ECLI:CZ:US:2023:2.US.3090.23.1
sp. zn. II. ÚS 3090/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a soudců Jana Svatoně a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele N. B. W., toho času ve Vazební věznici Olomouc, zastoupeného JUDr. Petrem Dítětem, LL. M. advokátem, sídlem Horní náměstí 19, Olomouc, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. 10. 2023 sp. zn. 2 To 64/2023 a usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 29. 8. 2023 č. j. 81 T 4/2023-8262, za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 20. 11. 2023 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných soudních rozhodnutí, a to pro jejich rozpor s čl. 36 a čl. 40 Listiny základních práv a svobod.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Na osobu stěžovatele byla ke Krajskému soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci dne 17. 5. 2023 podána obžaloba pro zvlášť závažný zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy dle §283 odst. 1 a 3 písm. c), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku. Stěžovatel byl usnesením Okresního soudu v Šumperku ze dne 11. 6. 2022 č. j. 0 Nt 2617/2022-6 vzat do vazby. Usnesením Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 29. 8. 2023 č. j. 81 T 4/2023-8262 bylo rozhodnuto tak, že se stěžovatel ponechává ve vazbě. Následně podaná stížnost stěžovatele byla ústavní stížností napadeným usnesením vrchního soudu zamítnuta jako nedůvodná.
Stěžovatel je toho názoru, že obecné soudy dospěly ve svých rozhodnutích k excesivním a nesprávným závěrům. Pochybení spatřuje především v tom, že nebyl řádně poučen o svých procesních právech, přičemž neovládá český jazyk natolik, aby se mohl efektivně bránit v soudním řízení. Při prostudování spisu neměl tlumočníka, nebyly mu přeloženy důležité části spisu, které žádal přeložit do jeho rodného jazyka. Délka přípravného řízení je podle něj nepřiměřená a měl tak být propuštěn na svobodu. Vzhledem k tomu, že ve věci stěžovatele došlo k zásahu do jeho základních práv a svobod, měl soud prvního stupně sám ze své povinnosti rozhodnout o propuštění stěžovatele na svobodu.
III.
Ústavní soud konstatuje, že posuzování vazebních důvodů či jejich trvání je především úlohou obecných soudů, přičemž dokazování se stejně jako v jiných typech řízení řídí zásadou volného hodnocení důkazů (viz např. usnesení ze dne 16. 2. 2021 sp. zn. IV. ÚS 163/21). Soudy jsou povinny své závěry náležitě odůvodnit konkrétními skutečnostmi, jež naplňují zákonné podmínky vazby [srov. např. nález ze dne 21. 1. 2014 sp. zn. IV. ÚS 2468/11 (N 6/72 SbNU 83)]. Zásah Ústavního soudu do činnosti obecných soudů je možný jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem, nebo jsou-li tvrzené důvody vazby v extrémním rozporu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku [viz např. nález ze dne 12. 12. 2005 sp. zn. IV. ÚS 689/05 (N 225/39 SbNU 379)]. Zároveň je třeba zdůraznit, že rozhodování o vzetí do vazby nelze chápat jako rozhodování o vině či nevině obviněného. Soudy proto posuzují pouze určitou pravděpodobnost důsledků, které mohou nastat, bude-li obviněný stíhán na svobodě (viz např. usnesení ze dne 20. 12. 2022 sp. zn. IV. ÚS 3213/22).
V projednávané věci považuje Ústavní soud za podstatné, že stěžovatel vyčerpal opravné prostředky toliko formálně, nikoliv však materiálně. Nelze přehlédnout, že jím podaná stížnost proti rozhodnutí soudu prvního stupně o ponechání stěžovatele ve vazbě byla toliko blanketní a její odůvodnění nebylo následně nijak doplněno. Stížnostnímu soudu tak nebyla předložena argumentace svědčící o tom, že příslušný krajský soud při posuzování podmínek prodloužení vazby pochybil. Z odůvodnění stížnostního soudu se podává, že tento se i přes argumentační deficit stěžovatele vazebními důvody zabýval a vysvětlil, proč má za to, že vazební důvody na straně stěžovatele trvají. Namítá-li stěžovatel, že mu podstatné části spisu nebyly přeloženy do jeho rodného jazyka a tudíž se nemůže v trestním řízení efektivně bránit, není zřejmé, z jakého důvodu přednesl tuto argumentaci až v řízení před Ústavním soudem a nikoliv již před soudem stížnostním. Závěry obecných soudů stran trvání vazby stěžovatele považuje Ústavní soud za srozumitelné, logické a z ústavněprávního hlediska jim tak není čeho vytknout.
Ze shora vyložených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. listopadu 2023
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu