ECLI:CZ:US:2023:2.US.518.23.1
sp. zn. II. ÚS 518/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Jana Svatoně (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti L. V., t. č. ve výkonu trestu ve Věznici Valdice, zastoupeného Mgr. Václavem Píchou, advokátem, sídlem Sladkovského 51, Jičín - Staré Město, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. prosince 2022 č. j. 1 To 105/2022-98, za účasti Vrchního soudu v Olomouci, jako účastníka řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného soudního rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces a dále že nebyl dodržen princip zákonnosti postupu orgánů státní moci podle čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a že porušen byl i čl. 90, čl. 95 odst. 1 a čl. 96 Ústavy.
2. Z vyžádaných spisů Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") sp. zn. 30 T 10/2018 a 30 Nt 1858/2022 se podává, že stěžovatel byl rozsudkem krajského soudu ze dne 8. 1. 2019 č. j. 30 T 10/2018-485 uznán vinným ze spáchání zvlášť závažných zločinů znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a) a c), odst. 3 písm. c) trestního zákoníku a loupeže podle §173 odst. 1, odst. 2 písm. b) trestního zákoníku, za což mu byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 8 let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou, současně mu bylo uloženo nahradit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky (dále jen "VZP") majetkovou škodu ve výši 34 332 Kč a poškozené Pavlíny S. (jedná se o pseudonym) nemajetkovou újmu ve výši 275 788 Kč.
3. Uvedený rozsudek napadli stěžovatel i VZP odvoláním, načež Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") rozsudkem ze dne 6. 3. 2019 č. j. 6 To 11/2019-539 z podnětu odvolání VZP výrok o náhradě majetkové škody zrušil a nově rozhodl, že stěžovatel je povinen zaplatit VZP částku 40 328 Kč, a stěžovatelovo odvolání zamítl.
4. Krajský soud usnesením ze dne 26. 9. 2022 č. j. 30 Nt 1858/2022-49 podle §283 písm. d) trestního řádu zamítl stěžovatelův návrh na obnovu řízení, neboť neshledal důvody obnovy podle §278 trestního řádu. Uvedený soud uzavřel, že stěžovatel některé skutečnosti mohl sdělit již dříve a že navrhované jiné (nové) skutečnosti a důkazy jsou nevěrohodné a nepravdivé, a nemohou tak samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými již dříve odůvodnit jiné rozhodnutí.
5. Proti tomuto usnesení brojil stěžovatel stížností, tu však vrchní soud napadeným usnesením podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítl. Uvedený soud dospěl k závěru, že krajský soud postupoval správně, když stěžovatelův návrh zamítl, neboť nebyl opřen o žádné skutečně nové reálné důkazy či dosud neznámé skutečnosti, který by soudy opravňovaly k mimořádnému průlomu do nezměnitelnosti a závaznosti pravomocného rozhodnutí krajského soudu a byly by způsobilé přivodit pro stěžovatele příznivější rozhodnutí.
II.
Stěžovatelova argumentace
6. Stěžovatel uvádí, že v návrhu na povolení obnovy řízení navrhl provést důkazy výslechem konkrétně uvedených svědků, prostřednictvím kterých chtěl prokázat svá tvrzení, že poškozená si celou událost vymyslela, posttraumatickou poruchu předstírá a je uživatelkou návykových látek; tomuto návrhu však nebylo vyhověno. Obecným soudům vytýká, že se jeho tvrzeními zevrubněji nezabývaly, jimi přijaté závěry jsou jednostranné, a to v jeho neprospěch. Současně argumentuje, že učinil řadu důkazních návrhů, které nebyly provedeny před vydáním odsuzujícího rozsudku, a že uvedl, jaké skutečnosti z nich mají být zjištěny a jak se mohou promítnout do dříve učiněných závěrů odsuzujících rozsudků. Vzhledem k tomu má za to, že tím byly předpoklady pro povolení obnovy řízení naplněny, a to aniž by bylo třeba navržené důkazy provádět, neboť jeho tvrzení podporovaly důkazy u soudu čtené, zejména dopis jeho matky. Soudy vyšly z důkazů již provedených, které nejsou dostatečně způsobilé osvědčit pravdivost výpovědi poškozené. Svědci měli uvést, že si poškozená incident vymyslela i jaký k tomu měla motiv, přičemž takové skutečnosti by byly způsobilé mít zásadní vliv na dříve zjištěný skutkový stav a právní kvalifikaci.
7. Vzhledem k tomu, že řízení, které předcházelo vydání napadeného usnesení, nebylo vedeno k náležitému zjištění důvodů pro obnovu řízení, jde podle stěžovatele o rozhodnutí nesprávné a neústavní. S poukazem na nález Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2011 sp. zn. III. ÚS 2959/10 (N 70/61 SbNU 89) stěžovatel uvádí, že napadeným usnesením vrchní soud zcela nedostatečně odůvodňuje svůj postup, čímž de facto zamezuje vedení obhajoby, a předjímá obsah výpovědi svědků, když předikuje jejich bezpředmětnost a snad i účelovost. Současně stěžovatel upozorňuje, že podle odborné literatury (Šámal, P., a kol.: Trestní řád. Komentář - díl II, 5. vyd., Praha: C. H. Beck, 2005, str. 2175) podmínkou obnovy řízení není naprostá jistota, že nově tvrzené skutečnosti nebo nově navržené důkazy povedou k jinému skutkovému zjištění, odchylnému od předchozího, ale že postačí důvodný předpoklad pro možnou změnu rozhodnutí. Z výše uvedených důvodů je stěžovatel názoru, že byl nejen zkrácen na svém právu na spravedlivý proces a na obhajobu, ale také na přístup k nestrannému soudu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, jelikož stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), resp. proti napadenému usnesení již žádný takový prostředek neměl k dispozici.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů. Úkolem Ústavního soudu je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
10. Stěžovatel tvrdí, že podmínky pro povolení obnovy řízení podle §278 odst. 1 trestního řádu byly splněny, a tudíž obecné soudy pochybily, když jeho návrh podle §283 písm. d) trestního řádu zamítly, případně když tak učinily, aniž by předtím provedly jím navržené důkazy (výslechem výše označených svědků), aniž by se náležitě zabývaly jeho tvrzeními a aniž by provedené důkazy zhodnotily nestranně.
11. V prvé řadě nelze zcela evidentně přisvědčit stěžovatelově námitce, že by se obecné soudy jeho skutkovými tvrzeními, která v návrhu na obnovu řízení předestřel, nezabývaly. Naopak, učinily tak velmi pečlivě, když poukázaly na vývoj obhajoby v jednotlivých stadiích řízení, přičemž zjistily řadu rozporů jak mezi stěžovatelovými jednotlivými výpověďmi, tak i mezi nimi a důkazy provedenými v původním řízení i v řízení o obnově řízení, včetně výpovědi jeho matky a jí napsaného dopisu, které měly obnovu řízení odůvodnit, přičemž i tato výpověď podle obecných soudů trpěla rozpory.
12. V této souvislosti se obecné soudy zabývaly i tím, zda stěžovatelem uváděné skutečnosti (tj. že se s poškozenou Pavlínu S. znal a společně užívali omamné látky a také že poškozená měla později prohlásit, že si vše ze zištných důvodů vymyslela), k jejichž prokázání navrhl výslech označených svědků, by mohly představovat skutečnosti a důkazy, které vyšly nově najevo, případně kterými by možné odůvodnit jiné rozhodnutí, a svůj závěr řádně, tj. srozumitelně a v souladu s pravidly logického myšlení, vysvětlily.
13. Namítá-li stěžovatel, že důkazy provedené v řízení o obnovu podporovaly jeho tvrzení, kdy obecné soudy naopak dospěly k závěru, že (i) s ohledem na ně tato jsou nevěrohodná, resp. nepravdivá, jde o vyjádření nesouhlasu s tím, jak obecné soudy tyto důkazy zhodnotily. Ústavní soud přitom ve svých rozhodnutích opakovaně připomíná, že není oprávněn "přehodnocovat" hodnocení důkazů, jak bylo provedeno obecnými soudy, a to ani v případě, že by se s tímto jejich hodnocením sám neztotožňoval [srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93 (N 5/1 SbNU 41)]; je to pouze obecný soud, kdo hodnotí důkazy podle svého volného uvážení podle trestního řádu (§2 odst. 6), přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu je posoudit, zda obecné soudy při svém rozhodování respektovaly podmínky předvídané ústavním pořádkem a postupovaly při hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 trestního řádu, přičemž své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a především logicky vysvětlily. Není proto úkolem Ústavního soudu, aby důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry.
14. Z hlediska ústavně zaručeného základního práva na soudní ochranu a řádně vedené soudní řízení podle čl. 36 odst. 1 Listiny lze za relevantní považovat až tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry na jejich základě učiněnými [viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257) nebo ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377)]. Takováto vada zpravidla vzniká v důsledku zjevného věcného omylu či evidentní logické chyby; nemůže tedy jít o situaci, kdy by provedený důkaz sám o sobě či ve spojení s dalšími důkazy bylo možné zhodnotit i jinak (s jiným výsledkem), nýbrž kdy příslušný skutkový závěr zjevně stojí bez opory v provedených důkazech nebo je s nimi dokonce v přímém rozporu, a nelze jej tak dovodit při žádné z jejich možných racionálních interpretací.
15. S oprávněním soudu hodnotit důkazy podle své úvahy pak neoddělitelně souvisí i jeho oprávnění rozhodnout, zda tomu kterému důkaznímu návrhu vyhoví či nikoliv; s tímto oprávněním je však spojena povinnost případné neprovedení navrženého důkazu řádně odůvodnit, což zahrnuje i uplatnění některého z ústavně akceptovatelných důvodů, v opačném případě zatíží důkazní řízení kvalifikovanou vadou ve formě tzv. opomenutého důkazu [viz např. nález ze dne 29. 6. 2004 sp. zn. III. ÚS 569/03 (N 87/33 SbNU 339)].
16. Obecné soudy přitom svým ústavním povinnostem dostály, když řádně zdůvodnily, jak důkazy provedené v řízení o obnově, případně ve spojení s důkazy provedenými v předcházejícím řízení zhodnotily i proč stěžovatelem navržené důkazy neprovedly, přičemž Ústavní soud neshledal ani, že by tento hodnotící proces byl stižen ústavně relevantní vadou v podobě zmíněného "extrémního rozporu".
17. Jde-li o právní posouzení otázky naplnění předpokladů pro obnovu řízení podle §278 odst. 1 trestního řádu, stěžovatel s ním vyjadřuje nesouhlas a dovolává se právního závěru vyjádřeného v nálezu sp. zn. III. ÚS 2959/10 a názoru obsaženého ve výše zmíněné odborné literatuře. Ústavní soud však neshledal, že by napadené rozhodnutí bylo s těmito názory v kolizi, neboť vrchní soud a předtím krajský soud, jak patrno z odůvodnění jejich rozhodnutí, neposuzovaly správnost rozhodnutí napadených návrhem na obnovu, ale zda existovaly relevantní důvody pro povolení obnovy, a v tom rámci, zda skutečně existoval důvodný předpoklad pro případnou změnu odsuzujícího rozsudku, načež dospěly k jednoznačnému negativnímu závěru. Z věcného hlediska nemůže Ústavní soud s ohledem na obecnými soudy přijatá skutková zjištění tento právní závěr považovat za zjevně nepřiměřený, který by nebylo možné z hlediska ústavnosti neakceptovat.
18. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. června 2023
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu