ECLI:CZ:US:2023:2.US.552.23.1
sp. zn. II. ÚS 552/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Jana Svatoně (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti Otakara Ženíška, zastoupeného JUDr. Lenkou Kašparovou, advokátkou, sídlem V pařezinách 556, Praha - Dolní Počernice, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8. prosince 2022 č. j. 5 Co 163/2022-290 a výroku II usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 17. března 2022 č. j. 38 C 42/2018-267, za účasti Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a státní příspěvkové organizace Ředitelství silnic a dálnic ČR, sídlem Na Pankráci 546/56, Praha 4 - Nusle, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí s tím, že v postupu obecných soudů spatřuje nejen porušení svého práva na spravedlivý proces a na právní pomoc, ale i zásah do svého vlastnického práva.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným usnesením Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") podle §96 odst. 1 a 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), zastavil na základě zpětvzetí žaloby vedlejším účastníkem, učiněného podáním ze dne 1. 3. 2022, řízení o náhradě za vyvlastnění, o nahrazení rozhodnutí Městského úřadu Říčany, odboru stavebního úřadu, ze dne 23. 8. 2017 č. j. 40037/2017-MURI/OSÚ/00021 ve znění rozhodnutí Krajského úřadu Středočeského kraje, odboru územního plánování a stavebního úřadu, ze dne 22. 1. 2018 č. j. 012890/2018/KUSK, sp. zn. CZ 142759/2017/KUSK ÚSŘ/Ha, (výrok I), vedlejší účastnici uložil nahradit stěžovateli (jako účastníkovi tohoto soudního řízení) náklady řízení ve výši 49 368 Kč (výrok II) a vrátil jí část zaplaceného soudního poplatku ve výši 2 000 Kč (výrok III).
3. K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze shora označeným usnesením potvrdil usnesení krajského soudu v odvoláním napadeném výroku II (o nákladech řízení) a stěžovateli uložil nahradit vedlejší účastnici náklady odvolacího řízení ve výši 2 238,50 Kč. Plně se ztotožnil s postupem krajského soudu, který při stanovení nákladů na zastoupení advokátem vyšel z tarifní hodnoty 50 000 Kč podle §9 odst. 4 písm. d) zákona č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů.
II.
Stěžovatelova argumentace
4. Stěžovatel upozorňuje, že předmětem daného řízení bylo určení částky, k jejímuž navrácení bude či nebude povinen, tedy že tento předmět byl penězi ocenitelný, a že základní způsob pro určení výše odměny advokáta je stanoven v §8 advokátního tarifu, a teprve nelze-li postupovat podle tohoto ustanovení, postupuje se podle §9 téhož předpisu. V posuzované věci přitom k aplikaci §9 odst. 4 písm. d) advokátního tarifu nemělo dojít, neboť zde neplatí základní podmínka ve smyslu §9 odst. 1 téhož předpisu, a sice "nelze-li hodnotu věci nebo práva vyjádřit v penězích nebo lze-li ji zjistit jen s nepoměrnými obtížemi...". Podle stěžovatelova názoru platí, že i kdyby §9 byl speciálním ustanovením vůči §8 advokátního tarifu, jak uvedl vrchní soud, je třeba vždy zvážit, zda je předmět řízení penězi ocenitelný či nikoliv.
5. V této souvislosti stěžovatel poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 23. 2. 2011 sp. zn. IV. ÚS 1332/07 (N 22/60 SbNU 239), přičemž argumentuje tím, že dospěl-li v něm tento soud k závěru, že předmětem řízení je penězi ocenitelné plnění, jde-li o žalobu na určení vlastnického práva, platí to i pro nyní posuzovanou věc, resp. platí to tím spíše, neboť ve zmíněném řízení nemusí být tato hodnota vůbec zjišťována, zatímco v řízení o náhradě za vyvlastnění se zjišťuje znaleckým posudkem. Napadená rozhodnutí stěžovatel považuje s ohledem na judikaturu Ústavního soudu, náročnost práce advokáta, který objevil nepřesnosti ve znaleckých posudcích, a na skutečnost, že předmětem řízení bylo, jakou cenu měly vyvlastněné pozemky a jak vysoká měla být náhrada za vyvlastnění přiznána, za překvapivá.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, jelikož stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů. Úkolem Ústavního soudu je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
8. Stěžovatel tvrdí, že při stanovení náhrady nákladů řízení obecné soudy postupovaly nesprávně podle §9 odst. 4 písm. d) advokátního tarifu, neboť předmět řízení byl penězi ocenitelný (a jeho hodnota byla známa), a tudíž měla být odměna advokáta stanovena (s ohledem na §9 odst. 1) na základě §8 odst. 1 téhož předpisu. Již vrchní soud v napadeném usnesení však stěžovateli (přiléhavě) vysvětlil, že v posuzované věci není pro stanovení tarifní hodnoty rozhodující, co je předmětem řízení, ale jaká je povaha tohoto řízení (přesněji řečeno, o jaký typ řízení jde). Jádrem ústavní stížnosti tak je vyjádření stěžovatelova nesouhlasu s tím, jak obecné soudy interpretovaly a aplikovaly podústavní právo.
9. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu bývá daný "proces" stižen kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc nebo dopustí-li se - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - nepřijatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi podáván, resp. který odpovídá všeobecně uznávanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
10. Pochybení takové povahy se však obecné soudy zjevně nedopustily. Nadto se Ústavní soud obdobnou argumentací (podle které i v řízení podle zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, lze stanovit hodnotu posuzované věci) v minulosti zabýval. Například v usnesení ze dne ze dne 24. 10. 2017 sp. zn. IV. ÚS 2863/17 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz) konstatoval, že je-li napadený nákladový výrok odůvodněn ústavně konformním způsobem, nepřísluší mu přezkoumávat konkrétní způsob, jakým obecné soudy na věc aplikovaly podústavní právo, a tím zasahovat do typově odvozené struktury advokátních odměn a z ní se odvíjející praxe obecných soudů; není věcí ústavního soudnictví, aby pro účely stanovení odměn advokátů zasahovalo do systematicky a logicky uceleného podřazení konkrétních typů věcí určité tarifní hodnotě, jak je stanoveno v advokátním tarifu a konkretizováno ustálenou judikaturou obecných soudů. Následně v něm Ústavní soud uzavřel, že současná právní úprava určující tarifní hodnotu u řízení před správními soudy reflektuje specifikum těchto řízení, ve kterých nejde v naprosté většině případu stanovit skutečnou hodnotu předmětné věci či je to přinejmenším sporné, a že roztříštění věcí řešených ve správním soudnictví na tarifní a netarifní by vedlo jen k prohloubení problematiky (viz i usnesení ze dne 27. 2. 2018 sp. zn. II. ÚS 3678/17 a ze dne 8. 1. 2019 sp. zn. III. ÚS 3032/17). Ústavnímu soudu proto také nezbývá než zdůraznit, že "napadená rozhodnutí" nelze považovat ani za překvapivá.
11. Ústavní soud nevidí žádný důvod, proč by se měl od svých předchozích závěrů, jež plně dopadají i na rozhodování o náhradě nákladů v řízení podle části páté o. s. ř., jakkoliv odchylovat, k čemuž dodává, že stěžovatelův odkaz na nálezovou judikaturu týkající se řízení o určení vlastnického práva není případný, neboť v ní jde o ústavně konformní intepretaci a aplikaci obsahově odlišné právní normy.
12. S ohledem na tyto důvody Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. dubna 2023
Tomáš Lichovník, v. r.
předseda senátu