ECLI:CZ:US:2023:2.US.1852.23.1
sp. zn. II. ÚS 1852/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Davida Uhlíře (soudce zpravodaje) a Jana Svatoně o ústavní stížnosti stěžovatele Jana Pellanta, zastoupeného JUDr. Ing. Šimonem Petákem, Ph.D., LL.M., advokátem, se sídlem V Kolkovně 921/3, Praha 1, proti výroku I., a výroku II. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. dubna 2023, č. j. 28 Co 111/2023-123, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci a ústavní stížnost
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedeného rozhodnutí Městského soudu v Praze s tvrzením, že zasáhlo do jeho práva na spravedlivý proces podle 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na ochranu majetku podle čl. 11 Listiny.
2. Předmětem ústavní stížnosti je spor o náhradu nákladů řízení [konkrétně postup dle §9 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), namísto §8 odst. 5 advokátního tarifu]. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 1. 12. 2022, č. j. 29 C 106/2022-85, ve znění usnesení ze dne 9. 2. 2023, č. j. 29 C 106/2022-100, obvodní soud zastavil řízení ve vztahu mezi žalobci a stěžovatelem jako jedním ze žalovaných (výrok I.). Současně rozhodl, že žalobci jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalovanému stěžovateli náhradu nákladů řízení ve výši 330 330 Kč (výrok II.).
3. V řízení před obvodním soudem se žalobci domáhali zrušení spoluvlastnictví pozemku p. č. X1, jehož součástí je stavba, bytový dům s č. p. X2, vše zapsáno na listu vlastnictví č. X3 vedeném Katastrálním úřadem pro hlavní město Prahu, Katastrálním pracovištěm Praha, pro katastrální území Holešovice, a vypořádání tohoto spoluvlastnictví. V žalobě byl jako 3. žalovaný uveden právě stěžovatel, jenž ve vyjádření k žalobě namítl nedostatek své věcné pasivní legitimace, neboť není spoluvlastníkem předmětné nemovitosti. Ke vzniku účastenství stěžovatele došlo (v řízení uznanou) chybou žalobců v psaní způsobenou shodou jmen a příjmení otce a syna, jakož i tím, že v době, kdy probíhala mimosoudní jednání, byl spoluvlastníkem nemovitosti i stěžovatel, s nímž tak bylo zpočátku jednáno a teprve později byl podíl převeden na jeho syna-jmenovce. Podáním ze dne 5. 11. 2022 tak vzali žalobci vůči žalovanému stěžovateli žalobu zpět, přičemž obvodní soud dovodil, že stěžovatel jako žalovaný se zpětvzetím žaloby souhlasil.
4. O v ústavní stížnosti sporné náhradě nákladů řízení obvodní soud rozhodl s poukazem na §146 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ("o. s. ř."), s tím, že zastavení řízení zavinili žalobci svým zpětvzetím z důvodu, že žaloba byla podána vůči jiné osobě, než je spoluvlastník předmětné nemovitosti. Podle něj si žalobci měli být vědomi skutečnosti, že stěžovatel jako jeden ze žalovaných není pasivně legitimován. Ostatně měli k dispozici výpis z katastru nemovitostí, z něhož vyplývalo, že spoluvlastníkem předmětné nemovitosti je syn stěžovatele a jeho jmenovec, který se navíc účastnil jednání o vypořádání spoluvlastnictví. Podle obvodního soudu si žalobci měli ověřit, zda údaje uvedené v žalobě odpovídají údajům uvedeným v katastru nemovitostí. Při stanovení tarifní hodnoty vyšel z ceny nemovitosti ve výši 78 000 000 Kč podle odhadu tržní hodnoty nemovitosti realitní kanceláří, který byl předložen jako příloha podání stěžovatele učiněného vůči obvodnímu soudu.
5. Proti usnesení obvodního soudu ve výroku II. o náhradě nákladů řízení podali včasné odvolání žalobci, ve kterém s odkazem na svá předchozí vyjádření namítali, že jednali v prokazatelném a zjevném omylu ohledně osobních údajů. Podle nich syn stěžovatele jako jeden ze žalovaných tento omyl nejen vyvolal, ale udržoval je v něm dále. Syn stěžovatele v důsledku omylu nebyl k jednání nikdy přizván, přesto se jej účastnil a na situaci neupozornil. Obvodní soud měl řádně posoudit otázku zavinění ve smyslu §146 odst. 2 o. s. ř., kterou především nelze posuzovat formalisticky a i v případech zavinění na straně žalobce může být namístě aplikovat moderační právo podle §150 o. s. ř. Podle jejich názoru soud prvního stupně též nesprávně určil tarifní hodnotu věci, pokud vycházel z odhadu tržní hodnoty celé věci podle vyjádření realitní kanceláře. Hodnota nemovitosti v řízení nebyla zjištěna.
6. Městský soud v napadeném rozhodnutí přisvědčil obvodnímu soudu, že při rozhodování o náhradě nákladů řízení bylo třeba vycházet z §146 odst. 2 o. s. ř., podle kterého jestliže některý z účastníků zavinil, že řízení muselo být zastaveno, je povinen hradit jeho náklady; byl-li však pro chování žalovaného (jiného účastníka řízení) vzat zpět návrh, který byl podán důvodně, je povinen hradit náklady řízení žalovaný (jiný účastník řízení). Městský soud uzavřel, že v tomto případě nebylo jakkoliv možné dovodit, že by žalobci vzali žalobu zpět pro chování stěžovatele. Chyba musela být žalobcům zjevná ještě před podáním žaloby s ohledem na údaje o spoluvlastnících předmětné nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí a použití §146 odst. 2 věta první o. s. ř. je věcně správné, přičemž neshledal podmínky pro aplikaci moderačního ustanovení §150 o. s. ř. Podle judikatury Nejvyššího soudu platí, že neumožňuje-li obsah spisu tarifní hodnotu věci stanovit, vychází se z toho, že hodnotu sporné věci nebo práva lze zjistit jen s nepoměrnými obtížemi, a tarifní hodnota se stanoví částkou uvedenou v advokátním tarifu [§9 odst. 1 advokátního tarifu, viz usnesení ze dne 2. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2964/2016]. Ohledně ocenění předmětné nemovitosti se ve spisu nachází (jen) z internetu pořízený odhad tržní hodnoty ke dni 26. 1. 2022 ve výši 78 000 000 Kč. Nejedná se o znalecký posudek a ani uvedené ocenění již není ke dni rozhodování soudu zjevně zcela aktuální, proto prvostupňové rozhodnutí obvodního soudu napadeným usnesením změnil tak, že je třeba vyjít z §9 odst. 1 advokátního tarifu.
7. Městský soud usnesení obvodního soudu ve výroku II. o náhradě nákladů řízení změnil tak, že ve vztahu mezi žalobci a stěžovatelem navzájem jsou žalobci povinni společně a nerozdílně zaplatit stěžovateli do tří dnů od právní moci usnesení náhradu nákladů řízení ve výši 10 164 Kč k rukám advokáta (výrok I. napadeného rozhodnutí). Dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
8. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti nesouhlasí se změnou ustanovení advokátního tarifu, kterou provedl městský soud napadeným usnesením. Je pravdou, že Ústavní soud České republiky připouští, že postup, kdy obecné soudy upustí od zjištění hodnoty předmětu sporu z důvodu nepoměrných obtíží s tím spojených, je zásadně přípustný. Nicméně vždy je potřeba přihlédnout ke konkrétním skutkovým okolnostem a proporcionálně poměřovat úsilí vynaložené na zjištění hodnoty předmětu sporu a významem, který takové zjištění pro průběh sporu má. Čím větší je pak disproporce mezi odměnou určenou podle §8 advokátního tarifu ve srovnání s odměnou podle §9 advokátního tarifu, tím spíše lze tolerovat jisté časové a finanční náklady vynaložené na ocenění předmětu sporu (nález Ústavního soudu České republiky ze dne 19. 12. 2017, sp. zn. IV. ÚS 2688/15). V projednávané věci činil rozdíl mezi náklady řízení vypočtenými s užitím tarifní hodnoty dle §9 odst. 1 advokátního tarifu a §8 odst. 5 advokátního tarifu částku 320.166 Kč, tj. více než jednatřicetinásobek toho, co přiznal stěžovateli městský soud ve výroku I. při aplikaci §9 advokátního tarifu (10 164 Kč). Dle názoru stěžovatele je tedy zřejmé, že konkrétní disproporce mezi odměnou určenou dle citovaných ustanovení je více než značná a městský soud se měl určením hodnoty nemovitosti zabývat. Úsilí a náklady, které by bylo v tomto případě nutné vynaložit na zjištění nemovité věci, by bylo prakticky minimální, ne-li žádné. Relevantní podklad pro určení hodnoty byl totiž obsažen přímo ve spise, a to odhad realitní kanceláře Engel & Volkers ze dne 26. 1. 2022. Odhad ze dne 26. 1. 2022 byl ke dni vydání napadeného usnesení městského soudu v Praze starý přibližně jeden rok a tři měsíce, což rozhodně není tak dlouhá doba, aby mohl být považován za neaktuální.
II.
Posouzení Ústavním soudem
9. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou osobou, která byla účastna řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen advokátem dle §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny procesní prostředky k ochraně svých práv.
10. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů. Úkolem Ústavního soudu je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi podáván, resp. který odpovídá všeobecně přijímanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471).
11. Směřuje-li ústavní stížnost (jako v nyní posuzované věci) jen proti rozhodnutím obecných soudů o nákladech řízení, takový spor, i když se může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod [srov. např. usnesení ze dne 27. 5. 1998 sp. zn. II. ÚS 130/98, ze dne 1. 11. 1999 sp. zn. IV. ÚS 10/98, ze dne 5. 8. 2002 sp. zn. IV. ÚS 303/02 (U 25/27 SbNU 307), ze dne 4. 2. 2003 sp. zn. I. ÚS 30/02 či ze dne 13. 10. 2005 sp. zn. III. ÚS 255/05]; proto v předchozím odůvodnění zmíněné "kvalifikované vady" musí dosáhnout značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní úrovně věci. O ústavněprávní dimenzi jde tudíž pouze ve výjimečných případech, a to především v těch, kdy úvaha soudu je důsledkem zřejmé libovůle, jeho rozhodnutí je nedostatečně odůvodněno, případně kdy nákladový výrok se ocitá ve zřejmé kolizi s celkovým průběhem a výsledkem řízení. Více než jinde se tudíž uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu. Ústavní soud dal ve své judikatuře též opakovaně najevo, že při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky vůči předmětu řízení před obecnými soudy podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě, a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně.
12. Jinými slovy, otázka náhrady nákladů řízení tak může dosáhnout ústavněprávní roviny teprve v případě zásadního zásahu do majetkových práv stěžovatele či extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení. Na druhou stranu Ústavní soud setrvale zdůrazňuje, že úkolem obecného soudu není pouze mechanicky rozhodnout o náhradě podle výsledku sporu, nýbrž vážit, zda tu neexistují další rozhodující okolnosti, mající podstatný vliv na přiznání či nepřiznání náhrady účelně vynaložených nákladů [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 653/03 ze dne 12. 5. 2004 (N 69/33 SbNU 189) či nález sp. zn. II. ÚS 2658/10 ze dne 5. 1. 2012 (N 3/64 SbNU 29)].
13. Jak již bylo uvedeno shora, rozhodnutí o tom, podle jakých ustanovení je třeba stanovit tarifní hodnotu sporu, spadá pod výklad podústavního práva, který nenáleží Ústavnímu soudu, nýbrž obecným soudům. Podle městským soudem odkazovaného usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2964/2016, znalecké oceňování nemovitosti, jejíž vlastnictví je předmětem sporu, jen kvůli rozhodnutí o nákladech řízení by spor nepoměrně prodloužilo a prodražilo, navíc pro určení tarifní hodnoty nelze použít zjevně neaktuální znalecký posudek. Odkaz na toto rozhodnutí Ústavní soud nepovažoval za nepřiléhavý. Dospěl-li městský soud dne 26. 4. 2023, kdy rozhodoval o náhradě nákladů řízení, že při stanovení tarifní hodnoty nemůže aplikovat §8 odst. 5 advokátního tarifu, neboť nelze v případě nemovitostí v Praze vycházet z ocenění realitní kanceláře (které není znaleckým oceněním) ke dni 26. 1. 2022 pro jeho neaktuálnost a "neodbornost", není jeho úvaha směřující k postupu dle §9 odst. 1 advokátního tarifu zjevně nepřiměřená.
14. Ústavní soud konstatuje, že postup soudů byl řádně odůvodněn a rozhodnutí odpovídá zjištěnému skutkovému ději. Argumentaci městského soudu, tak jak je uvedena v jeho rozhodnutí, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jeho úvahy neshledal nikterak nepřiměřenými. Soud rozhodoval v souladu s ustanoveními Listiny a jeho rozhodnutí není svévolné, aktivující ochranu ze strany Ústavního soudu v rovině podústavního práva. Rozhodnutí je výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Ústavní soud neshledal, že by ani jinými aspekty napadeného rozhodnutí došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
15. Jelikož Ústavní soud neshledal důvodné ani ostatní námitky, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. července 2023
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu