ECLI:CZ:US:2023:1.US.3511.22.1
sp. zn. I. ÚS 3511/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele M. D., zastoupeného Mgr. Janem Rotreklem, advokátem, sídlem Ponávka 185/2, Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 6. října 2022 č. j. 13 Co 157/2022-778, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, a zletilé K. D., nezletilé L. D. a M. D., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavnímu soudu byl dne 21. 12. 2022 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku, a to z důvodu zásahu do práv garantovaných čl. 36, čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 2 odst. 1, odst. 3, čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, čl. 6, čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a dodatkovým protokolem č. 7 čl. 5 k Úmluvě.
2. Předtím, než se začal Ústavní soud věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje všechny formální náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
3. Rozsudkem Okresního soudu Brno-venkov (dále jen "okresní soud") ze dne 2. 5. 2022 č. j. 0 P 54/2022-699 o výživném rozhodl, že rozsudek Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 18. 6. 2020 č. j. 14 Co 30/2019-551 se ve výroku ohledně výživného mění tak, že otec je povinen přispívat na výživu nyní již zletilé K. D. namísto dosavadní částky 14 000 Kč měsíčně sníženou částkou 7 000 Kč měsíčně a na výživu nezletilé L. D. namísto dosavadní částky 13 000 Kč měsíčně sníženou částkou 5 600 Kč měsíčně, to vše splatné vždy nejpozději do každého 20. dne v kalendářním měsíci k rukám matky s účinností od 1. 11. 2021 (výrok I.), a rozhodl, že žádný z Účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
4. K odvolání matky změnil krajský soud rozsudkem ze dne 6. 10. 2022 č. j. 13 Co 157/2022-778 rozsudek okresního soudu tak, že zamítl návrh otce ze dne 31. 1. 2022 na snížení výživného pro nyní již zletilou K. a pro nezletilou L., jež bylo otci stanoveno rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 6. 11. 2018 č. j. 83 Nc 25/2016-433, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 18. 6. 2020 č. j. 14 Co 30/2019-551, ve znění usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. 6. 2020 č. j. 14 Co 30/2019-557 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 7. 1. 2021 č. j. 14 Co 30/2019-571. Dále nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.
5. Stěžovatel považuje rozhodnutí krajského soudu za nespravedlivé a nepřiměřené jeho zásadní změně majetkových poměrů, které odůvodňovaly snížení jeho příjmů okresním soudem. Stěžovateli poklesl příjem v důsledku exekučního pozastavení řidičského oprávnění, protože se jako lékař - cévní chirurg nemůže okamžitě dostavovat na příslužby a služby do nemocnice. Stěžovatel pracuje v plném rozsahu, krajskému soudu předložil své příjmy z obou pracovních poměrů, proto odmítl tvrzení matky, že účelově nevydělává více, poukázal na zařazení do platového tarifu a povolenou práci přesčas. V současné době již není statutárním zástupcem žádné obchodní společnosti a nepobírá jakýkoli příjem, ani nemá přístup k jejich majetku. Namítal, že krajský soud v řízení nezohlednil příjmy matky, která je také lékařkou a její výdělková situace by měla být shodná s otcem a ani možné příjmy zletilé dcery, čímž se dopustil nerovného přístupu k účastníkům řízení a jeho diskriminace. Zpochybnil závěr krajského soudu, že nelze k tíži dětí klást další dluh otce 4 - 5 mil. Kč, přestože se jedná o společný hypoteční úvěr rodičů, který je vymáhán pouze po stěžovateli. Krajský soud svým rozhodnutím nepřihlédl k tomu, že děti se mají podílet nejenom na dobré finanční a majetkové situaci rodičů, ale pak se mají podílet i na tom, pokud se tato situace zhorší. Není možné zachovat v minulosti dosažený stupeň příjmů, když je otec v insolvenci, má platit vysoké výživné na děti, které mají nadstandartního koníčka - koně, spojeného s nepřiměřeně vysokými výdaji za zájmové aktivity. Stěžovatel prochází těžším životním obdobím se zásadní změnou v majetkové sféře, v současné době je v insolvenci a jeho majetek je v exekuci. Po dobu soudního řízení se otec nedomohl styku se svými dcerami a v důsledku toho nemá žádné relevantní informace o jejich životě, přípravě na budoucí povolání, jejich výdělkových schopnostech a možnostech. Stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud nálezem zrušil rozhodnutí krajského soudu, protože je v rozporu s jeho ústavně zaručenými právy a postrádá řádné, srozumitelné a logické odůvodnění.
III.
6. V judikatuře Ústavního soudu akcentuje doktrína minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, což vyplývá ze samotného postavení Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti. To se týká i rozhodování obecných soudů ve věcech péče o dítě, kde Ústavní soud zastává zdrženlivý postoj. Jde o velmi citlivé vztahy mezi rodiči a dětmi, do nichž by státní orgány měly zasahovat co nejméně a v co nejvyšší možné míře podpořit či zprostředkovat společnou dohodu vedenou nejlepším zájmem nezletilých dětí. Do rozhodování obecných soudů v těchto věcech Ústavní soud zasáhne toliko v případě porušení ústavních principů a základních práv a svobod účastníka řízení, či extrémního nesouladu právních závěrů obecných soudů se skutkovými zjištěními, nebo pokud by výklad práva provedený obecnými soudy postrádal ústavní konformitu, resp. byl aktem libovůle.
7. Stran výše výživného Ústavní soud konstatuje, že v současné době v právním řádu České republiky neexistují žádné pro soudy závazné tabulky pro určení výše výživného ani další předepsané postupy pro výsledný výpočet částky; jedná se jen o doporučení Ministerstva spravedlnosti. Obecně se k určení výše výživného ustáleně judikuje, že oba rodiče přispívají na výživu svých dětí podle svých schopností, možností a majetkových poměrů, přičemž dítě má právo se podílet na životní úrovni svých rodičů (§913 či §915 občanského zákoníku). Při určení rozsahu vyživovací povinnosti přitom přihlíží soud k tomu, který z rodičů a v jaké míře o dítě osobně pečuje, a při posouzení majetkových poměrů rodičů vždy bere ohled nejen na fakticky dosahované příjmy rodiče, ale i na celkovou hodnotu jeho movitého a nemovitého majetku a způsob života, resp. životní úroveň [srov. nález ze dne 16. 3. 2006 sp. zn. III. ÚS 511/05 (N 61/40 SbNU 593), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
8. Ústavní soud zároveň ve své judikatuře opakovaně uvedl, že posouzení návrhu na určení výživného pro nezletilé děti je sice věcí volné úvahy soudu závislé na posouzení možností a schopností osoby k výživě povinné a odůvodněných potřeb osoby oprávněné, soud je však povinen jasným a přezkoumatelným způsobem vymezit rámec, v němž se pohybuje jeho volná úvaha, na základě níž dospěl k závěru o určení výše výživného [srov. např. nález ze dne 12. 9. 2006 sp. zn. I. ÚS 299/06 (N 158/42 SbNU 297)]. Současně však Ústavní soud zastává stanovisko, že o výši výživného (jeho přiměřenosti z hlediska zejména §913 a §915 odst. 1 občanského zákoníku) rozhodují obecné soudy a, je-li ústavní stížnost založena toliko na tvrzení, že výše výživného neodpovídá majetkovým poměrům či odůvodněným potřebám nezletilého, jde o námitku bez ústavněprávní relevance; je to dáno tím, že Ústavní soud není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost daného rozhodnutí, neboť, jak opakovaně upozorňuje ve svých rozhodnutích, není další, jakousi "superrevizní" instancí v systému obecné justice (např. usnesení ze dne 23. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 2238/15).
9. Krajský soud přezkoumal rozsudek okresního soudu k odvolání matky, řízení jeho vydání předcházející, správnost skutkových zjištění a jejich právní posouzení, k projednání nařídil jednání, při němž doplnil dokazování a dospěl k závěru, že jsou dány důvody pro změnu výroku I. rozsudku okresního soudu. Nejprve se vypořádal s námitkou podjatosti soudkyně okresního soudu Mgr. Jany Lorencové a dospěl k závěru, že není dle §14 občanského soudního řádu vyloučena z projednání a rozhodnutí ve věci. Návrh stěžovatele na snížení výživného neshledal důvodným a v bodech 16. a 17. rozsudku vyložil, z jakého důvodu dospěl k závěru, že je v možnostech a schopnostech dosahovat vyššího příjmu. Stěžovateli lze dát za pravdu v tom smyslu, že jeho příjmové poměry byly nadstandardní, ale k poklesu příjmů došlo také v důsledku pozastavení řidičského oprávnění z jeho viny, protože neplnil svou zákonnou povinnost platit výživné na nezletilé děti. Krajský soud poukázal na to, že by bylo absurdní, aby přihlédl k poklesu příjmů a v důsledku toho, aby snížil výživné, protože pozastavení řidičského oprávnění nemůže být k tíži jeho dětem snížením výživného. Obdobně se krajský soud vypořádal s námitkou stěžovatele, že pro neplacení dluhu z titulu nezaplaceného hypotečního úvěru 4 ? 5 mil. Kč je otec v úpadku a řeší je oddlužením, také nelze klást k tíži dětí. Krajský soud dále nepřihlédl k důkazním návrhům matky, a to ke skutečnostem obsaženým v rozsudku sp. zn. 1 T 1/2022 o získání majetkového prospěchu z trestné činnosti, ani k předloženým kupním smlouvám ze dne 19. 8. 2020 o převodu nemovitého majetku, vyložil, z jakého důvodu nebylo možné to zohlednit v tomto řízení (18, 19).
10. Z právní úpravy nelze dovodit, že by mezi výživným oprávněných a majetkovými možnostmi povinného měla být přímá úměra vylučující právo rodiče na nastavení životní úrovně rodiny. Ústavní soud považuje za zcela adekvátní, pokud je rodiči s nadstandardními příjmy stanoveno i nadstandardně vysoké výživné, nicméně jeho výše by měla mít určité hranice. Tady nemá Ústavní soud na mysli, že by maximální výše výživného měla být objektivizována právním předpisem, ale že by ve věci rozhodující soudce neměl být prostým počtářem, ale měl by se v souvislosti se stanovením výše výživného zamýšlet též nad jeho smyslem a účelem. Ústavní soud v posuzovaném případě neshledal žádné extrémní vybočení z výkladových pravidel s ústavní relevancí. Závěry krajského soudu jsou jasné, rozumné a logické [srov. k tomuto požadavku nález ze dne 27. 3. 2012 sp. zn. IV. ÚS 3441/11 (N 61/64 SbNU 723)].
11. Ústavní soud proto v této souvislosti, pouze toliko ve formě obiter dicta, považuje za vhodné připomenout, že rozhodnutí obecných soudů o úpravě výchovných poměrů (styku) rodičů s nezletilým dítětem nemají povahu rozhodnutí "absolutně konečných" a tedy nezměnitelných, jak ostatně vyplývá i z §909 občanského zákoníku, který změnu rozhodnutí podmiňuje "změnou poměrů". Uvedené platí tím spíše, pokud obecné soudy svá rozhodnutí zakládají na okolnostech, jejichž změna je v budoucnu předvídatelná či alespoň reálně možná. Ústavní soud toto hledisko zdůraznil např. v nálezu ze dne 26. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 2482/13 (N 105/73 SbNU 683).
12. Na základě výše uvedeného Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a proto ji odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. února 2023
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu