ECLI:CZ:US:2023:2.US.566.23.1
sp. zn. II. ÚS 566/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudců Jana Svatoně (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti S. N., zastoupeného Mgr. Petrem Navrátilem, advokátem se sídlem Purkyňova 2121/3, Praha 1, proti usnesení Městského soudu v Brně ze dne 12. 9. 2022 sp. zn. 83 Nc 62/2021, usnesení Městského soudu v Brně z 21. 9. 2022 sp. zn. 83 Nc 62/2021, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 2. 12. 2022 sp. zn. 14 Co 251/2022 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 2. 12. 2022 sp. zn. 14 Co 252/2022, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel se domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí v jejich výrocích I., neboť má za to, že jimi došlo k porušení čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 1, čl. 36 odst. 1 čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 3 odst. 1 a čl. 29 odst. 1 písm. a) Úmluvy o právech dítěte a čl. 90 Ústavy. Současně stěžovatel žádá o přednostní projednání věci.
II.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že napadeným výrokem I. Městský soud v Brně (dále také "soud prvního stupně") usnesením ze dne 12. 9. 2022 sp. zn. 83 Nc 62/2021 zamítl návrh stěžovatele (otce) na vydání předběžného opatření, kterým by bylo matce nařízeno, aby snášela péči stěžovatele o nezletilé děti, stěžovateli bylo nařízeno, aby nezletilé děti matce předal vždy v sudý pátek v 17.00 hodin v místě bydliště nezletilých v B., matce bylo nařízeno, aby děti předala stěžovateli vždy v sudou neděli v 17.00 hodin v místě bydliště nezletilých v B., a stěžovateli by bylo nařízeno, aby umožnil styk nezletilých s matkou v předem určené všední dny mimo dobu školní a předškolní docházky v místě bydliště nezletilých.
K odvolání stěžovatele proti tomuto výroku usnesení soudu prvního stupně Krajský soud v Brně (dále jen "odvolací soud") usnesením ze dne 2. 12. 2022 sp. zn. 14 Co 251/2022 napadený výrok potvrdil.
Soudy obou stupňů dospěly k závěru, že pro nařízení předběžného opatření, jehož důsledkem by bylo faktické svěření nezletilých dětí do péče stěžovatele, nejsou splněny zákonné předpoklady, neboť stěžovatelem tvrzené a prokazované skutečnosti neodůvodňují naléhavou potřebu prozatímní úpravy poměrů účastníků řízení.
Usnesením ze dne 21. 9. 2022 sp. zn. 83 Nc 62/2021 Městský soud v Brně výrokem I. zamítl další návrh stěžovatele na vydání předběžného opatření, kterým by bylo matce nařízeno, aby nezletilé děti vrátila do místa bydliště specifikovaného v rozhodnutí, aby nezletilým změnila adresu trvalého bydliště na dosavadní adresu, aby nezletilé vrátila a přihlásila zpět do základní a mateřské školy specifikované v rozhodnutí, aby jí byla uložena povinnost nadále se zdržet jednání směřujícího ke změně bydliště nezletilých z jejich stávajícího bydliště, a povinnost zdržet se jejich přemístění k povinné školní a předškolní docházce do školy a školky odlišné od těch, jež nyní navštěvují; a dále stěžovateli bylo uloženo, aby ve lhůtě 14 dnů od doručení rozhodnutí podal návrh ve věci rozhodnutí o významné záležitosti nezletilých dětí týkající se změny bydliště a školního zařízení.
K odvolání stěžovatele proti tomuto výroku usnesení soudu prvního stupně Krajský soud v Brně usnesením ze dne ze dne 2. 12. 2022 sp. zn. 14 Co 252/2022 napadený výrok potvrdil. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že v řízení nebyla osvědčena naléhavá potřeba úpravy poměrů účastníků řízení spočívající v opětovném přestěhování nezletilých dětí do B. a v uložení povinnosti matce dětí vrátit je na adresu jejich původního bydliště a změnit jim adresu trvalého bydliště, ani s tím související naléhavá potřeba opětovně změnit školní a předškolní zařízení dětí a uložení povinnosti matce přehlásit nezletilé děti zpět do původních zařízení.
III.
Stěžovatel s uvedenými závěry obecných soudů nesouhlasí a napadá je ústavní stížností, v níž uvádí obdobné argumenty, které již uplatnil v průběhu předchozího řízení. Opětovně polemizuje s odůvodněním napadených rozhodnutí a podrobně popisuje jednotlivé rozpory mezi rodiči týkající se výchovy dětí a realizace styku s nimi. Domáhá se přehodnocení skutkových zjištění učiněných soudy z hlediska závěru o naplnění předpokladů pro vydání předmětných předběžných opatření. Stěžovatel tvrdí, že soudy se nevypořádaly s celou řadou skutečností, které uváděl, jejich rozhodnutí jsou formalistická a neobsahují řádná odůvodnění. Na podporu své argumentace odkazuje na judikaturu Ústavního soudu týkající se požadavků na řádné odůvodnění rozhodnutí soudů o úpravě styku rodičů s dětmi a potřebě nařízení předběžného opatření.
IV.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu přísluší nezávislým civilním soudům. Z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů obsažená v §132 o. s. ř. Pokud civilní soud postupuje v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu, Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů, a to ani kdy by měl ohledně provedeného dokazování pochybnosti (srov. nález sp. zn. III. ÚS 23/93).
Z dosavadní judikatury Ústavního soudu rovněž vyplývá, že podstatu přezkumu rozhodnutí o předběžných opatřeních může tvořit jen posouzení ústavnosti takového rozhodnutí, neboť zkoumání vlastních podmínek pro vydání či zrušení předběžného opatření, které závisí na konkrétních okolnostech toho kterého případu, přísluší výhradně civilnímu soudu. Ústavní soud závěry soudů z pozice další instance věcně nepřezkoumává. Předběžná opatření navíc zpravidla nedosahují takové intenzity, aby mohla zasáhnout do ústavně zaručených práv jedné či druhé strany, neboť jde o opatření mající jen dočasný dosah. Účel předběžného opatření tedy spočívá v zatímní úpravě práv a povinností, což nevylučuje, že ochrana práv účastníka řízení bude konečným rozhodnutím ve věci poskytnuta (srov. např. rozhodnutí sp. zn. IV. ÚS 488/99, IV. ÚS 115/2000, III. ÚS 394/01, I. ÚS 1094/16).
Ústavní soud dále považuje za nutné připomenout, že k přezkumu soudních rozhodnutí o poměrech nezletilých a úpravě jejich styku s rodiči přistupuje velmi rezervovaně. Celkový prostor pro kasační zásah Ústavního soudu je tak v kombinaci s omezeným přezkumem předběžného opatření jako rozhodnutí zatímní povahy velmi zúžen.
Z těchto principů Ústavní soud vyšel i při posouzení námitek stěžovatele, jejichž podstatu představuje polemika s názory soudů. Takové námitky však nejsou způsobilé zpochybnit ústavní konformitu napadeného usnesení o předběžném opatření. Ústavní soud připomíná, že soudy se při rozhodování o návrzích na nařízení předběžných opatření - s ohledem na limitní lhůty pro rozhodnutí - nemohou vypořádat se všemi skutkovými tvrzeními účastníků ve stejném rozsahu a stejně důsledně, jako při rozhodování ve věci samé. Soudy se zaměřují na to, zda jsou splněny předpoklady pro nařízení předběžného opatření a zda situace vyžaduje okamžité předběžné řešení, nikoliv na meritum věci.
Soudy v napadených rozhodnutích srozumitelně objasnily své závěry týkající se nesplnění podmínek pro nařízení navrženého předběžného opatření, a to jak s ohledem na existenci naléhavého zájmu nezletilých dětí ve vztahu k prozatímní úpravě poměrů účastníků řízení, tak i ve vztahu k jejich opětovnému přestěhování a změně školního a předškolního zařízení a s tím souvisejícího uložení povinností matky. Jak plyne nejen z napadených rozhodnutí obecných soudů, mezi stěžovatelem a matkou dětí a existuje dlouhodobý a vyhrocený rodičovský konflikt, kterým je ovlivněn i náhled stěžovatele na důvody, pro které soudy nenařídily předběžné opatření a které jsou pro něj subjektivně nespravedlivé a nepřijatelné. Ústavní soud ovšem jeho náhled nesdílí. Odůvodnění napadených rozhodnutí nejsou excesivní ani jinak nedostačující - právě naopak, zejména odůvodnění napadených usnesení odvolacího soudu jsou vyčerpávající a lze na ně pro stručnost odkázat. To, že se s důvody rozhodnutí stěžovatel neztotožňuje, neznamená, že by měl Ústavní soud zasáhnout a napadená usnesení rušit.
Ústavní soud připomíná, že především civilním soudům náleží, aby rozhodovaly o úpravě výkonu rodičovských práv a povinností, a to i s přihlédnutím k nezastupitelné osobní zkušenosti vyplývající z bezprostředního kontaktu s účastníky řízení a znalosti vývoje rodinné situace. V nyní posuzované věci soudy dostatečně pečlivě a s přihlédnutím ke všem podstatným okolnostem objasnily důvody, které je vedly k závěru, že potřeba změny zatímní úpravy poměrů účastníků není dána. Z tohoto důvodu nejsou případné ani odkazy stěžovatele na nálezy Ústavního soudu týkající se úpravy poměrů mezi nezletilými a jejich rodiči, neboť ty se týkaly skutkově odlišných případů.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta. O návrhu stěžovatele na přednostní projednání Ústavní soud samostatně nerozhodoval, neboť o ústavní stížnosti bylo rozhodnuto v co nejkratší možné době.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. dubna 2023
Tomáš Lichovník, v. r.
předseda senátu