ECLI:CZ:US:2023:2.US.3235.22.1
sp. zn. II. ÚS 3235/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce Jana Svatoně a soudce zpravodaje David Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Petra Součka, právně zastoupeného Mgr. Michalem Kádou, advokátem se sídlem Eliščino nábřeží 304/17, Hradec Králové, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. září 2022, č. j. 21 Cdo 1937/2022-256, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. ledna 2022, č. j. 20 Co 240/2021-235, a rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 7. září 2021, č. j. 13 C 166/2017-211, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi mělo dojít k porušení jeho práva zaručeného čl. 28 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Okresní soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 13. 2. 2018, č. j. 13 C 166/2017-97, určil, že rozvázání pracovního poměru na základě výpovědi udělené stěžovateli (jako žalobci) jeho zaměstnavatelem Jankem Kotíkem (v původním řízení vystupoval jako žalovaný) dne 24. 4. 2017 je neplatné (výrok I), stěžovatelovu žalobu na určení, že rozvázání pracovního poměru na základě okamžitého zrušení pracovního poměru ze dne 31. 3. 2017, které bylo stěžovateli doručeno dne 3. 4. 2017, je neplatné, soud zamítl (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III).
3. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 4. 10. 2018, č. j. 20 Co 175/2017-120, rozsudek soudu prvního stupně, vyjma odvoláním nenapadeného výroku I, potvrdil a rozhodl o nákladech řízení.
4. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 21. 1. 2021, č. j. 21 Cdo 631/2019-147, dovolání stěžovatele v části rozsudku krajského soudu, ve které bylo rozhodnuto o potvrzení rozsudku okresního soudu ve výroku o náhradě nákladů řízení a ve které bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, odmítl (výrok I), rozsudek krajského soudu a rozsudek okresního soudu v části, ve které bylo rozhodnuto o zamítnutí žaloby na určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru a o náhradě nákladů řízení zrušil a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení (výrok II). V odůvodnění dovolací soud uvedl, že povinnost zaměstnavatele vypracovat písemný rozvrh týdenní pracovní doby a seznámit s jeho změnou zaměstnance ve stanovené době před začátkem období, na něž je pracovní doba rozvržena, je v §84 zákoníku práce stanovena na ochranu zaměstnance, aby měl dostatek času přizpůsobit své osobní a rodinné poměry. Je-li rozvrh týdenní pracovní doby učiněn součástí pracovního řádu nebo jiného vnitřního předpisu, popřípadě ve formě písemného pokynu zaměstnavatele, s nímž má zaměstnanec možnost se seznámit, postačí, je-li mu podána informace, že některým z uvedených způsobů ke změně v rozvržení týdenní pracovní doby došlo. Soudům tedy uložil, aby se zabývaly tím, zda před 27. 2. 2017, od kdy měl stěžovatel podle pokynu žalovaného vykonávat práci v nově rozvržené týdenní pracovní době, žalovaný vypracoval písemný rozvrh týdenní pracovní doby a seznámil s ním stěžovatele nejméně 2 týdny před začátkem tohoto období.
5. Okresní soud vázán právním názorem dovolacího soudu doplnil dokazování. Po jeho vyhodnocení dospěl k závěru, že žalovaný měl pouze dva smluvní partnery, pro které vykonával kurýrní služby. Pro jednoho smluvního partnera byla stanovena týdenní pracovní doba od 6:00 do 14:00 hodin, pro druhého od 9:30 do 18:00 hodin. S ohledem na skutečnost, že stěžovatel měl opakované problémy s druhým smluvním partnerem, který si již nadále nepřál, aby pro něj vykonával kurýrní služby, vznikl žalovanému problém, kdy v období od 2. 2. 2017 do 25. 2. 2017 nebyl schopen stěžovateli pro překážku na straně zaměstnavatele přidělovat práci podle pracovní smlouvy. Dne 24. 2. 2017 proběhla schůzka stěžovatele se žalovaným a dalšími dvěma pracovníky, kde byla stěžovateli předána výpověď z pracovního poměru a bylo mu oznámeno, že překážka na straně zaměstnavatele je od pondělí 27. 2. 2017 odstraněna, protože bude přidělován jako kurýr-řidič ke druhému smluvnímu partnerovi se stanovenou týdenní pracovní dobou od 6:00 do 14:00 hodin. Žalovaný vydal již dne 12. 9. 2014 předpis pracovní doby pro zaměstnance podle jednotlivých dvou pracovišť smluvních partnerů, s nímž byli zaměstnanci seznámeni při nástupu do zaměstnání, a byl volně přístupný v kanceláři zaměstnavatele na nástěnce. Výslovně pak byl stěžovatel o změně pracovní doby informován dne 24. 2. 2017, což sám potvrdil. Písemný záznam z jednání stěžovatel převzal oproti podpisu dne 3. 3. 2017. Soud tedy dospěl k závěru, že stěžovatel měl nejpozději dne 13. 3. 2017 nastoupit do zaměstnání v nově rozvržené pracovní době. Pokud se stěžovatel na pracoviště od 27. 2. 2017 nedostavoval, byly splněny podmínky pro okamžité zrušení pracovního poměru v souladu s §55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce a doručením dopisu žalovaného ze dne 31. 3. 2017 stěžovateli (dne 3. 4. 2017) jeho pracovní poměr skončil. Okresní soud proto napadeným rozsudkem zamítl žalobu na určení, že rozvázání pracovního poměru na základně okamžitého zrušení pracovního poměru ze dne 31. 3. 2017, které bylo stěžovateli doručeno dne 3. 4. 2017, je neplatné, a rozhodl o nákladech řízení.
6. Krajský soud k odvolání stěžovatele rozsudek okresního soudu napadeným rozsudkem potvrdil a rozhodl o nákladech řízení.
7. Nejvyšší soud opakované dovolání stěžovatele napadeným usnesením odmítl jako nepřípustné a rozhodl o nákladech řízení. Uvedl, že výše uvedený právní názor, podle kterého seznámení zaměstnance s písemně vypracovaným rozvrhem týdenní pracovní doby a jeho změnou (podle §84 zákoníku práce) nutně nevyžaduje, aby zaměstnavatel rozvržení týdenní pracovní doby či jeho změnu vždy zaměstnanci předal v písemné podobě; je-li rozvrh týdenní pracovní doby učiněn ve formě písemného pokynu zaměstnavatele, s nímž má zaměstnanec možnost se seznámit, a je-li mu podána informace, že některým z uvedených způsobů ke změně rozvržení týdenní pracovní doby došlo. Tento závěr označil za souladný s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
8. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítl, že se soudy nevypořádaly se všemi jeho námitkami. Konkrétně nedostal odpověď na otázku, zda se písemným rozvrhem pracovní doby ve smyslu §84 zákoníku práce rozumí pouze obecné stanovení začátku a konce směny nebo zda je jím míněn konkrétní rozpis pracovní doby pro konkrétního zaměstnance, jak se domnívá stěžovatel. Konkrétní rozvrh pracovní doby pro jednotlivé zaměstnance v určené směně (jeho změnu) však zaměstnavatel nevypracoval a zcela jistě s ním stěžovatele 2 týdny předem neseznámil. Stěžovatel tvrdí, že dne 24. 2. 2017 došlo ke změně pracovní doby, neboť nebyl vypracován písemný týdenní rozvrh pracovní doby v konkrétní podobě pro stěžovatele. Písemný rozvrh pracovní doby vypracovaný již v roce 2014 není podle názoru stěžovatele rozvrhem pracovní doby ve smyslu §84 zákoníku práce. Stěžovatel připomíná, že se jedná o spor mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem, v němž platí princip ochrany slabší strany, kterou je zaměstnanec.
9. Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
10. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a k zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti může dojít jen za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
11. Proces výkladu a použití podústavního práva bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva nebo svobody na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné libovůle, spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi podáván, resp. který odpovídá všeobecně uznávanému doktrinálnímu chápání dotčených právních institutů [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471), tj. i extenzivního výkladu namítaného stěžovatelem. Z napadených rozhodnutí je patrno, že se takového nedostatku soudy nedopustily.
12. Za situace, kdy vše podstatné již bylo uvedeno v napadených rozhodnutích, obzvláště je-li podstatou námitek především posouzení věci v rovině podústavního práva, se Ústavní soud omezuje na konstatování, že v těchto rozhodnutích neshledal svévoli ani jiné kvalifikované pochybení, které by opodstatňovalo závěr o porušení základního práva stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny či jiného jeho ústavně zaručeného základního práva nebo svobody. Ve zbytku postačí odkázat na příslušné části odůvodnění napadených rozhodnutí.
13. Své závěry obecné soudy řádně, tj. srozumitelně a v souladu s pravidly logického myšlení odůvodnily, přičemž se vypořádaly se stěžovatelovou argumentací, kterou nyní uplatňuje v ústavní stížnosti. Obsah stěžovatelovy ústavní stížnosti představuje toliko polemiku se závěry obecných soudů a opakování námitek již uplatněných v předchozích řízeních. Tato polemika je však vedena v rovině práva podústavního a stěžovatel nesprávně předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému "instančnímu" přezkumu [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 11. 2018 sp. zn. II. ÚS 3410/18. V kontextu výše vyložených kritérií ústavněprávního přezkumu je namístě připomenout, že tato role Ústavnímu soudu nepřísluší [viz např. nález ze dne 26. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 2482/13 (N 105/73 SbNU 683), nález ze dne 25. 9. 2014 sp. zn. I. ÚS 3216/13 (N 176/74 SbNU 529) nebo usnesení ze dne 15. 3. 2016 sp. zn. I. ÚS 247/16].
14. Jak správně shrnul Nejvyšší soud, podmínky §84 zákoníku práce pro změnu rozvržené týdenní pracovní doby byly postupem žalovaného zaměstnavatele v případě stěžovatele splněny. Závěry odvolacího a prvostupňového soudu odpovídají ustálené rozhodovací praxi. Pokud se stěžovatel ve dnech od 13. 3. 2017 do 31. 3. 2017 dlouhodobě nedostavoval do zaměstnání, je okamžité zrušení pracovního poměru podle §55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce ze dne 31. 3. 2017 platné. Další stěžovatelem předestřené otázky dovolací soud označil za ty, na jejichž vyřešení rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá. Ústavní soud dodává, že pouhý nesouhlas stěžovatele s právním posouzením věci obecnými soudy nemůže založit opodstatněnost zásahu Ústavního soudu. Není přitom zřejmé, jak soudy uvedeným výkladem zákonných ustanovení v ústavních mezích poškodily slabší stranu pracovněprávního vztahu.
15. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. června 2023
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu