ECLI:CZ:US:2023:1.US.394.23.1
sp. zn. I. ÚS 394/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Vojtěcha Boháče, zastoupeného Mgr. Věrou Novákovou, advokátkou, sídlem Vrchlického 802/46, Liberec, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 7. prosince 2022 č. j. 4 As 82/2022-45, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. února 2022 č. j. 42 A 9/2020-41, rozhodnutí Českého báňského úřadu ze dne 19. února 2020 č. j. SBS 02067/2020/ČBÚ-23 a rozhodnutí Obvodního báňského úřadu pro území kraje Ústeckého ze dne 7. listopadu 2019 č. j. SBS 29430/2018/OBÚ-04/8, za účasti Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem, Českého báňského úřadu, sídlem Kozí 748/4, Praha 1 - Staré Město, a Obvodního báňského úřadu pro území kraje Ústeckého, sídlem U Města Chersonu 1429/7, Most, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí pro porušení svých ústavně zaručených práv podle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
1. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že Obvodní báňský úřad pro území kraje Ústeckého (dále jen "OBÚ") napadeným rozhodnutím uznal stěžovatele vinným z přestupku podle §40a odst. 1 písm. a) zákona č. 44/1988 Sb., o ochraně a využití nerostného bohatství (horní zákon), ve znění pozdějších předpisů (neoprávněné vniknutí do důlního díla), a uložil mu za to pokutu ve výši 15 000 Kč a povinnost nahradit náklady řízení ve výši 1 000 Kč. Stěžovatel se měl přestupku dopustit tím, že dne 30. 6. 2018 s dalšími účastníky akce "Klimakemp 2018" vědomě a úmyslně neoprávněně vnikl do dolu Bílina. Jako přitěžující okolnost OBÚ shledal, že se obdobného jednání stěžovatel dopustil již na akci "Klimakemp 2017" o rok dříve, za což mu byl uložen správní trest napomenutí. Český báňský úřad (dále jen "ČBÚ") napadeným rozhodnutím potvrdil uvedené rozhodnutí OBÚ a odvolání stěžovatele proti němu zamítl. Podle správních orgánů zejména nebyla porušena zásada nepřípustného opakovaného postihu. Městský úřad Litvínov sice stěžovatele dříve potrestal za nesplnění pokynu policisty k zajištění účelu shromáždění a neuposlechnutí výzvy úřední osoby v prostorách dolu Bílina na akci "Klimakemp 2018" dne 30. 6. 2018, avšak šlo o souběh vícečinný. Stěžovatel nejprve neoprávněně vnikl do důlního díla, čímž narušil zájmy chráněné horním zákonem, a teprve posléze s časovým odstupem neuposlechl výzvy policistů, čímž spáchal přestupky proti veřejnému pořádku.
2. Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem zamítl žalobu stěžovatele. Podle krajského soudu stěžovatel nebyl potrestán vícekrát za stejný čin; stěžovatel nejprve vnikl do důlního díla a poté, kdy se tam již nacházel, neuposlechl výzev policistů k opuštění místa. Odlišnými činy tak porušil odlišné zájmy chráněné jinými předpisy. Krajský soud dále neshledal, že jednání stěžovatele nenaplnilo materiální znak přestupku. Tvrdil-li stěžovatel, že se účastnil akce jako novinář, šlo o legitimní omezení jeho novinářské činnosti podle čl. 17 odst. 4 Listiny, protože pokuta za uvedený přestupek byla uložena za účelem ochrany zákonem chráněného statku (ochrana práv vykonávat povolenou důlní činnost a ochrana zdraví). Stěžovatel se nestavěl na odpor žádné osobě či síle, která by se snažila odstraňovat demokratický řád, a proto nešlo o legitimní projev práva na odpor podle čl. 23 Listiny.
3. Nejvyšší správní soud napadeným usnesením kasační stížnost stěžovatele odmítl jako nepřijatelnou. Podle Nejvyššího správního soudu nedošlo k porušení zásady ne bis in idem, protože podstata skutků, za které byl stěžovatel potrestán Městským úřadem Litvínov a napadenými rozhodnutími, se lišila (neuposlechnutí výzvy a vniknutí do důlního díla, kam je vstup zakázán). Kromě toho jde o přestupky směřující k ochraně jiných zájmů. Podle Nejvyššího správního soudu ani politické pohnutky stěžovatele nemohou eliminovat společenskou škodlivost jeho jednání. I v době nečinnosti těžebních strojů hrozila újma na životě a zdraví. Vniknutí do důlního díla nebylo jedinou možností, jak stěžovatel mohl protestovat proti těžbě hnědého uhlí. Cíl stěžovatele je legitimní, neopravňuje jej avšak k protiprávnímu jednání.
II.
Argumentace stěžovatele
1. Stěžovatel zaprvé tvrdí, že byl již jednou potrestán za jednání, jehož podstatou byl tentýž skutek, pro který byl potrestán v nyní posuzované věci. Dříve byl potrestán za neuposlechnutí výzvy Policie České republiky téhož dne, která směřovala k vyklizení prostoru dolu Bílina. Neuposlechnutí výzvy k odchodu z dolu pokrývá celý skutek, který je projednáván v nyní posuzované věci (neoprávněné vniknutí do důlního díla). Výzvy policistů si nadto kladly za cíl chránit týž zájem, tedy zákaz vstupu do dolu. Napadená rozhodnutí tak jsou v rozporu s rozsudky Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP") ze dne 10. 2. 2009 ve věci Zolotukhin proti Rusku, č. stížnosti 14939/03 a ze dne 16. 6. 2009 ve věci Routsalainen proti Finsku, č. stížnosti 13079/03, podle kterých je v tomto kontextu rozhodné, zda má jednání stejnou povahu a vede ke stejným následkům, bez ohledu na to, zda jsou tato jednání sankcionována podle jiných předpisů.
2. Zadruhé stěžovatel tvrdí, že orgány veřejné moci v napadených rozhodnutích nezohlednily "klíčový hmotněprávní aspekt". Stěžovatel v dosavadním řízení tvrdil, že nebyl naplněn tzv. materiální znak protiprávnosti přestupku. Jednání stěžovatele, tedy jeho účast na veřejném protestu jako novináře, lze stěží považovat za běžně se vyskytující případ, čímž správní soudy argumentovaly. Oba správní soudy pak nereagovaly na ústavněprávní argumentaci právem na odpor účastníků protestu a ochranou životního prostředí, na kterou protest a činnost stěžovatele poukazovaly. Legitimní realizace práva na odpor může nastat i vzhledem k některým hodnotám, ke kterým je jinak (fungující) demokratický právní stát slepý. Protest doprovázený a dokumentovaný stěžovatelem nadto naplňuje znaky tzv. občanské neposlušnosti, k čemuž měly orgány veřejné moci při hodnocení naplnění tzv. materiálního znaku přestupku přihlédnout. K tomu stěžovatel odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 11. 10. 2021 sp. zn. II. ÚS 1022/21 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) týkající se okolností téže protestní akce, "Klimakemp 2018".
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
1. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva, resp. žádné další k dispozici neměl (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
1. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, který stojí mimo soustavu soudů. Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování správních soudů. Jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivou věc je v zásadě na správních soudech. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
2. V nyní posuzované věci jsou předmětem ústavní stížnosti rozhodnutí o přestupku stěžovatele, za jehož spáchání mu správní orgány uložily pokutu ve výši 15 000 Kč a povinnost uhradit náklady řízení ve výši 1 000 Kč. Pro Ústavní soud je proto v prvé řadě významné, že konkrétní právní důsledky napadených rozhodnutí pro stěžovatele spočívají v jeho povinnosti strpět majetkovou sankci v tzv. bagatelní výši. Podle ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu přitom platí, že jde-li o věci s tzv. bagatelní částkou, zakládá to (bez dalšího) důvod pro posouzení ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovanou věc takové (mimořádné) okolnosti, které ji naopak co do ústavní roviny významnou činí [viz např. nález Ústavního soudu ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13 (N 55/73 SbNU 89)]. Je především na stěžovateli, aby v ústavní stížnosti vysvětlil (a případně doložil), proč věc přes svou "bagatelnost" vyvolává v jeho právní sféře ústavněprávně relevantní újmu (viz např. usnesení ze dne 21. 5. 2014 sp. zn. III. ÚS 1161/14). Obdobné závěry platí také u udělování pokut za přestupky v tzv. bagatelní výši (srov. např. usnesení ze dne 26. 5. 2020 sp. zn. I. ÚS 854/20, ze dne 29. 4. 2020 sp. zn. II. ÚS 1088/20 či ze dne 29. 4. 2020 sp. zn. II. ÚS 1021/20).
3. Jde-li proto o kvantitativní hledisko, z ústavní stížnosti a dostupných podkladů se nepodává, že stěžovatel by měl být - s ohledem na svoje majetkové poměry, eventuálně i další okolnosti - napadenými rozhodnutími podstatně dotčen na svých majetkových právech. Žádná taková tvrzení stěžovatel v ústavní stížnosti nepředkládá. Tzv. bagatelnost své věci nereflektuje.
4. Na ústavněprávní rozměr věci nelze usuzovat ani z hlediska kvalitativního. Ústavní soud se srovnatelnou věcí zabýval v usnesení ze dne 25. 1. 2023 sp. zn. I. ÚS 10/23, kterým odmítl jako zjevně neopodstatněnou ústavní stížnost účastníka akce "Klimakemp 2018" týkající se rozhodnutí o přestupku za neoprávněné vniknutí do dolu Bílina. Rovněž tehdejší stěžovatel namítal, že došlo k porušení zákazu opakovaného postihu, protože Městský úřad Litvínov jej dříve potrestal za neuposlechnutí výzvy policistů opustit důlní dílo během protestní akce, a že se orgány veřejné moci nedostatečně věnovaly politickým pohnutkám protestní akce jako okolnosti vylučující tzv. materiální znak přestupku (stejně Ústavní soud rozhodl později v usneseních ze dne 15. 2. 2023 sp. zn. II. ÚS 250/23, ze dne 21. 2. 2023 sp. zn. IV. ÚS 209/23 a ze dne 21. 2. 2023 sp. zn. IV. ÚS 284/23). Ústavní soud tehdy zaprvé akceptoval rozlišení skutků, které dovodily orgány veřejné moci, a to provedené jak co do jednání, tak co do následku. Protože v nyní posuzované věci je argumentace orgánů veřejné moci v napadených rozhodnutích a stěžovatele v ústavní stížnosti totožná jako v uvedených věcech, nemá Ústavní soud důvod své vyslovené závěry přehodnocovat a na odůvodnění uvedených usnesení v podrobnostech odkazuje. V tomto směru k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele nedošlo.
5. Jde-li zadruhé o nedostatečný důraz orgánů veřejné moci na zohlednění politických pohnutek účastníků protestu, potažmo stěžovatele, i zde se argumentace orgánů veřejné moci a stěžovatele tehdy a nyní vesměs překrývá. Budiž zdůrazněno s ohledem na tvrzení stěžovatele v nyní posuzované věci, že správní soudy v napadených rozhodnutích reagovaly na podstatu jeho námitek. Zejména z napadeného usnesení Nejvyššího správního soudu je zřejmé, že Nejvyšší správní soud sice akceptoval politické motivace akce "Klimakemp 2018", avšak nebyly pro něj ve srovnání se zákonem chráněnými hodnotami natolik významné, aby opodstatnily závěr, že chybí materiální znak protiprávnosti, byla-li naplněna skutková podstata přestupku podle zákona.
6. Také zde je při hodnocení úvah správních soudů pro Ústavní soud mimo jiné rozhodné, že sankce uložená správními orgány dosahuje tzv. bagatelní výše. Dále lze vyzdvihnout, že pro Nejvyšší správní soud bylo rozhodné mimo jiné, že neoprávněné vniknutí do důlního díla nebylo jedinou efektivní formou protestu proti těžbě hnědého uhlí. Hodnocení těchto kritérií přitom odpovídá i rozhodovací praxi ESLP, podle jehož rozsudků ze dne 15. 10. 2015 ve věci Kudrevičius a ostatní proti Litvě, č. stížnosti 37553/05, a ze dne 1. 9. 2022 ve věci Makarashvili a ostatní proti Gruzii, č. stížnosti 23158/20, 31365/20 a 32525/20, v obecné rovině neodporuje právu pokojně se shromažďovat podle čl. 11 Úmluvy, reaguje-li veřejná moc na úmyslné narušení veřejného pořádku a práv druhých při politických protestech i uložením přiměřených sankcí trestní povahy. Při hodnocení přiměřenosti zásahu státu se zkoumá, mimo jiné, zda "narušení běžného života" bylo hlavním cílem protestu či nahodilým, vedlejším dopadem, jakož i přiměřenost sankce s ohledem na závažnost narušení veřejného pořádku nebo práv druhých, a právě zjištění, zda za dané situace neexistovaly jiné alternativní formy protestu, které by nebyly v rozporu se zákonem. I v nyní posuzované věci tak lze uzavřít, že Ústavní soud nezpochybňuje naléhavost motivů stěžovatele, avšak respektuje, že veřejná moc na porušení zákonem chráněných zájmů přiměřeně reaguje (viz shodně usnesení uvedená sub 11).
1. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. března 2023
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu