ECLI:CZ:US:2023:2.US.1229.23.1
sp. zn. II. ÚS 1229/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Davida Uhlíře (soudce zpravodaje) a Jana Svatoně o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Jana Erbrta, zastoupeného JUDr. Rudolfem Coganem, Ph.D., advokátem, se sídlem Pražská 617, Nová Paka, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 9. března 2023, č. j. 6 Afs 13/2022-27, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. prosince 2021, č. j. 17 A 26/2020-48, a rozhodnutí Ministerstva zemědělství ze dne 17. prosince 2019, č. j. 12770/2019-MZE-14141, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedeného soudního rozhodnutí s tvrzením, že zasáhlo do jeho práva na spravedlivý proces podle 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Rovněž požaduje zrušení rozhodnutí Ministerstva zemědělství ze dne 17. 12. 2019, č. j. 12770/2019-MZE-14141 a vrácení věci k dalšímu řízení.
2. Z ústavní stížnosti, v záhlaví uvedeného rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") a obsahu napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, zjistil Ústavní soud následující skutečnosti. Státní zemědělský intervenční fond rozhodnutím ze dne 19. 12. 2018, č. j. SZIF/2018/0745275, zamítl stěžovatelovi žádost o jednotnou platbu na plochu pro rok 2018. Při doručování tohoto rozhodnutí nebyl stěžovatel dne 7. 1. 2019 zastižen, byl proto vyzván k vyzvednutí zásilky, která byla dne 7. 1. 2019 uložena na příslušné poště, a bylo mu zanecháno v místě doručování poučení. Stěžovatel si zásilku osobně převzal dne 18. 1. 2019. Dne 4. 2. 2019 podal proti prvostupňovému rozhodnutí odvolání, které žalované ministerstvo v záhlaví označeným rozhodnutím posoudilo jako opožděné (po 10 měsících od podaného odvolání).
3. Stěžovatel se posléze obrátil na správní soudy, avšak žalobu proti tomuto rozhodnutí Městský soud v Praze v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl. Neztotožnil se s názorem stěžovatele, že odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí bylo podáno včas. Městský soud vyšel z právní úpravy doručování obsažené v §23 a §24 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, a dospěl k závěru, že pokud byl stěžovatel vyzván k vyzvednutí zásilky dne 7. 1. 2019 (pondělí), kdy nebyl při doručování zastižen, počala běžet zákonná desetidenní lhůta následujícího dne, tj. v úterý 8. 1. 2019, a její poslední den připadl na čtvrtek 17. 1. 2019, kdy došlo k doručení písemnosti fikcí. Od tohoto dne se také odvíjela patnáctidenní zákonná lhůta pro podání odvolání, jejíž první den připadl na 18. 1. 2019 (pátek) a poslední den na 1. 2. 2019 (pátek). Pokud tedy žalobce podal odvolání až dne 4. 2. 2019, bylo opožděné.
4. Proti rozhodnutí městského soudu podal stěžovatel kasační stížnost, které však Nejvyšší správní soud nevyhověl. Nejvyšší správní soud se úvodem vypořádal s nově uplatněnými námitkami stěžovatele, že odvolání podal paralelně i elektronicky. Poté se zabýval klíčovou kasační námitkou "zmatečnosti" a nedostatečnosti poučení pro stěžovatele o úložní době a počátku běhu lhůty pro odvolání dle správního řádu. Podle ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu je třeba rozlišovat mezi poučením o tom, kdy nastane fikce doručení, které je obsaženo v příslušné části (chlopni) obálky správního orgánu, kterou doručovatel při nezastižení adresáta zanechá v domovní schránce, a provedení tohoto úkonu potvrdí zaškrtnutím příslušné kolonky na doručence, a mezi informací pošty (obsaženou na jejím formuláři) o tom, v jaké době je možné si zásilku v provozovně vyzvednout. Tato informace bývá pravidelně obsažena v samostatném dokumentu provozovatele poštovních služeb nazvaném jako "Výzva k vyzvednutí zásilky/Potvrzení o převzetí zásilky", odkázal přitom na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 11. 2020, č. j. 6 Afs 231/2020-44. Stěžovatel se tak mylně dovolává zohlednění posledního dne pro vyzvednutí zásilky, který provozovatel poštovních služeb uvedl ve "Výzvě k vyzvednutí zásilky/Potvrzení o převzetí zásilky", a zcela pomíjí poučení, kterého se mu dostalo na odtržené části (chlopni) obálky, o jejímž zanechání v domovní schránce svědčí prohlášení doručovatele ze dne 7. 1. 2019 zaznamenané na doručence, které navíc nebylo zpochybněno. S ohledem na to kasační stížnosti zamítl.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti nesouhlasí s posouzením počátku běhu lhůty pro podání odvolání. Adresát (stěžovatel) nebyl řádně poučen, co se považuje za doručení a výzva o uložení byla doručena dodatečně. Podmínky pro doručování fikcí splněné nebyly. Podle stěžovatele je klíčové, aby byli účastníci poučováni řádně, neboť důsledkem laxního poučení je přísná fikce doručení. Stěžovatel rovněž popsal dlouhotrvající obtíže s doručováním na uvedené adrese. Ministerstvo (žalovaný) bylo také takřka rok nečinné. Stěžovatel proto celkový postup pošty a státní správy vnímá jako nespravedlivý. K ústavní stížnosti přiložil mj. kopii výzvy k vyzvednutí zásilky/potvrzení o převzetí zásilky, z níž dle stěžovatele okamžik uložení a pokusu o doručení neplyne, neboť je vyplněn znaky XXX. Stěžovateli jako adresátovi nemůže být kladeno za vinu, že uložení zásilky na 10 dní pošta svévolně prodlužuje o 1 pracovní den a že odesílatel o tomto problému ví a neřeší jej.
III.
Posouzení Ústavním soudem
6. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou osobou, která byla účastna řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je rovněž právně zastoupen advokátem dle §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny procesní prostředky k ochraně svých práv.
7. Ústavní soud opakovaně připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv další revizní instancí v systému obecného soudnictví (srov. nález ze dne 12. 3. 1997 sp. zn. I. ÚS 157/96), kterému by příslušel dozor nad rozhodovací činností soudů. Skutečnost, že soudy zaujímají k věci jiný právní názor než stěžovatel, nevede sám o sobě k porušení ústavně zaručených práv a svobod (usnesení ze dne 12. 11. 1998 sp. zn. III. ÚS 101/98). Ústavní soud již v minulosti dovodil, že se "s ohledem na své ústavní postavení řídí principem minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů" (nález ze dne 21. 9. 1999 sp. zn. I. ÚS 168/99).
8. Předně Ústavní soud zdůrazňuje, že argumentace stěžovatele je v zásadě opakováním námitek uplatněných již v řízení před obecnými soudy. Ústavní soud přitom dospěl k závěru, že se Nejvyšší správní soud se spornými otázkami a relevantními námitkami dostatečně vypořádal a v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, na podkladě jakého skutkového stavu a na základě jakých ustanovení právních předpisů, dospěl ke svému právnímu závěru.
9. Stěžovatel vnímá subjektivně nespravedlivě situaci, kdy byl dle svého přesvědčení zmaten doručujícím orgánem o doručení zásilky. Jelikož mu nebylo jasné, kdy k doručení došlo, zmeškal dle žalovaného lhůtu pro podání odvolání o jeden jediný den. Správní soudy ověřily z doručenky obsažené ve správním spisu, že písemnost obsahující rozhodnutí prvostupňového správního orgánu byla dle záznamu na doručence připravena k vyzvednutí na poště dne 7. 1. 2019. Stěžovatel si jí pak osobně převzal dne 18. 1. 2019. Podle §23 odst. 2 správního řádu platí, že nebyla-li v případě doručování podle §21 zastižena žádná osoba, které by bylo možno písemnost doručit, a písemnost nebylo možno doručit ani jiným způsobem přípustným podle §21, písemnost se uloží. Dále platí, že pokud si adresát uložené písemnosti písemnost ve lhůtě 10 dnů ode dne, kdy byla k vyzvednutí připravena, nevyzvedne, písemnost se považuje za doručenou posledním dnem této lhůty (§24 odst. 1 správního řádu). Podle §40 odst. 1 písm. a) správního řádu se nezapočítává do běhu lhůty den, kdy došlo ke skutečnosti určující počátek lhůty. Ústavní soud nezpochybňuje, že za situace, kdy je odvolání vyřízeno rozhodnutím žalovaného bezmála po roce, nadto s uvedením chybného data doručení dne 18. 1. 2019 (které shledaly chybným správní soudy), je frustrace stěžovatele pochopitelná. Jak ovšem uvedl Nejvyšší správní soud, skutečnost, že je adresátům ponechávána držitelem poštovní licence delší lhůta k vyzvednutí zásilky v příslušné provozovně, než je desetidenní lhůta, po jejímž uplynutí dochází k zákonné fikci doručení, nemá na nastoupení fikce doručení žádný vliv. Nakonec účastníkům je možnost vyzvednutí zásilky poštou reálně umožněna do té doby, dokud se zásilka v budově pošty fyzicky nachází, pročež lhůtu je nutné odvíjet dle jasně stanoveného okamžiku správním řádem.
10. Jakkoliv nelze zpochybnit, že výzva k vyzvednutí zásilky/potvrzení o převzetí zásilky uváděla možnost vyzvednutí do 18. 1. 2019, podstatné je, že stěžovatel byl o běhu lhůt dle správních soudů správně poučen dle §23 odst. 5 správního řádu, a stěžovatelovo odvolání doručené správnímu orgánu dne 4. 2. 2019 tak bylo podáno opožděně, protože odvolací lhůta uplynula dne 1. 2. 2019. Zohlednění posledního dne pro vyzvednutí zásilky, který provozovatel poštovních služeb uvedl ve výzvě k vyzvednutí zásilky/potvrzení o převzetí zásilky by bylo v budoucnu možné toliko odklonem od stávající judikatury správních soudů. Odlišný právní názor by mohl Nejvyšší správní soud zaujmout pouze prostřednictvím postoupení věci rozšířenému senátu jako sjednocujícímu tělesu [§17 odst. 1 a §16 odst. 3 písm. b) s. ř. s.]. Ústavní soud neshledal důvod se od dosavadního právního názoru k posouzení fikce doručení odchylovat, neboť úpravu doručování ve správním řádu považuje za nikoliv protiústavní. Za situace, kdy vše podstatné již bylo uvedeno v napadených rozsudcích, obzvláště je-li podstatou námitek především posouzení věci v rovině podústavního práva, se Ústavní soud omezuje na konstatování, že v těchto rozhodnutích neshledal svévoli ani jiné kvalifikované pochybení, které by opodstatňovalo závěr o porušení základního práva stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny či jiného jeho ústavně zaručeného základního práva nebo svobody. Ve zbytku postačí odkázat na příslušné části odůvodnění napadených rozsudků.
11. Na základě výše uvedeného proto Ústavnímu soudu ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. června 2023
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu