ECLI:CZ:US:2023:2.US.512.23.1
sp. zn. II. ÚS 512/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Jana Svatoně (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti obchodní společnosti DevClub s. r. o., sídlem Jungmannova 32/25, Praha 1 - Nové Město, zastoupené Mgr. Bc. Klárou Luhanovou, advokátkou, sídlem Šafaříkovy sady 2455/5, Plzeň 3 - Východní Předměstí, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. prosince 2022 č. j. 7 Afs 222/2022-31 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. června 2022 č. j. 17 Af 5/2021-44, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Generálního ředitelství cel, sídlem Budějovická 1387/7, Praha 4 - Michle, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí, přičemž namítá, že jimi bylo zasaženo do jejích základních práv zaručených čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Celní úřad pro hlavní město Prahu (dále jen "celní úřad") rozhodnutím ze dne 6. 10. 2020 č. j. 4367-9/2020-510000-12 shledal stěžovatelku vinou ze spáchání přestupku podle §59 odst. 1 písm. a) zákona č. 307/2013 Sb., o povinném značení lihu, ve znění účinném do 28. 7. 2016 (dále jen "zákon č. 307/2013 Sb."), kterého se dopustila tím, že nakládala formou skladování minimálně dne 14. 1. 2016 s neznačeným lihem ve své provozovně X. Za spáchání přestupku jí celní úřad uložil pokutu ve výši 80 000 Kč a dále rozhodl o její povinnosti zaplatit paušální částku nákladů řízení a o zabrání neznačených lihovin s tím, že není znám jejich vlastník. Vedlejší účastník pak rozhodnutím ze dne 31. 12. 2020 č. j. 57736-2/2020-900000-313 stěžovatelčino odvolání zamítl a rozhodnutí celního úřadu potvrdil.
3. Napadeným rozsudkem Městský soud v Praze zamítl stěžovatelčinu žalobu a rozhodl o nákladech řízení. Dospěl k závěru, že vedlejší účastník v dostatečném rozsahu prokázal, že stěžovatelka skladovala neznačený líh, neboť o jeho existenci věděla, měla úmysl jej uchovávat a chránit před vznikem škody, čímž spáchala výše uvedený přestupek.
4. Proti tomuto rozsudku brojila stěžovatelka kasační stížností, tu však Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem jako nedůvodnou zamítl a rozhodl o nákladech řízení.
II.
Stěžovatelčina argumentace
5. Stěžovatelka uvádí, že do jejích práv bylo zasaženo zcela nesprávným a nikoliv nestranným posouzením námitky, podle níž o neoznačení lihu nevěděla. Vztah k lihu umístěnému v provozovně, kde byl nalezen dne 14. 1. 2016, přiznala, avšak v řízení doložila, že od 30. 11. 2015 do této provozovny neměla přístup a že v této době tam docházelo k přemisťování a ničení věcí pronajímatelem. Stěžovatelka připouští, že o lihovinách měla povědomost, má však za to, že do 30. 11. 2015 tyto byly označeny správně, a namítá, že nebylo prokázáno, že by s neoznačeným lihem nakládala. Dodává, že do prostor provozovny vstupovala policie (např. dne 4. 12. 2015) a soudní exekutor (dne 17. 12. 2015), ti však žádný neoznačený líh neobjevili. Upozorňuje, že namítla, že bylo nesprávně posouzeno důkazní břemeno, když na ní bylo požadováno, aby se "vyvinila", a vytýká Nejvyššímu správnímu soudu, že považoval její tvrzení o zásahu třetích osob a poškozování kontrolních pásek za nevěrohodné a účelové a že odmítl, že došlo k přenesení důkazního břemene. Z trestních oznámení, trestního řízení a znaleckého posudku Ing. Albrechta podle stěžovatelky vyplývá, že některé věci byly ztraceny, zničeny nebo poškozeny, takže má být důvodný i závěr, že došlo k poškození lihovin.
6. Dále uvádí, že v řízení namítla promlčení přestupku s tím, že promlčecí dobu nemohlo přetrhnout účelově vydané nepřezkoumatelné rozhodnutí, které bylo zrušeno. Tato námitka však nebyla shledána důvodnou, ačkoliv podle stěžovatelky nelze připustit, aby běh promlčecí doby správní orgán zastavil tak, že vydá "neobhajitelné" rozhodnutí. Má za to, že tato otázka byla zodpovězena nesprávně, v rozporu se základními právy.
7. Závěrem stěžovatelka shrnuje, že soudy nesprávně posoudily otázku prokázání viny pouze z jejího vztahu k ostatním lihovinám, bez logického zdůvodnění označily její tvrzení o zničení kontrolních pásek třetími osobami za nevěrohodné, důkazy svědeckými výpověďmi označily za nadbytečné, ač se přímo vztahovaly k otázce viny, a veškeré důkazy hodnotily v její neprospěch a k důkazům, které podporovaly její tvrzení, dostatečně nepřihlížely.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, jelikož stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
10. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutím vydaným v soudním řízení správním či ve správním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jejich věcná nesprávnost, neboť Ústavní soud není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí správních orgánů a správních soudů. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízeních (rozhodnutími v nich vydanými) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a rozumnou základnu, zda právní závěry správních soudů nejsou s nimi v extrémním nesouladu a zda podaný výklad práva je i ústavně souladný, resp. není-li naopak zatížen libovůlí.
11. Ústavní stížnost spočívá na vyjádření nesouhlasu s tím, jak správní orgány hodnotily provedené důkazy, příp. že stěžovatelku navržené důkazy neprovedly, a jak posoudily otázky důkazního břemene a promlčení uvedeného přestupku, resp. nesouhlasu se závěry obecných soudů, které neshledaly, že by byla stěžovatelka těmito orgány zkrácena na svých právech.
12. V souvislosti s prvně uvedenou námitkou nutno připomenout, že podle konstantní judikatury Ústavní soud není oprávněn "přehodnocovat" hodnocení důkazů, jak bylo provedeno soudy, a to ani v případě, že by se s tímto jejich hodnocením sám neztotožňoval [srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93 (N 5/1 SbNU 41)]; z hlediska ústavnosti lze za relevantní považovat až tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry na jejich základě učiněnými [viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257) nebo ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377)]; takový rozpor zpravidla vzniká v důsledku zjevného věcného omylu či evidentní logické chyby; nemůže tedy jít o situaci, kdy by provedený důkaz sám o sobě či ve spojení s dalšími důkazy bylo možné zhodnotit i jinak (s jiným výsledkem), nýbrž kdy příslušný skutkový závěr zjevně stojí bez opory v provedených důkazech nebo je s nimi dokonce v přímém rozporu.
13. S oprávněním soudu (správního orgánu) hodnotit důkazy podle své úvahy neoddělitelně souvisí i jeho oprávnění rozhodnout, zda tomu kterému důkaznímu návrhu vyhoví či nikoliv; s tímto oprávněním je však neoddělitelně spojena povinnost případné neprovedení navrženého důkazu řádně odůvodnit, což zahrnuje i uplatnění některého z ústavně akceptovatelných důvodů, v opačném případě zatíží důkazní řízení kvalifikovanou vadou ve formě tzv. opomenutého důkazu [viz např. nález ze dne 29. 6. 2004 sp. zn. III. ÚS 569/03 (N 87/33 SbNU 339)].
14. Ústavní soud žádné takové pochybení neshledal, neboť obecné soudy v napadených rozhodnutích dostatečně uvedly a zdůvodnily, proč stěžovatelku považovaly za (objektivně) odpovědnou za nakládání s neznačeným lihem (§59 odst. 1 a §15 odst. 1 zákona č. 307/2013 Sb.). Vyšly z toho, že byla osobou s "nejbližší vztahem k neznačeným lihovinám", neboť ty se nacházely mezi dalšími lihovinami, které jí patřily a které byly nalezeny v její provozovně nebo na dalších místech nemovitosti, kde se tato provozovna nacházela a kam byly přesunuty. Tuto skutečnost stěžovatelka ostatně ani nezpochybňuje.
15. Stěžovatelčina obrana spočívala v tom, že kontrolní pásky poškodila třetí osoba (pronajímatel), podle obecných soudů však toto své tvrzení neprokázala. Stěžovatelka poukazuje na to, že do provozovny neměla dne 14. 1. 2016 přístup a že došlo k přesunu jejích věcí. Podle názoru Ústavního soudu tato skutečnost není s to validitu výše uvedeného úsudku vyloučit či zásadně zpochybnit, k čemuž dlužno podotknout, že z hlediska ústavnosti by byla relevantní až jeho očividná "neudržitelnost" (viz výše). Totéž platí i pro skutečnost, že do provozovny vstoupila policie či soudní exekutor a neoznačený líh neobjevili, neboť z ničeho neplyne, že by tak činili za účelem pátrání po něm. Nelze ani nic vytknout městskému soudu, když tuto obranu označil za nevěrohodnou (účelovou), a to i s ohledem na stěžovatelčin postup v další souvisejících řízeních.
16. Poukazuje-li stěžovatelka na to, že správní orgány neprovedly jí navržené důkazy, touto námitkou se náležitě vypořádal již městský soud. Z jeho úvah je patrno, proč šlo o důkazy tzv. nadbytečné, případně o důkazy, které nejsou s to prokázat (vyvrátit) tvrzenou skutečnost, a vzhledem k tomu, že je nelze označit za nějak "nepřiměřené", nemá Ústavní soud, co by mohl městskému soudu z hlediska ústavnosti vytknout.
17. Ústavní soud se nemůže ani ztotožnit se stěžovatelčinou výtkou, podle níž nesprávně došlo k přenesení důkazního břemene na její osobu. S touto námitkou se náležitě vypořádal Nejvyšší správní soud, a tak na jeho závěry Ústavní soud stěžovatelku odkazuje s dovětkem, že po ní v přestupkovém řízení nebylo požadováno, aby se "vyvinila", ale bylo jí umožněno, aby prokázala, že skutkový stav nebyl správním orgánem (na němž spočívala důkazní povinnost), zjištěn správně či úplně, což se jí však nezdařilo.
18. Stěžovatelka také namítla nesprávné posouzení otázky promlčení daného přestupku, v tomto ohledu však Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o námitku nepřípustnou ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatelka ji sice uplatnila v kasační stížnosti, avšak nikoliv takovým způsobem, že se jí Nejvyšší správní soud mohl věcně zabývat. Protože stěžovatelka na postup tohoto soudu v ústavní stížnosti nereaguje, Ústavní soud konstatuje, že stěžovatelka v tomto bodě uvedený procesní prostředek řádně neuplatnila, resp. nevyčerpala.
19. S ohledem na výše uvedené důvody Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. dubna 2023
Tomáš Lichovník, v. r.
předseda senátu