ECLI:CZ:NS:2023:23.CDO.396.2023.1
sp. zn. 23 Cdo 396/2023-621
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., v právní věci žalobkyně M. s. , se sídlem v XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupené JUDr. Ing. Tomášem Jiroutem, advokátem se sídlem v Praze 6, Západní 255/31, proti žalované H. L. , narozené dne XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Vojtěchem Veverkou, advokátem se sídlem v Kladně, Hajnova 40, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalobkyně M. Š. , narozeného dne XY, bytem v XY, zastoupeného JUDr. Ing. Tomášem Jiroutem, advokátem se sídlem v Praze 6, Západní 255/31, o zaplacení 194 245,41 Kč s příslušenstvím, o žalobě vedlejšího účastníka na obnovu řízení, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 213 C 40/2017, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 6. 10. 2022, č. j. 23 Co 192/2022-595, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Kladně jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 29. 7. 2020, č. j. 213 C 40/2017-330, který (v návaznosti na rozsudek Krajského soudu v Praze jako soudu odvolacího ze dne 25. 6. 2021, č. j. 30 Co 6/2021-493) nabyl právní moci dne 2. 8. 2021, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 194 245,41 Kč s příslušenstvím jako nedoplatku na ceně díla podle smlouvy o dílo uzavřené účastnicemi dne 30. 3. 2016.
Podáním doručeným soudu prvního stupně dne 8. 1. 2022 vedlejší účastník oznámil svůj vstup do řízení na straně žalobkyně a zároveň podal žalobu na obnovu řízení proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25. 6. 2021, č. j. 30 Co 6/2021-493.
Soud prvního stupně usnesením ze dne 22. 4. 2022, č. j. 213 C 40/2017-573, zamítl žalobu vedlejšího účastníka na obnovu řízení (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).
Odvolací soud k odvolání vedlejšího účastníka napadeným usnesením potvrdil usnesení soudu prvního stupně (výrok I napadeného usnesení) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II napadeného usnesení).
Proti tomuto usnesení podala žalobkyně včas dovolání, které však Nejvyšší soud podle ustanovení §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Žalovaná se v podaném vyjádření k dovolání ztotožnila s rozhodnutími soudů nižších stupňů, označila dovolání žalobkyně za nedůvodné a navrhla Nejvyššímu soudu, aby je zamítl.
Vedlejší účastník se k dovolání nevyjádřil.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Žalobkyně v dovolání předkládá (podle jejího názoru v rozhodování dovolacího soudu dosud neřešenou) otázku, zda je vedlejší účastník, který do řízení vstoupil poté, co věc byla pravomocně skončena, oprávněn podat žalobu na obnovu řízení. Dovolací soud však dlouhodobě uvádí, že přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. nemůže založit otázka, jejíž řešení vyplývá přímo ze zákona (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2014, sp. zn. 32 Cdo 165/2014, a ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 709/2014, a ze dne 29. 5. 2019, sp. zn. 23 Cdo 1355/2019). Obdobně Nejvyšší soud již při posuzování zásadního právního významu napadeného rozhodnutí v procesním režimu občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 vyložil (srov. usnesení ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1732/2012, a předtím například rozsudek ze dne 12. 12. 2013, sp. zn. 32 Cdo3931/2011, a usnesení ze dne 29. 1. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1603/99, ze dne 30. 5. 2006, sp. zn. 29 Odo 462/2005, ze dne 24. 5. 2007, sp. zn. 29 Cdo 48/2007, a ze dne 10. 12. 2009, sp. zn. 32 Cdo 1195/2009), že rozhodnutí odvolacího soudu nečiní zásadně právně významným otázka, jejíž řešení je zcela zjevné a jež nečiní v soudní praxi výkladové těžkosti. Tento závěr lze plně vztáhnout i na právní úpravu občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2018, sp. zn. 21 Cdo 1097/2018, nebo ze dne 5. 6. 2017, sp. zn. 32 Cdo 563/2017, nebo ze dne 29. 5. 2019, sp. zn. 23 Cdo 1355/2019).
O takový případ jde také v projednávané věci, neboť podle §231 odst. 1 o. s. ř. může vedlejší účastník podat žalobu na obnovu řízení pouze za předpokladu, že vstoupil do původního řízení, tedy že se účastnil původního řízení již v době vyhlášení touto žalobou napadeného rozhodnutí (z odborné literatury srov. Drápal, L., Bureš. J. a kol. Občanský soudní řád II. §201 až 376. Komentář. I. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 1829), což však v předmětné věci nenastalo. Výklad ustanovení §231 odst. 1 o. s. ř. v daném ohledu přitom nečiní výkladové těžkosti ani v soudní praxi (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2010, sp. zn. 21 Cdo 4629/2009, ze dne 7. 9. 2011, sp. zn. 21 Cdo 1877/2011, či ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 21 Cdo 4807/2014).
Z výše uvedeného plyne, že podmínky přípustnosti dovolání stanovené v §237 o. s. ř. nebyly naplněny, a Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně směřující proti výroku I usnesení odvolacího soudu podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Pro úplnost dovolací soud uvádí, že rozsah dovolání posoudil s přihlédnutím k celkovému obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) a dovodil, že proti rozhodnutí o nákladech řízení dovolání ve skutečnosti nesměřuje, neboť ve vztahu k nákladům řízení postrádá dovolání jakékoli odůvodnění. Nadto by v uvedeném rozsahu nebylo dovolání podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. ani přípustné.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť dovolání žalobkyně bylo odmítnuto, žalované ve vztahu s vedlejším účastníkem žádné účelně vynaložené náklady dovolacího řízení nevznikly a náklady žalované spojené s podáním vyjádření k dovolání žalobkyně, jehož argumentace je velice strohá a nikterak se nevyjadřuje k přípustnosti podaného dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3086/2017), nelze považovat za účelně vynaložené náklady k uplatňování či k bránění práva (§142 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 3. 7. 2023
JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D.
předseda senátu