ECLI:CZ:US:2023:2.US.1276.23.1
sp. zn. II. ÚS 1276/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a soudců Jana Svatoně a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. N., zastoupeného JUDr. Davidem Pytelou, MBA, LLM., advokátem, sídlem Litovelská 1349/2b, Olomouc, proti rozsudku Okresního soudu v Přerově ze dne 24. 1. 2022 č. j. 2 T 54/2021-147, usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 3. 5. 2022 č. j. 68 To 74/2022-171 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2023 č. j. 7 Tdo 116/2023-215, za účasti Okresního soudu v Přerově, Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci a Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 11. 5. 2023 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů, a to pro jejich rozpor s čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Stěžovatel byl rozsudkem okresního soudu uznán vinným trestným činem výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se měl dopustit tím, že v listopadu 2020 na místě blíže určeném, veřejně přístupném, bez jakéhokoliv důvodu posvítil ruční svítilnou do očí poškozené M. B., která chtěla jít dovnitř budovy, kde bydlela. Následně ji začal vulgárně urážet a poté ji dvěma údery koncovou částí svítilny udeřil do obličeje směrem k nosu, čímž poškozené způsobil zavřenou frakturu nosní kosti vlevo, kdy z důvodu tohoto zranění byla poškozená v pracovní neschopnosti od 20. 11. 2020 do 4. 1. 2020. V důsledku vzniku zranění musí poškozená podstoupit chirurgický zákrok s tím, že se u ní rozvinula postraumatická stresová porucha. Za uvedené jednání byl stěžovateli uložen trest odnětí svobody v délce trvání osmi měsíců, jehož výkon byl podmínečně odložen na zkušební dobu jednoho roku a šesti měsíců. Následně podané odvolání bylo usnesením krajského soudu zamítnuto, přičemž podané dovolání bylo odmítnuto.
Stěžovatel je toho názoru, že rozhodnutí obecných soudů jsou nesprávná, neboť nebyly naplněny všechny předpoklady trestní odpovědnosti, zejména pak objektivní stránka jako pojmový znak trestného činu. Krom tvrzení poškozené není v soudním spise žádný důkaz o tom, že by stěžovatel poškozenou jakkoliv udeřil. Ze znaleckého posudku vyplývá, že úder svítilnou mohl být s ohledem na zranění veden pouze jednou, přičemž jak státní zástupce, tak i soud vycházeli z toho, že stěžovatel uhodil poškozenou dvakrát do stejného místa. V takovém případě však měl být nařízen revizní znalecký posudek. Stěžovatel od počátku řízení tvrdil, že si poškozená zranění způsobila sama tím, že upadla na nerovném povrchu staveniště. Stěžovatel rovněž namítá, že obecné soudy bez dalšího označily výpověď svědka M. za nevěrohodnou, a to s ohledem na to, že tento je ve vztahu ke stěžovateli osobou blízkou. Na druhou stranu však považovaly za věrohodné výpovědi J. K. a svědka M. J., který je však ve vztahu k poškozené rovněž osobou blízkou (partner). Ve vztahu k výpovědi M. M. měly obecné soudy pochybit též tím, že tento svědek se odhodlal ke svědectví až v rámci hlavního líčení. Stěžovatel shledává v postupu soudů porušení zásady in dubio pro reo, když objektivně nelze jednoznačně určit, že se stěžovatel vytýkaného jednání dopustil.
III.
Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze bylo-li takovým rozhodnutím neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, je Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout. Existenci takového zásahu však Ústavní soud neshledal.
Pokud jde o tu část ústavní stížnosti, v níž stěžovatel polemizuje s hodnocením důkazů provedených obecnými soudy a dovozuje, že nebylo prokázáno, že by svým jednáním naplnil skutkovou podstatu trestného činu výtržnictví, odkazuje Ústavní soud v této souvislosti na svou ustálenou judikaturu, dle níž je Ústavní soud povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str. 257). Ústavní soud v tomto smyslu napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž vadu, jež by vyžadovala jeho zásah, neshledal. Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, nález č. 5, str. 41).
Ústavní soud je toho názoru, že stěžovatel ve své ústavní stížnosti přednáší toliko námitky, s nimiž se řádně vypořádaly již obecné soudy. Vytýká-li obecným soudům, že považovaly svědka M. za osobu nevěrohodnou, neboť se jedná o osobu blízkou, nutno uvést, že podstatný zde nebyl příbuzenský vztah, ale obsah sdělení svědka, který byl v logickém rozporu s ostatními provedenými důkazy. Blíže k hodnocení věrohodnosti tohoto svědka lze zcela odkázat na odůvodnění napadeného usnesení odvolacího soudu (odst. 10). Nejedná se tak o situaci, že by obecné soudy bez bližšího vysvětlení upozadily důkaz svědčící ve prospěch obviněného. Obecným soudům nelze vytknout ani to, že by se dostatečně nezabývaly způsobem vzniku zranění poškozené, když vyšly ze závěru znalce, který dospěl k závěru, že zranění odpovídá úderu svítilnou a nikoliv pádu na stěnu mobilního WC.
Domáhá-li se stěžovatel aplikace zásady in dubio pro reo, její užití je na místě tehdy, vznikla-li soudu pochybnost o vině stěžovatele, nicméně toto se v projednávaném případě nestalo. Pravidlo in dubio pro reo nachází své uplatnění tehdy, pokud po vyčerpání všech reálných důkazních možností přetrvává důvodná pochybnost o vině, či nevině obžalovaného [srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 286/98 ze dne 3. 12. 1998 (U 73/12 SbNU 541)]. Uplatní se přitom ke skutkovým zjištěním v jejich souhrnu, nikoliv ve vztahu k jednotlivým skutečnostem či dokonce jen ve vztahu k jednotlivým důkazům. Pojí se tak v zásadě se dvěma okruhy situací - v prvém z nich existují alespoň dvě vzájemně se vylučující verze skutkového děje, které jsou stejně podloženy výsledky dokazování, a alespoň jedna z nich musí být pro obžalovaného výhodnější než ostatní skutkové verze; ve druhém výsledky dokazování neumožňují vytyčení ani jedné realistické skutkové verze. Naopak pokud je skutkový děj, resp. alespoň skutkový stav, spolehlivě, tedy bez důvodných pochybností, zjištěn v procesu dokazování, případné hypotetické konstrukce, které nejsou důkazně podložené, nebo pro ně sice důkazy dávají podklad, avšak tyto konstrukce v podstatných bodech skutková zjištění přijatá soudy nejsou způsobilá vyvrátit, není pro aplikaci pravidla in dubio pro reo místa.
Ústavní soud je toho názoru, že napadená rozhodnutí obecných soudů jsou řádně a ústavně konformně odůvodněna.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími byla porušena ústavně zaručená základní práva stěžovatele, a proto jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. června 2023
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu