ECLI:CZ:US:2023:1.US.490.23.1
sp. zn. I. ÚS 490/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti J. K., zastoupeného Mgr. Denisou Soukup Hrušákovou, advokátkou, sídlem Viktora Huga 377/4, Praha 5 - Smíchov, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. listopadu 2022 č. j. 20 Co 217/2022-287 a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 27. září 2022 č. j. 82 Nc 2505/2022-169, za účasti Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a 1) H. K. a 2) nezletilé A. K. a 3) nezletilého M. K., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 20. 2. 2023 a doplněna podáním ze dne 24. 3. 2023, navrhl stěžovatel zrušení v záhlaví uvedených rozsudků z důvodu tvrzeného porušení jeho základních práv zaručených v čl. 10 odst. 2, čl. 11 odst. 1, čl. 26 odst. 3, čl. 32 odst. 1 a 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i porušení čl. 4 a 95 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). Stěžovatel zároveň požádal Ústavní soud, aby jeho ústavní stížnost projednal přednostně, neboť se týká návratového řízení podle Úmluvy o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů dětí ze dne 25. 10. 1980, vyhlášené jako sdělení Ministerstva zahraničních věcí č. 34/1998 Sb. (dále jen "Haagská úmluva").
II.
Shrnutí řízení před obecnými soudy
2. Z napadených rozsudků vyplývá, že v posuzované věci rozhodovaly obecné soudy o včasném návrhu, kterým se vedlejší účastnice 1) [dále jen "matka"] domáhala, aby soud podle čl. 12 Haagské úmluvy nařídil navrácení její nezletilé dcery a syna, vedlejších účastníků 2) a 3) [dále jen "nezletilí")], do města A. ve Francii. Návrh směřoval vůči stěžovateli, otci nezletilých, který je měl se souhlasem matky navštívit ve Francii, dne 10. 9. 2022 je však po tréninku odvezl bez jejího vědomí zpět do České republiky, což jí oznámil formou SMS zprávy ve večerních hodinách.
3. Rozsudkem Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud") ze dne 27. 9. 2022 č. j. 82 Nc 2505/2022-169 bylo nařízeno stěžovateli, aby navrátil nezletilé do místa jejich obvyklého bydliště ve městě A. ve Francii, a to do 10 dnů od doručení tohoto rozsudku (výrok I.). Pro případ, že tak neučiní, byla vedlejší účastnice 1), matka nezletilých (dále jen "matka"), oprávněna po uplynutí stanovené lhůty nezletilé převzít za účelem jejich navrácení do uvedeného místa jejich obvyklého bydliště (výrok II.). Žádnému z účastníků řízení nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.). Městský soud zdůraznil, že v návratovém řízení rozhoduje výlučně o tom, zda bude dítě navráceno do místa obvyklého bydliště, a nikoli o péči (výchově), výživě dítěte nebo o styku rodičů s dítětem. Jde o řízení předběžné, v němž má být s konečnou platností určena jurisdikce státu, které má být nezletilé dítě podrobeno. Je-li dítě protiprávně přemístěno či zadrženo, musí soud nařídit navrácení dítěte do místa jeho obvyklého bydliště, ledaže je dána některá z výjimek uvedených v Haagské úmluvě. Tyto výjimky je třeba vykládat restriktivně a mít při jejich použití na paměti, že ve své podstatě jdou proti hlavním cílům Haagské úmluvy.
4. Podle městského soudu stěžovatel neoprávněně přemístil nezletilé z Francie do České republiky a dosud je v České republice neoprávněně zadržuje. Bylo nesporné, že v červenci 2020 se matka společně s nezletilými odstěhovala po dohodě se stěžovatelem do Francie, kde s jeho souhlasem žila s nezletilými ve městě A. až do konce školního roku v červnu 2022. Bez ohledu na to, že podle shodného tvrzení rodičů mělo jít o dočasné angažmá matky, dvouletým pobytem nezletilých ve Francii, byť přerušovaným prázdninovými pobyty v České republice, bylo dohodou rodičů založeno obvyklé bydliště nezletilých na území Francie. Vazby se stěžovatelem i rodinnými příslušníky v České republice byly udržovány jak pravidelnými styky stěžovatele s nezletilými ve Francii, tak jejich prázdninovými pobyty v České republice. Nelze proto přisvědčit obavám stěžovatele z odcizení nezletilých. Jeho pozdější změna postoje týkající se dalšího setrvání nezletilých ve Francii nemůže nic změnit na tom, že další změna obvyklého bydliště nezletilých vyžaduje souhlas obou rodičů, nikoli jen jednoho z nich. Z provedených důkazů měl navíc vyplynout souhlas stěžovatele se setrváním nezletilých ve Francii po dobu 3 až 4 let, a to bez ohledu na prodloužení angažmá matky, čistě v zájmu nezletilých. Skutečnost, že nezletilí vyslovili v pohovoru s psychologem přání být u obou rodičů, městský soud neinterpretuje jako vyjádření přání zůstat v České republice, nýbrž jako přirozené přání dítěte být s oběma rodiči.
5. K odvolání stěžovatele byl tento rozsudek potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 29. 11. 2022 č. j. 20 Co 217/2022-287 (výrok I.). Žádnému z účastníků řízení nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Krajský soud se ztotožnil se závěrem, že obvyklé bydliště nezletilých v době jejich přemístění bylo ve městě A. ve Francii. V průběhu řízení se pokusil přimět rodiče nezletilých k uzavření dohody, její dosažení se však nepodařilo. Mezi rodiči došlo po přemístění nezletilých k výraznému zhoršení vzájemných vztahů a nejsou schopni kompromisu. V minulosti tomu bylo přitom jinak. Stěžovatel matku nezletilých silně podporoval v její sportovní kariéře, a to i ve Francii, a současně měl prostor pro rozvoj svého podnikání v České republice. Nebylo prokázáno, že by se rodiče striktně dohodli nanejvýš na dvou letech pobytu matky s nezletilými ve Francii. Stěžovatel v komunikaci přes e-mail či WhatsApp vyjadřoval svůj souhlas s dalším pobytem nezletilých, a to minimálně na celkovou dobu 3 až 4 let za účelem jejich zdokonalení se ve francouzštině. Změna postoje nastala až v důsledku covidové situace, která ovlivnila jeho podnikání. Sám se chtěl přesunout do Francie a hledal tam dům, manželství se ale rozpadlo. Stěžovatel tak změnil svůj názor na setrvání dětí ve Francii a podal přihlášku na jejich zápis do základní školy v České republice, což odmítala matka. Pakliže ale chtěl dosáhnout jejich přestěhování, podle krajského soudu se měl obrátit na soud v místě bydliště nezletilých, tedy požádat francouzský soud o rozhodnutí nahrazující souhlas matky se změnou jejich bydliště, nikoli nezletilé bez vědomí matky unést do České republiky.
III.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel tvrdí, že krajský soud nesprávně vyložil procesní normy podústavního práva, zejména §40 občanského soudního řádu, určující v uvedené věci pravidla protokolace. Zvukový záznam ze soudního jednání ze dne 29. 11. 2022, který je založen ve spisu, v rozporu se zákonem neobsahuje ústní odůvodnění rozsudku, což činí procesní postup krajského soudu nepřezkoumatelným. Nelze porovnat, zda důvody napadeného rozhodnutí byly totožné jako v písemném odůvodnění. Tato podstatná procesní vada zakládá absolutní nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí.
7. Dalšího pochybení se měl krajský soud dopustit tím, že použil nesprávný právní předpis. Vzhledem k tomu, že návratové řízení bylo zahájeno až dne 12. 9. 2022, měl použít Haagskou úmluvu a nařízení Rady (EU) 2019/1111 ze dne 25. 6. 2019 o příslušnosti, uznávání a výkonu rozhodnutí ve věcech manželských a ve věcech rodičovské odpovědnosti a o mezinárodních únosech dětí (dále jen "nařízení Brusel II ter"). Toto nařízení, které v některých aspektech provádí Haagskou úmluvu, nabylo účinnosti dne 1. 8. 2022. Obecné soudy naopak neměly vycházet z dřívějšího nařízení Rady (ES) č. 2201/2003 ze dne 27. 11. 2003 o příslušnosti a uznávání a výkonu rozhodnutí ve věcech manželských a ve věcech rodičovské zodpovědnosti a o změně nařízení (ES) č. 1347/2000 (dále jen "nařízení Brusel II bis"), které se použije na řízení zahájená před 1. 8. 2022.
8. Jednání stěžovatele nebylo mezinárodním únosem nezletilých do České republiky, neboť jejich obvyklé bydliště nebylo ve Francii. Pojem "obvyklé bydliště dítěte" odpovídá místu, které vykazuje určitou míru integrace dítěte v rodinném a sociálním prostředí. Při jeho určení je třeba zohlednit více faktorů, jimiž jsou zejména délka trvání, pravidelnost a důvody pobytu na území konkrétního členského státu, místo a podmínky školní docházky, jazykové znalosti a rodinné a sociální vazby dítěte v uvedeném státě. Dítě si k tomuto bydlišti musí vytvořit vztah a jeho ztráta pro něj musí znamenat psychickou újmu. Obecné soudy při určení obvyklého bydliště dítěte nezohlednily veškeré stěžovatelem uvedené skutkové okolnosti. Především neprovedly důkaz formou soudního výslechu dítěte, respektive pohovoru s dětmi, čímž porušily jejich právo vyjádřit svůj názor zaručené kromě jiného v čl. 21 a 26 nařízení Brusel II ter. Městský soud také odmítl respektovat přání nezletilých dětí být s oběma rodiči, a to v časových úsecích u každého po 14 dnech. Podle stěžovatele v rozporu s čl. 3 Úmluvy o právech dítěte nebyl zohledněn nejlepší zájem dítěte, který má být primárním hlediskem při rozhodování soudu.
9. Do práv stěžovatele bylo zasaženo také tím, že se krajský soud nevěnoval hledání rovnováhy mezi zájmy a základními právy nezletilých na straně jedné a jejich rodičů na straně druhé. Matka využila návratovou žalobu v již zahájených řízeních o úpravu péče o nezletilé děti a o rozvodu manželství se stěžovatelem. Stěžovatel s přemístěním souhlasil za předpokladu, že se nezletilí navrátí do České republiky, kde mají silné rodinné a přátelské vazby, a započnou zde školní docházku. Matka přesto nechala nezletilé pokračovat ve školní docházce ve Francii a současně si nárokuje změnu jejich bydliště, o níž by ale měli rozhodovat oba rodiče. Dlouhodobý pobyt ve Francii je jen v zájmu matky a týká se budování její sportovní kariéry. Stěžovatel poukazuje na zveřejněný rozhovor s matkou, v němž připustila, že neplánuje ve Francii zůstat a že v roce 2022 již chce být zpět v České republice. Navrácení nezletilých do Francie bude mít za následek stanovení příslušnosti francouzských soudů rozhodovat ve věci poměrů nezletilých, ačkoli sama matka, ani nezletilí, nejsou dostatečně znalý francouzských poměrů či jazyka. Matka ve Francii své právo péče o dítě vzhledem k její časové vytíženosti dostatečně neuplatňuje, děti tráví většinu svého času s chůvou. V České republice by přitom mohli trávit volný čas nejen se svým otcem, ale i širší rodinou.
10. Zatímco matce postačilo jen tvrdit bez předložení důkazů, že její setrvání se opírá o několikaletý kontrakt, obecné soudy vyžadovaly po stěžovateli, aby všechna svá tvrzení prokázal. V rozporu s čl. 25 nařízení Brusel II ter navíc nevyužily alternativní metody řešení sporů, např. mediace. Není přezkoumatelný jejich závěr, že mezi rodiči nebyla striktní dohoda, že se matka spolu s nezletilými přesune do Francie na jeden rok a případně si pobyt prodlouží ještě o jeden další rok. V důsledku napadených rozhodnutí je stěžovatel nucen podnikat časově náročné cesty do Francie, jež vyžadují nemalé finanční prostředky, místo aby mohl sám rozvíjet svou podnikatelskou činnost.
11. V doplnění ústavní stížnosti stěžovatel poukázal na ztíženou možnost realizace každého jednotlivého styku s nezletilými dětmi, o čemž svědčí skutečnost, že byl nedávno nucen zrušit již naplánovaný pobyt s nezletilými v horách. Matka totiž navzdory původnímu souhlasu tento pobyt neumožnila s ohledem na nesouhlasné stanovisko francouzské školy, které však vycházelo z jí poskytnutých nepřesných informací o délce tohoto pobytu. Následkem byl nejen neuskutečněný styk s nezletilými, ale také vyšly vniveč nemalé náklady s tím spojené, nemluvě o nákladech spojených se soudním překladem listin, které si vyžádalo matčino účelové zapojení francouzské školy. Řádově vyšší náklady ve formě překladů, tlumočení a právního zastoupení francouzským advokátem by pak stěžovateli vznikly, pokud by se měl v celé věci účelně bránit před francouzskými orgány.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
12. Ústavní soud je příslušný k projednání návrhu. Ústavní stížnost byla podána oprávněným navrhovatelem, je přípustná [stěžovatel vyčerpal zákonné procesní prostředky k ochraně práva ve smyslu §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], byla podána včas a splňuje i další zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§29 až 31 zákona o Ústavním soudu).
V.
Vlastní posouzení
13. Poté, co se Ústavní soud seznámil s argumentací stěžovatele a napadenými rozsudky, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
14. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, §72 a násl. zákona o Ústavním soudu] Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) přezkoumává rozhodnutí či postup orgánů veřejné moci jen z toho hlediska, zda jimi nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody.
15. V posuzované věci se stěžovatel domáhá zrušení rozsudků obecných soudů, jimiž bylo podle čl. 12 Haagské úmluvy k návrhu vedlejší účastnice nařízeno navrácení nezletilých do místa obvyklého pobytu, za které tyto soudy považují město A. ve Francii.
16. Podle čl. 3 Haagské úmluvy se přemístění nebo zadržení dítěte považuje za protiprávní, jestliže [písmeno a)] bylo porušeno právo péče o dítě, které má osoba, instituce nebo kterýkoliv jiný orgán buď společně, nebo samostatně, podle právního řádu státu, v němž dítě mělo své obvyklé bydliště bezprostředně před přemístěním nebo zadržením, nebo [písmeno b)] v době přemístění nebo zadržení bylo toto právo skutečně vykonáváno, společně nebo samostatně, nebo by bylo takto vykonáváno, kdyby bylo nedošlo k přemístění nebo zadržení. Právo péče o dítě uvedené v písmenu a) může vyplývat zejména ze zákonů nebo ze soudního nebo správního rozhodnutí nebo z dohody platné podle právního řádu daného státu.
17. Článek 12 Haagské úmluvy stanoví, že jestliže dítě bylo protiprávně přemístěno nebo zadrženo podle čl. 3 a v den zahájení řízení před soudním orgánem smluvního státu, v němž dítě je, uplynulo období kratší jednoho roku ode dne protiprávního přemístění nebo zadržení, nařídí příslušný orgán bezodkladně navrácení dítěte. Neprokáže-li se, že dítě se sžilo se svým novým prostředím, soudní nebo správní orgán nařídí navrácení dítěte, i když řízení začalo po uplynutí období jednoho roku uvedeného v předcházejícím odstavci. Má-li soudní nebo správní orgán dožádaného státu důvod se domnívat, že dítě bylo přemístěno do jiného státu, může zastavit řízení nebo zamítnout návrh na navrácení dítěte.
18. Ústavní soud připomíná své závěry, že rozhodnutí o navrácení dítěte podle Haagské úmluvy se dotýká především základního práva rodičů a dítěte na ochranu před neoprávněnými zásahy do soukromého a rodinného života podle čl. 10 odst. 2 Listiny, základního práva rodičů na péči o děti i práva dítěte na rodičovskou výchovu podle čl. 32 odst. 1 a 4 Listiny i základních práv dítěte zaručených Úmluvou o právech dítěte. Je tomu tak z toho důvodu, že jeho výsledkem může být povinnost rodiče, který dítě protiprávně přemístil nebo zadržel, strpět jeho návrat do jiného státu. Jde ovšem o obecně přípustný následek protiprávního jednání tohoto rodiče, který je legitimován požadavkem ochrany práv druhého z rodičů, jakož i zájmu dítěte na styku s tímto rodičem a jeho péči či výchovu. Neshodu mezi rodiči nelze řešit tím, že jeden z rodičů bez souhlasu toho druhého odejde či setrvá společně s dítětem v jiném státě, než v jakém má dítě své obvyklé bydliště, a tím znemožní druhému rodiči výkon jeho práv. Takovémuto jednání nelze přiznat právní ochranu a je žádoucí, aby jeho následky byly pokud možno co nejrychleji odstraněny navrácením dítěte do země, kde byla doposud vykonávána péče o něj ze strany obou jeho rodičů. Haagská úmluva sleduje právě tento účel. Teprve po navrácení dítěte do státu, kde je jeho obvyklé bydliště, může tamní příslušný soud rozhodnout o případné úpravě péče o dítě (usnesení ze dne 11. 12. 2018 sp. zn. I. ÚS 735/18, bod 74; všechna v tomto usnesení odkazovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).
19. Při rozhodování o navrácení dítěte se uplatní ústavní záruky spravedlivého procesu, jejichž součástí jsou vedle požadavku náležitého odůvodnění soudních rozhodnutí [nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), nález ze dne 11. 2. 2004 sp. zn. Pl. ÚS 1/03 (N 15/32 SbNU 131; 153/2004 Sb.)] také některé požadavky vztahující se ke skutkovým zjištěním a jejich právnímu hodnocení. Vlastní skutkové a na ně navazující právní závěry obecných soudů, jež jsou obsaženy v odůvodnění soudního rozhodnutí, nesmí být projevem libovůle, ani nesmí sloužit k sofistikovanému zdůvodnění zjevné nespravedlnosti [nález ze dne 11. 7. 1996 sp. zn. III. ÚS 127/96 (N 68/5 SbNU 519)]. Skutková zjištění musí být výsledkem takového hodnocení provedených důkazů, které je logicky správné a v souladu s jejich obsahem, jednotlivě i ve vzájemných souvislostech. Právní hodnocení se pak musí vztahovat k takto učiněným skutkovým zjištěním a nesmí být s nimi v rozporu. Případný rozpor mezi obecnými soudy provedenými důkazy a jejich skutkovými zjištěními nebo mezi jejich skutkovými zjištěními a právními závěry má za následek porušení základního práva účastníka řízení, jestliže jde o rozpor "extrémní", který zpochybňuje výsledek soudního řízení [nález ze dne 3. 11. 1994 sp. zn. III. ÚS 150/93 (N 49/2 SbNU 87), nález sp. zn. III. ÚS 84/94].
20. Zásadám spravedlivého procesu by neodpovídaly výklad a použití podústavního práva, jež by nezohlednily správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného práva nebo svobody na posuzovanou věc [nález ze dne 21. 3. 2002 sp. zn. III. ÚS 256/01 (N 37/25 SbNU 287)], nebo by nerespektovaly jednoznačně znějící kogentní normu [nález ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98 (N 98/15 SbNU 17)], nebo by zjevně a neodůvodněně vybočovaly ze standardů výkladu, který je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovatelnému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)]. Rozhodnutí, jehož nosné důvody by byly výsledkem takto nesprávně provedeného výkladu, by z ústavněprávního hlediska nemohlo obstát.
21. Ústavní soud konstatuje, že napadený rozsudek krajského soudu není nepřezkoumatelným. Stěžovatel zastává odlišný názor s ohledem na tvrzenou chybějící část zvukového záznamu ze soudního jednání ze dne 29. 11. 2022, jejíž součástí je ústní odůvodnění rozsudku. V posuzované věci se nicméně měl možnost seznámit s písemným odůvodněním, které je z hlediska přezkoumatelnosti rozsudku rozhodné. Tvrzený rozdíl v odůvodnění rozsudku krajského soudu při jeho vyhlášení a při jeho vyjádření v písemném vyhotovení není způsobilý založit nepřezkoumatelnost rozsudku, ani jej nelze považovat za takovou vadu řízení, která by mohla mít za následek nezákonnost, potažmo neústavnost rozhodnutí (obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2007 sp. zn. 28 Cdo 2265/2007; usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 1. 2008 sp. zn. II. ÚS 2867/07).
22. Stěžovateli je třeba přisvědčit, že v předmětném návratovém řízení mělo být použito nařízení Brusel II ter. Krajský soud tedy pochybil, pokud ve svém rozsudku nesprávně odkázal na nařízení Brusel II bis. Uvedené formální pochybení je však bez významu, nedošlo-li postupem krajského soudu k takovému porušení některého ustanovení nařízení Brusel II ter, s nímž by bylo možné spojovat porušení ústavně zaručeného práva stěžovatele. Takovéto porušení přitom zjištěno nebylo, což platí i pro čl. 21 a 26 nařízení Brusel II ter, podle nichž obecné soudy v řízení o navrácení podle Haagské úmluvy poskytnou v souladu s vnitrostátními právními předpisy a postupy dítěti, které je schopno formulovat svůj názor, skutečnou a účinnou příležitost jej vyjádřit, a to buď přímo nebo prostřednictvím zástupce či vhodného subjektu. Obecné soudy považovaly za dostatečné s ohledem na věk nezletilých provedení jejich výslechu psycholožkou Úřadu pro mezinárodněprávní ochranu děti, tento svůj postup řádně vysvětlily a Ústavní soud shledává jejich důvody za postačující. Napadená rozhodnutí zohlednila také vyjádření nezletilých.
23. Nic nelze vytknout ani závěrům obecných soudů týkajícím se posouzení obvyklého bydliště nezletilých. Jejich závěr, že tímto místem je město A. ve Francii, má základ v provedených důkazech a v napadených rozhodnutích byl řádně a přesvědčivě odůvodněn. Především byl zjištěn souhlas obou rodičů s tím, že matka bude s nezletilými pobývat ve Francii, a to i v době, kdy stěžovatel přemístil nezletilé do České republiky. Část argumentace stěžovatele (včetně té, která je obsahem doplnění ústavní stížnosti) pak nezpochybňuje zjištěné místo obvyklého bydliště nezletilých, nýbrž směřuje k možné úpravě péče o ně, případně k úpravě styku stěžovatele s nezletilými, která však nebyla předmětem řízení před obecnými soudy. Z napadeného rozsudku krajského soudu vyplývá taká snaha tohoto soudu, byť neúspěšná, o dosažení dohody rodičů. V tomto ohledu krajský soud postupoval v souladu s čl. 25 nařízení Brusel II ter. V podrobnostech postačuje odkázat na příslušné části odůvodnění napadených rozsudků, v nichž Ústavní soud neshledává žádná pochybení. Napadenými rozsudky nebyla porušena základní práva stěžovatele podle čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 1 a 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny, ani jiná jeho ústavně zaručená základní práva.
24. Z těchto důvodů Ústavní soud rozhodl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o odmítnutí ústavní stížnosti. O návrhu stěžovatele, aby byla věc projednána přednostně jako naléhavá ve smyslu §39 zákona o Ústavním soudu, Ústavní soud samostatně nerozhodoval, neboť o ústavní stížnosti rozhodl neprodleně poté, co ji obdržel.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. března 2023
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu