ECLI:CZ:US:2023:1.US.869.23.1
sp. zn. I. ÚS 869/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele K. K., zastoupeného JUDr. Martou Nedvědovou, advokátkou, sídlem Částkova 1977/73, Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. prosince 2022 č. j. 24 Cdo 2520/2022-133, usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 24. ledna 2022 č. j. 36 Co 281/2021-86 a usnesení Okresního soudu v Liberci ze dne 29. června 2021 č. j. 10 Nc 30001/2021-65, 10 P a Nc 71/2021, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci a Okresního soudu v Liberci, jako účastníků řízení, nezletilého J. K. a Z. M., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena základní práva zakotvená v čl. 10 odst. 2, čl. 11 odst. 1 a v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a čl. 6, čl. 8, čl. 13 a čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že v záhlaví uvedeným usnesením Okresní soud v Liberci (dále jen "okresní soud") výrokem I. zamítl návrh stěžovatele jako otce (dále též jen "otec") na prominutí zmeškání lhůty k popření otcovství a výrokem II. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Okresní soud dospěl k závěru, že nejsou dány podmínky pro prominutí předpokládané §792 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "občanský zákoník"), tedy že prominutí zmeškání popěrné lhůty v tomto případě nevyžaduje ani zájem dítěte, ani veřejný pořádek. Vzhledem k tomu, že není známý biologický otec dítěte, je v jeho nejlepším zájmu, aby bylo otci otcovství ponecháno, neboť o nezletilého fakticky pečuje pravidelně polovinu měsíce, a nezletilý jej považuje za svého otce a má k němu citový vztah. Stanovení prekluzivní lhůty v §790 občanského zákoníku slouží k zajištění stability vztahů v rodině a chrání zájmy dítěte, které jsou vždy upřednostněny před zájmy rodičů.
3. Proti usnesení okresního soudu podal stěžovatel odvolání. Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením usnesení okresního soudu ve výroku I. potvrdil (výrok I.), ve výroku II. usnesení okresního soudu změnil tak, že tento výrok se nevydává (výrok II.). Krajský soud se ztotožnil se závěrem okresního soudu, že zájem dítěte nevyžaduje, aby bylo otcovství popřeno, když otec o nezletilého pečuje stejnou měrou jako matka, plní roli otce, a zároveň není znám žádný jiný muž, který by mohl plnit roli otce nezletilého. Prominutí zmeškání lhůty k popření otcovství představuje výjimečný postup. Skutečnost, že otec učinil souhlasné prohlášení o určení rodičovství v dobré víře, že je biologickým otcem, ačkoli jím zřejmě není, neodůvodňuje použití tohoto výjimečného institutu. Důsledky zachování právního otcovství otec spatřuje zejména v jeho ekonomické zátěži placením výživného, což by jej omezilo v založení nové rodiny. Ekonomický zájem otce však nepřevažuje nad zájmem nezletilého na péči otce. Otec ani matka navíc ještě novou rodinu nezaložili. Namítal-li stěžovatel, že prohlášení o otcovství učinil v důsledku omylu, do kterého jej vědomě uvedla matka, lze se neplatnosti takového jednání dovolat jen do šesti měsíců, proto se soud pro opožděnost touto námitkou nemohl zabývat. Protože jde o rozhodnutí o předběžné otázce, kterou se řízení nekončí, změnil krajský soud výrok II. usnesení okresního soudu o nákladech řízení tak, že se nevydává.
4. Proti usnesení krajského soudu podal stěžovatel ústavní stížnost, kterou Ústavní soud usnesením ze dne 30. 5. 2022 sp. zn. I. ÚS 1114/22 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) odmítl jako nepřípustnou, když stěžovatel současně s ústavní stížností podal proti usnesení krajského soudu dovolání, o kterém v té době nebylo rozhodnuto.
5. Nejvyšší soud následně napadeným usnesením dovolání stěžovatele podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), odmítl. Nejvyšší soud se nejprve zabýval přípustností dovolání, a dovodil, že výluka z přípustnosti dovolání podle §30 odst. 1 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen "z. ř. s."), na projednávanou věc nedopadá, na tom nemůže nic změnit ani nesprávné poučení poskytnuté krajským soudem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2018 sp. zn. 21 Cdo 5903/2016). Nejvyšší soud dovodil, že dovolání stěžovatele není přípustné podle §237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí je v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. Situace odporující veřejnému pořádku ve smyslu §792 občanského zákoníku znamená takový stav, který odporuje základním hodnotám společnosti, na nichž je nezbytné trvat. V tomto směru zaujal Nejvyšší soud již v minulosti stanovisko, že prominutí zmeškání lhůty k popření otcovství podle §792 občanského zákoníku je nutno chápat jako výjimečný postup, kterým je zasahováno do stabilních poměrů dítěte, které jsou chráněny prekluzivní lhůtou k popření otcovství a jejichž ochrana je výrazem zákonodárcem provedeného vážení právně relevantních zájmů dítěte, právního otce a případně i biologického otce. Tento postup slouží výhradně k umožnění nápravy poměrů v případech, kdy stávající stav působí takové následky, které se příčí základním hodnotám společnosti do té míry, že jeho zachování je společensky zcela nepřijatelné, a které proto odůvodňují zásah do stabilních poměrů dítěte (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2018 sp. zn. 21 Cdo 1012/2016). Podle skutkových zjištění soudů nižších stupňů přitom nezletilý stěžovatele považuje za svého otce a má k němu citový vztah, a stěžovatel o nezletilého pečuje. Zpochybňuje-li stěžovatel skutková zjištění (např. že mezi nezletilým a stěžovatelem je citová vazba), uplatňuje tím nezpůsobilý dovolací důvod, neboť dovolání lze podle §241a odst. 1 věty první o. s. ř., podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu Nejvyššího soudu - jak vyplývá z §241a odst. 1 a contrario a §242 odst. 3 věty první o. s. ř. - nepodléhá). Ke skutečnostem a důkazům uplatňovaným stěžovatelem nově až v dovolacím řízení Nejvyšší soud v souladu s §241 odst. 6 o. s. ř., nepřihlédl.
II.
Argumentace stěžovatele
6. V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že v průběhu soudního řízení vyšlo najevo, že matka nezletilého od počátku věděla, že stěžovatel otcem nezletilého není. Stěžovatel byl matkou nezletilého uveden v omyl o tom, že právě on je otcem nezletilého. Stěžovatel legitimně očekával, že soud se bude zabývat tím, že byl do (právního) postavení otce vědomě vmanipulován jednáním matky nezletilého. Námitka, že byl matkou uveden v omyl a vmanipulován do role otce, je přitom podle názoru stěžovatele zásadní mj. právě pro úvahy soudu o tom, zda zmeškání lhůty lze či nelze prominout. Obecné soudy však rezignovaly na jeho požadavek, aby byl posouzen i zájem právního otce.
7. Stěžovatel poukazuje rovněž na to, že ve veřejném zájmu nepochybně je, aby matriční zápis odpovídal biologickému a sociálnímu rodičovství. V dané věci matriční zápis biologickému a ani sociálnímu rodičovství neodpovídá. V této souvislosti stěžovatel poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 15/09 (N 139/58 SbNU 141), kde Ústavní soud vyslovil, že "... právní vymezení rodiny musí reflektovat především existenci biologických vztahů. Z toho vyplývá i požadavek, aby právní určení otcovství, nejedná-li se o případ osvojení, odpovídalo skutečnému biologickému otcovství." Stěžovatel namítá, že rozhodnutím soudu založit rodinné vztahy zjevně nelze. Navíc za situace, kdy mezi účastníky nejsou ani žádné rodinné vazby, a pokud v minulosti byly, pak byly vystavěny na uvedení v omyl, na zneužití důvěry stěžovatele. Stěžovatel s matkou nezletilého nejsou partnery, netvoří rodinnou domácnost, nežijí spolu. Naopak, stěžovatel založil svou rodinu, manželům se narodila společná dcera. S nezletilým se nyní nestýká. V tomto kontextu není argumentace okresního soudu na požadavek zachování stávajících rodinných vztahů přiléhavá. Stěžovatel namítá, že není v zájmu dítěte, aby mělo v rodném listu jako otce zapsaného muže, který jeho otcem prokazatelně není a zároveň, s nímž jej nepojí žádné vazby, žádné pouto, natož rodičovské.
8. Stěžovatel dovozuje, že soudy v předmětné věci nesprávně aplikovaly §927 občanského zákoníku, podle kterého má nezletilý právo na péči obou rodičů, i když spolu nežijí, což je v jeho lepším zájmu. V předmětné věci není vůle stěžovatele pečovat o nezletilého jako jeho otec, a chybí i jakékoli pouto mezi stěžovatelem a nezletilým. Aplikace citované ustanovení je s ohledem na neexistenci vztahu mezi stěžovatelem a nezletilým již bezpředmětná.
9. Stěžovatel se cítí být jednáním matky nezletilého podveden a vmanipulován do právního postavení otce a dokonce po jistou dobu i do faktické role otce. Situaci prožívá velmi těžce, uvědomuje si, jaký dopad by jeho matrikové otcovství mělo na život jeho rodiny, jeho vlastních potomků atd. Přitom se do této situace dostal nikoli vlastním zaviněním. Předpokládal, že soudy poskytnou ochranu i jeho právům, avšak žádný ze soudů nebral ohled na něj, jako na člověka, který má být otcem dítěte, jehož otcem prokazatelně není a jehož matka nezletilého uvedla v omyl, že je otcem dítěte.
10. V průběhu řízení před obecnými soudy stěžovatel apeloval na soudy mimo jiné s tím, že otázka popření otcovství, resp. prominutí či neprominutí zmeškání lhůty pro podání návrhu na popření otcovství, je velmi citlivá a rozhodnutí soudu má dopad do soukromé sféry jak dítěte, tak stěžovatele a potažmo do jejich rodinných životů. Legitimně očekával, že soudy svá rozhodnutí řádně zdůvodní, přičemž se budou zabývat nejen nejlepším zájmem dítěte a souladností rozhodnutí s veřejným zájmem, jak to soudu ukládá §425 odst. 1 z. ř. s., ale také všemi skutečnostmi, které vyšly v průběhu řízení najevo, a to i ve vztahu ke stěžovateli a dopadu rozhodnutí do jeho soukromého a rodinného života.
11. Na základě shora uvedeného stěžovatel dovozuje, že ústavní stížností napadená rozhodnutí obecných soudů jsou přepjatě formalistická, a tedy odporují principům spravedlnosti, navíc neodpovídají zjištěnému skutkovému stavu. Obecné soudy se v napadených rozhodnutích nevypořádaly s dopady neprominutí zmeškání lhůty do soukromého života stěžovatele.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
12. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
13. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
14. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
15. V předmětné věci za stavu, kdy stěžovatel jako matrikový otec podal návrh na popření otcovství zjevně po uplynutí popěrné lhůty stanovené v §790 občanského zákoníku, musely soudy zvažovat případnou aplikaci §792 občanského zákoníku, podle něhož může soud rozhodnout, že zmeškání lhůty k podání takového návrhu promine, vyžadují-li to zájem dítěte a veřejný pořádek.
16. Ustanovení §792 občanského zákoníku upravuje pro možnost soudního prominutí zmeškání zákonné popěrné lhůty dvě kumulativní ústavně konformní podmínky, kterými jsou zájem dítěte a veřejný pořádek. Z dikce uvedeného ustanovení je zřejmé, že rozhodnutí, zda zmeškání lhůty bude prominuto či nikoliv, záleží na soudním uvážení. Jedinými hledisky, která přitom soudy zvažují, jsou zájem dítěte a veřejný pořádek.
17. Ústavní soud se tedy zabýval pouze tím, zda se soudy při rozhodování o tom, zda zmeškání lhůty prominou či nikoliv, řídily hledisky uvedenými v §792 občanského zákoníku, tedy zájmem dítěte a veřejným pořádkem.
18. Ústavní soud [srov. nález ze dne 8. 7. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 15/09 (N 139/58 SbNU 141; č. 244/2010 Sb.)] i Evropský soud pro lidská práva (rozhodnutí ve věci Kňákal proti České republice ze dne 8. 1. 2007 č. 39227/06), již v minulosti judikovaly, že uvedení právního stavu otcovství do souladu se stavem faktickým nemůže být absolutní hodnotou, která by mohla upozadit nejlepší zájem dítěte. Při úvaze soudu přitom není bez významu právní skutečnost, kterou bylo právní otcovství konstituováno.
19. Evropský soud pro lidská práva (dále jen "ESLP") již několikrát přezkoumával z hlediska Úmluvy případy, kdy se manžel matky či osoba stanovená na základě některé z právních domněnek otcovství, domáhala popření otcovství z důvodu rozporu právního postavení se skutečným stavem zjištěným na základě biologického důkazu (testu DNA), a kdy lhůty k popření otcovství stanovené právní úpravou již marně uplynuly. Ve své judikatuře však neformuloval právo na určení biologického otcovství absolutně, ale realizoval test na poli čl. 8 Úmluvy (právo na respektování soukromého a rodinného života), jehož obsahem je srovnání zájmu stěžovatele s konkrétními okolnostmi obecného zájmu či zájmu dítěte. Posouzení nejlepšího zájmu dítěte je podle ESLP klíčové, neboť zájem dítěte může převážit nad zájmem rodičů (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 8. 2016 sp. zn. I. ÚS 3338/15, usnesení ze dne 12. 4. 2016 sp. zn. II. ÚS 179/15, ze dne 3. 5. 2017 sp. zn. I. ÚS 475/17, usnesení ze dne 28. 2. 2023 sp. zn. IV. ÚS 337/23).
20. V judikatuře ESLP je s ohledem na zájem dítěte rozlišována situace, kdy stěžovatel s jistotou věděl nebo měl důvody se domnívat, že nebyl otcem dítěte od prvního dne jeho života, ale z důvodů nesouvisejících se zákonem nepodnikl žádné kroky k popření otcovství v zákonné lhůtě (viz např. rozsudek ESLP ve věci Rasmussen proti Dánsku ze dne 28. 11. 1984 č. 8777/79, rozsudek ESLP ve věci Yildirim proti Rakousku ze dne 19. 10. 1999 č. 34308/96, rozsudek ESLP ve věci Kňákal proti České republice ze dne 8. 1. 2007 č. 39277/06). V těchto případech ESLP přiznává větší váhu zájmu dítěte, ospravedlnitelnému snahou zajistit právní jistotu, než zájmu stěžovatele na popření otcovství. Ve věci A. L. proti Polsku (rozsudek ze dne 18. 2. 2014 č. 28609/08) byl významný právě i způsob určení, tedy svobodným právním jednáním otce, přičemž soudci uplatňující souhlasné stanovisko dokonce uvedli, že je-li otcovství určeno právním jednáním otce (který v daném případě měl mít pochybnosti o otcovství, neboť si byl vědom, že matka dítěte měla další sexuální partnery), nemá stát vůbec žádnou povinnost umožnit "zpětvzetí" takového jednání (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 2. 2023 sp. zn. IV. ÚS 337/23). V jiných věcech (rozsudek ve věci Paulík proti Slovensku ze dne 10. 10. 2006 č. 10699/05, či rozsudek ve věci Novotný proti České republice ze dne 7. 6. 2018 č. 16314/13), se ELSP zabýval tím, zda stát zajistil spravedlivou rovnováhu mezi zájmy stěžovatele a zájmy společnosti, přičemž dovodil porušení čl. 8 Úmluvy. Také ve věci Shofman proti Rusku (viz rozsudek ze dne 24. 11. 2005 č. 74826/01), ESLP konstatoval porušení čl. 8 Úmluvy a uvedl, že skutečnost, že stěžovateli bylo zabráněno popřít otcovství, neboť nezjistil, že nemusí být otcem, do jednoho roku, kdy se dověděl o zápisu narození dítěte, nebyla přiměřená sledovanému legitimnímu cíli. To znamená, že nebylo dosaženo spravedlivé rovnováhy mezi obecným zájmem na ochraně právní jistoty v rodinných vztazích a právem stěžovatele nechat přezkoumat právní domněnku jeho otcovství ve světle biologických důkazů. V jiné věci, ve které řešil práva biologického otce versus práva právního otce, ESLP konstatoval, že rozhodnutí národního soudu o zamítnutí žaloby stěžovatele na zákonné určení otcovství sledovalo nejlepší zájem rodiny tvořené matkou, právním otcem a dítětem; dát stávajícímu rodinnému vztahu mezi dítětem a jeho právním otcem přednost před vztahem s jeho biologickým otcem spadá do posuzovací volnosti členského státu, a k porušení Úmluvy tedy nedošlo (viz rozsudek ESLP ve věci Ahrens proti Německu ze dne 22. 3. 2012 č. 45071/09).
21. V této souvislosti je nutno připomenout i závěry nálezu ze dne 8. 7. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 15/09 (N 139/58 SbNU 141), kterým Ústavní soud zrušil §57 odst. 1 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině dnem 31. 12. 2011. Řešen byl případ stěžovatele, který v době, kdy se o narození dítěte manželce dověděl, neměl k dispozici všechny relevantní skutečnosti pro případný zájem na popření otcovství. Ačkoli v tomto nálezu byla problematika určování a popírání otcovství posuzována z odlišné perspektivy, Ústavní soud v něm mimo jiné konstatoval, že "nelze požadavek shody právního a biologického otcovství považovat za absolutní" a že trvání právních vztahů je závislé na více faktorech, mezi nimiž hraje důležitou roli zájem dítěte, přičemž nelze "dospět k závěru, že trvání právního otcovství, aniž by odpovídalo biologické realitě, znamená bez dalšího porušení základního práva právního otce na soukromý a rodinný život ze strany veřejné moci". Podle Ústavního soudu je totiž nezbytné "vzít v úvahu, zda existuje zájem dítěte na trvání takovéhoto stavu, jakož i to, zda právní otec věděl nebo mohl vědět, že není biologickým otcem, měl možnost domáhat se před orgánem veřejné moci určení, že není právním otcem, a nakonec zda tuto možnost i skutečně využil" (srov. usnesení ze dne 28. 2. 2023 sp. zn. IV. ÚS 337/23).
22. V usnesení ze dne 11. 9. 2018 sp. zn. IV. ÚS 2756/18 Ústavní soud uvedl, že pokud "bylo otcovství stěžovatele určeno na základě souhlasného prohlášení a současně nebyl soudům znám žádný jiný muž, který by o dítě jevil zájem jako jeho sociální či biologický rodič ... nelze přijmout závěr, že by jeho zájem na uvedení právního stavu do souladu s realitou převážil nad zájmem dítěte na zachování statu quo a na zajištění jeho životních potřeb". Podobně v usnesení ze dne 12. 4. 2016 sp. zn. II. ÚS 179/15, Ústavní soud konstatoval, že pokud se "biologický otec k nezletilé nehlásí (matka opakovaně odmítla uvést jeho totožnost), pak není v zájmu nezletilé, aby bylo stěžovateli umožněno poté, co mu uplynula zákonná lhůta, popírat k ní otcovství, které dobrovolně uznal", čímž zároveň není nezletilé znemožněno "aby se v budoucnu případně dozvěděla, kdo je jejím biologickým otcem".
23. V předmětné věci obecné soudy s ohledem na okolnosti posuzovaného případu vyhodnotily, že zde neexistuje zájem vedlejšího účastníka na tom, aby byl stěžovatel z jeho rodného listu vymazán, a nebyl zde zjištěn ani případný rozpor s veřejným pořádkem.
24. Otcovství stěžovatele bylo určeno na základě souhlasného prohlášení a současně nebyl soudům znám žádný jiný muž, který by o dítě jevil zájem jako jeho sociální či biologický rodič. K určení otcovství na základě souhlasného prohlášení podle §779 občanského zákoníku může dojít pouze aktivním právním jednáním muže, který si přeje být zapsán jako otec dítěte. Takové právní jednání je závazným aktem se závažnými společenskými důsledky, jehož platnost nelze bez dalšího zpochybňovat poté, kdy dojde k rozchodu matky a právního otce.
25. V posuzované věci je však třeba připomenout, že zde nebyl žádný určitý a soudům známý biologický otec, který by svá práva k nezletilému uplatňoval, tedy soudy rozhodovaly za stavu, kdy při vyhovění návrhu stěžovatele by nezletilý neměl formálně evidovaného otce a žádný otec by tak vůči němu nenaplňoval složky rodičovské odpovědnosti. Naopak stěžovatel jako matrikový otec po určitou dobu - jak sám uvádí - ve vztahu k němu plnil svoji otcovskou roli (o nezletilého fakticky pečoval pravidelně polovinu měsíce a nezletilý jej považuje za svého otce a má ke stěžovateli citový vztah). Stanovení prekluzivní lhůty v §790 občanského zákoníku slouží k zajištění stability vztahů v rodině a chrání zájmy dítěte, které jsou v zásadě upřednostněny před zájmy rodičů.
26. Stal-li se stěžovatel zákonným otcem vedlejšího účastníka na základě souhlasného prohlášení, nelze v takové situaci bez dalšího dovodit, že by jeho zájem na uvedení právního stavu do souladu s realitou převážil nad zájmem dítěte na zachování statu quo a na zajištění jeho životních potřeb. Po uplynutí lhůt zásadně převažuje zájem dítěte nad zájmem muže, který si přeje popřít otcovství (srov. usnesení ze dne 3. 5. 2017 sp. zn. I. ÚS 475/17 či usnesení ze dne 12. 4. 2016 sp. zn. II. ÚS 179/15 či usnesení ze dne 29. 8. 2016 sp. zn. I. ÚS 3338/15).
27. Argumentace stěžovatele je založena i na námitce porušení jeho práva na spravedlivý proces. Ústavní soud konstatuje, že ústavní požadavky na soudní ochranu stěžovatelových práv byly zachovány a neshledal žádné ústavně relevantní pochybení v postupu obecných soudů. K argumentu stěžovatele, že bylo zasaženo do jeho soukromého života tím, že mu obecné soudy neumožnily zbavit se jeho povinnosti přispívat na výživné nezletilého dítěte, je třeba poznamenat, že spíše jde o zásah do jeho majetkových práv, který je navíc v této věci odůvodněný nejlepším zájmem dítěte. Nicméně ze stěžovatelova podání lze vyrozumět, že zásahem do práva na soukromý a rodinný život rozumí i skutečnost, že je evidován jako matrikový otec dítěte, byť je přesvědčen, že není jeho biologickým otcem. Tento zásah do práva na soukromý a rodinný život stěžovatele však nelze shledat jako zásah neústavní či zakázaný, neboť je odůvodněn důležitou ústavně chráněnou hodnotou, a to hodnotou nejlepšího zájmu dítěte. Finanční zájmy stěžovatele na dítě dále nepřispívat nelze vnímat jako zájem veřejný, stejně jako jeho, byť zřejmě oprávněný, subjektivní pocit nespravedlnosti.
28. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně připomíná, že jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti není oprávněn zasahovat do nezávislosti rozhodování obecných soudů tím, že by je instruoval, jakým způsobem je třeba na řešení té které právní otázky nahlížet. Interpretace podústavního práva je svěřena zásadně soudům obecným. K výkladům právních předpisů a sjednocování judikatury obecných soudů je povolán Nejvyšší soud (§14 a násl. zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů; srov. usnesení ze dne 17. 12. 2019 sp. zn. I. ÚS 1838/19).
29. V posuzované věci Nejvyšší soud v ústavní stížností napadeném usnesení dovodil, že rozhodnutí krajského soudu je v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. Situace odporující veřejnému pořádku ve smyslu §792 občanského zákoníku, znamená takový stav, který odporuje základním hodnotám společnosti, na nichž je nezbytné trvat, když Nejvyšší soud v tomto směru již v minulosti zaujal stanovisko, že prominutí zmeškání lhůty k popření otcovství podle §792 občanského zákoníku je nutno chápat jako výjimečný postup, kterým je zasahováno do stabilních poměrů dítěte, které jsou chráněny prekluzivní lhůtou k popření otcovství a jejichž ochrana je výrazem zákonodárcem provedeného vážení právně relevantních zájmů dítěte, právního otce a případně i biologického otce.
30. Z napadených rozhodnutí obecných soudů je zřejmé, že při posuzování obou kritérií, která musí být splněna současně, se soudy soustředily na zjištění všech rozhodných okolností, byť s jejich postupem stěžovatel v ústavní stížnosti obsáhle polemizuje a považuje ho za nedostatečný.
31. Dospěl-li tedy krajský soud shodně s okresním soudem k závěru, že nebyly splněny předpoklady pro prominutí zmeškání lhůty ve smyslu §792 občanského zákoníku, a svůj závěr náležitým způsobem odůvodnil, nelze jeho rozhodnutí považovat za svévolné, nerozumné či vybočující z mezí obecně akceptovatelných interpretačních pravidel. Interpretace a aplikace jiných než ústavních norem náleží do výlučné kompetence obecných soudů, do níž Ústavní soud zasahuje jen výjimečně, shledá-li, že některá z norem podústavního práva byla vyložena způsobem, nacházejícím se v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus) nebo jednalo-li se o interpretaci založenou na ústavně nepřípustné svévoli (např. nerespektování kogentní normy). Nic takového však v posuzovaném případě zjištěno nebylo, neboť obecné soudy interpretovaly příslušné normy ústavně přijatelným způsobem a nikoliv v rozporu s judikaturou Ústavního soudu či ESLP. Sama skutečnost, že obecné soudy svůj závěr opřely o právní názor, s nímž stěžovatel nesouhlasí, nezakládá porušení tvrzených ústavních práv.
32. Ústavní soud v posuzované věci neshledal žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení práv stěžovatele. V závěrech ve věci jednajících soudů Ústavní soud nezjistil ani znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup. Ústavní soud proto neshledal žádný důvod pro svůj případný kasační zásah.
33. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. června 2023
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu