Znalecký ústav ani soudy neuvedly, jaké zdravotní obtíže měl stěžovatel před úrazem, které vyústily ve zdravotní stav, kterým trpí stěžovatel po úrazu. Znalecký posudek IPVZ má podle stěžovatele formální i věcné nedostatky a při výslechu před soudem pak naopak znalci do věci vnesli ještě další nesrovnalosti. Žádný ze soudů pro posouzení správnosti těchto diametrálně rozdílných závěrů nenechal vypracovat revizní znalecký posudek.
8. Stěžovatel dovozuje, že mezi provedenými důkazy (zejména na jedné straně rozhodnutí o invaliditě, zdravotní záznamy o provedených úkonech u stěžovatele, výpověď stěžovatele, výpovědi svědků, znalecký posudek doc. MUDr. Hrnčíře, vyjádření ošetřujících lékařů stěžovatele a na straně druhé závěry IPVZ a skutkové závěry krajského soudu a okresního soudu) je extrémní rozpor. Tento extrémní rozpor je dán zejména tím, že z obsahu spisu nevyplývá, že by před pracovním úrazem stěžovatel trpěl problémy, kterými trpí po pracovním úraze. Toto soud ani první vedlejší účastnice netvrdili. Z uvedeného vyplývá, že hodnocení jednotlivých důkazů nebylo provedeno v souladu s občanským soudním řádem, ale zejména se zásadou spravedlnosti a proporcionality, a nese tak znaky nepřípustné libovůle při hodnocení důkazů.
9. Stěžovatel poukazuje na to, že v rozhodnutích obecných soudů není řádně odůvodněno vyloučení příčinné souvislosti ani potvrzení existence příčinné souvislosti s jednou konkrétní příčinou. Soud pouze obecně konstatuje, že bolesti a psychické obtíže mají příčiny ve změnách zdraví stěžovatele již v době před úrazem. Stěžovatel dovozuje, že tím, že obecné soudy neprovedly všechny potřebné důkazy, když nenařídily provedení revizního znaleckého posudku, porušily jeho právo na spravedlivý proces. V důsledku tohoto neústavního postupu soudů byla porušena další práva stěžovatele, a to právo na zdraví, právo na ochranu rodinného a osobního života, jakož i právo na ochranu soukromí a majetku.
10. Nejvyšší soud podle stěžovatele postupoval formalisticky, když vadné hodnocení důkazů a nedostatky odůvodnění rozsudků obecných soudů bagatelizoval. Stěžovatel brojí rovněž proti výrokům rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení a vytýká soudům, že nepostupovaly podle §150 o. s. ř.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“). Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
12. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, „superrevizní“ instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je „toliko“ přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
13. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí – z hlediska řádně vedeného soudního řízení – neakceptovatelné „libovůle“, spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
14. Namítá-li tedy stěžovatel v ústavní stížnosti nedostatečné zjištění skutkového stavu soudy, je třeba poukázat na to, že Ústavnímu soudu nepřísluší hodnotit, zda shromáždění konkrétních důkazů je účelné či nikoliv. Rozhodnutí o rozsahu dokazování potřebného ke zjištění skutkového stavu věci spadá v zásadě do kompetence obecných soudů. Ústavní soud nemůže posuzovat skutkový stav jako (ne)správně zjištěný, není-li ve věci shledán extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovým zjištěním, který by zakládal porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že respektují-li obecné soudy při svém rozhodování zásady stanovené pro hodnocení důkazů, nespadá do pravomoci Ústavního soudu „hodnotit“ důkazy jimi provedené. K jejich „přehodnocení“ je oprávněn přistoupit pouze tehdy, jsou-li skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy, takže výsledek dokazování se jeví jako věcně neudržitelný a v konečném důsledku i nespravedlivý (srov. nález ze dne 18. 1. 2022 sp. zn. III. ÚS 2049/21). O takový případ v posuzované věci nejde.
15. V předmětné věci okresní soud na základě námitek účastníků řízení vůči prvnímu znaleckému posudku zpracovanému v předmětném řízení přistoupil k ustanovení znaleckého ústavu z oboru zdravotnictví – Institutu pro další vzdělávání lékařů. Na vypracování základního posudku ze dne 21. 7. 2019 se podílel znalecký kolektiv odborníků, neboť obtíže stěžovatele spadají do různých zdravotnických oborů. Z důvodu námitek stěžovatele vůči tomuto základnímu posudku pak okresní soud zástupce znaleckého ústavu vyslechl, dále si vyžádal doplnění znaleckého posudku, a následně opět zástupce znaleckého ústavu vyslechl. Podle krajského soudu tedy není žádných pochyb o tom, že by okresní soud pomíjel zdravotní problémy stěžovatele a jeho námitky či že by se v odůvodnění rozsudku nevěnoval jednotlivým zdravotním obtížím stěžovatele. Vycházel přitom ze znaleckého posouzení provedeného kolektivem odborníků a své závěry konfrontoval i se znaleckým posudkem doc. MUDr. Evžena Hrnčíře, CSc., MBA, zpracovaným v řízení o bolestném vedeném u okresního soudu pod sp. zn. 12 C 227/2014, a také vyložil, proč k závěrům tohoto znalce nemohl v předmětném řízení přihlédnout. Okresní soud vyslechl nejen stěžovatele jako účastníka řízení, ale i osoby jemu blízké, a to jeho manželku a jeho sestru, a s výpověďmi všech se v odůvodnění napadeného rozsudku dostatečně vypořádal. Výpovědi těchto svědkyň posoudil ve všech souvislostech jako výpovědi osob stěžovateli blízkých, které se snaží nejen pravdivě vypovědět o stěžovatelem tvrzených obtížích, ale jejichž výpověď je poznamenána i určitým vztahem ke stěžovateli a dovodil, že tyto nemohou převážit odborná posouzení provedená znaleckým ústavem, ani nemohou změnit obsah zdravotnické dokumentace stěžovatele, z níž znalecký ústav vycházel.
16. Z výše uvedeného vyplývá, že v posuzované věci obecné soudy své závěry opřely o výsledky provedeného dokazování, především o posudek z oboru zdravotnictví vypracovaný znaleckým ústavem, na němž se podíleli odborníci z oblasti posudkového lékařství, neurologie, traumatologie, ortopedie a psychiatrie). Znalecký posudek je nepochybně významným druhem důkazního prostředku, což však soud nezbavuje povinnosti jeho kritického hodnocení. Znalecký posudek je nutno hodnotit stejně pečlivě jako každý jiný důkaz a nepožívá a priori větší důkazní síly [srov. nález ze dne 24. 7. 2013 sp. zn. I. ÚS 4457/12 (N 132/70 SbNU 221), nález ze dne 29. 10. 2019 sp. zn. II. ÚS 2396/19, usnesení ze dne 11. 8. 2020 sp. zn. III. ÚS 1456/19].
17. Ústavní soud zastává názor, že je na obecném soudu, jakým způsobem bude znalecký posudek hodnotit, a to na základě výslechu znalce podle zásad ústnosti a přímosti. V této činnosti mohou soudu napomoci též účastníci řízení prostřednictvím svých vyjádření ke znaleckému posudku, v nichž mohou poukazovat na nesrovnalosti či vady znaleckých závěrů či postupu znalce. Je povinností soudu v potřebné míře na takové vyjádření reagovat v odůvodnění svého rozhodnutí, a to v závislosti na povaze, kvalitě a relevanci výhrad proti posudku v takových vyjádřeních.
18. Posouzení, zda znalecké posudky jsou s ohledem na svou kvalitu, přesvědčivost, úplnost apod. způsobilé být podkladem rozhodnutí, je úkolem obecných soudů. Jde o hodnocení podkladů při utváření skutkových zjištění, což přísluší obecným soudům a ve správním řízení správním orgánům (srov. usnesení ze dne 28. 4. 2020 sp. zn. I. ÚS 543/20).
19. Závěry posudku znaleckého ústavu zpracovaného v tomto řízení byly podle krajského soudu jednoznačné a plně odpověděly na otázky, které vznikaly v průběhu řízení. Konzultovala-li zástupkyně stěžovatele závěry znaleckého posudku zpracovaného v tomto řízení soukromě se známými lékaři – neurology, nemohou podle krajského soudu tyto námitky převážit nález odborníků znaleckého ústavu ustanoveného v tomto řízení, když znaleckým ústavem byl zdravotní stav stěžovatele posouzen komplexně a na základě kompletní zdravotní dokumentace, přičemž znalecký ústav potvrdil, že následkem pracovního úrazu došlo u stěžovatele pouze k omezení hybnosti v levém ramenním kloubu mírného stupně na nedominantní končetině, přičemž dosud vykonávané zaměstnání stěžovatel nemůže vykonávat pro obecná onemocnění, nikoliv pro následky pracovního úrazu.
20. Z napadených rozhodnutí je zřejmé, že obecné soudy postupovaly při hodnocení důkazů v souladu se zásadami spravedlivého procesu. V intencích §132 o. s. ř., provedené důkazy hodnotily podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti. Z napadených rozhodnutí vyplývá, že obecné soudy nepřebíraly závěry ze znaleckého posudku mechanicky a své úvahy podrobně odůvodnily. Ústavní soud je povolán k zásahu do procesu utváření skutkových zjištění jen v případě extrémních excesů. Žádný takový exces však v posuzované věci nezjistil. Obecné soudy ve svých rozhodnutích podrobně odůvodnily, k jakým skutkovým závěrům dospěly a na základě jakých důkazů, a také, jaké právní závěry ze svých skutkových zjištění učinily.
21. Stěžovatel dále v ústavní stížnosti obecným soudům vytýká neprovedení důkazu revizním znaleckým posudkem. V této souvislosti je nutné připomenout, že právo na soudní ochranu nezaručuje, že bude proveden každý důkaz, který bude účastníky řízení navržen; obecné soudy nemají povinnost provést všechny důkazy, které jsou účastníky navrženy, je-li rozsah dokazování z jiných důkazních pramenů dostatečný. Nevyhoví-li však obecné soudy těmto návrhům, musí ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedly [k tomu srov. např. nález ze dne 16. 2. 1995 sp. zn. III. ÚS 61/94 (N 10/3 SbNU 51)]. Této své povinnosti obecné soudy v posuzované věci dostály.
22. V předmětné věci se oba soudy v napadených rozhodnutích zabývaly otázkou provedení dalších, zejména listinných, důkazů, ale i otázkou případného zpracování revizního znaleckého posudku, přičemž okresní dospěl k závěru, že pro provedení takového důkazu není důvod, když posudek znaleckého ústavu poskytoval dostatečný podklad pro jeho rozhodnutí, přičemž se krajský soud se závěrem okresního soudu ztotožnil. Z napadených rozhodnutí vyplývá, že tento svůj závěr obecné soudy v nich dostatečně přesvědčivě odůvodnily.
23. Krajský soud v napadeném rozhodnutí dospěl k závěru, že okresní soud pečlivě ve prospěch stěžovatele hodnotil problematiku ustálení jeho zdravotního stavu pro posouzení ohodnocení ztížení společenského uplatnění. Obecné soudy v odůvodněních rozsudků vyložily, proč dospěly k závěru, že trvalým zdravotním následkem pracovního úrazu stěžovatele bylo pouze omezení pohyblivosti ramenního kloubu lehkého stupně na nedominantní končetině, že stěžovatel sice má „vážné zdravotní potíže, mj. trpí bolestmi a má psychické obtíže, které se odráží v podstatných omezeních v běžném životě“, ale že „příčinná souvislost pracovního úrazu s bolestmi a psychickými obtížemi nebyla shledána“ (bolesti a psychické obtíže stěžovatele mají příčiny ve změnách jeho zdraví již v době před úrazem), a rovněž vysvětlily, proč v případě stěžovatele nejde o situaci, kdy u poškozeného existovala určitá predispozice, která spolupůsobila při vzniku poškození na zdraví způsobeného úrazovým dějem, a proč pracovní úraz nebyl příčinou invalidity stěžovatele.
24. Jde-li o napadené usnesení Nejvyššího soudu, z dosavadní judikatury Ústavního soudu vyplývá, že odmítne-li Nejvyšší soud dovolání, je Ústavní soud oprávněn přezkoumat pouze to, zda Nejvyšší soud postupoval v souladu s ústavními principy soudního řízení, tj. zda bylo dodrženo právo dovolatele, aby byl jeho návrh stanoveným postupem projednán. Úkolem Ústavního soudu je také posoudit, zda rozhodnutí Nejvyššího soudu, jež vyústilo v odmítnutí dovolání, bylo ústavně relevantně, tj. v souladu s požadavky řádného procesu, odůvodněno (srov. usnesení ze dne 12. 7. 2022 sp. zn. III. ÚS 1495/22).
25. Nejvyšší soud se v předmětné věci v napadeném rozhodnutí podrobně zabýval námitkami stěžovatele, přičemž vysvětlil, že ustálená soudní praxe vychází dlouhodobě z názoru, že při řešení otázky příčinné souvislosti mezi pracovním úrazem a vznikem škody nejde o otázku právní, nýbrž o otázku skutkovou, jež nemůže být řešena obecně, ale pouze v konkrétních souvislostech. Správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů (a tedy ani správnost skutkového zjištění soudů, že pracovní úraz a vznik škody na straně poškozeného nejsou ve vzájemném poměru příčiny a následku) však nelze v dovolacím řízení důvodně zpochybnit. Kritiku právního posouzení věci krajským soudem ani nelze budovat na jiných skutkových závěrech, než jsou ty, z nichž vycházel krajský soud v napadeném rozhodnutí. Závěr o přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř., nemohou podle Nejvyššího soudu založit ani námitky stěžovatele, jejichž prostřednictvím stěžovatel zpochybňuje hodnocení provedených důkazů (zejména posudek znaleckého ústavu jako klíčového důkazu), neboť samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v §132 o. s. ř.), totiž nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem. Nejvyšší soud přitom neshledal extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými závěry krajského soudu, ani znaky nepřípustné libovůle při hodnocení důkazů. O výjimečný případ, kdy skutková otázka s ohledem na její průmět do základních lidských práv a svobod je způsobilá založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., tak v posuzovaném případě nejde.
26. Vzhledem k tomu, že jediným způsobilým dovolacím důvodem je nesprávné právní posouzení, nebyl Nejvyšší soud oprávněn se zabývat ani otázkou daného, údajně nesprávného skutkového závěru krajského soudu, resp. musel z něho vycházet. Rozsah přezkumné činnosti Nejvyššího soudu je stanoven zákonem, přičemž nad tento rámec, jsou-li příslušné procesní normy, které jej vymezují, vyloženy a použity ústavně konformním způsobem [viz body 17 a 18 nálezu Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2010 sp. zn. IV. ÚS 2117/09 (N 51/56 SbNU 553)], není Nejvyšší soud povinen, resp. oprávněn napadené rozhodnutí krajského soudu přezkoumávat.
27. Dovolací námitky směřující proti skutkovým zjištěním a skutkovým závěrům soudu, jak konstatoval Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí, představují nezpůsobilý dovolací důvod (srov. §241a odst. 1, věta první, o. s. ř.), neboť přípustnost dovolání nelze založit na zpochybnění správnosti zjištění skutkového stavu věci. Pouze ve výjimečných případech, kdy jsou skutková zjištění soudů natolik vadná, že ve svém důsledku představují porušení práv zaručených čl. 36 odst. 1 Listiny [viz stanovisko sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (č. 460/2017 Sb. ST 45/87 SbNU 905)], mohou vady skutkových zjištění založit přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. V posuzované věci však nejde o tento případ.
28. Jde-li o námitky stěžovatele směřující proti nákladovým výrokům napadeného rozhodnutí krajského soudu, Ústavní soud poukazuje na to, že ve své judikatuře opakovaně konstatoval, že rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou těchto soudů. Zobrazují se zde aspekty nezávislého soudního rozhodování. Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí těchto soudů o nákladech řízení (srov. např. usnesení ze dne 4. 11. 2005 sp. zn. I. ÚS 457/05).
