ECLI:CZ:US:2023:2.US.524.23.1
sp. zn. II. ÚS 524/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudců Jana Svatoně (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře, o ústavní stížnosti Ing. Ctibora Pupcsika, zastoupeného JUDr. Václavem Stieberem, advokátem se sídlem Čsl. armády 4, Nové Strašecí, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 1. února 2023 č. j. 101 Co 14/2023-471, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 23. 2. 2023, a doplněnou podáním ze dne 21. 3. 2023, domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení, vydaného v řízení o změnu péče, o návrhu otce na nařízení předběžného opatření. Napadeným rozhodnutím mělo podle stěžovatele dojít k porušení jeho ústavně zaručených práv podle čl. 10 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 3 odst. 1 a 2 a čl. 19 Úmluvy o právech dítěte. Stěžovatel zároveň navrhuje odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí Krajského soudu v Praze a žádá o přednostní vyřízení ústavní stížnosti.
Ze spisového materiálu se podává, že Okresní soud v Kladně (dále jen "soud prvního stupně") usnesením ze dne 9. 1. 2023 č. j. 42 P 163/2017-422, zamítl návrh stěžovatele (otce) na nařízení předběžného opatření, kterým by byla matce uložena povinnost umožnit stěžovateli péči o nezletilou I. v každém sudém kalendářním týdnu ve středu od 12.00 hodin, kdy nezletilou vyzvedne ve školním zařízení po skončení vyučování, do 19.30 hodin, kdy ji předá do péče matky v místě bydliště matky, a v lichém kalendářním týdnu od pátku od 12.00 hodin, kdy nezletilou vyzvedne ve školním zařízení po skončení vyučování, do pondělí lichého týdne 8.00 hodin, kdy ji předá prostřednictvím školského zařízení do péče matky (výrok I.). Soud prvního stupně dále zamítl návrh stěžovatele na nařízení předběžného opatření, kterým by byla matce uložena povinnost umožnit stěžovateli péči o nezletilou S. v každém sudém kalendářním týdnu v úterý a ve čtvrtek od 12.00 hodin, kdy nezletilou vyzvedne ve školním zařízení po skončení vyučování, do 19.30 hodin, kdy ji předá do péče matky v místě bydliště matky, dále v každém lichém kalendářním týdnu od pátku od 12.00 hodin, kdy nezletilou vyzvedne ve školním zařízení po skončení vyučování, do pondělí lichého týdne 8.00 hodin, kdy ji předá prostřednictvím školského zařízení do péče matky se specifikací průběhu předání pro případ, že v daný den nebudou ve školním zařízení (výrok II.). V uvedeném usnesení soud prvního stupně dále zamítl návrh stěžovatele na nařízení předběžného opatření, kterým by byla matce uložena povinnost zdržet se kontaktu s nezletilými v době jeho péče, a to osobního i prostředky elektronické komunikace a sociálních sítí včetně kontaktu zprostředkovaného třetími osobami a stěžovateli by byla uložena povinnost informovat matku o převzetí dětí do péče formou sms nebo e-mailu do 2 hodin od převzetí dítěte/dětí do péče (výrok III.); zamítl návrh otce na nařízení předběžného opatření, kterým by opatrovníkovi byla uložena povinnost podle článku 10 odst. 1 písm. a) Úmluvy o výkonu práv dětí, aby ve lhůtě tří dnů od doručení tohoto usnesení poskytl oběma nezletilým informaci o tomto rozhodnutí soudu a důsledků z něj pro ně vyplývajících a poučil nezletilé ve smyslu ustanovení §857 o. z. (výrok IV.).
Soud prvního stupně dále nařídil předběžné opatření, kterým uložil stěžovateli povinnost strpět do 9. 4. 2023 výlučnou péči matky o nezletilé a matce uložil povinnost odevzdat nezletilé stěžovateli ke styku každý lichý týden v roce od pátku od 17.00 hodin do pondělí následujícího sudého týdne do začátku školního vyučování do 8.00 hodin s tím, že místem vyzvednutí nezletilých dětí v pátek lichého týdne je faktické bydliště matky a k předání nezletilých do péče matky v pondělí sudého týdne dojde prostřednictvím školského zařízení. V případě nekonání výuky či nemoci nezletilých dětí, bude místem předání nezletilých dětí faktické bydliště matky nezletilých dětí (výrok V.). Současně určil, že předběžné opatření trvá po nezbytně nutnou dobu v délce nepřesahující 3 měsíce od jeho vykonatelnosti, tj. do 9. 4. 2023 (výrok VI.) a jmenoval nezletilým opatrovníka pro řízení o nařízení předběžného opatření statutární město Kladno (výrok VII.).
K odvolání stěžovatele proti výrokům I., II., III., IV., V. a VI. rozhodnutí soudu prvního stupně rozhodl Krajský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") ústavní stížností napadeným usnesením tak, že jej ve výrocích I., II., III., IV. a VI. potvrdil. Odvolací soud dále změnil výrok V. usnesení soudu prvního stupně tak, že se stěžovateli ukládá povinnost strpět výlučnou péči matky o nezletilé, a matce se ukládá povinnost odevzdat nezletilé otci za účelem styku každý lichý týden v roce v pátek od 14.30 hodin do 16.30 hodin, kdy matka předá nezletilé otci v místě svého bydliště, kde je také po ukončení styku odevzdá otec matce zpět do péče.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že napadené rozhodnutí nemá zákonný podklad a je svévolné, neboť soud upravil styk, aniž by děti byla právně v péči jednoho rodiče. Uvádí, že soud založil své rozhodnutí pouze na projeveném přání nezletilých dětí, aniž by je poměřil s jejich skutečným zájmem a s oprávněnými zájmy dalších účastníků řízení. Podle stěžovatele soud zjevně a bezdůvodně vybočil ze standardů výkladů ve vztahu ke smyslu a účelu předběžného opatření ve věcech péče o nezletilé, neboť upravil jeho styk s nezletilými pod minimální rozsah a konzervoval negativní důsledek dosavadního protiprávního jednání matky v maření dvou přechozích zatímních úprav. Tvrdí dále, že posuzovaná věc zásadním způsobem přesahuje jeho zájem, neboť je projevem trendu stále většího důrazu na participaci nezletilých v řízeních o úpravě styku s rodiči, jehož negativní stránkou je možnost zneužívání vlivu rodičů na děti jako zbraně proti druhému rodiči.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu přísluší nezávislým civilním soudům. Z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů obsažená v §132 o. s. ř. Pokud civilní soud postupuje v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu, Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů, a to ani kdyby měl ohledně provedeného dokazování pochybnosti (srov. nález sp. zn. III. ÚS 23/93).
Z dosavadní judikatury Ústavního soudu rovněž vyplývá, že podstatu přezkumu rozhodnutí o předběžných opatřeních může tvořit jen posouzení ústavnosti takového rozhodnutí, neboť zkoumání vlastních podmínek pro vydání či zrušení předběžného opatření, které závisí na konkrétních okolnostech toho kterého případu, přísluší výhradně civilnímu soudu. Ústavní soud závěry soudů z pozice další instance věcně nepřezkoumává. Předběžná opatření navíc zpravidla nedosahují takové intenzity, aby mohla zasáhnout do ústavně zaručených práv jedné či druhé strany, neboť jde o opatření mající jen dočasný dosah. Účel předběžného opatření tedy spočívá v zatímní úpravě práv a povinností, což nevylučuje, že ochrana práv účastníka řízení bude konečným rozhodnutím ve věci poskytnuta (srov. např. rozhodnutí sp. zn. IV. ÚS 488/99, IV. ÚS 115/2000, III. ÚS 394/01, I. ÚS 1094/16).
Ústavní soud dále považuje za nutné připomenout, že k přezkumu soudních rozhodnutí o poměrech nezletilých a úpravě jejich styku s rodiči přistupuje velmi rezervovaně. Celkový prostor pro kasační zásah Ústavního soudu je tak v kombinaci s omezeným přezkumem předběžného opatření jako rozhodnutí zatímní povahy velmi zúžen.
Z těchto principů Ústavní soud vyšel i při posouzení námitek stěžovatele, jejichž podstatu představuje polemika se závěrem odvolacího soudu. Takové námitky však nejsou způsobilé zpochybnit ústavní konformitu napadeného usnesení o předběžném opatření. Ústavní soud připomíná, že soudy se při rozhodování o návrzích na nařízení předběžných opatření - s ohledem na limitní lhůty pro rozhodnutí - nemohou vypořádat se všemi skutkovými tvrzeními účastníků ve stejném rozsahu a stejně důsledně, jako při rozhodování ve věci samé. Soudy se zaměřují na to, zda jsou splněny předpoklady pro nařízení předběžného opatření a zda situace vyžaduje okamžité předběžné řešení, nikoliv na meritum věci.
Ústavní soud ověřil, že v předmětném řízení odvolací soud své rozhodnutí srozumitelně odůvodnil. Konstatoval především, že z důvodu vyhroceného vztahu v rodině není možné nadále praktikovat společnou péči o nezletilé, která byla upravena rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 17. 3. 2017 č. j. 13 Nc 3703/2017-25. Proto je třeba zatímně upravit poměry nezletilých a svěřit je do péče jednoho z rodičů, byť je nepochybné, že v daném případě může situaci v rodině zklidnit až rozhodnutí ve věci samé o úpravě styku, o jehož rozsahu a formě bude rozhodnuto po náležitě provedeném dokazování. Odvolací soud při svém rozhodování vycházel také z přání nezletilých, resp. ze skutečnosti, že nezletilé kontakt se stěžovatelem odmítají a necítí se u něj dobře. Odvolací soud současně zdůraznil, že je nezbytné zajistit také kontakt nezletilých se stěžovatelem, aby nedošlo k jejich odcizení.
Pokud jde o námitku stěžovatele stran participačních práv nezletilých, resp. negativních dopadů zjišťování jejich přání, Ústavní soud konstatuje, že odvolací soud při svém rozhodování vzal přání nezletilých v potaz z hlediska jejich zájmu, nikoliv z hlediska zájmu jednoho či druhého rodiče. Nadto, za situace, kdy nezletilým bylo v době rozhodování odvolacího soudu 15 a 12 let, je respektování jejich přání nejen vhodné, ale i žádoucí z hlediska ústavně konformního výkladu a aplikace hlediska nejlepšího zájmu dítěte.
Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že především civilním soudům náleží, aby rozhodovaly o úpravě výkonu rodičovských práv a povinností, a to i s přihlédnutím k nezastupitelné osobní zkušenosti vyplývající z bezprostředního kontaktu s účastníky řízení a znalosti vývoje rodinné situace. V nyní posuzované věci odvolací soud dostatečně pečlivě a s přihlédnutím ke všem podstatným okolnostem objasnil důvody, které jej vedly k vydání napadeného rozhodnutí. Z tohoto důvodu nejsou případné ani odkazy stěžovatele na nálezy Ústavního soudu týkající se úpravy poměrů mezi nezletilými a jejich rodiči, neboť ty se týkaly skutkově odlišných případů.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta. S ohledem na výsledek řízení Ústavní soud neshledal naplnění podmínek pro vyhovění návrhu na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí. Návrhu na přednostní projednání Ústavní soud fakticky vyhověl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. dubna 2023
Tomáš Lichovník, v. r.
předseda senátu