ECLI:CZ:US:2023:1.US.478.23.1
sp. zn. I. ÚS 478/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Pavla Šámala o ústavní stížnosti VODOVODY A KANALIZACE Dvůr Králové n. L. spol. s r. o. se sídlem náměstí Denisovo 766, Dvůr Králové nad Labem, zastoupené Mgr. Pavlem Střelečkem, advokátem se sídlem Pouchovská 1255/109B, Hradec Králové, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 11. 2022 č. j. 3 Ko 8/2022-8016 a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. 2. 2022 č. j. 43 K 27/2005-8000, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I
Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 1, čl. 4 odst. 4, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 96 odst. 1 Ústavy, domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, vydaných v konkursním řízení vedeném na majetek úpadkyně TIBA, a.s. (dále rovněž "úpadkyně").
II
Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatelka jako konkursní věřitelka č. 853 v rámci výše označeného konkursního řízení návrhem podaným ke Krajskému soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") žádala, aby její pohledávka ve výši 12 885 782,- Kč (dále jen "předmětná pohledávka") byla zařazena do seznamu přihlášených pohledávek a bylo ohledně ní nařízeno přezkumné jednání, na němž bude předmětná pohledávka přezkoumána. Krajský soud její návrh zamítl s odůvodněním, že předmětná pohledávka byla přihlášena po lhůtě stanovené v usnesení krajského soudu ze dne 9. 2. 2007 č. j. 43 K 27/2005-1634 o prohlášení konkursu (tj. do 10. 7. 2007) na majetek dlužnice. K pohledávkám, které jsou přihlášeny po stanovené dvouměsíční lhůtě od prvního přezkumného jednání, se nepřihlíží (§22 odst. 2 zák. č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění platném do 31. 12. 2007, (dále jen "zák. č. 328/1991 Sb."). O tom se však žádné rozhodnutí nevydává, neboť jde o zákonný následek marného uplynutí lhůty k přihlášení pohledávky.
Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") napadeným usnesením rozhodnutí krajského soudu jako věcně správné potvrdil, byť znění výroku přeformuloval. Vrchní soud konstatoval, že z ust. §7, §13 odst. 2 písm. c), §20 odst. 8 a §22 odst. 2 zák. č. 328/1991 Sb. vyplývá, že jde-li o pohledávku, která musí být uplatněna v konkursním řízení přihláškou podle §20 a násl. zák. č. 328/1991 Sb., a jejíž přihláška byla podána až po uplynutí propadné lhůty uvedené v ust. §22 odst. 2 větě první zák. č. 328/1991 Sb., tedy opožděně, bez dalšího nastává následek znamenající, že se k takto opožděně přihlášené pohledávce nepřihlíží. Tento ze zákona vyplývající následek není předmětem rozhodování konkursního soudu, ale je spojen pouze s vyrozuměním přihlašovatele správcem konkursní podstaty.
Vrchní soud stěžovatelku poučil, že pokud není srozuměna s tím, že se ve smyslu jí zaslaného upozornění správce konkursní podstaty úpadkyně na její přihlášenou pohledávku hledí jako na opožděnou, a proto nebyla (a nebude) zařazena do seznamu přihlášených pohledávek, může se v rámci konkursního řízení domáhat vůči správci konkursní podstaty nápravy cestou návrhu, aby tato pohledávka byla do výše uvedeného seznamu zařazena (a tím i přezkoumána). Zjistil, že stěžovatelka včas uplatnila v předmětném konkursním řízení pohledávku v celkové výši - po doplnění 33 926 633,- Kč. Ta však není totožná s předmětnou pohledávkou přihlášenou vůči úpadkyni v konečné přihlašovací lhůtě dne 10. 7. 2007 a evidovanou pod č. 931 Městem Dvůr Králové, jako (domnělou) věřitelkou. Tato včas přihlášená pohledávka nebyla v konkursu zjištěna, když byla zcela popřena co do pravosti na zvláštním přezkumném jednání a následnými rozsudky byla zamítnuta žaloba Města Dvůr Králové na určení její pravosti s tím, že věřitelem této pohledávky byla provozovatelka kanalizace, tedy stěžovatelka.
Vrchní soud oponoval názoru stěžovatelky o "včasnosti" přihlášení předmětné pohledávky prostřednictvím (domnělé) věřitelky - Města Dvůr Králové poukazem na judikaturu Nejvyššího soudu se závěrem, že takový názor by byl podmíněn úsudkem, že vzhledem k okolnostem vzniku pohledávky bylo vyloučeno ji přihlásit. Jinak řečeno, jestliže stěžovatelka podáním učiněným ke krajskému soudu až dne 5. 9. 2016 v rámci doplnění svojí původní včasné přihlášky pohledávky č. 835 přihlásila nově souběžný nárok na úhradu předmětné pohledávky z titulu dodávky vody a části stočného za odvádění odpadních vod za období roku 2005-2007 (do 8. 2. 2007), tedy pohledávky, které měly vzniknout ještě přede dnem 10. 7. 2007, kdy v konkursu skončila propadná přihlašovací lhůta (lhůta dvou měsíců od konání prvního přezkumného jednání) a nejedná se o pohledávky za podstatou, ani o pohledávky, které se v konkursu pokládají za přihlášené, byla povinna, jestliže jako věřitelka hodlala v konkursu dosáhnout poměrného uspokojení, předmětné pohledávky uplatnit přihláškou do konkursu do konce v usnesení uvedené propadné lhůty určené k přihlášení pohledávek. Argumentace stěžovatelky, že vědomost o tom, že je to ona, kdo je věřitelkou těchto pohledávek a tedy osobou oprávněnou k jejich uplatnění v konkursním řízení úpadkyně, a nikoli Město Dvůr Králové, není podle názoru vrchního soudu pro závěr o posouzení včasnosti přihlášky pohledávek do konkursního řízení podstatná. Vrchní soud zcela odmítl i tvrzení stěžovatelky o nepromlčení jejího nároku s ohledem na její návrh (ze dne 11. 10. 2021) na zařazení takového nároku do seznamu přihlášených pohledávek za účelem jeho přezkoumání, šlo-li pouze o zjištění, jestli je stěžovatelka uplatnila včas, ve smyslu ust. §22 odst. 2 zák. č. 328/1991 Sb. Protože se tak nestalo, přičemž v podání takové přihlášky jí nic objektivně nebránilo, a prominutí zmeškání lhůty není v konkursním řízení přípustné (§66b odst. 4 zák. č. 328/1991 Sb.), bylo nutné dospět k závěru, že k opožděně přihlášené pohledávce do konkursního řízení se v tomto řízení nepřihlíží. O tomto zjištění byla stěžovatelka správcem konkursní podstaty vyrozuměna.
III
Stěžovatelka namítá, že soudy v řízení neposkytly náležitou právní a soudní ochranu jejím vlastnickým právům, nešetřily její vlastnické právo k uspokojení jejího nároku a zejména porušily v řízení zásadu rovnosti účastníků. To vše vedlo rovněž k porušení jejího práva na spravedlivý (řádný) proces, jehož vyústěním má být i předvídatelné rozhodnutí.
V předmětném konkursním řízení se stěžovatelka domáhala, aby krajský soud v souvislosti s doplněním a opravou její přihlášky pohledávky v rámci zvláštního přezkumného jednání přezkoumal i "další část" její pohledávky ve výši 12 885 782,- Kč, kterou již dříve a včas uplatnil jiný věřitel - Město Dvůr Králové, neboť stěžovatelka se o vlastnictví této pohledávky dozvěděla až z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2015 č. j. 29 Cdo 1352/2013-304. Krajskému soudu v této souvislosti stěžovatelka vytýká, že se nijak nezabýval jejím tvrzením, že předmětnou pohledávku do konkursního řízení úpadkyně již dříve řádně a včas (tedy v propadné přihlašovací lhůtě) přihlásil dřívější věřitel - Město Dvůr Králové. Vrchní soud se s rozhodnutím krajského soudu ztotožnil, byť výrok napadeného usnesení jinak formuloval. Stěžovatelka nesouhlasí se závěrem vrchního soudu, že požadavek na záměnu věřitele ve prospěch stěžovatelky, resp. zvažování procesního nástupnictví z důvodu singulární či universální sukcese není možný s ohledem ke znění zák. č. 328/1991 Sb. Stěžovatelka poukazuje na závaznost smluvních ujednání, kterými se cítila být vázána do doby, než byla tato ujednání vyložena ve výše citovaném rozsudku Nejvyššího soudu odlišně od jejího dosavadního právního názoru. Z výše vyloženého důvodu je stěžovatelka přesvědčena, že v předmětném řízení měla být věc posouzena v souladu s institutem "domnělého věřitele" (usnesení NS sp. zn. 29 Cdo 1969/2010, 29 Cdo 4101/2008, resp. 29 Cdo 2306/2010), z něhož se podává, že "promlčecí doba přestává běžet, když věřitel za účelem uspokojení nebo určení svého práva, učiní jakýkoli právní úkon, který se považuje podle předpisů upravujících soudní řízení za jeho zahájení nebo za uplatnění práva v zahájeném řízení".
IV
Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných, než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu přísluší nezávislým civilním soudům. Ústavní soud tak zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomocí, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu jemu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
Ústavní soud ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů je výklad právních norem, který se jeví v daných souvislostech svévolný (srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 2519/07). O takový případ však v předmětné věci nejde.
Stěžovatelka tvrdí, že se jejími námitkami v konkursním řízení rozhodující soudy nezabývaly, resp. že se s nimi nevypořádaly odpovídajícím způsobem. S tímto tvrzením nelze souhlasit. Především je věcí stěžovatelky, že si vyložila příslušný text smluvních ujednání takovým způsobem, který zněl v její neprospěch. Pokud však měla sama pochybnosti o správnosti svého právního názoru na výklad dílčích článků předmětné smlouvy uzavřené s Městem Dvůr Králové, měla postupovat tak, aby co nejlépe ochránila své oprávněné zájmy a předmětnou pohledávku řádně (tedy v prekluzivní lhůtě) přihlásit do konkursního řízení. Stěžovatelka jiné, než ryze subjektivní důvody, které by jí bránily ve výše uvedeném procesním postupu, neuvádí. Přihláška pohledávky podle §20 zák. č. 328/1991 Sb. je uplatněním nároku, jehož hmotněprávní účinky jsou v podstatě shodné s uplatněním nároku žalobou. Vzhledem k vymezení okruhu účastníků konkursního řízení podle ust. §7 zák. č. 328/1991 Sb. je přihlášení pohledávky ve výše vymezené propadné lhůtě podstatné pro účast věřitele v konkursním řízení vedeném na majetek dlužníka, neboť ta se zakládá ve druhé, tzv. legalizační fázi pouze podáním přihlášky do konkursu ve smyslu ust. §20 a násl. zák. č. 328/1991 Sb. Již vrchní soud objasnil, že jakákoli procesní kontinuita s pohledávkou dříve přihlášenou do konkursního řízení Městem Dvůr Králové nepřichází v úvahu, neboť pravomocným zamítnutím jeho odporové žaloby není účastníkem konkursního řízení a jím neúspěšně přihlášená pohledávka č. 931 není předmětem řízení. Za této situace jsou jakékoli úvahy stěžovatelky o údajném procesním nástupnictví přihlášeného věřitele či záměně žalobce irelevantní.
Pokud stěžovatelka argumentuje závěry Nejvyššího soudu v souvislosti s institutem "domnělého věřitele" či "promlčením", Ústavní soud k tomu poznamenává, že již v nálezu sp. zn. III. ÚS 545/99 formuloval závěr, shodný s názorem vrchního soudu v předmětné věci, že opožděné podání přihlášky pohledávky, resp. její nepodání, nemá za následek zánik hmotného práva (pohledávky), nýbrž má pouze procesní důsledky spočívající ve vyloučení z konkursního řízení (resp. neúčasti na něm), a tím i zmenšení pravděpodobnosti jejího uspokojení. Hmotné právo (pohledávka) trvá však dále a může být naplněno mimo konkursní řízení (jako ultimo ratio, po uplynutí promlčecí lhůty, i jako právo naturální). V uvedené věci je však rovněž nutné vzít v úvahu skutečnost, že předmětná pohledávka nevznikla až po prekluzivní lhůtě podle zák. č. 328/1991 Sb., ale před prohlášením konkursu, takže jedinou relevantní skutečností (s ohledem ke všem okolnostem) bylo v takovém případě zjištění, zda stěžovatelka měla objektivní možnost ji řádně přihlásit, či tak bez své viny učinit nemohla. Odpověď na tuto otázku byla vyložena vrchním soudem v napadeném usnesení správně, jestliže dospěl k závěru, že jejímu řádnému (včasnému) přihlášení stěžovatelkou nebránily žádné objektivní důvody.
Závěrem Ústavní soud poznamenává, že k otázce zákonné prekluzivní lhůty pro přihlášení pohledávek se vyjádřil Ústavní soud např. v nálezu sp. zn. III. 545/99 v němž vyslovil závěr, že účelem výše uvedené lhůty je stanovit konečný termín pro uplatnění pohledávky konkursního věřitele v konkursním řízení, zabránit průtahům v konkursu a vytvořit tak soudu procesní možnost rychlého rozhodování. V usnesení sp. zn. III. ÚS 2627/22 Ústavní soud judikoval obdobně tak, že tato prekluzivní lhůta má především "zabránit nejistotě v právním jednání, a to i ve vztahu ke všem eventuálním účastníkům konkursního řízení". Ústavní soud zde mimo jiné zdůraznil, že v předmětné věci aplikovaná právní úprava daná zák. č. 328/1991 Sb. umožňovala právě dodatečný přezkum i těch pohledávek věřitelů došlých po přihlašovací lhůtě, které byly věřiteli přihlášeny alespoň do dvou měsíců od prvního přezkumného jednání (srov. §22 odst. 2 zák. č. 328/1991 Sb.), když nynější právní úprava téže problematiky již s žádným dodatečným přezkumem nepočítá [k tomu srov. lhůtu podle §136 odst. 2 písm. d) zákona č. 182/2006 Sb., zákon o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění změn a doplňků].
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. dubna 2023
JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.
předseda senátu