ECLI:CZ:US:2023:2.US.2557.23.1
sp. zn. II. ÚS 2557/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Jana Svatoně o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti MAX stavební a. s., se sídlem Kladenská 72/638, Buštěhrad, právně zastoupené JUDr. Ing. Tomášem Jiroutem, advokátem se sídlem Západní 31, Praha 6, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. července 2023, č. j. 23 Cdo 396/2023-621, a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 6. října 2022, č. j. 23 Co 192/2022-595, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatelka podle §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhá zrušení v záhlaví specifikovaných rozhodnutí obecných soudů, a to z důvodu tvrzeného porušení svých ústavně zaručených práv.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil následující skutečnosti. Stěžovatelka vystupovala v řízení vedeném u Okresního soudu v Kladně jako žalobkyně. Toto řízení skončilo dne 2. 8. 2021, kdy rozsudek Okresního soudu v Kladně ze dne 29. 7. 2020, č. j. 213 C 40/2017-330, nabyl právní moci. Později podal Ing. Michal Štěpán, který dosud nevystupoval v řízení jako účastník ani jako vedlejší účastník, žalobu na obnovu řízení. Společně s žalobou navrhl svůj vstup do řízení na straně původní žalobkyně (zde stěžovatelky). Okresní soud žalobu zamítl z důvodu, že žalobce není aktivně legitimován k podání žaloby. K odvolání rozhodl Krajský soud v Praze napadeným usnesením ze dne 6. 10. 2022, č. j. 23 Co 192/2022-595, tak, že rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Shodně jako okresní soud uvedl, že Ing. Michal Štěpán nevstoupil do původního řízení jako vedlejší účastník do chvíle, než řízení skončilo nabytím právní moci rozsudku. Připomněl, že ve smyslu §231 odst. 1 o. s. ř. může žalobu na obnovu řízení podat též vedlejší účastník, jestliže vstoupil do původního řízení; žaloba je však nepřípustná, jestliže s ní jím podporovaný účastník nesouhlasí. Žalobu na obnovu řízení může podat pouze takový vedlejší účastník, který se řízení účastnil až do právní moci rozhodnutí, které žalobou na obnovu řízení napadá. Jinými slovy, okruh osob, které mohou podat žalobu na obnovu řízení, včetně vedlejšího účastníka, je obecně vymezen okruhem účastníků (tedy i vedlejších účastníků) původního řízení, jak jimi byli v okamžiku, kdy bylo vydáno rozhodnutí napadené žalobou na obnovu řízení. Proti usnesení krajského soudu se stěžovatelka bránila dovoláním.
3. Nejvyšší soud napadeným usnesením ze dne 3. 7. 2023, č. j. 23 Cdo 396/2023-621, dovolání odmítl. Stěžovatelka v dovolání předložila (podle jejího názoru v rozhodování dovolacího soudu dosud neřešenou) otázku, zda je vedlejší účastník, který do řízení vstoupil poté, co byla věc pravomocně skončena, oprávněn podat žalobu na obnovu řízení. Nejvyšší soud uvedl, že z jeho ustálené judikatury vyplývá, že přípustnost dovolání podle §237 o.s.ř. nemůže založit otázka, jejíž řešení vyplývá přímo ze zákona. Přesně o takovou otázku se podle Nejvyššího soudu jedná. Podle závěru Nejvyššího soudu je řešení této otázky zcela zjevné a nečiní v soudní praxi výkladové těžkosti. Nejvyšší soud svůj závěr podpořil odkazem na doktrínu i judikaturu.
4. Stěžovatelka má za to, že obecné soudy napadenými rozhodnutími porušily její ústavně zaručené právo na soudní ochranu a spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatelka má za to, že může podle §231 o. s. ř. žalobu na obnovu řízení podat též vedlejší účastník, jestliže vstoupil do původního řízení, aniž by musel nutně vstoupit do tohoto řízení ve fázi do vydání pravomocného rozhodnutí ve věci, pokud tento právní úkon splňuje nezbytné formální náležitosti a současně se proti tomuto úkonu podporovaný účastník, tj. stěžovatelka, neohradil, tedy neprojevil svoji vůli tak, že s tímto podáním vedlejšího účastníka nesouhlasí. Stěžovatelka tvrdí, že ji obecné soudy zkrátily na jejích ústavně zaručených právech, pokud posoudily žalobu na obnovu řízení podanou vedlejším účastníkem jako neoprávněnou. Nejvyšší soud podle názoru stěžovatelky své rozhodnutí dostatečně neodůvodnil a jeho odkazy na judikaturu jsou nepřípadné. Stěžovatelka namítá, že pokud §231 o. s. ř. výslovně nestanoví povinnost vedlejšího účastníka vstoupit do původního řízení ve fázi do pravomocného rozhodnutí ve věci, je třeba vycházet z obecných ustanovení zákona a obecných principů vedlejšího účastenství. Z nich dovozuje, že pokud se podporovaný účastník (zde stěžovatelka) procesních úkonů vedlejšího účastníka nevzdal, respektive s nimi souhlasí, je třeba je připustit.
5. Ústavní stížnost podala včas oprávněná stěžovatelka, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu, a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
6. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
7. Podstatou věcných námitek stěžovatelky je stručně řečeno její nesouhlas s právními závěry obecných soudů o tom, zda je vedlejší účastník oprávněn podat na podporu účastníka řízení žalobu na obnovu řízení za situace, kdy se neúčastnil původního řízení do jeho pravomocného skončení. Stěžovatelka jinými slovy předkládá Ústavnímu soudu k posouzení otázku výkladu podústavního práva. Ústavní stížnost přitom neobsahuje žádnou ústavněprávní argumentaci, kterou by stěžovatelka svůj právní názor podporovala.
8. Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Zřetelně tak zdůrazňuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud svým rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nezasáhly do ústavně zaručených práv. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod (srov. sp. zn. III. ÚS 173/02). Jedním z těchto případů je interpretace, která se jeví v daných souvislostech svévolnou, argumentačně vybudovanou bez přesvědčivého a konzistentního racionálního logického odůvodnění (srov. sp. zn. IV. ÚS 2519/07). O takový případ se však v této věci nejedná.
9. Podstatou ústavní stížnosti je polemika stěžovatelky s výkladem podústavního práva, který provedly obecné soudy. Ústavní soud však v postupu obecných soudů neshledal žádná kvalifikovaná pochybení. Obě napadená rozhodnutí jsou rovněž ústavně konformním způsobem odůvodněna. Jak uvedl Nejvyšší soud, jím zastávaný závěr zastává i právní doktrína. Konkrétně komentář k dotčenému §231 o. s. ř. uvádí, že předpokladem pro podání žaloby na obnovu řízení vedlejším účastníkem je, že jako vedlejší účastník vstoupil do původního řízení a že se účastnil původního řízení již v době vyhlášení (vydání) napadeného rozhodnutí (srov. DOLEŽÍLEK, Jiří. §231. Podání žaloby vedlejším účastníkem, státním zastupitelstvím a Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových. In: DRÁPAL, Ljubomír, BUREŠ, Jaroslav a kol. Občanský soudní řád I, II. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1829, marg. č. 2.). Dotčené ustanovení tedy není v judikatuře ani doktríně problematizováno. Jak již bylo uvedeno výše, stěžovatelka ve své ústavní stížnosti blíže nerozvádí ústavněprávní argumentaci podporující závěr, že by toto ustanovení měl Ústavní soud vyložit jiným způsobem. S ohledem na výše vymezenou roli Ústavního soudu je tak argumentace stěžovatelky v ústavní stížnosti nedostatečná. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, namítá-li stěžovatel toliko věcnou nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací staví Ústavní soud do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není (srov. např. usnesení ze dne 22. 10. 2019, sp. zn. II. ÚS 3100/19). Ústavní soud proto shrnuje, že neshledal v postupu obecných soudů žádné kvalifikované pochybení, zejména svévolné rozhodování, které by odůvodnilo meritorní přezkum napadených rozhodnutí, případně kasační zásah Ústavního soudu.
10. Ústavní soud proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. října 2023
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senát