ECLI:CZ:US:2023:2.US.553.23.1
sp. zn. II. ÚS 553/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Jana Svatoně (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti ALD Automotive s. r. o., sídlem U Stavoservisu 527/1, Praha 10 - Malešice, zastoupené Mgr. Jiřím Melkusem, advokátem, sídlem Washingtonova 1624/5, Praha 1 - Nové Město, proti výroku II rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. listopadu 2022 č. j. 18 Co 324/2022-169, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení a Dominica Jamese Holcombeho, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označeného soudního rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jím došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces a na zákonného soudce.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Obvodní soud pro Prahu 10 (dále jen "obvodní soud") uložil vedlejšímu účastníkovi a obchodní společnosti Sand dune s. r. o. v likvidaci (pozn.: v průběhu odvolacího řízení byla tato obchodní společnost vymazána z obchodního rejstříku) (jako žalovaným), aby stěžovatelce (jako žalobkyni) zaplatili částku 381 928,93 Kč s příslušenstvím, které zahrnovalo i náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši 18 000 Kč [§3 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., kterým se určuje výše úroků z prodlení a nákladů spojených s uplatněním pohledávky, určuje odměna likvidátora, likvidačního správce a člena orgánu právnické osoby jmenovaného soudem a upravují některé otázky Obchodního věstníku, veřejných rejstříků právnických a fyzických osob a evidence svěřenských fondů a evidence údajů o skutečných majitelích, (dále jen "nařízení vlády č. 351/2013 Sb.")] s tím, že plněním jednoho z žalovaných zaniká v rozsahu plnění povinnost druhého žalovaného (výrok I), a rozhodl, že žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit stěžovatelce náhradu nákladů řízení v částce 99 187 Kč (výrok II).
3. K odvolání vedlejšího účastníka Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek obvodního soudu ve výroku I ve vztahu k vedlejšímu účastníkovi (výrok I), ve výroku II ho změnil tak, že vedlejší účastník je povinen zaplatit stěžovatelce náhradu nákladů řízení ve výši 81 187 Kč (výrok II), a rozhodl, že vedlejší účastník je povinen zaplatit stěžovatelce náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 24 587,20 Kč (výrok III). Uvedený soud náhradu nákladů řízení přiznanou stěžovatelce obvodním soudem snížil o částku 18 000 Kč představující náklady spojené s uplatněním pohledávky.
II.
Stěžovatelčina argumentace
4. Stěžovatelka uvádí, že městský soud porušil její právo na spravedlivý proces, když svůj postup spočívající v odečtení částky 18 000 Kč (coby nákladů spojených s uplatněním pohledávky podle §3 nařízení vlády č. 351/2013 Sb.) od náhrady nákladů řízení nijak neodůvodnil, a tudíž je napadený rozsudek nepřezkoumatelný. Současně poukazuje na to, že městský soud zaměnil dva zcela odlišné instituty, kdy náhrada nákladů řízení je kompenzací výdajů vzniklých v důsledku řízení, oproti tomu náklady spojené s uplatněním pohledávky jsou jejím příslušenstvím (§513 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník) a kompenzují interní náklady vzniklé věřiteli v důsledku opožděné platby, a proto nárok na jejich zaplacení vzniká již v momentě prodlení dlužníka s platbou, jak plyne ze směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/7/EU ze dne 16. února 2011 o postupu proti opožděným platbám v obchodních transakcích (dále jen "směrnice").
5. Porušení práva na zákonného soudce stěžovatelka vyvozuje z toho, že městský soud řešil otázku týkající se institutu nákladů spojených s uplatněním pohledávky, který je institutem unijního práva, přičemž na nutnost jeho eurokonformního výkladu v soudním řízení opakovaně poukazovala. Vzhledem k tomu, že městský soud byl soudem poslední instance, vztahovala se na něj povinnost položení předběžné otázky Soudnímu dvoru Evropské unie (dále jen "SDEU"), zvláště použil-li mezi soudy zcela výjimečný výklad. Tuto povinnost městský soud v napadeném rozsudku nezmínil, resp. nepoložení této otázky podle kritérií uvedeného soudu neodůvodnil.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva, resp. proti napadenému rozhodnutí již žádný takový prostředek k dispozici neměla.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů. Úkolem Ústavního soudu je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
8. Jak patrno z výše uvedeného, stěžovatelka měla být uvedeným postupem městského soudu zkrácena na náhradě nákladů řízení, a to o částku 18 000 Kč. S ohledem na její výši je zřejmé, že ústavní stížnost podává v tzv. bagatelní věci [srov. §202 odst. 2 a §238 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.")].
9. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu spor o bagatelní částku zakládá (bez dalšího) důvod pro posouzení ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovaný případ takové (mimořádné) okolnosti, které jej naopak z hlediska ústavnosti významným činí [viz např. nález ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13 (N 55/73 SbNU 89)]; je pak především na stěžovateli, aby v ústavní stížnosti vysvětlil (a případně doložil), proč věc přes svou bagatelnost vyvolává v jeho právní sféře ústavněprávně relevantní újmu (viz např. usnesení ze dne 21. 5. 2014 sp. zn. III. ÚS 1161/14; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Stěžovatelka však neuvádí, že by v důsledku napadeného rozhodnutí měla být zásadním způsobem dotčena na své majetkové pozici (tzv. kvantitativní hledisko) ani proč by Ústavnímu soudu k řešení předložená problematika měla s ohledem na svůj zásadní ústavněprávní význam vykazovat určitý "přesah" kauzy samotné (tzv. kvalitativní hledisko).
10. V souvislosti s posledně uvedeným hlediskem je třeba uvést, že předmětem ústavní stížnosti je navíc rozhodnutí o nákladech řízení, kterážto skutečnost (ve spojení s bagatelní výší těchto nákladů) danou věc z ústavněprávního přezkumu do značné míry diskvalifikuje. Ústavní soud totiž opakovaně ve svých rozhodnutích připomíná svůj značně zdrženlivý postoj k problematice nákladů řízení [viz např. nález ze dne 8. 2. 2007 sp. zn. III. ÚS 624/06 (N 27/44 SbNU 319)], který vyústil v doktrínu tzv. omezeného ústavněprávního přezkumu, jež vychází z toho, že i když rozhodnutí o náhradě nákladů řízení může mít citelný dopad do majetkové sféry účastníků řízení (což v tomto případě není), samotný spor o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity způsobilé porušit jejich základní práva a svobody; současně však Ústavní soud zohledňuje, že rozhodování o nákladech řízení je součástí řízení jako celku, a i na něj proto (přiměřeně) dopadají požadavky řádného procesu. V této souvislosti není ani bez významu, že i zákonodárce dal zřetelně najevo, že rozhodování obecných soudů o nákladech řízení považuje za méně významné, když příslušná rozhodnutí zcela vyloučil z přezkumu v rámci mimořádných opravných prostředků, a to i v případě zcela zásadních vad řízení, v němž byla vydána [viz §230 odst. 1 písm. b), §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., §104 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní].
11. Stěžovatelka tvrdí, že rozsudek městského soudu je nepřezkoumatelný, nicméně z jeho odůvodnění je patrno, jaký právní názor uvedený soud zaujal a že při něm vyházel z blíže specifikované judikatury SDEU týkající se (mimo jiné) intepretace a aplikace čl. 6 odst. 3 směrnice. Postup, kdy městský soud nepředložil SDEU tzv. předběžnou otázku, pak nebylo možné kvalifikovat jako projev libovůle, neboť k řešení sporné otázky se vyjádřil SDEU v městským soudem zmíněném rozsudku ze dne 13. září 2018 ve věci C-287/17, Česká pojišťovna a. s. proti WCZ, spol. s r. o. (viz body 27 a 28 usnesení ze dne 11. dubna 2019 ve věci C-131/18, Vanessa Gambietz proti Erice Ziegler, v němž SDEU odkázal na své předchozí závěry a tyto doplnil).
12. Předestírá-li stěžovatelka svůj vlastní výklad §3 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. s tím, že právní závěr městského soudu není správný (eurokonformní), nejde o námitku, která by byla s to opodstatněnost ústavní stížnosti založit, neboť věcná správnost (zákonnost) není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu (a to ani v "nebagatelní" věci) a žádnou z tzv. kvalifikovaných vad stěžovatelka neuplatnila, a ani ji Ústavní soud nezjistil [viz např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
13. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. května 2023
Tomáš Lichovník, v. r.
předseda senátu