29. Výše uvedené závěry Ústavního soudu o omezeném přezkumu problematiky nákladů řízení platí o to více pro rozhodování podle §150 o. s. ř. Podle tohoto ustanovení soud může výjimečně, jsou-li pro to důvody hodné zvláštního zřetele, náhradu nákladů zcela nebo z části nepřiznat. Ustanovení §150 o. s. ř. obsahuje zvláštní zmírňovací oprávnění soudů, jímž je umožněno rozhodnout o náhradě nákladů řízení jinak, než by odpovídalo výsledku sporu. [srov. např. usnesení ze dne 31. 1. 2002 sp. zn. IV. ÚS 37/02 (U 4/25 SbNU 357)].
30. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že posouzení podmínek použití uvedeného ustanovení v konkrétní věci je výlučnou záležitostí obecného soudu. Ústavnímu soudu proto zásadně nepřísluší hodnotit, zda jsou dány důvody zvláštního zřetele hodné pro použití daného ustanovení (srov. usnesení ze dne 19. 1. 2006 sp. zn. I. ÚS 389/05). Jde o nezávislé diskreční oprávnění obecných soudů. Na obecném soudu je, aby uvážil, které z ustanovení občanského soudního řádu upravujících přiznání nákladů řízení je nejvhodněji a v souladu se zákonem v konkrétním případě použitelným. Ústavní soud však opakovaně uvádí, že úvaha (závěr) soudu o tom, zda jde o výjimečný případ a zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci; nejde přitom o libovůli soudu, ale o pečlivé posouzení všech rozhodných hledisek [srov. nález ze dne 13. 9. 2006 sp. zn. I. ÚS 191/06 (N 162/42 SbNU 339)].
31. Vytýká-li stěžovatel soudu, že v jeho věci neaplikovaly §150 o. s. ř., přehlíží, že krajský soud při rozhodování o nákladech prvostupňového řízení přihlédl k finančním poměrům stěžovatele, které považoval za důvod zvláštního zřetele hodný podle §150 o. s. ř., pro který změnil rozsudek okresního soudu a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Rovněž v odvolacím řízení, ve kterém stěžovatel rovněž nebyl úspěšný, krajský soud shodně jako u nákladů řízení před okresním soudem shledal důvody hodné zvláštního zřetele podle §150 o. s. ř., a oběma vedlejším účastnicím náklady odvolacího řízení nepřiznal.
32. Z napadených rozhodnutí, je zřejmé, že okresní soud i krajský soud se předmětnou věcí i námitkami stěžovatele řádně zabývaly. Rozhodly na základě dostatečně zjištěného skutkového stavu věci. Na věc aplikovaly relevantní právní předpisy, jakož i relevantní judikaturu vztahující se k předmětné oblasti a svá rozhodnutí dostatečným, přesvědčivým a ústavně konformním způsobem odůvodnily. Nejvyšší soud posoudil obsah dovolání stěžovatele v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu a v odůvodnění svého rozhodnutí ústavně konformním způsobem vyložil, z jakého důvodu neshledal dovolání stěžovatele přípustným, resp. ohledně nákladových výroků ho shledal nepřípustným.
33. Z ústavní stížnosti je evidentní, že stěžovatel od Ústavního soudu očekává přehodnocení právních závěrů, k nimž dospěly obecné soudy ohledně jím uplatněného nároku na odškodnění pracovního úrazu. Tím staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu, jak je uvedeno výše, nepřísluší. Ústavní stížnost je v této části pouhou polemikou se závěry Nejvyššího soudu, krajského soudu a okresního soudu. Ústavní soud konstatuje, že okolnosti, pro které soudy rozhodly o věci samé rozhodnutími, s nimiž stěžovatel nesouhlasí, jsou v jejich odůvodnění v dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně vysvětleny, proto Ústavní soud na tato rozhodnutí odkazuje.
34. Ústavní soud v posuzované věci neshledal žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení práv stěžovatele. V závěrech ve věci jednajících soudů Ústavní soud nezjistil ani znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup. Ústavní soud proto neshledal žádný důvod pro svůj případný kasační zásah.
35. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), a protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. května 2023
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu