ECLI:CZ:US:2023:2.US.332.23.1
sp. zn. II. ÚS 332/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a soudců Davida Uhlíře a Jana Svatoně ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. V., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici a ÚpVZD Praha Pankrác, zastoupeného Mgr. Alenou Řenďovskou, advokátkou, sídlem Revoluční 763/15, Praha 1, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 11. 2022 č. j. 67 To 347/2022-76 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 17. 10. 2022 sp. zn. 3 PP 35/2022, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 1. 2. 2023 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, a to pro jejich rozpor čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Předtím, než se začal Ústavní soud věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje všechny formální náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Stěžovatel vykonává v současnosti trest odnětí svobody v trvání 11 let, který mu byl uložen rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, ze dne 19. 11. 2013 sp. zn. 54 T 5/2011, a to pro zvlášť závažný zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a jedy.
Dne 29. 9. 2022 podal stěžovatel návrh na své podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, který byl ústavní stížností napadeným usnesením okresního soudu zamítnut. Ústavní stížností napadeným usnesením krajský soud stížnost stěžovatele zamítnul.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že oba soudy konstatovaly splnění časové podmínky a podmínky polepšení stěžovatele, ale prognózu jeho resocializace shledaly jako sníženou a nejistou. Důvodem má pak být skutečnost, že stěžovatel je ve výkonu trestu již potřetí, přičemž předchozí dvojí užití institutu podmínečného propuštění nenaplnila očekávání s tímto spojená. Stěžovatel namítá, že obecné soudy vychází ze způsobu života, který vedl v minulosti. Dle ustálené judikatury Ústavního soudu je však podmínka prognózy řádného života úzce svázána s podmínkou polepšení, neboť na ni navazuje. Očekávání vedení řádného života je ze své podstaty předpokladem pravděpodobnostním (nález sp. zn. II. ÚS 482/18). Stěžovatel má za to, že obecné soudy posoudily podmínku vedení řádného života výlučně na základě minulého chování stěžovatele a okolností vztahujících se k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu, což je v rozporu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1735/10. Stěžovatel se prokazatelně ve výkonu trestu polepšil a byl dovršen účel trestu. Mezi jednotlivými výkony trestu odnětí svobody a podmíněnými propuštěními uplynula podstatná doba. Soudy tak stěžovateli přičítají skutečnosti, k nimž došlo před deseti a více lety, přičemž bagatelizují skutečnosti aktuální. Po celou dobu výkonu trestu nebyl stěžovatel kázeňsky trestán, ve výkonu trestu pracuje a usiluje o splacení svých dluhů. Navíc absolvoval resocializační program ŠANCE 22. Z rozhodnutí obecných soudů nevyplývají žádné konkrétní kroky, které by měl stěžovatel učinit, aby zvýšil svoji věrohodnost s ohledem na očekávání vedení řádného života. Obecné soudy dále nepřihlédly k tomu, že má silné rodinné zázemí, které mu může být s jeho resocializací nápomocné - má zajištěné jak bydlení, tak i práci.
III.
Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že ústavně zaručené právo na vyhovění žádosti odsouzeného o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody neexistuje [viz např. nález ze dne 1. 12. 2005 sp. zn. II. ÚS 715/04 (N 219/39 SbNU 323)]. Podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody podle §88 odst. 1 trestního zákoníku je i při splnění zákonem vytyčených předpokladů mimořádným zákonným institutem, který otevírá možnost, nikoli však povinnost odsouzeného z výkonu trestu podmíněně propustit (srov. např. usnesení ze dne 25. 2. 2010 sp. zn. III. ÚS 338/10). Nejde tedy o institut, kterého bude použito automaticky, ale teprve po zhodnocení daných okolností nezávislým a nestranným soudem. Ústavní soud zdůrazňuje, že posouzení zákonných podmínek podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody je plně záležitostí soudcovské úvahy. Je výlučně věcí obecných soudů, aby zkoumaly a posoudily, zda předpoklady pro aplikaci tohoto institutu jsou dány, a aby své názory v tomto směru přiměřeným způsobem odůvodnily. O relevantní pochybení zde může jít jen tehdy, nemohou-li soudem dosažené právní závěry z hlediska ústavních kautel vůbec obstát.
Dle Ústavního soudu obecné soudy přistoupily k hodnocení stěžovatelovy trestní minulosti komplexně a individuálně. Navíc svá zamítavá rozhodnutí neopřely pouze o trestní minulost stěžovatele. Stěžovatel poukazuje na svých celkem jedenáct kázeňských pochval. Počet těchto pochval je však nutno vnímat v souvislosti s tím, že ve výkonu trestu odnětí svobody stěžovatel pobývá již téměř deset let, což představuje cca jednu kázeňskou pochvalu za rok. Z tohoto úhlu pohledu nelze obecným soudům vytknout, že stěžovatelem tvrzenou změnu žebříčku životních hodnot nepovažovaly za dostatečně prokázanou.
Namítá-li stěžovatel, že by obecné soudy neměly přihlížet k jeho trestní minulosti a měly by hodnotit výlučně jeho resocializaci v průběhu výkonu trestu, lze uvést, že řízení o podmínečném propuštění není toliko řízením o splnění předem stanovených formálních požadavků, při jejichž naplnění může být odsouzený z výkonu trestu odnětí svobody propuštěn. Soud se musí mimo jiné zabývat i tím, zda lze resocializaci odsouzeného považovat za naplněnou v materiálním slova smyslu. Jedině takovéto zjištění opodstatňuje úvahu soudu o naplnění účelu trestu a splnění podmínek pro podmínečné propuštění.
Při hodnocení jednotlivých skutečností, majících vliv na otázku podmínečného propuštění se obecné soudy nemohou vyhnout úvaze o důvěryhodnosti jednotlivých tvrzení odsouzeného. Pokud by obecné soudy nemohly přihlížet k tomu, zda odsouzený v minulosti důvěru spojenou s podmíněným propuštěním zklamal, nahlížely by v podstatě na každého žadatele o podmínečné propuštění jako na prvotrestaného. Pro takový postup však neexistuje rozumný důvod. Obnovit důvěru soudu u prvotrestaného je zpravidla snazší, než u recidivisty, který již dvakrát dobrodiní podmínečného propuštění nevyužil a vždy se vrátil k páchání další trestné činnosti. Lze přitom důvodně předpokládat, že argumentace stěžovatele stran naplnění podmínek pro podmínečné propuštění byla v minulosti obdobná, jako v projednávané věci. Přesto však výkon trestu k nápravě stěžovatele nevedl. Jako pozitivní lze vnímat skutečnost, že stěžovatel má rodinné zázemí, ovšem jak poukázaly již obecné soudy, rodina na něj nemá takový vliv, aby se stěžovatel deliktního jednání zdržel.
Ústavní soud pro úplnost zdůrazňuje, že přihlédnutí k trestní minulosti odsouzeného při jeho žádosti o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody je nezbytné pro reálné posouzení rizika nepřijatelného chování odsouzeného po propuštění (srov. např. nález ze dne 3. 1. 2017 sp. zn. I. ÚS 2201/16). Nutnost zohlednění trestní minulosti odsouzených Ústavní soud ustáleně zdůrazňuje (srov. např. usnesení ze dne 6. 5. 2015 sp. zn. IV. ÚS 830/15, ze dne 16. 6. 2015 sp. zn. I. ÚS 1089/15, ze dne 26. 4. 2016 sp. zn. IV. ÚS 300/16). V rozporu s ústavními principy by bylo zamítnutí žádosti o podmíněné propuštění toliko s odkazem na předchozí trestnou činnost odsouzeného, aniž by se soud zabýval reálným zvážením rizika recidivy (srov. např. nález ze dne 28. 11. 2018 sp. zn. II. ÚS 482/18), k čemuž však v dané věci nedošlo. Rozhodující soudy dospěly k přípustnému závěru, že stěžovatel doposud nesplnil přísná kritéria pro získání nové důvěry. Naopak závěr o podmíněném propuštění by neměl být podepřen toliko zjištěním o slušném (tedy normálním) chování ve výkonu trestu (obdobně srov. např. usnesení ze dne 11. 7. 2013 sp. zn. III. ÚS 1681/13, ze dne 16. 10. 2014 sp. zn. III. ÚS 2478/14 nebo ze dne 5. 4. 2016 sp. zn. III. ÚS 3621/15). Pro podmíněné propuštění je významné, zda odsouzený jedinec prokázal, že další výkon trestu je v jeho případě nadbytečný. Obtíže, které jsou u odsouzených s tímto prokazováním logicky spojeny, však nemusí být vykládány ve prospěch odsouzeného. Je rovněž logické a přípustné, že toto břemeno bude u každého odsouzeného odlišně tíživé. Neschopnost či faktická nemožnost unesení těchto procesních břemen nemůže tuto zásadu potlačit a zamítnutí takto nedostatečné žádosti nepředstavuje porušení ústavních principů. Do tíživé životní i procesní situace se odsouzení dostávají vlastním zaviněním a nemohou legitimně očekávat výhody při složitém a nákladném odstraňování faktických obtíží (nejistot), které nyní stojí v cestě jejich podmíněnému propuštění z výkonu trestu (srov. např. usnesení ze dne 19. 6. 2014 sp. zn. III. ÚS 1255/14, ze dne 16. 10. 2014 sp. zn. III. ÚS 2478/14, ze dne 5. 4. 2016 sp. zn. III. ÚS 3621/15). Ze všeho právě uvedeného je zřejmé, že napadené rozhodnutí se ve svých nejpodstatnějších závěrech od judikatury Ústavního soudu nikterak neodchyluje.
Namítá-li stěžovatel, že z rozhodnutí obecných soudů nevyplývají konkrétní kroky, které by měl stěžovatel učinit, aby zvýšil svoji věrohodnost s ohledem na očekávání vedení řádného života, lze jej odkázat na odůvodnění nalézacího soudu. Ten v napadeném usnesení konstatoval, že chce-li stěžovatel v budoucnu dosáhnout podmínečného propuštění, měl by se zaměřit na striktní plnění stanoveného programu zacházení, získat větší počet odměn a na další činnosti, které by mu byly ku prospěchu (např. dobrovolnická činnost ve prospěch spoluvězňů).
Na základě výše uvedeného Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a proto ji odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. března 2023
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu